NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 2

Č. 9810.

Jazykové právo: * Čl. 78 odst. 2 jaz. nař., pokud ukládá obci s minoritním jazykem jednacím povinnost, dopisovati jiné obci v jazyku státním, jest kryt jazykovým zákonem.
(Nález ze dne 7. dubna 1932 č. 5505.) — Č. 9810 —
Prejudikatura: Boh. A 8070, 8072, 8073, 8074, 8076/29, Boh. A CCCXLIII/28, CCCLXIV/29, opačně Boh. A 7173/28.
Věc: Městská obec Ch. proti ministerstvu vnitra o jazykové právo.
Výrok: Stížnosti se zamítají pro bezdůvodnost.
Důvody: Úřadovna hlavního města Prahy na Smíchově a městský úřad v Plzni požádaly dopisy, sepsanými v jazyce českém, městský úřad v Chebu, a to první o doručení připojeného českého dožádání tamnímu farnímu úřadu, druhý pak o výslech Dra G. Rz. ve stavební věci. Oba tyto dopisy vyřídil městský úřad v Chebu jazykem německým. Na tento postup stěžovaly si jak úřadovna hlavního města Prahy, tak i městský úřad v Plzni u osp-é v Chebu, která městskému úřadu v Chebu uložila, aby oba řečené dopisy vyřídil jazykem státním. Jazykovým stížnostem obce chebské min. vnitra v pořadí instančním nař. rozhodnutími nevyhovělo z toho důvodu, že nař. příkaz má oporu v ustanovení čl. 78 odst. 2 jaz. nař. Hlavní město Praha a obec Plzeň mají podle čl. 70 odst. 1 jaz. nař. jednacím jazykem výhradně jazyk státní, a poněvadž tam nebydlí 20% státních příslušníků téhož, avšak jiného jazyka než československého, nejsou podle § 3 odst. 4 jaz. zák. a contr. a čl. 71 odst. 2 jaz. nař. a contr. ani povinny ani oprávněny přijímati podání a vůbec úřadovati v jiném jazyku nežli státním. Byla proto obec Cheb podle shora cit. ustanovení povinna dopsati jim v tomto jazyku. V rozhodnutí, týkajícím se hlavního města Prahy, bylo pak ještě dodáno, že i kdyby nebylo výslovného ustanovení čl. 78 odst. 2 první věty jaz. nař., vyplývá již z § 3 odst. 4 jaz. zák. jako důsledek pro obec Cheb, že dopisuje-li městu Praze, je povinna dopsati mu v jazyku státním.
O stížnostech, vytýkajících těmto rozhodnutím nezákonnost, uvažoval nss takto:
Výroky, obsažené v nař. rozhodnutích, kterými v pořadí instančním bylo uloženo stěžující si obci, aby dožadující dopisy úřadovny hlavního města Prahy na Smíchově, resp. městského úřadu v Plzni vyřídila jazykem českým, opřel žal. úřad o předpis čl. 78 odst. 2 jaz. nař. Podle tohoto předpisu, není-li obec, samosprávný úřad nebo veřejná korporace, jimž se dopisuje, oprávněna přijmouti podání v jiném jazyku než státním, anebo v jiném menšinovém jazyku, než jest její jednací jazyk, jest jim dopsati v jazyku státním. Žal. úřad konstatuje v nař. rozhodnutích, že hlavní město Praha stejně jako obec plzeňská mají podle čl. 70 odst. 1 jaz. nař. jednacím jazykem výhradně jazyk státní, a že podle § 3 odst. 4 jaz. zák. a čl. 71 odst. 2 jaz. nař. nejsou povinny ani oprávněny přijímati podání v jiném než čsl. jazyku, ježto tu není podmínek § 2 jaz. zák.
Stížnosti nepopírají správnosti tohoto zjištění, namítají však především, že předpis 2. odstavce čl. 78 jaz. nař. jest neplatný, při čemž se dovolávají nál. Boh. A 7173/28.
Jest pravda, že v tomto nálezu bylo vysloveno, že čl. 78 odst. 2 jaz. nař., pokud ukládá obci s minoritním jazykem jednacím povinnost dopisovati jiné obci v jazyku státním, není kryt jazykovým zákonem. Nález tento zbudován byl na právním názoru, čerpaném z § 3 jaz. zák., že
Bohuslav, Nálezy správní XIV. 34 — Č. 9810 —
v oboru autonomie jaz. zákon uznává zásadně volnost sebeurčení, kterou obmezuje jen ve dvojím směru, a to jednak výhradami ve prospěch jazyka čsl. (odst. 1 a 2), jednak výhradami ve prospěch jazyků jiných (odst. 4). Ze sebeurčovacího práva obce bylo pak dovozováno i její právo stanoviti si jednací jazyk podle čl. 70 jaz. nař., z toho pak dále i právo, jazyka toho používati zejména ve vlastní úřední korespondenci, a to i v korespondenci s obcemi, jejichž jednací jazyk jest jiný a které nejsou ani povinny přijímati od stran podání v onom jazyku, jehož použila dopisující obec.
Leč od zásadního právního názoru o jazykovém sebeurčovacím právu obcí, z něhož cit. nález vycházel, nss ve svých pozdějších nálezech, opřených o usnesení svého odborného plena Boh. A CCCXLIII/28 a adm. plena Boh. A CCCLXIV/29, upustil. V těchto usneseních byl souhlasně vysloven právní názor, že vláda, upravujíc v duchu jazykového zákona podle § 8 odst. 1 jaz. zák. užívání jazyků pro samosprávné úřady atd., může jíti nad positivní omezení, která jim ukládá § 3 stran státního jazyka. Podrobné důvody tohoto právního názoru byly pak vyloženy již v nál. Boh. A 8070, 8072, 8073, 8074, 8076/29, které se zakládají na cit. plenárních usneseních. V nálezu Boh. A 8072/29 bylo pak zejména zevrubně také dovozeno, že jazykový zákon nestanoví nikde, že by samosprávné úřady měly právo, aby si stanovily jazykovou úpravu pro své úřadování podle své vlastní vůle, čili že by měly sebeurčovací právo jazykové, nýbrž že z § 3 jaz. zák. lze jen souditi, že jazykový zákon připouští jen možnost, že jednacím jazykem u samosprávných úřadů bude jazyk jiný než čsl. Při těchto právních názorech setrvává nss i při řešení dnešních sporů. Z toho plyne, že k obhájení stanoviska stížností o neplatnosti předpisu 2. odst. čl. 78 jaz. nař. nelze se dovolávati nál. Boh. A 7173/28, když nss ve vylíčené pozdější své stálé judikatuře od právního názoru o sebeurčovacím právu jazykovém obcí upustil, čímž odňat byl názoru tomu právní základ, na němž jediné výrok o neplatnosti onoho předpisu jazykového nařízení byl zbudován, a chybí pak arci také podklad pro pouhý důsledek z onoho zásadního právního názoru v nálezu tom vyvozený, že obci přísluší na základě jejího sebeurčovacího práva také právo používati svého jednacího jazyka i v korespondenci s obcemi, jejichž jednací jazyk jest jiný, a které nejsou ani povinny přijímati od stran podání v onom jazyku, jehož použila dopisující obec.
Podle 1. odst. § 8 jaz. zák. bylo státní moci výkonné uloženo, aby upravila v duchu tohoto zákona také užívání jazyků pro úřady samosprávné. Předpis odst. 2 čl. 78 jaz. nař. obsahuje takovouto úpravu užívání jazyků pro tyto úřady. Jde tedy o to, zda tento předpis, vydaný státní mocí výkonnou podle zmocnění uděleného jí v § 8 odst. 1 jaz. zák. byl vydán v jeho duchu. Otázkou, co rozuměti jest duchem jazykového zákona, zabýval se nss již opětně, zejména v nál. Boh. A 8072 a 8078/29, ve kterých bylo vysloveno a v souhlase s usnesením adm. plena Boh. A CCCLXIV/29 podrobně odůvodněno, že duchem jazykového zákona dlužno rozuměti zásady, které lze z jazykového zákona — Č. 9810 —
získati abstrakcí. Ducha jazykového zákona nutno hledati a nalézti v základních myšlenkách, které se zračí v positivních ustanoveních jeho a ve vzájemné jejich souvislosti a z nich pronikají. Zásadou takovou jest také preponderance státního jazyka, vyplývající jasně kromě z § 3 zejména také z § 1 odst. 2 bodu 1 jaz. zák., podle něhož děje se v jazyku státním úřadování všech soudů, úřadů, ústavů, podniků a orgánů republiky. Pod pojem úřadování náleží zajisté i dopisování jiným úřadům, a přijímání úřední korespondence od jiných úřadů, tedy i od úřadů samosprávných (srov. nál. Boh. A 7660/28). Z této zásady § 1 stanovena jest ve 2. odst. § 2 jaz. zák. výjimka pro přijímání podání, učiněných od příslušníků jazykových menšin v jejich jazyku, za podmínek tam stanovených. Podle § 3 odst. 4 jaz. zák. mají samosprávné úřady povinnost přijímati podání v jiném než čsl. jazyku a vyřizovati je toliko za podmínek § 2. Jazykový zákon ukládá obci s čsl. jazykem jednacím povinnost přijímati podání sepsaná v jazyku menšinovém jen tehdy, je-li v takové obci 20% menšina. Stanoví-li jazykové nařízení také pro úřední dopisy obci zcela obdobně stejný předpoklad a ustanovuje-li ve 2. odst. čl. 78, že, není-li obec nebo samosprávný úřad, jimž se dopisuje, oprávněn přijmouti podání v jiném jazyku než státním, anebo v jiném menšinovém jazyku než jest její menšinový jazyk, jest jim dopsati v jazyku státním, pak nutno dospěti k úsudku, že toto ustanovení jest se zřetelem na jeho obdobnost s ustanoveními jazykového zákona a na uvedenou zásadu preponderance jazyka státního vydáno v duchu jazykového zákona, a tedy kryto jazykovým zákonem.
Jest proto námitka stížností, týkající se neplatnosti cit. předpisu jazykového nařízení, bezdůvodná.
Pokud stížnosti poukazují k tomu, že okolnost, že hlavní město Praha a obec plzeňská mají jednacím jazykem výhradně jazyk státní, a že nejsou povinny jiná podání než československá přijímati, jest nerozhodná, ježto v daných případech nešlo o žádné podání stěžující si obce, nýbrž jen o odpověď její, resp. o vyřízení podání jmenovaných obcí, dlužno proti tomu uvésti, že odpověď, resp. vyřízení dožadujících dopisů obou jmenovaných obcí st-lkou spadá pod pojem dopisování ve smyslu 2. odst. čl. 78 jaz. nař., neboť při výkladu pojmu »dopisování« nesejde na tom, zda nějakým dopisem byl úřední styk jedné obce s jinou obcí zahájen či ukončen, nýbrž záleží na obsahu dotčené písemnosti, totiž na tom, lze-li ji pokládati za úřední korespondenci. Že pak odpověď na úřední dožádání, ať jest její obsah jakýkoli, spadá pod pojem úřední korespondence (dopisování), o tom nelze již se zřetelem na gramatický význam tohoto výrazu zajisté pochybovati. Je-li odpověď taková součástí písemného styku mezi obcemi, tedy dopisováním ve smyslu 2. odst. čl. 78 jaz. nař., pak není třeba zabývati se otázkou, zda má také povahu podání v užším slova smyslu, jak si je stížnosti vykládají, neboť otázka tato nemá pro řešení sporu s hlediska 2. odst. čl. 78 jaz. nař. rozhodujícího právního významu.
Ježto podle toho, co shora bylo dovozeno, předpis tento jest ve shodě s jazykovým zákonem a předpoklady pro jeho použití byly v daných případech dány, nemohl nss uznati, že by nař. rozhodnutí příčila se zákonu a zamítl proto stížnosti jako bezdůvodné.

Citace:

č. 9810. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 724-728.