NPD documents search: Váž. civ., 2 (1920)

Č. 10178.

Vojenské věci: Vojenský gážista ve výslužbě nemá ani podle zák. č. 76/22 ani podle předpisů dříve plativších právního nároku na povolení k požívání odpočivných požitků v cizině.
(Nález ze dne 26. listopadu 1932 č. 18040.)
Prejudikatura: Boh. A 6314/27.
Věc: Walter M. v P. proti ministerstvu národní obrany o zaopatřovací požitky.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-l byl jako nadporučík bývalého střeleckého pluku č. 19 podroben dne 14. ledna 1918 ve Vídni superarbitraci, na základě které byl rozhodnutím býv. min. zeměbrany ze 17. dubna 1918 jako k řadové službě neschopný, k místním službám schopný, za současného záznamu pro ně v případě mobilisace — přeložen do výslužby. Podle přípisu vyslanectví Čsl. republiky v Haagu z 26. února 1926, zaslaného mno, dostavil se st-1 na jmenované vyslanectví s dotazem, proč mu nebyly dosud poukázány »pensijní příspěvky«, načež mno výnosem z 11. března 1926 odpovědělo, že dokud st-1 nepodá hlášení podle osobního Věstníku 1920 č. 66, čl. 682 B příslušným doplňovacím okresním velitelstvím v Opavě, nemůže mno o jeho zaopatřovacích požitcích jednati. St-1 pak podáním ze 16. prosince 1926 žádal mno o dodatečné převzetí do čsl. armády v hodnosti gážisty a přiznání pensijních požitků.
Když byla tato žádost Okresním doplňovacím velitelstvím v Opavě dne 14. června 1928 předložena, nařídilo mno výnosem z 10. července 1928 doplnění její připojením osvědčení st-le o státním občanství čsl. a prohlášením o příjmech za léta 1925 až 1927.
St-1 na to podáním z 8. října 1928 žádal o převzetí do čsl. armády v hodnosti gážisty ve výslužbě a prominutí opožděného podání přihlášky z 3. října t. r.; podáním z 22. října 1928 předložil žádané prohlášení o příjmech za léta 1925 až 1927 s vysvětlením, že v těchto létech dlel v cizině, a podáním z 29. ledna 1929 předložil osvědčení o státním občanství republiky čsl. a opis domovského listu města Opavy. Podáním z 8. dubna 1930 oznámil Posádkovému velitelství Velké Prahy, že podal 11. března 1930 žádost k policejnímu ředitelství v Praze o vydání úředního potvrzení o jeho bydlišti v Čsl. republice, které pak podáním ze 17. dubna 1930 témuž velitelství předložil.
Mno rozhodlo nař. výnosem o žádosti za odpočivné požitky takto: »Mno odmítá Vaši přihlášku ze 3. října 1928 o přijetí do svazku čsl. armády. Podle ustanovení § 5 zák. č. 194/20 přiznává Vám mno od 1. listopadu 1918 nárok na vojenské zaopatřovací platy, a to ročně: výslužné 73333 Kč a příbytečné 128— Kč. Na drahotní přídavky nemáte po dobu svého pobytu v cizině (od převratu až do 13. září 1928) nároku. V roce 1925, 1926 a 1927 měl jste podle vlastního prohlášení roční výdělečný příjem 3000— holandských zlatých, t. j. při kursu 100— h. zl. = 1300 Kč příjem 39000 Kč. Tento příjem převyšuje trojnásobek stálých aktivních platů 1. st. 10. hodn. tř. 35877 Kč 60 h o 3122 Kč 40 h. Měl jste proto podle ustanovení § 18 zák. č. 286/24 v době od 1. ledna 1925 do 31. prosince 1927 nárok toliko na polovinu vojenských zaopatřovacích platů, t. j. ročně: výslužné: 366'66 Kč a příbytečné: 64— Kč. Od 1. ledna 1928 příslušel Vám po dobu Vašeho pobytu v cizině podle ustanovení § 2 zákona č. 80/28 příplatek: 4082'67 Kč ročně. Byl vyměřen uvedenou částkou, aby celkové zaopatřovací platy (t. j. výslužné 73333 Kč a příbytečné 128— Kč i s drahotními přídavky 756— Kč + 1200 Kč + 1200 Kč) i s příplatkem dosáhly částky 8100— Kč, t. j. výměry nejnižšího výslužného podle § 155 zák. č. 103/26.«
»Podle předloženého policejního potvrzení zdržujete se od 14. září 1928 trvale na území republiky čsl. Proto přiznává Vám mno od 1. října 1928 tyto vojenské zaopatřovací platy ročně: výslužné: 73333 Kč, příbytečné: 128— Kč, drahotní přídavek 1. rodinné třídy: 900— Kč, mimořádnou výpomoc: 1200— Kč a nouzovou výpomoc: 1200— Kč. K tomuto výslužnému přiznává Vám mno podle § 2 zák č. 80/28 příplatek 3938'67 Kč ročně. Uvedený příplatek byl Vám přiznán, aby Vaše celkové zaopatřovací platy 4161 Kč 33 h ročně s příplatkem dosáhly částky 8100 Kč, t. j. výměry nejnižšího výslužného podle § 155 zák. č. 103/26. Výplatu zaopatřovacích platů po dobu Vašeho pobytu v cizině mno nepovoluje.« Rozhoduje o stížnosti vznesené do tohoto rozhodnutí pro vadnost řízení a nezákonnost, řídil se nss těmito úvahami:
Stížnost vytýká dále jako vadu řízení, že žal. úřad, přiznávaje st-li nárok na zaopatřovací požitky podle § 5 zák. č. 194/20 jako vojenskému gážistovi, zcela nijak neodůvodnil ani výpočtu těchto požitků od 1. listopadu 1918, ani výroku o tom, že nepovoluje st-li výplatu zaopatřovacích požitků po dobu jeho pobytu v cizině. Ani tato výtka není důvodnou.
Předpis § 5 zák. č. 194/20, jehož se nař. rozhodnutí dovolalo, stanoví, že »osobám, kterým byly přiznány vojenské zaopatřovací požitky bývalým státem rakouským neb uherským, nebo mocnářstvím rakousko-uherským, poskytne Čsl. republika tyto požitky podle vojenských zákonů a nařízení býv. monarchie dne 28. října 1918 platných, nejvýše však ve výši 6. třídy hodn., jestliže nejpozději dnem 1. ledna 1910 získaly a od té doby nepřetržitě měly domovské právo v některé obci Čsl. republiky«. Poukazuje tedy tento předpis hlavně na zákon č. 158/1875 ř. z. jakožto zákon plativší dne 28. října 1918, který obsahuje v §§ 15 a násl. ustanovení o tom, jak se pense vojenských gážistů vyměřuje.
V tom, že žal. úřad pouhou citací § 5 zák. č. 194/20 jen nepřímo se dovolal oněch vojenských zákonů a nařízení v den 28. října 1918 plativších, aniž je blíže naznačil, nelze však spatřovati podstatnou vadu řízení ve smyslu § 6 zákona o ss, protože stížnost netvrdí, že by výpočet požitků zaopatřovacích měl býti proveden podle předpisů jiných, nebo že by číselný výpočet služného st-lova byl nesprávný a že by tudíž nedostatek bližšího odůvodnění byl st-li vadil při účinném hájení jeho domnělého subj. práva. Ani nedostatek odůvodnění výroku o nepovolení výplaty zaopatřovacích požitků po dobu st-lova pobytu v cizině nezakládá takové vady. St-1 jakožto gážista, jemuž byly zaopatřovací požitky povoleny již bývalým státem rakouským, náleží nesporně k osobám zmíněným v §§ 97 odst. 1 a 112 odst. 5 zák. č. 76/22 o vojenských zaopatřovacích požitcích, pro které platí též ustanovení § 115 téhož zák., vyslovivší, že »požívání zaopatřovacích požitků v cizině vyžaduje zvláštního povolení ministerstva národní obrany. Předpis tento nezakládá však — jak vyslovil již nss nál. Boh. A 6314/27 — pro stranu právního nároku na povolení k požívání zaopatřovacích požitků v cizině a nelze v tom, že úřad nedal povolení, spatřovati nějaký zásah do subj. práv strany i když nesdělil, jakými úvahami byl při svém rozhodování veden.
Pokud se týče doby před účinností zák. č. 76/22, t. j. podle § 114 před 1. lednem 1920, ustanovoval podobně předpis § 4 býv. rakouské služební knihy K-4 (Gebührenvorschrift, III. díl), že požívati trvale pensi v cizině lze jen se svolením zeměpána, kdežto požívání pense při dočasném pobytu v cizině (do 3 let) závisí na povolení min. války, čili jinými slovy, že nebylo-li takovéto povolení dáno, není nároku na výplatu pense po čas pobytu v cizině. Proto ani v daném případě nemůže býti vadou řízení, tím méně vadou podstatnou, když žal. úřad, odpíraje st-li povolení k výplatě přiznaných odpočivných platů po dobu jeho pobytu v cizině, které jest ponecháno volné jeho úvaze, zákonem nijak neomezené, neuvedl žádných důvodů, které byly pro jeho rozhodnutí směrodatnými.
Konečně vznáší stížnost i námitku nezákonnosti nař. rozhodnutí jednak proto, že jest prý přímo proti zákonu ustanovení, že st-1 nemá po dobu svého pobytu v cizině nároku na výplatu zaopatřovacích požitků, což prý ze zákona č. 194/20 nijak nevyplývá, jednak proto, že výpočet požitků za dobu od 1. jedna 1925 do 31. prosince 1927 neodpovídá zákonu, ježto se prý předpis § 18 zák. č. 286/24 nevztahuje na příjem získaný v cizině.
V prvním směru má sice st-1 pravdu, že v zák. č. 194/20 není výslovného ustanovení v příčině ztráty nároku na výplatu zaopatřovacích požitků za pobytu v cizině, ale stížnost přehlíží, že ustanovení to jest obsaženo jednak ve shora cit. § 4 služební knihy K-4, plativší v den 28. října 1918, které se tedy jako vojenského předpisu bývalé monarchie zákon č. 194/20 implicite dovolává, jednak v předpisu § 115 zák. č. 76/22. Že z těchto předpisů neplyne nárok na požívání zaopatřovacích požitků v cizině, bylo již shora uvedeno; že by st-li nárok takový příslušel na základě zvláštního individuálního správního aktu vydaného žal. úřadem, stížnost netvrdí. Vyslovil-li tedy žal. úřad v mezích svého oprávnění, daného mu předpisy prve citovanými, že st-lí nepovoluje výplatu zaopatřovacích požitků po dobu jeho pobytu v cizině, jest důsledek z toho vyplývající — ztráta nároku na tuto výplatu — v souhlasu se zákonem a nemá stížnost pravdu, tvrdí-li opak. Nemá-li však st-1 nároku na výplatu odpočivných požitků po dobu pobytu v cizině, tedy zejména i za dobu od 1. ledna 1925 do 31. prosince 1927, pak jest nerozhodno, v jaké výši tyto požitky za zmíněnou dobu žal. úřad vypočetl, a nemusel se proto nss zabývati ani další námitkou st-lovou o nezákonném použití předpisu § 18 zák. č. 286/24 žal. úřadem a nesprávném výpočtu těchto požitků za zmíněnou dobu; neboť i kdyby bylo lze přisvědčiti názoru st-lovu, že citovaný předpis, jednaje o krácení odpočivných požitků, že, »má-li někdo vedle státních odpočivných požitků jiný výdělečný příjem, jenž jest podkladem pro vyměření daně z příjmu (dôchodkové)«, měl na zřeteli jen příjem, který jest v čsl. republice podroben dani z příjmu (dôchodkové) a nemůže přijíti v úvahu příjem získaný v cizině, a že tedy výpočet odpočivných požitků žal. úřadem vycházejícím z opačného názoru za dobu od 1. ledna 1925 do 31. prosince 1927 jest nesprávným, nebylo by lze st-li přiznati nárok na výplatu ani těch, jež ve smyslu stížnosti byly by správně vypočítány.

Citace:

č. 10178. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 677-680.