NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 1

Č. 9664.

Občanství státní (Slovensko a Podk. Rus):* Podle ustanovení § 1 odst. 3 lit. c) úst. zák. z 1. července 1926 č. 152 Sb. jsou z nároku na udělení státního občanství vyloučeni také ti, kdo byli pravoplatně vykázáni z území československé republiky po podání žádosti za udělení státního občanství podle tohoto zákona.
(Nález ze dne 10. února 1932 č. 1957.)
Věc: Ludvík Sz. v R. proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Dne 17. listopadu 1927 podal st-1 u župního úřadu v Mukačevě žádost za udělení čsl. státního občanství podle úst. zák. č. 152/26. Téhož dne 17. listopadu 1927 byl st-1 i doručen nález policejního komisařství v Mukačevě ze 16. listopadu 1927, jímž byl st-1 jako obtížný cizinec vypovězen na vždy z území Čsl. republiky. Z tohoto vypovídacího rozkazu podal st-1 odvolání, jež bylo rozhodnutím župního úřadu v Mukačevě z 18. listopadu 1927 zamítnuto a v dalším postupu bylo rozhodnutí župního úřadu potvrzeno výnosem civilní správy Podk. Rusi z 12. prosince 1927.
Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. vnitra st-lově žádosti za udělení čsl. státního občanství podle úst. zák. č. 152/26, poněvadž podle ustanovení § 1 cit. zák. mají za splnění ostatních zákonných podmínek nárok na udělení čsl. státního občanství pouze ti státní občané býv. Uherska, kteří nejsou podle ustanovení § 1 odst. 3. cit. zák. z nároku toho vyloučeni, st-1 však, jak konaným šetřením bylo zjištěno, byl z území Čsl. republiky pravoplatně vykázán, takže jest podle ustanovení § 1 odst. 3. lit. c) cit. zák. z nároku vyloučen.
Stížnost podaná do tohoto rozhodnutí dovozuje, že ustanovení § 1 odst. 3. lit. c) úst. zák. č. 152/26, jež z nároku na udělení státního občanství vylučuje ty, kdo byli pravoplatně vykázáni z území Čsl. republiky, má na mysli jen ona vykázání, jež nabyla pravoplatnosti již před tím, než byla žádost za udělení státního občanství podána, a dovolává se resoluce, na níž se usnesla poslanecká sněmovna, když se na úst. zák. č. 152/26 usnášela a v níž byla vláda vyzvána, aby nevykazovala z území republiky osob, které mají nárok na udělení státního občanství, podají-li si o to žádost a o této dosud pravoplatně rozhodnuto nebylo. Ve smyslu této resoluce neměl býti st-1 z území republiky vykazován, a stalo-li se tak přece, jest na vykázání to hleděti jako na neexistující.
Stížnosti nelze dáti za pravdu.
Ústavní zákon z 1. července 1926 č. 152 Sb. dávaje ve svém § 1 nárok na udělení čsl. státního občanství, podmiňuje nárok ten určitými náležitostmi. Náležitosti ty jsou dvojího druhu, positivní a negativní. Prvými jsou ony, jež v osobě žadatelově positivně splněny býti musí, aby nárok vůbec vzniknouti mohl, druhými pak ony, jež v osobě žadatelově nastati nesměly. Prvé skutečnosti nárok žadatelův zakládají, skutečnosti druhé pak jej z nároku vylučují, což znamená, že přes to, že žadatel má všechny positivní náležitosti, jež obecně nárok na udělení státního občanství zakládají, přece in concreto nároku na udělení to nemá, nastaly-li v jeho osobě skutečnosti, jež jej podle vůle zákona z nároku mu obecně vznikajícího vylučují.
Uvedený ústavní zákon ovšem neprovedl tuto myšlenku technicky tak, aby v jednom svém ustanovení shrnul všechny náležitosti positivní, a proti nim v ustanovení druhém postavil skutečnosti, jež stranu přes to, že náležitostem positivním vyhovuje, přece z nároku vylučují, nýbrž uspořádal věc tak, že mezi náležitosti positivní, jež určuje 1. odst. § 1, vsunul i některé záležitosti negativní, důvody z nároku vylučující, třeba o jiných důvodech vylučujících., jež výslovně za vylučující označuje, má zvláštní ustanovení v odst. 3.
Positivními náležitostmi nároku, tedy skutečnostmi nárok zakládajícími, jsou požadavky, aby žadatel byl státním občanem býv. Uherska, a aby na dnešním území Čsl. republiky měl po určitou dobu bydliště, a to před rokem 1910 aspoň čtyři roky v jedné a téže obci Slov. nebo Podk. Rusi, po uplynutí tohoto čtyřletí pak až do podané žádosti třeba kdekoli jinde na dnešním území Čsl. republiky.
Naproti tomu požadavek, aby obec, v níž žadatel měl uskutečniti čtyřleté bydliště před 1. lednem 1910, nebyla za tuto dobu vznesla proti žadateli námitek podle § 9 zák. čl. XXII:86, jest náležitostí negativní, právě tak, jako žádání, aby nebylo dokázáno, že žadatel nabyl státního občanství mimo sl. republiku. Neboť smyslem těchto náležitostí jest v podstatě, že stalo-li se to, co si v uvedených směrech zákon nepřeje, žadatel nároku nemá přes to, že v jeho osobě jest positivně dáno vše, co podle tohoto zákona nárok na udělení státního občanství zakládá.
Jsou proto skutečnosti, jež zákon vyjadřuje ve své stilisaci v negativu (aby obec nečinila námitek, aby nebylo dokázáno, že žadatel nabyl státního občanství cizího), nastaly-li skutečně, podle své povahy důvody z nároku vylučujícími nejinak, než skutečnosti, jež v 3. odst. § 1. za důvody z nároku vylučující jsou výslovně označeny a mezi nimiž jest na př. sub lit. c) uvedena i skutečnost, že žadatel byl pravoplatně vykázán z území Čsl. republiky. Vždyť také tato skutečnost, aby zůstala podle své povahy důvodem vylučujícím, nemusila býti positivně uvedena v odst. 3., nýbrž mohla býti v negativu pojata do odst. 1. na př. ve formulaci tohoto odstavce, že nárok na udělení státního občanství mají státní občané býv. Uherska, kteří . . . nepřetržitě měli bydliště . . ., jestliže nebyli z území Čsl. republiky pravoplatně vykázáni. Právě tak zase naopak oba požadavky, aby obec nepodala námitek podle § 9 zák. čl. XXII:86 a aby nebylo dokázáno, že si žadatel nabyl cizího státního občanství, nemusily býti nutně vyjadřovány negativně v odst. 1., nýbrž mohly býti pojaty ve znění positivním do odst. 3. na př. ve znění, že z nároku jsou vyloučeni ti, proti nimž obec vznesla námitky podle § 9 zák. č. XXII:86 a také ti, o nichž je dokázáno, že si nabyli státního občanství mimo Čsl. republiku.
Z úvah těch vyplývá tedy, že co do povahy není mezi oběma požadavky, vyjádřenými v negativu v odst. 1. a důvody podle 3. odst. z nároku vylučujícími, žádného rozdílu. Jest však mezi nimi rozdíl jinaký, a ten právě je rozhodný pro řešení otázky, kterou stížnost vznáší na spor, a z něho také bude vidno, proč zákonodárce upravuje 1. odst.§ 1 pojal do jeho obsahu, jenž v zásadě měl určili náležitosti nárok zakládající, také určení dvou skutečností z nároku vylučujících, ač o jiných důvodech vylučujících jedná zvláště v odst. 3.
V tomto odst. 3. se praví, že z nároku jsou vyloučeni ti, kdo a) se dopustili trestného činu b) dobrovolně opustili území a projevili .... c) byli pravoplatně vykázáni .... d) po 28. říjnu 1918 vykonávali . . . . e) odepřeli složení slibu .... a nebyli proto ponecháni. Vše jest tu vyjádřeno v čase minulém, aniž jest jakkoli vymezena doba, až do které ta která skutečnost mohla nastati, aby ještě byla důvodem z nároku na udělení státního občanství vylučujícím. Doba ta není fixována ani dnem, kdy tento ústavní zákon nabyl účinnosti, ani dnem podání žádosti, ani dnem, kdy se vydává rozhodnutí o tom, zda se žadateli státní občanství uděluje, nebo uděliti odepírá. Jde-li tedy na př. o vylučující důvod podle lit. c), mohlo by býti, vezme-li se v úvahu jen znění tohoto předpisu, sporno, zda jest podle tohoto ustanovení z nároku vyloučen jen ten, k jehož pravoplatnému vykázání došlo již před účinností zákona případně před tím, než si žádost za udělení státního občanství podal, nebo také ten, k jehož pravoplatnému vykázání došlo sice po těchto dnech, přece však v době, než min. vnitra o žádosti rozhodlo.
Vodítko v těchto pochybnostech jest ovšem hledati v ostatních ustanoveních zákona. Tu pak dlužno nejdříve přihlédnouti právě k oněm předpisům, jež o téže materii, totiž o důvodech vylučujících, jednají na jiném místě, to jest k ustanovení o vylučujících důvodech, jak je v negativu vyjádřil zákonodárce v odst. 1. Praví se tu, pokud jde o prvý z oněch dvou vylučujících důvodů, že nárok na udělení čsl. státního občanství mají státní občané býv. Uherska, kteří přede dnem 1. ledna 1910 aspoň čtyři roky nepřetržitě měli bydliště v některé obci Slov. nebo Podk. Rusi, a obec tato za tuto dobu nečinila proti nim námitek podle § 9 zák. čl. XXII :86. Zde jest přesně fixováno, v které době musila obec podati námitky proti bydlení žadatelovu, aby podání námitek těch mohlo jako důvod z nároku vylučující žadatele nároku na udělení státního občanství zbaviti. Nikoli tedy podání námitek v kterékoliv době bydlení žadatelova, jež tu musí býti až do podání žádosti, nýbrž již v onom kvadrieniu, jež tu bylo před 1. lednem 1910.
Co pak se týče druhého vylučujícího důvodu, stanoví se v zákoně, že mají nárok na udělení, když mají od uplynutí vzpomenutých čtyř roků nepřetržitě do podané žádosti bydliště na území náležejícím dnes Čsl. republice a není dokázáno, že si v této době nabyli státního občanství mimo Čsl. republiku. Také zde jest fixována doba, až do kdy musila nastati skutečnost nabytí cizího státního občanství, aby žadatele z nároku na udělení čsl. státního občanství vylučovala. Musilo to nastati v době, jejíž vzdálenější hranicí jest ukončení kvadrienia v jedné a téže obci Slov. nebo Podk. Rusi před 1. lednem 1910 a bližší hranicí den, kdy byla podána žádost za udělení státního občanství. Podle toho, nabyl-li si žadatel cizího státního občanství již po té, kdy si byl žádost za udělení státního občanství podal, nemůže jej skutečnost ta již z nároku vyloučiti.
Jest tedy u obou těchto vylučujících důvodů samým zákonem výslovně fixována doba, až do které nastati musily, aby proti nároku žadatelově s úspěchem mohly býti namítány, a jest zejména při druhém z nich dobou ton den, kdy podána byla žádost za udělení státního občanství. Nic takového není však stanoveno při vylučujících důvodech, o nichž je řeč v 3. odstavci.
Z toho plyne jediný možný logický závěr, že v těchto případech jest podle vůle zákona skutečnosti zde uvedené uznati za důvody z nároku vylučující i tenkráte, jestliže nastaly po dni, kdy uvedený ústavní zákon nabyl účinnosti a zejména také po dni, kdy podána byla žádost za udělení státního občanství, neboť jest na snadě úsudek, že dovedl-li zákonodárce u jedné skupiny vylučujících důvodů výslovně vyjádřiti, že skutečnosti, jež z nároku vylučují, mají tento účinek jen tenkráte, nastaly-li v určité době před rozhodnutím o vzneseném nároku, byl by takovou omezující klausuli, kdyby takový účinek byl zamýšlel, pojal i do normy, upravující druhou skupinu důvodů vylučujících, a že jestliže tak neučinil, patrně tyto vylučující důvody druhé skupiny onomu omezení podrobiti nechtěl.
Právě v tomto rozdílu tkví také technický důvod, proč zákonodárce určité dvě skutečnosti z nároku vylučující, ač materie důvodů vylučujících jest zvláště upravena v odst. 3., nepojal do tohoto odstavce, nýbrž zařadil do odstavce prvního, neboť v tomto odstavci, jenž v zásadě chtěl normovati skutečnosti nárok na udělení státního občanství zakládající, jsou tyto skutečnosti positivní vymezeny určitými dobami, a právě v hranicích těchto dob uznává zákonodárce dvě skutečnosti jiné za důvody z nároku vylučující, pročež je zde ke skutečnostem nárok zakládajícím s poukazem na doby zde uvedené v souvislosti s nimi technicky připjal.
Že úsudek, k němuž nahoře dospěl nss, vykládaje zákon v tom smyslu, že skutečnosti, uvedené jako důvody z nároku vylučující v odst. 3., mají za následek výluku z nároku i tenkráte, nastaly-li po tom, kdy žádost za udělení státního občanství byla podána, je správný, zvláště pokud jde o vylučující důvod sub lit. c), jenž dnes jest na sporu, jest patrno i z resoluce, které se stížnost dovolává, a na níž se usnesla posl. sněmovna, přijímajíc úst. zák. č. 152/26. Neboť praví se v této resoluci, že se vláda vyzývá, aby nevykazovala z území republiky osoby, které mají nárok na udělení státního občanství, jestliže si žádost podaly a o žádosti dosud rozhodnuto není. Tím právě mělo býti zabráněno tomu, aby proti osobám, které si již žádost podaly, nebyl vykázáním vytvořen důvod z nároku je podle zákona vylučující, stál tedy zákonodárce na stanovisku, že byl-li někdo pravoplatně vykázán po té, kdy si žádost podal, jest skutečnost tato také vylučujícím důvodem podle znění zákona, na němž se právě usnesl.
Hájí-li stížnost názor opačný, není důvodná.

Citace:

č. 9664. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 367-370.