NPD documents search: Všehrd, 16 (1935) - Dr. Josef Horn: Pojistné právo

The duration of the property rights of this work has not yet expired and its use is limited by the provisions of Section 27 et seq. Act No. 121/2000 Coll., on copyright, on rights related to copyright. The content of this work is available only in the library of the Institute of State and Law.

— Čís. 7444 —
Čís. 7444.

Obecní zaměstnanci.
Usneslo-li se obecní zastupitelstvo, že se obecním zaměstnancům uznávají a přiznávají služební požitky, práva a nároky, jaké mají státní zaměstnanci stejné nebo rovnocenné kategorie, a že přeřazení obecních zaměstnanců má se provésti podle zákona o propočítání služební doby státním zaměstnancům (zákon ze dne 9. dubna 1920, čís. 222 sb. z. a n.), mají obecní zaměstnanci též nárok na výhody plynoucí z vládního nařízení ze dne 30. května 1922, čís. 165 sb. z. a n. o započítání válečné služby vojenské.
(Rozh. ze dne 22. října 1927, Rv I 396/27.)
Obecní zaměstnanec domáhal se proti obci L. v Čechách zjištění, že mu přísluší právo na započtení vojenské služby válečné v trvání 3 let 7 měsíců a 13 dnů do celkové služební doby započítatelné pro postup — Čís. 7444 —
a že žalovaná obec jest povinna: vydati žalobci jmenovací listinu podle § 8 zákona ze dne 17. prosince 1919, čís. 16 z roku 1920 sb. z. a n., obsahující ustanovení, že zvyšuje se celková služební doba započítatelná do postupu připočtením vojenské válečné služby v trvání 3 let 7 měsíců a 13 dnů o 3 léta, 7 měsíců a 13 dnů. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Jest prokázáno, že se obecní zastupitelstvo žalované obce, by vyhovělo ustanovení § 3 zákona ze dne 21. prosince 1921, čís. 495 sb. z. a n., v řádném zasedání ze dne 13. září 1923 jednomyslně usneslo, výslovně uznati, že se městští úředníci, zřízenci a zaměstnanci co do požitků, práv a nároků staví na roveň požitkům, právům a nárokům státních úředníků a zřízenců s dodatkem, že oněm městským zaměstnancům, kteří dostávají deputát, cena těchto požitků a užitků, vypočtená přiměřeně tehdejší hodnotě a ceně, má se odečísti od celkových požitků, to vše rovněž s výhradou přezkoumání. Jest dále prokázáno, že žalobci vzhledem na toto usnesení v sezení obecního zastupitelstva žalované obce ze dne 29. října 1924 byla přiznána služební doba k 31. prosinci 1922: 2 léta a 9 měsíců. Jest nesporno, že žalobce byl ustanoven revírním hajným u žalované obce dne 19. dubna 1920 a že žalovaná obec s poukazem na § 17 prováděcího nařízení ze dne 22. prosince 1920, čís. 666 sb. z. a n. odepřela mu započítati pro postup do vyšších požitků vojenskou válečnou službu z důvodu, že před 1. zářím 1919 nebyl ustanoven. Poněvadž žalovaná obec svým zřízencům a zaměstnancům usnesením ze dne 13. září 1923 přiznala co do jich požitků, práv a nároků táž práva, jaká příslušejí státním zřízencům a zaměstnancům, tedy obecní zřízence a zaměstnance ve směru tom státním zřízencům a zaměstnancům na roveň postavila, sluší v souzeném případě použíti vládního nařízení ze dne 30. května 1922, čís. 165 sb. z. a n. Právnímu názoru žalované obce, že toto prováděcí nařízení nemá platnosti, jelikož prý odporuje zákonu ze dne 9. dubna 1920, čís. 222 sb. z. a n., nelze přisvědčiti. Zákon ze dne 9. dubna 1920, čís. 222 sb. z. a n. v § 2 jedná o propočítání celkové služební doby státních zaměstnanců, kteří nejsou zařaděni do hodnostních tříd, a nestanoví, jako v § 1, že propočítání to má se státi jen u zaměstnanců, kteří byli ustanoveni před účinností zákona čís. 541/19. Podle § 4 zákona čís. 222/20 stanoví se nařízením, pokud se započítávají léta ztrávená ve vojenské službě. Prováděcí nařízení ze dne 22. prosince 1920,čís. 666 sb. z. a n. vydané na základě § 4 zákona čís. 222/20, ustanovuje v § 12, že se vojenská služba válečná plně započítá, a v § 17 se praví, že propočítání celkové služby jest provésti jen u státních zaměstnanců, kteří byli ustanoveni do 1. září 1919. Podle prováděcího nařízení ze dne 30. května 1922, čís. 165 sb. z. a n. vydaného na základě § 4 zákona čís. 222/20, sluší státním zaměstnancům započísti válečnou službu vojenskou pro postup do vyšších požitků i při novém neb opětném ustanovení, tedy i když po 1. září 1919 byli ustanoveni (§ 1 cit. nař.), ovšem jen do nejvyšší výměry čtyř let (§ 2 cit. nařízení). Toto prováděcí nařízení mění, vlastně doplňuje jen nařízení čís. 666/20 sb. z. a n., neodporuje — Čís. 7444 —
však zákonu o propočítání doby služební čís. 222/20 sb. z. a n. Žalobce, jak prokázáno, jako záložní pěšák konal válečnou službu vojenskou od 15. března 1915 do 28. října 1918. Má proto nárok, by mu tato válečná služba vojenská pro postup do vyšších požitků podle zákona čís. 222/20 sb. z. a n. a podle prováděcího nařízení čís. 165/22 sb. z. a n. byla započtena a jmenovací listina (dekret) tomu odpovídající byl podle § 8 zákona ze dne 17. prosince 1919, čís. 16 z roku 1920 sb. z. a n. vydán.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání vytýká napadenému rozsudku, že nesprávně posoudil právní význam usnesení zastupitelstva žalované obce ze dne 13. září 1923, snaže se dolíčiti, že, když si zastupitelstvo ve svém usnesení vyhradilo ještě »přezkoumání«, nestalo se jeho usnesení závazně, nýbrž že je mohlo později kdykoli opraviti nebo změniti. Dovolacím vývodům nelze však přisvědčiti. V protokole o schůzi zastupitelstva obce ze dne 13. září 1923, jehož správný obsah byl procesním soudem zjištěn, byl zřetelně zdůrazněn účel usnášení, totiž nová úprava platů obecních zaměstnanců, nařízená velícím ustanovením § 3 zákona ze dne 21. prosince 1921, čís. 495 sb. z. a n. a doplňující je předpisem § 19 zákona ze dne 20. prosince 1922 čís. 394 sb. z. a n., t. j. v podstatě snížení služebních požitků obecních zaměstnanců na stejnou základnu se státními zaměstnanci; z odstavce druhého konečného usnesení lze zřetelně seznati, že se zastupitelstvo usneslo všemi hlasy, že městským zaměstnancům výslovně uznává a přiznává služební požitky, práva a nároky, jaké mají státní zaměstnanci stejné nebo rovnocenné kategorie, a že se přeřazení obecních zaměstnanců má provésti podle zákona o propočítání služební doby státním zaměstnancům (prvý odstavec usnesení), t. j. podle zákona ze dne 9. dubna 1920, čís. 222 sb. z. a n. Ustanovením § 4 zákona čís. 222 z roku 1920 byla vyhrazena úprava započtení let ztrávených ve službě jiné než státní, nebo ve službě vojenské zvláštnímu nařízení, což se stalo nejen vládním nařízením ze dne 22. prosince 1920, čís. 666 sb. z. а n., jehož se žalovaná obec přímo dovolává, nýbrž i vládním nařízením ze dne 30. května 1922, čís. 165 sb. z. a n., doplňujícím nařízení prvé, zejména ve příčině započtení vojenské služby státních zaměstnanců pro postup do vyšších služebních požitků; obě tato nařízení jsou v podstatě doplňkem předpisu § 4 zákona čís. 222 z roku 1920. Bylo-li zjištěno, že obecní zastupitelstvo žalované městské obce ve schůzi ze dne 13. září 1923 přiznalo usnesením formálně platným svým zaměstnancům stejné požitky, práva i nároky, jaké mají zaměstnanci státní stejné kategorie, a že při tom melo na zřeteli i předpisy o propočítání služebních let, přiznal právem odvolací soud žalobci též výhody plynoucí z vládního nařízení čís. 165 z roku 1922 o započítání válečné služby vojenské (§ 2 tohoto nařízení). Dovolání marně se pokouší dolíčiti, že prý si obecní zastupitelstvo ve schůzi ze dne 13. září — Čís. 7445 —
1923 vyhradilo přezkoumání svého usnesení, po případě i jeho změnu, neboť z nesporného obsahu protokolu lze jasně seznati, že si vyhradilo pouze přezkum propočtení u jednotlivých zaměstnanců, jež ve schůzi bylo jen hromadnou tabulkou doloženo, a stejný význam měla i výhrada přezkoumání v druhém odstavci usnesení, jež zřejmě týká se zase jen přezkumu propočtené ceny deputátů a jiných naturálních požitků. Výhrady tyto nepřipouštějí tedy výklad, který jim mylně dává dovolatelka. Ostatně i z obsahu žalobcova dekretu ze dne 30. října 1924 lze zřetelně seznati, že propočtení služební doby bylo mu provedeno na základě usnesení městského zastupitelstva ze dne 13. září 1923, a označuje se tedy i v dekretu toto usnesení jako usnesení žalobcova práva zakládající, takže vlastní propočtení, jak bylo určeno v pozdější schůzi zastupitelstva ze dne 29. října 1924, jest považovati jen za provedení zásadního usnesení ze dne 13. září 1923, jak jíž správně dolíčil odvolací soud. Žalobce nabyl proto práv z tohoto usnesení v jeho prospěch plynoucích, tudíž i práva na započtení zjištěné válečné služby 3 roků 7 měsíců a 13 dnů pro postup do vyšších požitků podle ustanovení druhého odstavce § 2 vl. nař. ze dne 30. května 1922, čís. 165 sb. z. а n., platícího pro státního zaměstnance a provádějícího jen § 4 zákona čís. 220 z roku 1920, ana vzpomenutým usnesením obecního zastupitelstva byla mu zaručena stejná práva a nároky, jako mají státní zaměstnanci stejné nebo rovnocenné kategorie. Nesejde ani na tom, že ve schůzi zastupitelstva dne 13. září 1923 nebylo zvláště jednáno o úpravě platu žalobcova. Stačí, že byla závazně přijata zásada pro městské zaměstnance o způsobu a rozsahu započtení služební doby. Bylo-li její provedení, vyžadující podrobné propočty jednotlivců, odloženo na dobu pozdější, nemohlo se provedení již uchýliti od přijaté zásady úplné parity ve služebních požitcích, právech i nárocích měst- ských zaměstnanců se zaměstnanci státními. Dovolání brojí jen nepřípustně proti skutkovému zjištění nižších soudů, doličujíc, že zásada paritní ve schůzi dne 13. září 1923 nebyla přijata, neprovádí však po zákonu dovolacího důvodu podle čís. 4 § 503 c. ř. s. Odvolacím soudem byla věc posouzena s právního hlediska bezvadně a dovolací vývody nejsou s to, by vyvrátily správné důvody jeho rozhodnutí.

Citace:

Reforma přímých daní ve státě československém. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Právnická jednota v Praze, 1923, svazek/ročník 62, číslo/sešit 4, s. 173-176.