NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

č. 3776.

Dávka z přírůstku hodnoty: * Byla-li stížnost do vyměření dávky z přírůstku hodnoty z převodu nemovitosti, opřená o důvod osvobození od dávky v § 3 č. 3 řádu dávk. z r. 1920 č. 545 Sb., pravoplatně zamítnuta z důvodu, že strana neprokázala ještě splnění podmínky v § 1 č. 4 zák. č. 209 Sb. z r. 1920 stanovené, má strana nárok na náhradní úroky ze zaplacené dávky ve smyslu § 23 d. ř. jen ode dne, kdy úřadu prokázala splnění podmínky té.
(Nález ze dne 20. června 1924 č. 11 087).
Věc: Vítkovické horní a hutní těžařstvo a Regina, Max a Lev Sch. v Praze (adv. Dr. Jos. Koeser z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze o úroky ze zaplacené dávky z přírůstku hodnoty.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Kupní smlouvou z 13. dubna 1921 byla pozemková parcela č. k. — převedena s dosavadních majitelů na Vítkovické horní a hutní těžařstvo a platebním rozkazem magistrátu hl. města Prahy z 21. června 1921 z převodu toho vyměřena dávka z přírůstku hodnoty per 189 003 Kč 20 h. Obě smluvní strany a sice nabyvatelé z důvodu, že dávku převzali k placení, podaly z rozkazu toho odvolání, tvrdíce, že na parcele bude vystavěn nový dům, k němuž byl udělen již stavební konsens dne 5. července 1921 a že z tohoto důvodu převod parcely ve smyslu zák. z 30. března 1920 č. 209 Sb., odst. 4 a § 3 č. 3 dávk. řádu z r. 1920 jest osvobozen od dávky z přírůstku hodnoty.
Odvolání bylo druhou stolicí rozhodnutím z 26. srpna 1921 zamítnuto pouze proto, poněvadž podmínka zák. č. 209/20 pro osvobození, že stavba se dokončí v roce 1921, resp. v roce 1922, nebyla splněna, jakmile však strana vyměřovacímu úřadu prokáže dokončení stavby, dává prý jí zákon nárok na vrácení dávky. Přes to byla, když strana dne 6. září 1922 podmínku tuto výkazem o úřední kolaudaci domu splnila, žádost její o vrácení dávky dne 21. září 1921 zaplacené výměrem magistrátu hl. m. Prahy ze 13. listopadu 1922 zamítnuta, ježto prý nebyla převedena stavební parcela, jak cit. zák. 209/20 předpokládá, nýbrž parcela pozemková, která teprve výměrem magistrátu z 5. července 1921 byla přeměněna v parcelu stavební.
Ke stížnosti smluvních stran bylo pak nař. rozhodnutím uznáno, že dávku dlužno vrátiti tomu, kdo ji zaplatil, avšak bez úroků náhradních, neboť tyto úroky přiznává dávkový řád z r. 1915 v § 22 pouze v tom případě, bylo-li stížnosti na vyměření dávky z přírůstku hodnoty vyhověno; dávka se vyměřuje platebním rozkazem, tento však nabyl moci práva.
Rozhodnutí toto bylo stížností k nss-u vzato v odpor potud, pokud nebyly přikázány též náhradní úroky z vrácené dávky.
Nss o stížnosti této uvážil toto: - -
Důvodnost sporného nároku je posouditi správně dle předpisů řádu dávk. z r. 1920 č. 545, ježto převod se stal dne 13. dubna 1921, tedy za účinnosti tohoto řádu dávkového. Dle § 23, odst. 1 má býti částka na dávku neprávem zaplacená vrácena s 5% úroky ode dne zaplacení, vyhoví-li se stížnosti do platebního rozkazu. V 2. odst. se stanoví, že dávka má býti vrácena bez úroků, jestliže právní jednání se neuskutečnilo nebo bylo zrušeno.
Řád dávkový vyslovuje takto zásadu, že straně má býti nahrazena škoda jí vzešlá, byla-li dávka neprávem vyměřena z převodu nemovi- tosti, který nepodléhá dávce z přírůstku hodnoty. Tento náhradní nárok přiznává zákon ode dne zaplacení dávky, poněvadž má na zřeteli pravidelný případ, že nebyly vůbec dány zákonné předpoklady pro vyměření dávky.
Dle principu, na němž ustanovení § 25 spočívá, i dle všeobecných zásad právních může strana činiti nárok na náhradní úroky ze zaplacené dávky teprve, když jí vznikl nárok na vrácení dávky, když bylo jisto, že dávka byla neprávem předepsána a vybrána. V tomto případě jde o převod stavební parcely v r. 1921, který dle § 1 č. 4 zák. z 30. března 1920 č. 209 Sb. nepodléhá dávce z přírůstku hodnoty pod podmínkou, že bude parcely té v celé její výměře použito ke stavbě podle tohoto zákona.
Rozhodnutím zsv-u z 26. srpna 1921 bylo vysloveno, že podmínka osvobození od dávky, že stávka se dokončí v r. 1921 (resp. vzhledem k § 39 zák. z 11. března 1921 č. 100 Sb. o stav. ruchu v roce 1922), nebyla ještě splněna, a dále vysloveno, že strana bude oprávněna žádati vrácení dávky, jakmile vyměřovacímu úřadu prokáže dokončení stavby.
Tímto výrokem, který st-lé mimořádnou stížností k nss-u v odpor nevzali, bylo tedy s konečnou platností rozhodnuto, že dávka byla právem vyměřena, že strana byla povinna dávku zaplatiti a že jí nepřísluší nárok na vrácení dávky, pokud neprokáže splnění podmínky pro osvobození od dávky zákonem stanovené.
Nárok na náhradní úroky ze zaplacené dávky je však podmíněn nárokem na vrácení dávky.
St-lé předložili magistrátu dne 6. září 1922 kolaudační výměr jako průkaz o provedení stavby. Mohou tedy, když předložený průkaz byl uznán, podle uvedeného rozhodnutí uplatňovati nárok na vrácení částky na dávku zaplacené a tudíž též na náhradu 5% úroku ze zaplacené částky jen ode dne, kterého předložili úřadu průkaz o splnění předpokladů pro osvobození převodu od dávky zákonem stanovených.
Žal. úřad vycházel z názoru, že strana má za všech okolnosti nárok na náhradu 5% úroků z částky na dávku zaplacené jediné v tom případě, když platební rozkaz, jímž dávka z přírůstku hodnoty byla vyměřena, byl ke stižnosti strany zrušen. Názor ten však spočívá na mylném výkladu zákona, jak výše dovozeno, a nař. rozhodnutí odporuje proto zákonu, pokud jím nárok na náhradní 5% úroky ze zaplacené částky i za dobu ode dne, kterého st-lka prokázala úřadu splnění podmínek pro osvobození od dávky, nebyl uznán.
Bylo proto nař. rozhodnutí jako zákonu odporující dle § 7 zák. o ss zrušiti.

Citace:

č. 3776. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 149-151.