Čís. 16964.

Kdo bez výhrady zaplatil zažalovanou pohledávku s příslušenstvím (útratami sporu a exekuce) po té, kdy se dověděl o provedeném zmatečném sporu a o provedení exekuce vnuceným vkladem zástavního práva podle zmatečného rozsudku, nemůže se domáhati žalobou zrušení rozsudku pro zmatečnost (§ 529 č. 2 c. ř. s.). Nerozhoduje, z jakých pohnutek bylo zaplaceno, když nemohly býti druhé straně známy.
(Rozh. ze dne 2. června 1938, Rv I 2921/37.)
Srov. rozh. č. 6484 Sb. n. s.
Proti žalobě pro zmatečnost rozsudku krajského soudu v Č. z 26. května 1931, Ck I 216/30-9, jímž byl žalobce odsouzen k zaplacení 10 062 Kč 60 h a 7 093 Kč 80 h s přísl., namítla žalovaná mimo jiné, že žalobce dodatečně řádně schválil vedení sporu ve smyslu § 529 č. 2 c. ř. s. Nižší soudy zamítly žalobu, odvolací soud z těchto důvodů: Jde jen o to, zda žalobce zaplacením pohledávek, které byly předmětem sporů, Ck I 216/30 a Ck I 320/30, dodatečně řádně schválil vedení dotčených sporů. Aby bylo možno odpověděti správně na tuto otázku, je třeba uvážiti všechny skutečnosti, za nichž k placení došlo. V té příčině bylo zjištěno, že žalobci byla žaloba Ck I 320/30 řádně doručena, že se z pozdějších žalob Ck I 201/31 a Ck I 641/31 dověděl o tom, že jest proti němu podána žaloba Ck I 216/30, že dal sám příkaz bance, aby pohledávku žalovaného zaplatila, že k placení došlo v roce 1932, kdy se žalobce ucházel o úvěr u h-cké spořitelny, a že při tom bylo žalobci známo, že pro onu pohledávku jest na jeho nemovitosti vloženo exekuční zástavní právo a že vůbec věděl, o jakou pohledávku jde. Když žalobce již v roku 1932 o celém stavu věděl, a nic proti rozsudku vydanému ve sporu Ck I 216/30 neučinil, ačkoliv již tenkrát mohl vystoupiti žalobou, kterou teprve v roce 1935 podal, naopak bez jakékoliv výhrady pohledávku dle rozsudku Ck I 216/30 zaplatil, dal tím najevo způsobem každou pochybnost vylučujícím, že uznává nárok žalované z dotčeného rozsudku a že tím schvaluje vedení sporů Ck I 216/30, a Ck I 320/30. Nerozhoduje, zda tak učinil proto, aby získal úvěr h-cké spořitelny, neboť to nic nemění na bezvýhradném uznání nároků a z toho plynoucím schválení sporů. Posoudil proto prvý soud věc po právní stránce správně, když žalobu zamítl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Je sice správné, že se podle § 529 č. 2 c. ř. s. nezhojí zmatečnost vzniklá odnětím možnosti projednání rozepře před soudem (§ 477 č. 4 c. ř. s.) prostě mimosoudním uznáním nároku, nýbrž že je třeba, aby bylo vedení sporu dodatečně schváleno, tudíž aby byla uznána nejen jsoucnost nároku, ale i jeho vykonatelnost, totiž existence exekučního titulu (srov. rozh. č. 6484 Sb. n. s. a č. 5704 Gl. U. n. ř.). To se však právě v souzeném případě stalo. Podle zjištění nižších soudů zaplatil žalobce sporné pohledávky a všechny útraty soudní a exekuční, dověděv se o provedeném sporu a o provedení exekuce vnuceným zřízením práva zástavního, a to bez výhrady, takže jeho postup podle zásady § 863 obč. zák. při uvážení všech okolností nedává rozumné příčiny pochybovati o jeho úmyslu uznati ony pohledávky a schváliti dotčené sporné řízení.
Je naprosto právně bezvýznamné, z jaké pohnutky žalobce tak jednal, neboť jeho pohnutka nebyla druhé sporné straně oznámena a nemohla jí býti známa. Je také vedlejší pro posouzení rozhodující otázky, jak se zachoval žalobce v jiných podobných sporech, neboť bezvýhradné zaplacení pohledávek, o něž jde, i s útratami nedopouští jiný výklad žalobcova úmyslu, než že uznal nejen ony pohledávky, ale i závaznost exekučního titulu a tím schválil konkludentním jednáním i vedení tehdejšího sporu.

Citace:

č. 16964. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 809-811.