Čís. 4028.

Zákon o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák. Za vyšší úkony ve smyslu §u 1. zák. považovati sluší všecky úkony, které přesahují obor a výši výkonnosti obyčejného dělníka.
Pokud jest tkalcovský mistr obchodním pomocníkem.
(Rozh. ze dne 1. července 1924, Rv I 552/24.)
Dostav dne 5. října 1922 čtyřnedělní výpověď, domáhal se tkalcovský mistr na podnikatelce zaplacení mzdy až do 31. prosince 1922 a poměrné části novoročného. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl. Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Rozhodnutí sporu závisí na právním posouzení otázky, zda sluší žalobce zařaditi do skupiny zaměstnanců, konajících vyšší nekupecké služby ve smyslu §u 1. zák. o obch. pomocnících. Dovolací soud má za to, že správným jest názor soudu procesního, který na tuto otázku odpověděl kladně. To vysvítá z povahy služeb, žalobcem u žalované konaných. V tomto směru zjistil soud procesní, že žalobce byl asi od roku 1919 jako samostatný tkalcovský mistr u žalované zaměstnán. Ve svém postavení byl samostatným a zodpovědným za své oddělení asi o 40-ti stavech a 20-ti dělnících, zakládal vály, staral se o pořádek, psal tkalcům hodiny za čekání, přejímal materiál, opravoval stroje a odstraňoval závady na nich, byl zodpovědným za zboží. Sám podléhal a zodpovídal za své oddělení vrchnímu mistrovi, který je pro celou tkalcovnu a zase je podřízen řediteli. Žalobce sám netkalcoval. Tato zjištění soudu prvé stolice soud odvolací celkem převzal, ale přes to, že znalci soudem odvolacím bezprostředně slyšení došli к tomu úsudku, že žalobce u žalované konal převážně vyšší služby, sám dospěl к tomu přesvědčení, že tyto služby žalobce u žalované za služby vyšší ve smyslu §u 1. zák. o obch. pom. považovati nelze, poněvadž je nelze klásti na roveň úkolům vrchního mistra a technických úředníků. Znaleckým posudkům o vyšších službách žalobcových po názoru soudu odvolacího rozuměti jest tak, že úkony tkalcovského mistra, srovnány byvše s úkoly obyčejných tkalců jsou sice úkony vyššími, že však je nelze považovati za rovnocenné s úkony vrchního mistra, technických úředníků a ředitele závodu, tedy za úkony vyšší ve smyslu §u 1. zák. o obch. pomocnících. Tento názor soudu odvolacího nelze sdíleti, poněvadž za vyšší úkony ve smyslu §u 1. zák. o obch. pom. považovati sluší všecky úkony, které přesahují obor a výši působnosti obyčejného dělníka, v tomto případě tkalce, v závodech žalované zaměstnaného. Okolnost, že snad nějaký zručný dělník úkony tyto také dovede obstarati, na věcíi ničeho nemění, neboť úkony tyto stávají se úkony vyššími již tím, že je jako obyčejný dělník u žalované zaměstnaný konati nemůže a že právě konání těchto úkonů bylo povinností žalovaného, tedy jeho službou. Otázka, zdali k těmto vyšším úkonům je potřebí nějakého vzdělání, není rozhodnou a stačí ku kvalifikaci úkonů žalobcových jako úkonů vyšších ve smyslu §u 1. zákona o obch. pomocnících ta okolnost, že je k nim jako k úkonům služebním žalobcovým u žalované potřebí zvláštní zručnosti a odborné zkušenosti, která u obyčejného dělníka se nepředpokládá a nežádá. Nerozhodno jest, že ruční manuelní práce zabrala největší část zaměstnání žalobcova, když tato manuelní práce nebyla prací obyčejného pomocného dělníka. Kromě práce manuelní konal však žalobce i práce jiné (dozor, zapisování hodin), které dle své povahy též k vyšším úkonům dle zjištěného stavu věci počítati jest. Tvrzení žalované, že ona ve svém rozsáhlém závodě tkalcovské mistry má a zaměstnává jenom z důvodu dělby práce, a že tudíž vlastně jde jen o obyčejné dělníky k určité práci přidělené a v ní zručnosti nabyvší, i kdyby bylo správné, nemohlo by změniti nic na tom, že práce žalobcem u žalované konané byly úkony vyššími, to jest úkony, které každý jiný obyčejný dělník předsevzíti nemohl. Poukaz žalované, že jenom v menších závodech snad úkony mistra tkalcovského, kde mistr za provoz je zodpovědným, mohou býti pokládány za úkoly vyšší, není pro rozhodnutí sporné otázky směrodatným, a rovněž otázka, jakým způsobem tkalcovským mistrům mzda se vyplácí, zda měsíčně, či týdně, nepadá na váhu. Totéž platí i o tvrzení žalované, že v době, kdy byly ještě pracovní knížky, tkalcovští mistři zahrnováni byli pod pojem živnostenských podniků ve smyslu §u 73 živn. ř. Poněvadž žalobce jako tkalcovský mistr jest zaměstnanec, konající vyšší nekupecké služby ve smyslu §u 1. zák. o obch. pom. přísluší mu dle §u 20 zákona o obchodních pomocnících 6 nedělní lhůta, končící kalendářním čtvrtletím, v tomto případě tedy 31. prosince 1922. Nárok žalobcův na výplatu mzdy po celou dobu výpovědní a alliquotní části novoročného jeví se proto důvodným a bylo tudíž odvolání žalobcovu vyhověti.

Citace:

č. 4028. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 52-53.