Čís. 16277.

Neuvedl-li žalobce v žalobní žádosti, proti komu má pohledávku, pro kterou odpůrci žalobou odporuje, jest žalobní žádost neurčitá a jest takovou žalobu zamítnouti konečně, nejen pro tentokráte.
Při řešení otázky neurčitosti žalobní žádosti nelze přihlížeti k důvodům uvedeným v žalobě.
(Rozh. ze dne 3. záři 1937, Rv I 1173/36.)
Žalobkyně se odpůrčí žalobou domáhá zjištěni, že podle dlužního úpisu ze dne 3. srpna 1934 provedené zastaveni nemovitosti, zapsaných ve vložce č. 189 pozemkové knihy kat. území L., ve prospěch pohledávky žalovaného Jana B. 14000 Kč s příslušenstvím a knihovní vklad práva zástavního ve prospěch dotčené pohledávky na uvedených nemovitostech pod položkou C 10 jest vůči žalobkyni stran její pohledávky 13543 Kč odporovatelný a neúčinný, že žalovaný Jan B. jest povinen to uznati a pohledávce žalobkyně 13543 Kč povolili přednost před svou vlastni pohledávkou 14000 Kč s příslušenstvím, jinak že se postoupeni přednosti stane na základě rozsudku. Soud prvé stolice uznal podle žaloby. Odvolací soud zamítl žalobu. Důvody: Podle § 9 odp. ř. jest oprávněn odporovali právnímu jednání věřitel, jehož pohledávka jest vykonatelná, nebyl-li exekucí na jmění dlužníkovo uspokojen, nebo lze-li předpokládati, že by úplného uspokojení nedošel. Jest tedy prvním předpokladem žaloby na neúčinnost právního jednání vykonatelnost pohledávky a jest věcí žalobcovou, aby takovou vykonatelnost tvrdil a exekučním titulem doložil. Žalobkyně však v souzeném případě vůbec netvrdila, že její pohledávka jest vykonatelná, žádného exekučního titulu se ani nedovolávala, nýbrž v žalobě uvedla toliko, že v roce 1932 žádala dlužníky, t. j. manžely B-ovy, aby jí pohledávku hypotekárně zajistili, a když pak byla slyšena jako strana, potvrdila, že jmenované dlužníky upomínala, aby jí peníze splatili nebo zajistili. Schází zde tudíž náležitost §§ 1 a 9 odp. ř., a již proto není žalobní žádost odůvodněna. Konečně schází žalobě resp. žalobní žádosti určitost požadovaná § 226 c. ř. s., a když prvý soud řídě se textem žalobního petitu, ponechal k tomu neurčitost i ve výroku rozsudečném, pochybil i v té příčině. Žalobkyně sama neoznačila v žalobními petitu přesně pohledávku, pro kterou má býti neúčinnost prohlášena a přednost povolena, spokojivši se pouhým číselným určením, aniž vytkla, proti komu jí pohledávka ta přísluší. Prvý soud převzal formulaci petitu do rozsudečného výroku, a je proto také jeho výrok neurčitý a exekučně neproveditelný. Odvolací důvod nesprávného právního posouzení jest tudíž oprávněn a bylo žalobu s jejím petitem, jak shora jest vylíčen a ve výroku rozsudečném prvého soudu vytčen, zamítnouti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Exekučním titulem jest jen rozsudkový výrok, který nabývá právní moci, takže to, co není v něm uvedeno, není exekučním titulem, a proto odvolací soud při řešení otázky, zda žalobní žádost jest neurčitá, právem nepřihlížel k důvodům uvedeným v žalobě. Ze žalobního žádání však nevysvítá, proti komu má žalobkyně pohledávku 13543 Kč s příslušenstvím, a odvolací soud proto nepochybil s hlediska právního posouzení, jestliže již pro tuto neurčitost žalobního žádání žalobu zamítl zcela a ne pro tentokráte.

Citace:

č. 16277. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 128-129.