Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní, 66 (1927). Praha: Právnická jednota v Praze, 740 s.
Authors:

Čís. 589.


Cís. nařízení ze dne 31. srpna 1915, čís. 257 ř. zák. o umořování listin. Ohlašovací lhůta končí se teprve rok po dospělosti posledního vydaného listu úročného bez ohledu na to, zda navrženo jen umoření samé listiny, či zároveň též umoření úročného listu.
Předběžná opatření, jimiž soudce v mimosporném řízení zjednává si jen formelní podklad pro konečné rozhodnutí (na př. určení ohlašovací lhůty v řízení o umoření listin), jsou bez ohledu na podmínky § 9 nesporného řízení kdykoli změnitelna.

(Rozh. ze dne 13. července 1920, R I 454/20.)
V řízení o umoření ztraceného pláště akcie soud prvé stolice usnesením ze dne 30. ledna 1919 určil ohlašovací lhůtu slovy »v jednom roce«, opravil však v tomto směru toto své usnesení usnesením ze dne 17. března 1920 tak, že správně má stati »po uplynutí jednoho roku od splatnosti posledního, přináležejícího kuponu — nebo pohledávky samotné, kdyby byla dříve splatna« — a po slovech »č. 013.613« ještě státi má: »K této akcii patří celoroční kupony splatné každoročně 1. července, z nichž první byl splatný 1. července 1919 (již v loni vyplacen) a poslední se stane splatným dne 1. července 1937, pak talon«. K navrhovatelově stížnosti potvrdil rekursní soud toto druhé usnesení. Důvodу: Stížnost brojí jednak proti tomu, že soud napadeným usnesením změnil své dřívější usnesení ze dne 30. ledna 1919, jednak proti usnesení samému, není však ani v tom, ani v onom směru odůvodněna. Jest sice pravda, že ani v řízení nesporném nemůže soudce sám ze sebe změniti své konečné rozhodnutí, pokud však jde toliko o to, aby zákonný podklad pro rozhodnutí byl připraven, nelze soudci v nesporném řízení upříti právo, aby potřebné doplnění nepředsevzal a po případě i dřívější své opatření nezměnil. O takové přípravné opatření jde v tomto případě, neboť konečné vyřízení o návrhu na umoření listiny nebylo dosud vydáno, a dokud není opatřen předpoklad, pro ně zákonem předepsaný, ani vydáno býti nemůže. Ve věci samé jest usnesení správno. Zákon předpisuje pro listiny, k nimž vydány byly podílní listy úrokové a pod. zvláštní lhůtu a nečiní při tom rozdílu, zda byly současně ztraceny také tyto podílní listy. Naopak obsahuje zvláštní předpisy o umoření podílních listů samých, z nichž plyne, že nemůže býti listina sama umořena dříve než poslední k ní vydaný podílní list.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Podle prvého odstavce § 8 cís. nař. ze dne 31. srpna 1915, čís. 257 ř. zák., nemůže roční lhůta ohlašovací ukončiti se dříve, než uplyne rok ode dne dospělosti posledního vydaného listu úročného (kuponu). Toto ustanovení platí podle jasného znění svého bez ohledu na to, zda-li navrženo jest jen umoření listiny samé, či zároveň také umoření listu úročného (kuponového), neboť mluví se v něm o vydaných a ne o ohlašovaných listech (aufgebotene Scheine). To vysvítá i z úmyslu zákonodárcova, souhlasně s dřívějšími zákonnými ustanoveními, posunouti konec lhůty ohlašovací tak daleko, až bude lze umoření podle vší pravděpodobnosti vysloviti bez ohrožení práv poctivého držitele listu. Správně tedy nižší soudy určily lhůtu ohlašovací v příčině stěžovatelovy akcie. Pokud pak jde o otázku formální platnosti usnesení prvého soudu ze dne 17. března 1920, soud rekursní právem uvedl, že dřívější usnesení ze dne 30. ledna 1920 nebylo rozhodnutím u věci samé, jež by soud prvé stolice vzhledem na ustanovení § 9 cís. patentu ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák., nebyl mohl změniti, nýbrž že to bylo opatření předběžné, jímž měl býti připraven základ pro konečné soudní rozhodnutí o návrhu na umoření listiny. Konečné rozhodnutí toto mohlo a musilo by také v případě, kdyby usnesení ze dne 30. ledna 1920 bylo zůstalo neopraveno, pokud se týče nezměněno, býti vydáno teprve po uplynutí zákonné lhůty ohlašovací a nikoli již po uplynutí nesprávné, v usnesení ze dne 30. ledna 1920 uvedené lhůty, neboť usnesením tímto nenabyl navrhovatel, jak mylně se domnívá, práva na výrok, že listina jest neúčinna, jestliže určená ohlašovací lhůta bez výsledku uplyne.
Citace:
č. 589. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 431-432.