NPD documents search: Sociální revue, 1 (1919)

Č. 7146.

Železniční právo. — Řízení před nss-em: 1. * Výrok min. vnitra, zdali a pod jakými podmínkami může býti upotřebeno říšských silnic k založení místních (drobných) drah (odst. 5. čl. 26. a odst. 4. čl. 28. zák. č. 149/1910 ř. z.) jest rozhodnutím správního úřadu § 2 zák. o ss. — 2. * Dlažba říšské silnice, používané železničním podnikem, náleží k výlohám rekonstrukčním podle odst. 9. čl. 26. zák. č. 149/1910 ř. z., a lze proto v zásadě železničnímu podniku uložiti toliko náhradu výloh s dlažbou spojených, nikoliv její provedení in natura.
(Nález ze dne 14. března 1928 č. 5601).
Věc: Firma »Společnost pouličních drah elektrických« v B. (adv. Dr. Milan Tuček z Brna) proti ministerstvu vnitra o podmínky užívání veřejné státní silnice elektrickou pouliční drahou.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud v zásadě dává příkaz v příčině dlažby pruhu říšské silnice železničním podnikem používané, zrušuje se pro vady řízení, pokud ukládá se jím st-lce, aby dlažbu tuto sama zřídila, zrušuje se pro nezákonnost. Důvody: Nař. výnosem udělilo min. vnitra v dohodě se zúčastněnými min-y společnosti elektr. pouličních drah v B. podle ustanovení čl. 26. zák. z 8. srpna 1910 č. 149 ř. z. povolení k užívání státní silnice projektovanou elektr. pouliční drahou P.-K. do Ř. v km 7939 — 10341 za podmínek, uvedených státní silniční správou v protokole, sepsaném dne 7. srpna 1925 o výsledku pochozí komise, při čemž podmínky uvedené pod č. 10 a 11 doplnilo tak, že společnost elektr. drah pouličních jest povinna udržovati a postupně vydlážditi pruh mezi kolejnicemi v šířce 50 cm vně obou kolejnic.
Ve zmíněném protokole prohlásil zástupce státní železniční správy, že nemá proti zamýšlenému projektu zásadních námitek, přistoupí-li společnost elektr. pouličních drah mimo jiné na tyto podmínky, resp. přijme-li tyto závazky: Ohledně udržování prostranství silničního mezi kolejnicemi budiž dodatečně před kolaudací ujednána zvláštní dohoda mezi společností a správou stát. silnic v B., která podléhá schválení zsp-é (bod 10). Elektr. pouliční dráha jest povinna na svůj náklad postupně vydlážditi pásmo mezi kolejnicemi, pokud se týče mezi kolejemi, jakmile správa státních silnic vydláždí ostatní části silnice (bod 11).« Ve zmíněném protokolu jest dále obsaženo prohlášení zástupců společnosti elektr. pouličních drah, že výsledky jednání béřou na vědomí a že vyhoví veškerým podmínkám v něm kladeným.
St-lka obrací se proti nař. výnosu potud, pokud jí ukládá proti podmínkám uvedeným zástupcem silniční správy státní, v právě dotčeném protokolu pod bodem 10 a 11 povinnost, udržovati a postupně vydlážditi pruh silniční mezi kolejnicemi projektované trati v šířce 50 cm vně obou kolejnic.
Maje rozhodnouti o této stížnosti, musil se nss nejdříve zabývati námitkou, vznesenou žal. úřadem v odv. spise, podle níž nař. výrok nemá vůbec povahu rozhodnutí neb opatření nss-em přezkoumatelného, nýbrž jest pouhým prohlášením majitele silnice, kterým tento váže svůj souhlas k používání erární silnice drobnou drahou na určité podmínky.
Za stavu práva, daného zák. č. 149 ř. z. z r. 1910 nebylo příčiny zabývati se otázkou, odedávna velmi kontroversní, zdali akt, kterým majitel veř. silnice dává souhlas ke zvláštnímu užívání silničního tělesa, — které jde nad meze veř. užívání, jemuž silnice je věnována — sluší právnicky pojímati jako pouhý projev vůle vlastníka silničního pozemku — který by ovšem nebyl před tímto soudem naříkatelný —, či snad jako úřední akt správy silniční, konkrétněji řečeno jako jistý druh koncese, proti jejíž soudní revisi nelze se ovšem brániti námitkou, že nejde o správní rozhodnutí neb opatření nss-em přezkoumatelné, nýbrž po případě snad námitkou, že železniční podnik nemá na udělení řečené koncese žádného právního nároku, který by odepřením koncese nebo podmínkami k ní připojenými mohl býti zkrácen.
Jak již poznamenáno, odňala positivní úprava právní, daná zákonem č. 149/1910, tomuto sporu aspoň, pokud jde o užívání erárních silnic drahami nižšího řádu, všechnu půdu, neboť zákon tento v článku 26 — rozeznávaje mezi silnicemi erárními a neerárními — vyslovil v odst. 3. zcela všeobecně, že užívání říšských silnic ke zřízení místních drah — což platí podle čl. 28 i pro drobné dráhy — jest zásadně dovoleno, lest tedy v příčině říšských slnic zmíněná koncese již zákonem všeobecně udělena, takže zvláštního udělení souhlasu majitele silnice není již zapotřebí. Toto všeobecné povolení omezuje zákon jen potud, že provozováním dráhy nesmí býti bezpečnost silniční komunikace ohrožena. Jen tato otázka je předmětem řízení, předepsaného v al. 5. čl. 26 cit. zák., neboť min-u vnitra nepřísluší povolení (koncesi) uděliti, nýbrž přísluší mu jen zjistiti, zdali a pokud s hlediska bezpečnosti komunikace silniční je používání silnice podnikem železničním přípustno. Kompetence jeho je tedy především povahy policejní, čemuž nasvědčuje i ta okolnost, že přikázána jest nikoli úřadu příslušnému k techn.-adm. správě silnic říšských, t. j. min. veř. prací, zřízenému roku 1908, nýbrž právě min-u vnitra. Vedle zjištění přípustnosti užívání silnice podnikem železničním a stanovení policejních podmínek tohoto užívání je však min-u vnitra podle dalšího obsahu článku 26 cit. zák. vydávati i příkazy obsahu majetkoprávního, jimiž má býti zabezpečeno, aby správě silniční ze zvláštního užívání silnice podnikem železničním nevzešly výlohy, jdoucí nad obyčejnou míru výloh správních. Po této stránce jde tedy v podstatě o výrok o odškodnění správy silniční, který jest jen potud povahy konstitutivní, pokud nárok ten není založen již samým zákonem. Že výrok min. vnitra obsahu právě popsaného má povahu rozhodnutí neb opatření podle § 2 zák. o ss, nemůže býti pochybno a nelze tudíž opačnému názoru v odv. spise hájenému přisvědčiti.
Bylo se proto zabývati meritorní stránkou sporu. Nař. rozhodnutí st-lce jednak ukládá zásadně břímě dlažby používané říšské silnice v jisté šíři, jednak ukládá jí splniti tuto povinnost in natura.
Cit. zákon v čl. 26 al. 9 stanoví, že podnik železniční postihují jisté výlohy správy silniční. To zřejmě znamená, že podnik je povinen na výlohy správní přispívati v penězích. Je to typický případ t. zv. konkurence našeho silničního zákonodárství: železniční podnik je zde prostě zvláštnm konkurentem silničním. — Vedle toho dopouští zákon v al. 10 téhož článku 26., aby železničnímu podniku byly uloženy ještě další povinnosti, sahající nad meze povinností uvedených v al. 9. Zdali i tyto další povinnosti jsou povinnostmi konkurenčními stricto sensu, čili zda záleží v příspěvku peněžitém, či mohou-li snad podniku za určitých okolností býti uloženy z tohoto titulu i plnění in natura, nepadá pro dnešní spor na váhu, neboť povinnost nař. rozhodnutím st-lce uložená týká se vydláždění pruhu silničního tělesa. Nemůže však býti pochybnosti o tom — a odv. spis to sám připouští —, že zřízení dlažby silnice náleží k pojmu »rekonstrukce« silnice, neboť dlažba — jsouc ekvivalentem štětu, o jehož konstruktivní funkci nemůže býti sporu — je podstatnou součástí konstrukce silničního tělesa. Povinnost železn. podniku v příčině rekonstrukce silnice je však v al. 9. cit. článku vymezena zcela určitě v ten způsob, že podnik má nésti výlohy rekonstrukční, tedy povinnost tato je samým zákonem kvalifikována jako typická povinnost konkurenční, která se plní v penězích. Nad toto zákonné vymezení nelze příspěvkovou povinnost železn. podniku ani rozšiřovati ani měniti. Ukládá-li tedy nař. rozhodnutí st-lce splnění této povinnosti in natura, je v tomto bodě nezákonné.
Zbývá ovšem ještě výrok, kterým se st-lce ukládá břímě dlažby v zásadě, což podle toho, co bylo právě řečeno, může se ovšem vztahovati jen na peněžitou úhradu výloh s dlažbou spojených. Ježto jde o výlohy rekonstrukční, sluší existenci této povinnosti podniku železničního posuzovati podle al. 9. cit. článku, kde se doslovně praví, že podnik železniční postihují »die Kosten der durch die Bahnanlage bedingten Rekonstruktion der Strasse«. Břímě toto stihá tedy podnik železniční jen tehdy, je-li dlažba (rekonstrukce) silnice zřízením železnice podmíněna. Musí tu tedy bytí příčinná spojitost stejně jako podle ustanovení al. 10. cit. čl. 26 a ke skutkové podstatě, z níž sporná povinnost železn. podniku vzchází, náleží tato příčinná spojitost, i. j. zřízení dráhy musí činiti dlažbu silnice s hlediska správy silniční potřebnou. Tato okolnost nebyla však v řízení správním zjištěna. Žal. úřad snaží se sice v odv. spise dokázati, že potřeba dlažby silnice vznikla právě následkem zřízení dráhy, avšak nss může svému rozhodnutí položiti za základ jen skutkovou podstatu v řízení správním zjištěnou; nejsou-li zjištěny skutkové momenty právně relevantní, musí postupovati podle § 6 zák. č. 36/1876. Na tom nic nemění, že čl. 26. takového zjištění výslovně nepředpisuje, neboť jeho potřeba je dána již povahou řízení správního, v němž se mají vydávati rozhodnutí proti stranám účinná. Ostatně tato procesní zásada došla i v zák. o ss (§ 5) nepřímo potvrzení. V důsledku toho bylo nař. rozhodnutí, pokud obsahuje výrok, že st-lka jest principielně povinna nésti břímě dlažby silnice, o kterou tu jde, zrušiti pro podstatné vady řízení správního.

Citace:

Živnostenská inspekce.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1919, svazek/ročník 1, s. 516-516.