NPD documents search: Boh. adm., 16 (1934), sv. 1

Č. 9682.

Zaměstnanci veřejní. — Samospráva obecní. — Řízení správní: * Instanční pořad administrativní je podle § 24 zák. o obecních zřízencích č. 16/20 vyloučen i tehdy, jde-li o úpravu služebních požitků obecního zřízence podle platového systému zák. č. 103/26.
(Nález ze dne 17. února 1932 č. 564/30.)
Prejudikatura: Boh. A 8007/29, 9512/31.
Věc: Josef B. v Ž. proti zemskému úřadu v Praze o přípustnost administrativního pořadu ve věci převodu do platu podle zák. č. 103/26.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Osk v Žatci výměrem z 2. listopadu 1928 odmítla odvolání st-le, obecního podúředníka v Ž., podané ve věci úpravy služebních požitků podle platového systému zák. č. 103/26, pro nepříslušnost adm. pořadu s poukazem na předpis § 24 zák. o obecních zřízencích č. 16/20. Odvolání z tohoto rozhodnutí podané zemský úřad v Praze nař. výměrem zamítl jako bezdůvodné.
Stížnost na toto rozhodnutí podaná nepopírá, že st-1 je obecním zřízencem ve smyslu zák. ze 17. prosince 1919 č. 16 Sb. z roku 1920, avšak zastává názor, že ustanovení § 24 tohoto zák. o kompetenci soudů týká se pouze sporů o nároky na služební příjmy podle ustanovení § 11 cit. zák., nikoli však též sporů jiných, zejména sporů o úpravu služebních příjmů podle plat. zák. č. 103/26, kdyžtě předmět sporu svou právní povahou náleží do oboru práva veřejného. Nss nemohl se přikloniti k tomuto stanovisku stížnosti.
V § 24 zák. o služebních poměrech obecních zřízenců č. 16/20 se stanoví, že spory o příjmy služební a výslužné zřízence, o zaopatřovací požitky vdov a sirotků, jakož i ostatní spory, vzešlé ze služebních poměrů rozhodují se pořadem soudním. Znění předpisu § 24 cit. zák. je zcela všeobecné, neomezujíc výslovně příslušnost soudní jen na spory o nároky ze služebního poměru v tomto zákoně přímo normované a z tohoto zákona dovozované; nemá tedy názor stížnosti, jakoby se ustanovení § 24 cit. zák. týkalo jen sporů o služební příjmy podle § 11 tohoto zák., opory ve znění onoho předpisu. Ostatně mluví proti stanovisku stížnosti také skutečnost, že cit. zákon konstruuje služební poměr obecního zřízence jako poměr soukromoprávní. Z toho jde, že výrok obce ve věcech služebního poměru obecního zřízence nemá vůči zřízenci povahy úředního decernátu, schopného právní moci, nýbrž je toliko prohlášením strany, proti němuž se zřízenec může dovolati ochrany řádných soudů. (Srov. Boh. A 7803/29). Pro stanovisko stížnosti nemluví ani požadavek účelnosti co do úpravy kompetence ve sporech ze služebních poměrů obecních zřízenců; neboť jistě by nebyl žádoucím právní stav takový, aby pro určení, zda řešení sporu o služební příjem obecního zřízence náleží na pořad soudní nebo na pořad úřadů adm., byla směrodatnou okolnost, zda platový nárok je odvozován z té či oné zákonné normy o úpravě platových a služebních poměrů obecních zaměstnanců.
Z toho plyne, že podle kompetenční normy § 24. cit. zák. veškeré spory o služební příjmy obecních zřízenců bez rozdílu, o kterou právní normu se opírají, příslušejí na pořad soudní. To platí i pro obor platových úprav podle plat. zák. č. 103/26, jak jde z této úvahy: Tento zákon, který se týká úpravy platových a služebních poměrů zaměstnanců státních, dotýká se zaměstnanců nestátních jen v § 212, jednajícím o zaměstnancích veřejnoprávních korporací a ústavů. Tímto předpisem nezavádí se však pro zaměstnance veřejnoprávních korporací kogentně nový platový systém a nestanoví se nová od ustanovení § 24 zák. č. 16/20 rozdílná kompetenční norma pro rozhodování ve sporech mezi veřejnoprávní korporací a zaměstnancem o služební příjmy oněch zaměstnanců, nýbrž určuje se pouze maximální hranice těchto služebních příjmů a rozšiřuje se schvalovací pravomoc dozorčích úřadů v mezích předpisů § 212 cit. zák. i na platové úpravy zaměstnanců veřejnoprávních korporací. Rovněž nemění se tímto předpisem nic ani na právní povaze služebních poměrů zaměstnanců veřejnoprávních korporací ani na právní povaze aktů, jimiž se úpravy služebních příjmů zaměstnanců těch provádějí.
Ale pak nelze dospěti k jinému závěru, než že zákonem č. 103/26 zůstaly nedotčeny dosavadní všeobecné předpisy, normující kompetenci k rozhodování ve sporech ze služebních poměrů zaměstnanců veřejnoprávních korporací, a že tyto předpisy mají platnost i tam, kde veřejnoprávní korporace upraví služební příjmy zaměstnance podle platového systému zák. č. 103/26, kdyžtě pouhou skutečností, že veřejnoprávní korporace se usnese na úpravě takové, nemůže býti založena instanční kompetence jiná, než jak je stanovena platným zákonem.
Z toho plyne však pro daný případ, že se kompetenční ustanovení § 24 zák. č. 16/20 vztahuje i na spory vzešlé z úpravy služebních příjmů obecního zřízence podle platového systému zák. č. 103/26. Ani takováto úprava nepůsobí vůči zaměstnanci jako úřední rozhodnutí, nýbrž jako prohlášení obce v postavení jedné ze stran smluvního poměru služebního (třeba by mělo ke své právní závaznosti pro obec zapotřebí schválení úřadu dohlédacího), proti němuž se zřízenec může dovolati ochrany řádných soudů.
Právem tudíž uznal žal. úřad nepřípustnost pořadu ve věci úpravy služebních příjmů st-lových.

Citace:

č. 11258. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 976-981.