Příspěvek k výkladu § 400 tr. ř.
Rozsudkem zemského tr. soudu v B. ze dne 10. února 1926 byl obžalovaný N. N. uznán vinným zločinem podle § 4 odst. 1. zákona ze dne 22. května 1919 č. 269 sb. z. a n. a odsouzen za to podle téhož zákona za použití § 55 tr. z. do žaláře na jeden rok, doplněného postem měsíčně, а k peněžité pokutě 10 000 Kč, v případě nedobytnosti k dalším 3 měsícům žaláře. Současně vysloveno podle § 25 tr. z. vyhoštění obžalovaného po odpykání trestu z území Československé republiky. Do tohoto trestu byla obžalovanému započtena podle § 55a) tr. z. prozatímní zajišťovací řádná vazba vyšetřovací od 7. dubna 1925 133 3/4 hod. do 10. února 1926 15 hodin. Citovaným rozsudkem zároveň vyslovena byla ztráta práva volebního do obcí na dobu tří let.
Proti rozsudku tomu ohlásil a provedl obžalovaný zmateční stížnost a odvolání. Zemský trestní soud v B. usnesením ze dne 26. února 1926 tuto zmateční stížnost zamítl podle § 1 č. 2 zákona ze dne 31. prosince 1877 ř. z. č. 3 z r. 1878, považuje provedení zmateční stížnosti za opožděné.
Na stížnost obžalovaného N. N. proti tomuto usnesení nalezl nejvyšší soud v Brně usnesením ze dne 9. března 1926, Zm II 92/26, že shora uvedené usnesení zemského trestního soudu v B. se zrušuje a že opovězené a provedené opravné prostředky proti citovanému rozsudku budou po zákonu vyřízeny. Současně pak nařízen byl rok k veřejnému líčení o zmateční stížnosti obžalovaného na den 12. dubna 1926. Při tomto roku byla rozsudkem nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 1926 Zm II 92/26 zmateční tížnost obžalovaného zavržena, rovněž zamítnuto odvolání ve všech směrech.
Obžalovaný N. N. podal na to žádost k zemskému trestnímu soudu v B., aby mu podle § 400 tr. ř. započtena byla do trestu část vyšetřovací vazby, kterou ztrávil od prohlášení rozsudku prvé stolice až do nastoupení trestu. Tuto svoji žádost odůvodňuje obžalovaný tím, že jeho stížnost proti usnesení zemského trestního soudu v B., jímž zmateční stížnost jako opožděně provedená byla zamítnuta, měla u nejvyššího soudů úspěch, a právě oním zrušeným, usnesením zemského trestního soudu v B. byla prodloužena jeho vyšetřovací vazba v době mezi rozsudkem 1. а 2. stolice. Zemský trestní soud v B. usnesením ze dne 24. dubna 1926 tento návrh na započtení vazby vyšetřovací zamítnul s odůvodněním, že úspěch, kterého obžalovaný docílil stžností proti usnesení zemského trestního soudu v B. ze dne 26. února 1926 shora citovanému, nelze podle § 400 tr. ř. považovati za zákonitý důvod, aby vazba vyšetřovací v době mezi publikací rozsudku 1. а 2. stolice byla započtena do trestu. Rovněž usnesením vrchního zemského soudu v B. ze dne 14. května 1926 byla stížnost obžalovaného proti tomuto usnesení zamítnuta, při čemž v důvodech uvedeno, že podle 2. věty § 400 tr. ř. klade zákonodárce důraz na konečný výsledek opravného prostředku, totiž zmateční stížnosti neb odvolání, a předpisuje započtení vyšetřovací vazby do trestu tehdy, měl-li tento opravný prostředek úspěch, byť i jen částečný, čemuž však v daném případě tak není. Než usnesení obou stolic neodpovídají zákonu.
Podle § 400 tr. ř. započítati jest dobu, kterou odsouzený od prohlášení rozsudku prvé stolice ztrávil ve vazbě, do trestů na svobodě a trestů peněžitých potud, pokud nastoupení trestu se zdrželo okolnostmi na vůli odsouzeného nezávislými, zvláště též tím, že podaly opravný prostředek takové osoby, jež k tomu byly oprávněny i proti jeho vůli. Jako další případ započítání označuje zákon v 2. větě téhož paragr., měl-li opravný prostředek, podaný na prospěch obžalovaného úspěch i jen částečný. Oba soudy zabývaly se však podle důvodů svých usnesení otázkou započtení vazby do trestu převážně jen s hlediska tohoto posléze uvedeného předpokladu započtení a odmítly i jen částečné započtení, jehož se domáhal odsouzený z důvodů úspěchu stížnosti, podané jím do usneseni sborového soudu prvé stolice, jímž jeho zmateční stížnost do odsuzujícího rozsudku prvé stolice pro domněle opožděné provedení byla zamítnuta, ježto z druhé věty § 400 tr. ř. vyplývá, že zákonodárce má na mysli jen konečný výsledek opravného prostředku — zmateční stížnosti nebo odvolání — podaného proti rozsudku první stolice samotnému. Předpokladu prvé věty podle důvodů jich usnesení nehodnotily oba soudy vůbec, neb alespoň ne náležitě, jakkoli žadatel, dot. stěžovatel výslovně naň poukazoval. Již z dikce této první věty vychází však zřejmě na jevo, že zákon činí započtení vazby především, závislým na předpokladu, zdrželо-li se nastoupení trestu okolnostmi na vůli odsouzeného nezávislými. Jen jako zvláště význačný specielní případ uvádí, podaly-li opravný prostředek takové osoby, jež k tomu byly oprávněny i proti vůli odsouzeného. Z obratu »započítati jest ... potud, pokud ...« vyplývá pak též, že zákon čítá i jen s částečným započítáním vazby po prohlášení rozsudku, pokud byla totiž vazba ta okolnostmi na vůli odsouzeného nezávislými prodloužena. Tento předpoklad dán jest však i okolností, z níž obžalovaný v přítomném případě nárok svůj na částečné započtení vazby odvozoval. Je na snadě, že by vazba obžalovaného byla bývala zkrácena alespoň o dobu uplynuvší ode dne, kdy státní zástupce prohlásil, že na zmateční stížnost obžalovaného odpověď nepodá (23./2. 1926), až do předložení stížnosti se spisy soudu zrušovacímu (2./3. 1926). Delší doba vazby pro započtení nepřichází v úvahu, protože nejvyšší soud současně s usnesením, jímž stížnosti bylo vyhověno, učinil potřebné další opatření stran opravných prostředků, podaných obžalovaným do rozsudku samého, takže od předložení spisů nejvyššímu soudu vazba obžalovaného podstatného průtahu z důvodu jím vytknutého nedoznala. Při správném výkladu a použití § 400 tr. ř. bylo tedy uznati, že se N. N-u vazba od 23. února 1926 do 2. března 1926 do trestu, naň rozsudkem shora citovaným uvaleného, započítává.
Z rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 25./6. 1926 Zm II 252/26.
Dr. F—k.