Č. 3518.

Řízení před nss-em. — Vyvlastnění: I. * Namítá-li súčastněná strana v řízení před nss-em, že úřad správní neměl se věcně zabývati námitkami st-lovými z důvodu prekluse jich, jest nss povinen k obraně této hleděti, jestliže se súčastněná strana nemohla proti věcnému projednávání prekludovaných námitek brániti ani v řízení správním, ani samostatnou stížností k nss-u. — II. Otázku, je-li vyvlastněný pozemek statkem veřejným, řeší správní úřad o vyvlastnění jeho rozhodující toliko prejudiciálně.
(Nález ze dne 24. dubna 1924 č. 7034.)
Věc: Městská obec M. (adv. Dr. Oskar Bergmann z Mostu) proti zemské správě politické v Praze o vyvlastnění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím ze 6. června 1921 zamítla zsp v Praze stížnost městské obce M. z 23. května 1921 do rozhodnutí osp-é v M. z 9. května 1921, jímž ve prospěch Konráda K. v M. byla na základě zák. o stav. ruchu z 11. března 1921 č. 100 Sb. vyvlastněna pozemková parcela čk. 91/1 v kat. obci M., náležející městské obci M. a doplnila vyvlastňovací nález potud, že se vyvlastňuje plocha 647 m2 z pozemku čís. parcely 96/1 a že jest vyvlastnitel povinen postaviti na vyvlastněném pozemku obytný dům dvoupatrový s mansardami. Nálezem nss-u z 23. února 1922 č. 2462 byl vyvlastňovací nál. ze 6. června 1921 ke stížnosti obce města M. zrušen pro nezákonnost, poněvadž
1) žal. úřad vyslovil, že se vyvlastňuje plocha 647 m2 z pozemku č. kat. 96/1, aniž plochu tu blíže označil, ačkoliv parcela č. kat. 96/1 v kat. mapě vůbec nepřichází a mapa knihovní, v níž jest parcela ta zapsána, nesouhlasí se stavem katastrálním, takže není jasno, která část od které parcely byla vyvlastněna a zdali předmětem vyvlastnění má býti i plocha, která v nástinu je jako čís. kat. 3799/21 červeně šrafována,
2) poněvadž žal. úřad, veden mylným právním názorem, že zabranou půdou jest jen půda již přidělená, opomenul ohledně půdy, na kterou poukázala obec M. jako na půdu zabranou, vyšetřiti, jsou-li u ní dány podmínky zák. v § 1 a 2 záb. zák. vytknuté,
3) poněvadž žal. úřad, vycházeje z mylného právního názoru, že zápis v poz. knize vylučuje vlastnost pozemku jako statku veřejného, nezaujal stanovisko k námitce obce M., že požadovaný pozemek jest z vyvlastnění vyloučen proto, že jest statkem veřejným a nezjistil skutkové okolnosti potřebné pro posouzení, zdali požadovaný pozemek nabyl vlastnosti veřejného statku a zda tuto vlastnost dosud má,
4) poněvadž se žal. úřad nezabýval námitkou rekursu, že je na vyvlastněném pozemku starý sad, pokud se týče, že nedal zjistiti správnost tohoto tvrzení.
Výnosem z 8. dubna 1922 prohlásila zsp, že vzhledem k zrušujícímu nálezu nss-u je řízení v tom stavu, v jakém bylo před vydáním zrušeného rozhodnutí a řídíc se právními názoru vyslovenými v nál. nss-u z 16. února 1922 č. 2462, dala zsp doplniti řízení ve směrech v cit. nál. vytčených; rozhodnutím z 3. srpna 1922 zamítla zsp odvolání městské obce M. z 23. května 1922 z nálezu osp-é v M. z 9. května 1921, jejž však změnila potud, že se vyvlastňuje plocha 464 m2 z pozemku zapsaného nyní v pozemkové knize pod č. kat. 96, jak vyznačeno jest v připojeném plánku z 4. května 1922 písmenami a b f g e a.
O stížnosti městské obce M. do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto:
Stížnost namítá,
1) že žal. úřad nepřihlíží k tomu, že st-lka již v roce 1921 (protokol z 26. dubna 1921) a opětně po zrušovacím nálezu nss-u (protokol ze 6. června 1922) nabízela vyvlastniteli ke koupi celou řadu jiných, k stavbě vhodných pozemků, čímž byla potřeba vyvlastňovatelova uspokojena, takže odpadla základní podmínka vyvlastnění,
2) že před pozemkem obecním měla býti vyvlastněna půda zabraná, jakou jsou v obvodu stěžující si obce, a) pozemkové parcely Mostecké uhelné společnosti, b) majetek Martina B. a Rudolfa H.
O námitkách sub 1,2 a) a b) uvážil nss toto:
Výn. z 8. dubna 1922 prohlásila zsp, že vzhledem k nálezu nss-u z 23. února 1922 č. 2462, zrušivšímu rozhodnutí zsp-é ze 6. června 1921, jež vyvlastnilo ve prospěch Konráda K. pozemkovou parcelu obce M. č. 96/1, je řízení v tom stavu, v jakém bylo před vydáním zrušeného rozhodnutí. Ocitlo se tedy řízení ve stadiu rekursním, a měl žal. úřad, řídě se právním názorem vysloveným v cit. nál. nss-u po doplnění řízení v naznačených směrech znovu rozhodnouti o rekursu obce M. z 23. května 1921. Před konečným rozhodnutím žal. úřadu vznesla stěžující si obec námitky uvedené pod č. 1, 2 lit. a) a b). Tyto námitky nebyly však uplatněny v rekursu z 23. května 1921. Přes to učinil žal. úřad i námitky tyto předmětem svého úředního jednání a rozhodl o nich, zamítnuv je z důvodů věcných.
Tento postup žal. úřadu samozřejmě není stížností brán v odpor, byl však vytknut při veřejném ústním líčení stranou zúčastněnou, t. j. vyvlastnitelem, který se proti tomu ohradil namítnuv výslovně, že dotčené námitky st-lčiny byly opožděny a že žal. úřad nebyl oprávněn věcně jimi se zabývati. Soud musil proto uvážiti, jaký procesní význam sluší tomuto ohrazení zúčastněné strany přiznati.
Zúčastněná strana přibírá se dle § 27 zák. o ss k řízení soudnímu, aby jí byla poskytnuta příležitost hájiti svých práv. Hájiti svých práv může zúčastněná strana v řízení před nss-em tím způsobem, že brání se proti návrhům stížnosti, jež směřují k zrušení nař. rozhodnutí ohrožujíce tak právní situaci a právní výhody, kterých zúčastněná strana nabyla.
Jak již bylo uvedeno, neuplatnila st-lka ve svém rekursu proti vyvlastňovacímu nálezu osp-é ze 6. června 1921 námitek v nynější stížnosti pod č. 1, 2 lit. a) a b) vznesených. Ježto rekursní lhůta proti vyvlastňovacímu nál. je lhůta propadná (§ 5, odst. 3 zák. o stav. ruchu) a vyšší stolice je toliko k rekursu strany v čas podanému povolána vyvlastňovací nál. prvé stolice přezkoumávati, nabyl vyvlastnitel (dnešní strana zúčastněná) potud, pokud vyvlastněna obec rekurs zameškala, právní situace, která brání připustiti jiné námitky, než které v řádně podaném rekursu byly obsaženy. Na této právní situaci vyvlastnitelově nic se nezměnilo ani zdejším zrušovacím nál. z 23. února 1922 č. 2462, ani procesním opatřením zsp-é z 8. dubna 1922, neboť řízení správní bylo tím vráceno do stadia rekursního, to jest do stadia, které tu bylo před rozhodnutím zsp-é o rekursu do vyvlastňovacího nál. prvé stolice podaném. Ze opatřením tímto nebyla lhůta k rekursu proti vyvlastňovacímu nál. prvé stolice z 9. května 1922 prodloužena, jest na bíledni.
Teprve rozhodnutím zsp-é z 3. srpna 1922, které nyní jest naříkáno, byla právní situace vyvlastnitelova na jeho úkor změněna potud, že zsp připustila nové námitky proti vyvlastňovacímu nál. prvé stolice, jež však dle toho, co bylo právě uvedeno, jeví se jako opožděné a tedy nepřípustné.
Námitky tyto bylo ovšem zsp-ou zamítnuty, leč nikoli z důvodů procesních, nýbrž z důvodů věcných. Tím poskytla zsp na újmu zúčastněné strany st-lce možnost věcné rozhodnutí o řečených námitkách bráti v odpor před tímto soudem. St-lka vskutku ve své soudní stížnosti proti tomuto obsahu nař. rozhodnutí formuluje stížné body svrchu pod č. 1, 2 lit. a) a b) uvedené.
Brání-li se zúčastněná strana proti připuštění těchto stížných bodů, hájí jen své právní posice, které nabyla tím, že dotčené námitky proti vyvlastňovacímu nál. nebyly st-lkou podány v čas. Obrana její nevybočuje tedy v zásadě z mezí § 27 zák. o ss. Zbývá již jen zkoumati, zdali zúčastněná strana není s touto svou obranou sama prekludována, opominuvši ji uplatniti již v řízení správním nebo snad samostatnou stížností před tímto soudem. Leč v řízení správním neměla strana procesní možnosti proto připuštění opožděných námitek účinně se brániti a neměla k tomu ani příčiny, dokud jí nebylo známo, jak zsp, jediný to úřad, který v nově zahájeném řízení naříkatelné rozhodnutí vydal, s námitkami těmito naloží.
Nastupovati samostatnou stížností k nss-u proti tomu, že zsp připustila námitky opožděné, bylo však zúčastněné straně znemožněno tím, že námitky tyto byly zsp-ou zamítnuty, takže procesní poklesek tohoto úřadu ve svém konečném efektu subjektivním právům zúčastněné strany neublížil, což dle stálé judikatury nss-u straně cestu k tomuto soudu uzavírá a samostatnou stížnost činí nepřípustnou. Z toho plyne, že obrana, kterou zúčastněná strana k uhájení své nabyté posice právní proti řečeným námitkám stížnosti teprve v řízení před tímto soudem nastoupila, prekludována není, ježto teprve v tomto řízení naskytla se jí prvá příležitost svého práva v tomto směru hájiti. Proto musil soud k obraně této hleděti, a ježto námitka zúčastněné strany proti připuštění řečených stížných bodů dle toho, co svrchu vyloženo, věcně je odůvodněna, musil tyto stížné body (č. 1,2 lit. a) a b) z projednávání jako nepřípustné vyloučiti.
O další námitce stížnosti, že vyvlastněný pozemek nepodléhá vyvlastnění, poněvadž je veřejným statkem, uvážil nss toto:
Právní povahy veřejného statku může nějaký pozemek nabýti jen věnováním k veřejnému užívání. Otázku, zda věnování sporného pozemku k veřejnému užívání se skutečně stalo, mohl si žal. úřad, rozhoduje o vyvlastnění, řešiti rozněž jen jako otázku prejudicielní. Přezkoumávaje zodpovědění této otázky s hlediska § 6, odst. 2. zák. o ss, uvážil nss toto: Ježto přímý důkaz o výslovném věnování sporného pozemku veřejnému užívání nebyl v řízení proveden, mohl a musil žal. úřad zodpověděti otázku, zda sporný pozemek byl věnován veř. užívání, jen na základě indicií, t. j. na základě skutečností, z nichž lze souditi na to, zdali řečené věnování se stalo čili nic.
Hodnotiti průkazní moc zjištěných indicií přísluší však dle zásady volného uvažování průvodů rozhodovacímu úřadu správnímu a nss nemůže sám hodnocení důkazu indiciemi předsevzetí. Může toliko zkoumati, zdali žal. úřad měl pro svůj závěr v zjištěných indiciích podklad dostatečný a procesně bezvadný (§ 6 zák. o ss). Obmeziv se na toto zkoumání shledal nss, že některé z indicií svědčí ovšem pro tvrzení stížnosti, že vyvlastněný pozemek k veřejnému užívání věnován byl. Jest to jednak pláň polohy, dle něhož vyvlastněna plocha nebyla určena k zastavění, jednak okolnost, že přes vyvlastněný pozemek byl zřízen chodník, jakož i okolnost, že prostor před válečným pomníkem, související s vyvlastněným pozemkem, byl nazván náměstím arc. Bedřicha a později náměstím republiky. Naproti tomu ostatní indicie a to usnesení obecního zastupitelstva z r. 1918 o prodeji části sporného pozemku na stavební místo, dále okolnost, že st-lka dle svého vlastního tvrzení sama pomýšlela, resp. pomýšlí na zastavění sporného pozemku k účelu rozšíření obchodní školy na obchodní akademii, svědčí zase pro mínění žal. úřadu, že k věnování sporného pozemku k veř. užívání dosud nedošlo. Dospěl-li žal. úřad za tohoto stavu na základě těchto nesporných indicií k závěru, že sporný pozemek není věnován k veřejnému užívání, nelze tvrditi, že by předpoklad žal. úřadu, že o veřejný statek nejde, neměl dostatečné procesní opory.

Citace:

č. 3518. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1109-1113.