Výklad slova „svépomocně“ v § 339. obč. z.Majitelé pozemků v N. propachtovali je cukrovaru v M., od něhož je má v podnájmu žalobce A. Ani toto právo podpachtovní, ani pachtovní právo řečeného cukrovaru není v pozemkové knize zapsáno. Společnost Österr. Elektrizitäts-Lieferungs-Aktiengesellschaft zřizujíc elektrické vedení z O. do B., dala svými zřízenci a dělníky na pozemcích uvedených a to na parc. č. 1936 a 1940 vykopati dvě jámy 2 m. hluboké a 0,50 m. v průměru, zasaditi do těchto jam cementové podstavce a do nich postaviti železné sloupy. Při tom bylo okolí udupáno a také na ostatních parcelách č. 1822, 1862, 1963 a 1940 ušlapán byl pruh asi 2 m. široký. Na parc. 1862 zaseté žito bylo ve stejném asi rozsahu pošlapáno. Z té příčiny podal A. na řečenou společnost žalobu pro rušenou držbu. Tyto práce, totiž vykopání jam, zhotovení podstavců a zasazení sloupů, byly úplně skončeny před podáním žaloby. Žalovaná společnost, než provedla vedení elektrické, uzavřela s vlastníky uvedených pozemků smlouvu, jíž zřízeno bylo pro ni právo služebnosti na pozemcích těch, záležející v tom, že společnosti dáno právo na pozemcích těch zříditi a udržovati elektrické vedení a za tím účelem tam postaviti sloupy a vše potřebné zříditi, jakož i dělníky a zřízence své na pozemky ty volně posílati za příčinou zřizování, oprav, provozování etc. elektrického vedení. Služebnost ta je také v pozemkové knize obce N. na přísl. vložkách vtělena. Nesporno jest dále, že společnosti nebylo ničeho známo o tom, že žalobce má na pozemcích těch právo podpachtovní, neboť právo jeho v knize pozemkové zapsáno není a majitelé pozemků těch zástupcům společnosti ničeho o tom neřekli a nebyli vůbec ani na to tázáni, zda jsou pozemky ty propachtovány. Než se elektrické vedení počalo stavěti, bylo provedeno c. k. okr. hejtmanstvím v B. komisionelní řízení a vyhláška o něm byla v N. vyvěšena a způsobem obvyklým — totiž vybubnováním — vyhlášena, avšak žalobce se ke komisionelnímu řízení nedostavil a námitek nepodal. Zástupce žalobcův tvrdí k tomu, že žalobce ke komisionelnímu řízení nebyl zvlášť pozván a že o něm ničeho nevěděl. Řízení takové nebylo nutné, poněvadž nebylo dosud cestou nařizovací předepsáno ve smyslu § 27. živ. ř. První stolice žalobu zamítla. Důvody: Vzhledem k tomu, že poslední klidná držba podpachtovních práv na straně žalobcově a rušební čin se strany žalované jsou doznány a nesporny, jest pro rozhodnutí tohoto sporu směrodatným pouze rozřešení otázky, byl-li předsevzat rušební čin svémocně, jak tvrdí žalobce, čili nic. Nutno proto nejprve objasniti význam výrazu »svémocně«, ana svémocnost rušebního činu jest nezbytnou podmínkou pro vznik nároku z rušené držby. Již slovným svým zněním poukazuje výraz ten na moment subjektivní, v něm obsažený. Rušitel cizí klidné držby musí jednati jen ve své moci, t. j. nemaje k tomu pro svou osobu práva, tedy musí jednati bezprávně, protiprávně a to subjektivně bezprávně. Této subjektivní bezprávnosti tu není, jakmile rušitel svůj rušební čin vyvozuje z nějakého práva, jež mu přísluší, čili, má-li rušební čin v právu tom svůj podklad, svoji oporu a svůj pramen (srov. k tomu § 19. obč. zák.). Nejedná tedy svémocně, kdo čin rušební předsevezme u výkonu svého práva vlastnického, svého práva držby, dal-li poškozený k rušebnímu činu svolení, trpí-li je, jedná-li rušitel následkem zmocnění veřejným úřadem a t. p. (srov. Geldwerth: Passivlegitimation im Besitzstörungsprozess Z. Bl. 1912). Nesprávno by bylo vkládati do výrazu »svémocně« více, než co shora uvedeno, jmenovitě podkládati mu ten smysl, že znamená tolik jako jednati ze svévole, s úmyslem cizí držbu rušiti a pod., neboť z výrazu onoho samo nic takového neplyne. Rovněž nesprávným by bylo vykládati výraz ten jen objektivně v tom smyslu, že stačí, bylo-li rušitelem vsaženo v cizí sféru právní bez ohledu na to, byl-li si rušitel toho vědom čili nic. Ze slova »svémocně« sama objektivní výklad ospravedlniti nelze; že výklad takový je nesprávný, plyne odtud, že ona objektivní náležitost, t. j. bezprávné vsažení do cizí právní sféry plyne již ze slova »rušiti«. Kdo »ruší«, porušuje cizí právní sféru, vsahá do ní. Zákon žádal by tedy tutéž náležitost pro vznik nároku z rušené držby dvěma výrazy; dopouštěl by se jedním dechem tautologie a toho přec nelze se domýšleti, zvláště když k tomu není žádného nutkavého důvodu. Dlužno tedy výraz »svémocně« bráti ve smyslu subjektivním, shora vyloženém a slovo »rušiti« ve smyslu objektivním. Odtud pak, že zákon oba výrazy v těsnou uvádí souvislost, plyne, že rušitel, má-li býti dle zákona zodpovědným, musí jednati subjektivně bezprávně, t. j. býti si toho vědom, že zasahuje v cizí právo. Jak z předeslaného shora a nesporného mezi stranami děje jest patrno, předsevzala žalovaná rušební čin u výkonu práva služebnosti, jí vlastníky pozemků platně propůjčené a do pozemkové knihy vtělené. Není proto rušební její čin »svémocný«, jak shora blíže dovozeno, jsa pouze výronem onoho práva služebnosti. Výkon práva nezavazuje ani (sám o sobě) k náhradě škody (§ 1305. obč. zák.), tím méně může činiti zodpovědným z rušené držby. Ale nejen kvalifikace svémoci schází rušebnímu činu. Je nesporno, že žalobkyně o porušeném právu žalobcově ničeho nevěděla a není tu tedy ani shora zmíněné náležitosti druhé. Žalobce se ovšem domnívá, že tato nevědomost žalované byla zaviněna a spatřuje moment zavinění v tom, že se žalovaná v době uzavírání smlouvy s vlastníky pozemků opomenula dotazovati, jsou-li tu mimo vlastníky i jiní ještě interesenti. Leč dle názoru soudu v opomenutí tom zavinění nějakého u žalované spatřovati nelze. Právo žalobcovo nebylo patrno z knihy pozemkové a dlužno proto míti za to, že bylo věcí vlastníků, služebnost zřizujících, upozorniti žalovanou na to, že užitky z pozemků těch neberou a že prováděním elektrického vedení budou poškozeni též pachtýři, tedy i žalobce. O uhájení práv vlastníků se jednalo a když tito nevykonávali všech práv těch osobně, bylo jejich povinností, žalovanou na to upozorniti. Ani té okolnosti nemůže se žalobce dovolávati, že žalovaná doručením žaloby nabyla vědomosti o podpachtovních právech žalobcových a že přes to zachovala objektivně bezprávný stav, rušebním činem založený, poněvadž neuvedla hned všechno v předešlý stav. Tato malá fides superveniens nemůže žalované škoditi, poněvadž stav z rušebního činu vyšlý má pevnou oporu v právu služebnosti, náležejícím žalované a nedostává se tudíž stavu tomu kardinální kvalifikace, t. j. svémocnosti. Rušební čin žalované není však svémocným ještě z dalšího důvodu. Tvrdí totiž tato, že se před prováděním zařízení (elektrického vedení) náležitě opatřila ve smyslu § 340. obč. zák., davši provésti ohledně zamýšleného zařízení toho ediktální řízení ve smyslu předpisů živ. ř., že řízení toto bylo náležitě provedeno a že žalobce proti zamýšlenému provedení onoho zařízení žádných námitek nevznesl a že proto již dle § 340. obč. zák. nemůže žádati zákaz pokračování ve stavbě a uvedení v předešlý stav. V tom ohledu jest nesporno, že ediktální řízení bylo provedeno bezvadně a pak teprve žalovaná s prováděním vedení započala. Odtud plyne, že žalovaná prováděla elektrické vedení a předsevzala rušební čin sice jako osoba soukromá, ale následkem zmocnění veřejným úřadem. Také z toho důvodu tedy nebyl a není rušební čin ani stav z něho vzešlý svémocným ve smyslu § 339. obč. zák. Žalobce sice tvrdí, že žalovaná z provedení ediktálního řízení ničeho ve svůj prospěch dovozovati nemůže, poněvadž řízení to bylo provedeno bez zákonného podkladu, nejsouc předepsáno a jsouc proto právně nerozhodným. Že tvrzení to je očividně nesprávno, je patrno z předpisů §. 27. živ. ř. a min. nař. z 25. března 1883 č. 41. ř. z. a ze dne 20. prosince 1883 č. 188 ř. zák. Dále tvrdí žalobce, že řízení to jest ohledně práv žalobcových právně nerozhodným a nemůže jich praekludovati proto, že on ani k řízení nebyl pozván, ani o něm vědomosti neměl a tudíž svých práv během něho hájiti nemohl. Než pokud jde o nespornou okolnost prvou, dlužno uvážiti, že na ní nemá viny žalovaná, jíž o existenci práv žalobcových, jak rovněž nesporno, nebylo ničeho známo, nýbrž že okolnost tu přivodili svým opomenutím vlastníci pozemků a že tudíž nanejvýš tito proto mohou býti bráni v právní zodpovědnost, jak již shora zevrubně bylo odůvodněno. Pokud pak jde o okolnost druhou, že totiž žalobce o ediktálním řízení žádné vědomosti neměl, jest nesporno, že příslušné vyhlášky byly řádně způsobem předepsaným (vyvěšením a vybubnováním) na vědomost všech obyvatel žalobcova bydliště N. uvedeny, a jestliže žalobce přes to o řízení vědomosti neměl, pak tuto svou nevědomost sám zavinil, poněvadž nedal na jevo takový stupeň píle a pozornosti, jaký zákon u každého člověka obyčejných schopností předpokládá a jakou též vyžaduje (§ 1297. obč. zák.). Patrno, že žalobní nárok nevznikl, poněvadž rušební čin nebyl předsevzat svémocně; bylo proto žalobní žádost jako neoprávněnou zamítnouti. Soud rekursní stížnosti žalobce nevyhověl a přiklonil se v podstatě ku správným důvodům prvního soudce. Soud rekursní však nesdílí právní stanovisko prvního soudce ohledně onoho bodu, dle kterého prý žalobce již proto k žalobě oprávněn není, jelikož při kommisionelním řízení proti zamýšlenému provedení onoho zařízení žádných námitek nevznesl. Neboť dle §u 29. živ. řádu dlužno jen známé sousedy o ediktálním řízení, potažmo komisionelním jednání zpraviti; pod slovem »sousedy« dlužno však jen majitele pozemků rozuměti. Též ustanovení §u 340. obč. zák. vztahuje se výslovně jen na držitele věci nemovité, neb práva věcného, nikoliv však na držitele práva osobního. Kdo takové osobní právo má, jako ku příkladu nájemník, potažmo pachtýř, tomu jest pouze na vůli zůstaveno, aby se na pronajímatele pozemku obrátil a od něho žádal, by potřebné kroky u dotyčného komissionelního jednání zařídil. Pak-li však majitel pozemků, na kterého se ediktální řízení vztahuje, žádných námitek proti zamýšlenému zařízení nepodal, nelze pachtýři, jenž jen v obligačním poměru k pronajímateli stojí, tohoto práva propůjčiti, nýbrž jest na něm, aby se případných náhradních nároků po vlastníku pozemku domáhal. (§ 1104. až 1121 obč. zák.). Nelze tudíž v předmětném pádě stížnosti vyhověti a to tím méně, jelikož stěžovatel ani netvrdí, že by se nacházel v držení práva zákazu, že žalovaná na jeho propachtovaných pozemcích zamyšlené zařízení elektrické prováděti nesmí (§ 313. obč. zák.). (Rozh. zems. soudu v Brně z 4. prosince 1912, č. j. R II 486/12|9.) A. K.