Č. 8246.

Samospráva obecní. — Řízení správní. — Řízení před nss-em: * Soukromoprávní poměr smluvní nezakládá legitimace kompaciscenta obce ani ke stížnosti do usnesení jejího obecního zastupitelstva o sloučení s obcí jinou, ani ke stížnosti do povolení sloučení dle § 2 obec. zříz. Stěžovati si může jen poplatník na ochranu svých práv poplatnických, a to do výroku o povoleném sloučení dle § 2 obec. zříz. jen tehdy, byl-li vydán před rozhodnutím o jeho stížnosti do usnesení obecního zastupitelstva, nebo obsahuje-li i rozhodnutí o této stížnosti.
(Nález ze dne 22. listopadu 1929 č. 20 860.) Věc: Společnost Brüxer Strassenbahn und Elektrizitätsgesellschaft v M. (adv. Dr. Emil Kornfeld z Mostu) proti zemskému správnímu výboru v Praze o spojení obcí Ch. a H.
Výrok: Stížnost se částečně zamítá jako bezdůvodná, částečně odmítá jako nepřípustná.
Důvody: Smlouvou ze 6. a 9. března 1928 dohodly se obce Ch. a H. na základě usnesení svých obecních zastupitelstev z týchž dnů na spojení podle § 2 obec. zříz. Proti usnesení měst. zastupitelstva v Ch. namítala st-lka, že se jím zasahuje do jejích soukromých práv vůči obci H. ze smlouvy o dodávání elektr. proudu. Když zsp v Praze výnosem z 21. června 1928 prohlásila, že proti zamýšlenému spojení nemá s hlediska zájmu veřejného námitek, povolila osk v Ch. výměrem z 14. dubna 1929 sloučení obou obcí a odmítla st-lčiny námitky výměrem z 28. března 1928, protože není příslušna rozhodovati o námitkách práva soukromého.
V rekursu do tohoto výroku namítala st-lka, že osk byla kompetentní rozhodovati, ježto v odpor vzaté usnesení měst. zastupitelstva zasahuje do práv soukromých, jež náleží jí hájiti se zřetelem na předpis §§ 2 a 12 obec. zříz. i proto, že ona smlouva dodávací byla osk-í schválena, i že sloučení nemělo býti povoleno mocí dozorčího práva osk, poněvadž nedošlo k úplné dohodě o jmění, jak předpisuje § 2 obec. zříz.
Nař. usnesením nevyhověl zsv v Praze stížnosti st-lčině do onoho rozhodnutí osk.
Zúčastněná strana ve svém odv. spise namítá, že v důsledku toho, že nss à limine odmítl stížnost st-lčinu do výměru zsp-é z Praze z 21. července 1928, stala se tím stížnost, pokud brojí i proti nař. rozhodnutí, bezpředmětnou, ježto oním pravoplatným výrokem dostalo se usnesením obou obcí i svolení osk konečného a pravoplatného vyřízení, takže nál. nss-u nemůže míti více ve věci samé žádných právních účinků. Námitku tuto neshledal nss důvodnou.
Podle § 2 obec. zříz. je třeba ke sloučení obcí dvou aktů; jednak zsp-é, jednak osk. Nabyl-li akt moci práva, není tím stranám odňato právo, aby vzaly výrok úřadu samosprávného v odpor stížností k nss-u a to tím méně, ježto v každém z obou případů je otázka legitimace ke stížnosti podstatně rozdílná.
O stížnosti nss uvážil:
Nař. výměrem odmítl žal. úřad jako nepřípustný rekurs, v němž st-lka namítala, že se osk neprávem prohlásila nekompetentní rozhodovati o soukromoprávních námitkách stížnosti k ní vznesené. Přes to žal. úřad vyslovil, že námitka, o níž běží, je soukromoprávní, že o ní náleží rozhodovati soudu, a že tedy osk právem vyřkla svou příslušnost k rozhodování o takovéto námitce. Tím tedy žal. úřad, ač vyslovil, že rekurs odmítá, přece jen potvrdil výrok první stolice a rozhodl tudíž ve věci.
Žal. úřad odmítl dále uičiniti přímo nějaké opatření co do sloučení obcí proto, že není k tomu dle § 2 obec. zříz. příslušným, a konečně, prohlásiv námitky st-lčiny za pouhé upozornění na soukromoprávní závazky obce H., i na to, že st-lka bude i po sloučení trvati na své smlouvě, vyslovil, že toto upozornění přijde v úvahu pří jednání o majetkoprávním vyrovnání obcí a odstoupil je proto zsp-é.
Námitku zúčastněné strany v odv. spise vznesenou, že žal. úřad nebyl kompetentní, aby jako odvolací instance o podaném rekursu rozhodoval, neshledal nss důvodnou, uváživ, že st-lčino podání, o němž osk rozhodovala, je formou i obsahem svým odvoláním po rozumu § 99 obec. zříz. z usnesení měst. zastupitelstva v Ch., po rozumu posled. odstavce § 2 obec. zříz. veřejně vyhlášeného, a proti rozhodnutí osk je podle § 77 zák. o okr. zastupitelstev přípustná stížnost k zsv. Byl tedy žal. úřad kompetentní, aby se s rekursem k němu vzneseným vypořádal.
Stížnost namítá, že obec jako každá osoba soukromá musí zachovávati sjednané smlouvy, že bdíti nad plněním takovéhoto závazku je povinností samosprávných úřadů dozorčích, i že výkon její nemůže býti odmítnut. Je prý proto v odporu se zákonem, že se osk prohlásila nepříslušnou k rozhodování o námitkách st-lčiných jako soukromoprávních, i že žal. úřad vyslovil, že se mu tu nedostává ingerence. Stížnost poukazuje také na to, že ochrana st-lčiných práv pořadem práva je velice problematická. — Všecky tyto námitky míří k tomu, dokázati, že bylo povinností samosprávných úřadů dozorčích, aby na základě této své funkce uvážily st-lčiny námitky jako momenty, jež nepřipouštějí, aby bylo uděleno svolení dle § 2 obec. zříz. k sloučení obcí. Avšak dle konstantní judikatury nss-u nemá nikdo na výkon práva dozorčího nárok. Nemohlo býti tudíž do subj. práv st-lčiných zasaženo tím, že výkon tohoto dozorčího práva byl st-lce odepřen.
Má-li stížnost za to, že v řízení o slučování obcí dle § 2 obec. zříz. mají postavení strany a tudíž i právo odporovati usnesením obcí o jejich sloučení i výroku osk o povolení tohoto sloučení i osoby, kterým je některá z těchto obcí zavázána k nějakému plnění na základě poměru soukromoprávního, je na omylu, ježto ochrana takových práv přísluší výhradně soudům a obecní zřízení ani jiný zákon neukládají úřadům správním, při slučování obcí spolupůsobícím, aby takovým kontrahentům přímo poskytovaly ochranu. Proto se z existence takového poměru nedá ani dovoditi legitimace k tomu, aby výrok o sloučení byl kontrahentem obce brán v odpor stížností u nss.
Momenty podobné nebudou ovšem bez významu při rozhodování, má-li býti žádané sloučení povoleno, čili nic, neboť úřad musí tu hleděti k tomu, nebudou-li okolnosti ty na závadu úspěšné působnosti nové obce a nebudou-li jeviti nepříznivé účinky na její fin. hospodářství a tím i na její poplatnictvo. Leč okolnosti takové jsou oprávněni uplatniti s nárokem na vyřízení toliko poplatníci obcí, jež mají býti sloučeny a to buď ve stížnosti do usnesení obcí o sloučení, nebo i ve stížnosti do povolení ke sloučení, bylo-li uděleno před instančním vyřešením oné stížnosti, nebo obsahuje-li současné rozhodnutí o této stížnosti. Legitimace poplatníka spočívá v tom, že se může brániti proti tomu, aby provedení sloučení obcí nemělo pro něho za následek ukládání břemen na příspěv- cích pro obec. Jiným osobám než poplatníkům legitimace té se nedostává. Pouhý kontrahent obce měl by v této relaci pouze postavení denuncianta, jenž nemůže činiti nárok na rozhodnutí o jeho podání, jímž úřad upozorní na podobné okolnosti — — — —.

Citace:

č. 8246. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 415-418.