NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Čís. 1265.

Zaměstnanec, jenž v závodě vůbec nepracuje, nýbrž mimo provozovnu (Freiörtelarbeiter), nemá nároku na dovolenou vůbec, tím méně na náhradu mzdy, připadající na dobu dovolené, poskytované kollektivní smlouvou dělníkům, zaměstnaným v závodě.
(Rozh. ze dne 25. října 1921, Rv I 765/21.)
V kollektivní smlouvě, již uzavřeli žalovaná firma se svými dělníky, byla dělníkům přiznána placená dovolená. Žalobce pracoval pro žalovanou firmu mimo provozovnu a domáhal se náhrady mzdy za dovolenou, jež prý mu dle smlouvy příslušela. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud jí vyhověl, maje za to, že ustanovení kollektivní smlouvy o dovolené se vztahuje i na dělníky, pracující mimo provozovnu.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Odvolací soud posoudil věc nesprávně po stránce právní, vyhověv žalobě na základě odstavce pátého kollektivní smlouvy. Smlouva ta nerozeznává sice výslovně mezi dělníky, pracujícími v provozovně zaměstnavatelově, a dělníky, pracujícími mimo provozovnu (Freiörtclarbeiter), přes to však lze některá její ustanovení vztahovati pouze na jeden z uvedených druhů dělnictva. Odstavec 12 týče se na př. pouze dělníků, pracujících mimo závod, kdežto odst. 1—4 vztahují se výhradně na dělníky, v závodě zaměstnané, neboť jen pro tyto platí ustanovení o době pracovní, o poskytnutí nástrojů, o čistění a hygieně provozoven atd. Totéž dlužno říci i o odst. 5. Tento přiznává sice placenou dovolenou všem dělníkům (allen Arbeitern), avšak z toho nelze dovoditi ničeho pro žalobce, neboť i odst. 2, jenž může platiti jen pro dělníky, v závodě zaměstnané, mluví přes to o všech dělnících (sämtlichen Arbeitern). Uvážiti dlužno naproti vývodům žalobcovým, že dle poslední věty odst. 5 dělník má se dohodnouti se zaměstnavatelem o nástupu dovolené, a měl by žalobce uvésti, zdali se žalovaným se o dovolené dohodl, anebo, proč toho neučinil. Žalobce však nedomáhá se placení dovolené, nýbrž pouze mzdy na dobu dovolené vypadající, a odůvodňuje teprve v dovolacím sdělení nárok svůj povahou pracovního poměru. Avšak právě tento poměr vylučuje u žalobce nárok na placenou dovolenou. Tato opravňuje totiž zaměstnance (úředníka, dělníka), aby po určitou dobu nedocházel do služby neb do práce bez újmy služebních nebo pracovních důchodů, jak toho vyžaduje účel pravidelné dovolené, sloužící k zotavení zaměstnancově. Nepoužije-li tento dovolené, nemůže přes to požadovati dvojí mzdy nebo dvojího služného za dobu, kterou mohl stráviti mimo práci nebo službu. Zaměstnanec, jenž v závodě vůbec nepracuje, nemá nároku na dovolenou vůbec a tím méně na náhradu mzdy připadající na dobu dovolené, poskytované dělníkům zaměstnaným v závodě. Žalobce doznává sám v dovolacím sdělení, že nemá nároku na dovolenou, avšak dovozuje z toho mylně nárok na náhradu mzdy za dobu dovolené. Dělník, nemající nároku na dovolenou, nemůže požadovati mzdy, která vyplácí se jiným dělníkům po dobu dovolené. Nárok žalobní mohl by býti odůvodněn pouze smlouvou, toho však v tomto případě není.

Citace:

č. 1265. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 741-742.