Č. 6019.

Státní zaměstnanci: * Předpisy části druhé dílu I. restrikčního zákona čís. 286/1924 se vztahují také na státní zaměstnance, kteří jsou na dovolené s čekatelným.
(Nález ze dne 2. listopadu 1926 č. 21784.)
Věc: Dr. Otto M. v Bratislavě proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska o přeložení do trvalé výslužby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, býv. přísedící sirotčí stolice, byl výnosem min. vnitra z 12. listopadu 1923 dán na dovolenou s čekatelným. Výnosem min. pro Slov. z 22. května 1925 byl na základě zmocnění min. vnitra vyrozuměn ve smyslu 3. odst. § 13 č. 286/24, že má býti dán do trvalé výslužby, a zároveň upozorněn, že v nepřekročitelné 8denní lhůtě může ještě dodatečně ohlásiti písemně svůj dobrovolný odchod z činné služby a zabezpečiti si tak výhody uvedené v bodě 4 a), pokud se týče v bodě 4 b) cit. paragrafu. Na tuto výzvu st-l odpověděl podáním z 30. května 1925, že zákon č. 286/24 se dle § 22 odst. 1 na něho nevztahuje, poněvadž o něm v tom směru jest zákonně jinak ustanoveno.
Po té vydal ministr pro Slov. st-li nař. rozhodnutí, kterým jej podle § 13 zák. č. 286/24 přeložil dnem doručení dekretu do trvalé výslužby s příslušnými odpočivnými požitky. Při tom bylo mimo jiné uvedeno, že námitku, obsaženou v podání z 30. května 1925, že cit. zák. se na st-le nevztahuje, nemožno uznati za odůvodněnou, poněvadž zaměstnanci přeložení dle § 73 služ. pragmatiky na dovolenou s čekatelným, nevyvíjejí sice aktivní služební činnosti, ač právě mohou býti kdykolivěk k opětnému nastoupení služby vyzváni, ale nemožno jich zařaditi mezi pensisty, ježto na odpočinek, ať již dočasný neb trvalý, musí býti teprve zvláště přeloženi, jak vyplývá z ustanovení §§ 75, 76, 79 a 83 služ. pragmatiky, a při tom se jim doba ztrávená v poměru na dovolené s čekatelným započítává. (Viz § 74 služ. pragmatiky). — — —
Toto rozhodnutí béře st-l v odpor, namítaje, že úředník jsoucí na dovolené s čekatelným, nepodléhá restrikčnímu zákonu č. 286/1924, tak že nelze na st-le použíti § 13 tohoto zákona a dovolává se pro svůj názor ustanovení § 22, odst. 1., z jehož slov »pokud se jinak nestanoví« dovozuje, že I. díl zákona restrikčního nevztahuje se na ty státní zaměstnance, jejichž přeložení do výslužby je jinými právními normami upraveno a že právní postavení úředníka na dovolené s čekatelným, zejména i jeho dání do výslužby, upraveno jest zvláštními předpisy služ. pragmatiky, pročež na takového úředníka předpisů dílu I. zákona restrikčního použíti nelze.
O stížnosti uvážil nss toto:
Z ustanovení § 22 zák. č. 286/24 nelze nikterak dovoditi, jak st-l mylně za to má, že by nemohl býti dán jako úředník na dovolené s čekatelným do trvalé výslužby podle § 13 tohoto zákona. Že slovy »pokud se jinak nestanoví, vztahují se ustanovení dílu I. na všechny státní zaměstnance« rozuměti jest, pokud tento zákon jinak nestanoví, vidno již ze samého znění, neboť výraz »se nestanoví« může se vztahovati jen na současně dané předpisy, poněvadž jinak by musil zákon použíti výrazu »nebylo stanoveno«. Tomu nasvědčuje i ustanovení odst. 2 téhož paragrafu, jenž blíže určuje, na koho a pokud ustanovení dílu I. se vztahují, že totiž pro soudce z povolání platí pouze ustanovení §§ 17 až 21. Ze znění § 22 zák. č. 286/1924 tudíž vyplývá, že ustanovení dílu I. vztahují se na všechny státní zaměstnance, pokud tento zákon jinak nestanoví.
Předpis § 13 o nuceném odchodu ze služby vztahuje se tudíž na všechny státní zaměstnance, jichž služ. poměr dosud trvá. K takovým státním zaměstnancům patří nade vší pochybnost i státní zaměstnanec, který jest na dovolené s čekatelným. Právní postavení takového zaměstnance je upraveno předpisy služ. pragmatiky v § 73 a násl. Podle těchto předpisů nelze sice úředníka na dovolené s čekatelným pokládati za úředníka v činné službě se nalézajícího, jak již vyslovil nss nálezem Boh. 4679 adm., a nelze na něj použíti předpisů platných pro úředníky aktivní, pokud tak zákon výslovně nestanoví, nýbrž kromě případů výslovně v zákoně uvedených, dlužno jej dle § 74 IV. odst. služ. pragmatiky v ostatním na roveň klásti úředníku na dočasném odpočinku; avšak přes to nelze ho pokládati za úředníka na dočasném odpočinku se nalézajícího. Že tomu tak jest, vyplývá jasně z § 76, odst. 1 ad 2, kde se stanoví, že na dočasný odpočinek z moci úřední má býti přeložen úředník, který jest na dovolené s čekatelným a nebyl povolán během tří let k opětnému nastoupení služby, ač nejsou-li tu snad podmínky pro přeložení na trvalý odpočinek.
Z tohoto ustanovení § 76 je tedy zřejmo, že služ. pragmatika pokládá úředníka na dovolené s čekatelným, pokud jde o přeložení na odpočinek, za úředníka aktivního, a jeho služ. poměr za trvající, pokud nebyl změněn přeložením na dočasný neb trvalý odpočinek aneb zrušen vystoupením úředníka se služ. poměru ke státu (resignací).
Může-li tedy úředník na dovolené s čekatelným býti dán do trvalé výslužby podle předpisů služ. pragmatiky, není důvodu, proč by úředník ten, pro něhož není k disposici následkem změny v organisaci žádného místa, nemohl býti dán do trvalé výslužby ve smyslu § 13 zák. č. 286/24, zákona to o úsporných opatřeních ve veř. správě, tedy zákona specielního, za podmínek tam stanovených. Činiti opatření takové jest právě v intencích tohoto zákona, který právě tím činí výjimku od předpisů všeobecných, jmenovitě od předpisů služební pragmatiky.
Z úvah předepsaných plyne nade vši pochybnost, že předpisy dílu I. zák. č. 286 z r. 1924, zejména § 13, vztahují se také na úředníky na dovolené s čekatelným.

Citace:

č. 6019. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 546-548.