NPD documents search: Sociální revue, 7 (1926) - Oběžník Ústřední sociální pojišťovny ze dne 25. srpna 1926, č. 10, o provádění dozoru nad nemocenskými pojišťovnami.

Úmrtní čtvrtletné. Příspěvek k výkladu § 65. zákona z 25. ledna 1914, č. 15 ř. z. (služební pragmatiky).

Otec pensionovaného státního úředníka, jenž zemřel svoboden v březnu 1914 v ústavu choromyslných, žádal o povolení úmrtního čtvrtletného dle § 65. služební pragmatiky (zák. z 25. I. 1914, č. 15 ř. z.), odůvodňuje žádost svoji tím, že zaplatil pohřební útraty v obnosu 370 K 78 h a že přispíval k ošetřování syna, pro něhož posílal peněžité podpory.
Pozůstalost onoho státního úředníka obnášela v aktivech 1203 K 04 h, v pasivech (bez pohřebních útrat, jež nebyly k pozůstalosti přihlášeny) 303 K 75 h; na základě dědické posloupnosti ze zákona obdržel otec polovinu pozůstalosti odevzdánu.
Ministerstvo obchodu v dohodě s ministerstvem financí zmíněnou žádost otcovu zamítlo, poněvadž jednak žadatel neošetřoval zesnulého v jeho poslední chorobě, jednak útraty pohřbu by byly nalezly úhradu v pozůstalosti při včasném ohlášení a uplatňování.
Stížnost proti dotyčnému rozhodnutí ministerstva obchodu zamítl správní soud 1 jako neodůvodněnou z těchto
důvodů:
Úmrtní kvartál patřil původně pouze vdově po státním úředníkovi, mající nárok na vdovskou pensi, a nebylo-li takové vdovy, dětem nalezavším se až do smrti úředníkovy v jeho otcovském zaopatření — předpokládajíc, že úředník zemřel v aktivitě, že jeho plat nepřesahoval 600 zl. konv. měny a že útraty poslední choroby a pohřbu nemohly býti kryty ani z pozůstalosti úředníkovy, ani z vlastních prostředků vdovy. Čtvrtletně ono mělo povahu příspěvku k úhradě útrat poslední choroby a pohřbu (dv. dekret z 19. ledna a 17. března 1797, dekret dv. kanc. ze 17. června 1823 a ze 13. května 1824, sb. z. pol. svazek 10. č. 6., svazek 51. č. 72. a svazek 52. č. 55.).
Teprve zákonem ze 14. května 1896 č. 74. ř. z. o zaopatřovacích požitcích civilních státních úředníků byl právní nárok vdovy a — nebylo-li vdovy — manželského potomstva zesnulého na úmrtní čtvrtletné stanoven bez dalšího předpokladu; pro případ, že by nebylo takovýchto osob oprávněných, byly úřady zmocněny úmrtní čtvrtletné také jiným osobám vyplatiti, jež mohly prokázati, že zesnulého ošetřovaly před smrtí aneb kryly z vlastních prostředků útraty pohřbu (§§ 12. a 13. l. c.). Ve zprávě o motivech k tomuto zákonu označuje se úmrtní čtvrtletné jako příspěvek k úhradě útrat poslední nemoci a pohřbu.
Dle § 65. služební pragmatiky patří úmrtní čtvrtletné vdově, není-li pak zde vdovy, manželským potomkům, kteří byli pod péčí zemřelého úředníka v době jeho úmrtí; není-li takových manželských potomků, přísluší úmrtní čtvrtletně eventuelně jiným zákonným dědicům, kteří hradili útraty pohřbu stavu přiměřeného z vlastních prostředků, anebo, bylo-li o pohřeb jinak postaráno, ošetřovali zesnulého v jeho poslední chorobě před smrtí.
Mimo to je v posledním odstavci citovaného §. 65. dáno zmocnění úřadům, poskytnouti úmrtní čtvrtletné zcela neb z části oněm osobám, jež prokazatelně hradily útraty pohřbu z vlastních prostředků, anebo ošetřovaly zesnulého v jeho poslední chorobě před smrtí.
Ve zprávě výboru státnězřízeneckého, příloha 1364. k těsnopisným protokolům poslanecké sněmovny XXI. zasedání 1912, strana 32., se poznamenává, že osnova zákona (služební pragmat.) chce stanoviti spravedlivější zásady podělovací. Poukázáno je k tomu, že úmrtní čtvrtletné nemá nikterak sloužiti pouze k úhradě útrat nemoci a pohřbu, nýbrž že především sleduje ten účel — pokud se jedná o osoby mající právní nárok —, usnadniti pozůstalým přechod v omezenější hospodářské poměry, jaké zpravidla podmiňuje úmrtí vydržovatele rodiny. Osnova zamýšlí tudíž ony osoby, jež dle stávajících norem mají nárok na úmrtní čtvrtletně bez rozdílu na to, zdaž z vlastního hradily útraty nemoci a pohřbu čili nic, vyloučiti z nároku dle možnosti tehdy, když nebylo společného vedení domácnosti, případně když nelze mluviti o poměru hospodářské odvislosti k zesnulému ve smyslu předpisů zaopatřovacích.
Z tohoto hlediska bylo stanoveno, že úmrtní čtvrtletné patří zpravidla vdově, neb není-li vdovy, manželskému potomstvu, jež bylo pod péčí zesnulého úředníka, že však vdova nemá onoho nároku, vzdali-li se manželé soužití manželského. S druhé strany je kruh osob, jež mohou uplatňovati právní nárok na úmrtní čtvrtletné, potud rozšířen, že má úmrtní čtvrtletné příslušeti — nehledíc k zaopatřeným manželským potomkům — také zákonným dědicům státního zřízence, jenž zemřel svoboden neb jako bezdětný vdovec, pod tou podmínkou, že z vlastního hradili útraty pohřbu stavu přiměřeného, anebo — bylo-li o pohřeb jinak postaráno — ošetřovali zesnulého v jeho poslední chorobě před smrtí.
Z tohoto vývoje plyne, že právní nárok zákonného dědice po svobodném úředníkovi předpokládá, že zákonný dědic buďto hradil útraty stavu přiměřeného pohřbu »z vlastních prostředků«, aneb, bylo-li o pohřeb jinak postaráno, ošetřoval zesnulého v jeho poslední chorobě před smrtí.
Uváží-li se, že dle § 549. obč. zák. patří k břemenům, váznoucím na dědictví, útraty pohřbu přiměřeného místnímu zvyku, stavu a jmění zesnulého, tedy útraty stavu přiměřeného pohřbu, plyne z toho, že nebylo-li o pohřeb jinak postaráno (ku př. zvláštním pojištěním pohřbu neb zvláštním vkladem u peněžního ústavu), nutno útraty stavu přiměřeného pohřbu čítati k pozůstalostním passivům a že lze mluviti o čisté pozůstalosti určené k rozvrhu mezi zákonné dědice teprve po srážce těchto pohřebních útrat.
Dalším důsledkem je, že zákonný dědic jen tehdy se může dovolávati toho, že zapravil útraty stavu přiměřeného pohřbu »z vlastních prostředků«, když tím nastalo zmenšení jeho jmění, což však není případným, odpovídá-li nákladům od něho hrazeným náhradní nárok, jejž lze uspokojiti z postačitelné pozůstalosti. Okolnost, že zákon nečiní právní nárok manželských potomků a zákonných dědiců naznačených v § 65., odst. 2. vztažmo 3., ještě zvláště závislým od neexistence neb nepostačitelnosti pozůstalosti, neodporuje tomuto výkladu zákona, poněvadž — jak naznačeno — jest tento předpoklad zcela jasně projádřen požadavkem, aby zapravení útrat pohřbu nastalo »z vlastních prostředků«.
Poněvadž dle dané skutkové podstaty útraty pohřbu by byly došly plné úhrady v pozůstalostním jmění, není splněn předpoklad, že stěžovatel tyto útraty hradil »z vlastních prostředků«, a tudíž není odůvodněn jeho nárok na úmrtní čtvrtletné z tohoto titulu.
Opírá-li stěžovatel svůj právní nárok také o okolnost, že častěji průběhem nemoci synovy složil za něj obnosy po 100 K, dlužno k tomu poukázati, že tyto platy nesplňují předpokladů právního nároku dle § 65., odst. 3. dovolaného zákona, poněvadž nejsou ani úhradou pohřbu, ani se nerovnají ošetřování zemřelého v jeho poslední nemoci, zvláště když v daném případě se dálo ošetřování ve veřejném ústavu léčebném a jeho útraty byly kryty z výslužného platu zesnulého.
(Rozh. správního soudu ze dne 11. října 1915, č. 5319.) Dr. Brablec.

Pozn. zas. Je to první nález judikatury veřejnoprávní v tomto oboru za platnosti služební pragm.

Citace:

Reforma právnického studia. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1925, svazek/ročník 6, s. 155-156.