Č. 695.

Šlechtictví: 1. * Potvrzení rodokmene vydané za tím účelem, aby vyslovena byla způsobilost šlechtice k řádům šlechtickým, má charakter úředního rozhodnutí právní moci schopného. K vydání tohoto rozhodnutí jest nejvyšší úřad šlechtický oprávněn i povinen bez ohledu na to, k jakému účelu dotčeného potvrzení má býti použito. — 2. Význam zrušovacího nálezu dle § 7 zák. o správ. soudě pro další postup úřadu správního ve sporné věci.
(Nález ze dne 3. února 1921 č. 1336.)
Věc: Dr. Jindřich Rosenberg v Brně jako zástupce Josefa Pálfyho a pozůstalosti jeho, pak Josefa Pálfyho a Petra Pálfyho v Smolenici a Dr. Antonín Gassauer ve Vídni jako zmocněnec zemřelého Maxe Eugena Hardegga proti ministerstvu vnitra v Praze o zrušení schvalovací doložky na rodokmenu Rudolfa Wrbny-Kaunice.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Dne 24. října 1891 zažádal tehdejší hrabě Rudolf Wrbna-Freudenthal, nyní Wrbna-Kaunitz v Holešově u bývalého c. k. ministerstva vnitra ve Vídni, aby po provedeném přezkoumání opatřilo schvalovací doložkou jeho rodokmen, vykazující 16 předků, po osmi s otcovské i s mateřské strany, který byl dříve již opatřen aprobační doložkou kanceláře řádu německých rytířů. Žádost odůvodňoval tím, že průkazu o šlechtickém původu potřebuje ve smyslu zakládací listiny fideikomisu Jaroměřického k uplatnění nároku na tento fideikomis.
Bývalé c. k. ministerstvo vnitra vyhovělo žádosti a opatřilo rodokmen žadatelem předložený schvalovací doložkou ze dne 9. listopadu 1891 čís. 382/A.
K pozdější žádosti Rudolfa Wrbny ze dne 19. ledna 1894 za potvrzení, že při aprobaci rodokmenu byla na základě předložených originálních dokladů přesně přezkoumána a jako správná potvrzena jak filiace, tak i šlechtictví rodin v rodokmenu uvedených, oznámilo c. k. ministerstvo vnitra ve Vídni žadateli výnosem ze dne 27. ledna 1894 čís. 1506/A, že již připojením doložky schvalovací došlo výrazu potvrzení úplné správnosti řečeného rodokmenu ve příčině zkoušky filiace, šlechtictví a znaku osob tam uvedených podle připojených dokladů a že tato aprobace tvoří plný důkaz pro všecky otázky způsobilosti přináležeti k šlechtickým řádům (»Stiftsmässigkeit«), jež podléhají posouzení a rozhodnutí tohoto ministerstva.
V roce 1903 podali čekatelé fideikomisu Jaroměřického, tehdejší hrabata Josef Pálffy, Antonín Mitrovský, Max Eugen Hardegg a tehdejší princ František Zdenko Lobkowitz, žádost za odvolání potvrzení z 9. listopadu 1891 čís. 382/A o zkoušce předků Rudolfa Wrbny a o vystavení příslušného vysvědčení, potírajíce správnost a věrohodnost některých dat, vztahujících se na předky Rudolfa Wrbny s mateřské strany a poukazujíce k tomu, že soudy přiřkly již na základě zmíněné aprobační klausule rodokmene fideikomis Jaroměřický Rudolfu Wrbnovi, takže odpomoc lze dle vývodů příslušných nálezů soudních zjednati jen tím, když by ona schvalovací klausule byla odvolána nebo vydána jiná listina plnou moc důkazní mající o nesprávnosti oné schvalovací doložky.
Bývalé ministerstvo vnitra ve Vídni zrušilo pak skutečně na základě výsledku šetření provedeného v území bývalého státu uherského a sděleného přípisem uh. ministerstva vnitra ze dne 12. ledna 1915 čís. 98055, zvláště pak vzhledem k rozhodnutí vydanému uh. ministerstvem vnitra dne 30. dubna 1906 čís. 21149 ve příčině nedostatku průkazu šlechtického původu matky Rudolfa Wrbny, rozhodnutím ze dne 10. července 1916 čís. 60/A zmíněnou aprobační klausuli. Toto rozhodnutí bylo však ke stížnosti Rudolfa Wrbny-Kaunitze nálezem bývalého c. k. správního sondu ve Vídni ze dne 21. listopadu 1917 čís. 29288 zrušeno jako zákonem neodůvodněné, a to v podstatě proto, že bývalé c. k. ministerstvo vnitra opomenulo ve věci, pokud šlo o předky Rudolfa Wrbny pocházející z bývalého území uherského, rozhodnouti ve vlastním oboru působnosti, berouc prostě svému rozhodnutí za základ dotčené rozhodnutí resp. sdělení uherského ministerstva vnitra.
Bývalé ministerstvo vnitra ve Vídni zavedlo pak, hledíc k ustanovení § 7 zákona ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. z roku 1876 další kroky potřebné dle jeho názoru k novému rozhodnutí, nevydalo však do státního převratu ze dne 28. října 1918 nového konečného vyřízení.
K žádosti Rudolfa Wrbny-Kaunitze postoupil rakouský státní úřad vnitra ve Vídni přípisem ze dne 19. března 1919 čís. 221/A-Li spornou záležitost prostřednictvím likvidačního komisaře pro obor bývalého ministerstva vnitra ve Vídni ministerstvu vnitra republiky československé k dalšímu projednání s podotknutím, že nepokládá se za povolána, aby spornou věc dále projednával z důvodu, že Rudolf Wrbna-Kaunitz, o jehož rodokmen jde, bydlí na území republiky a že fideikomis, k jehož nabytí svého času zažádal o schválení rodokmene, je v území československé republiky.
Ministerstvo vnitra republiky čsl. prohlásilo pak naříkaným rozhodnutím ze dne 7. února 1920 čís. 52109/19, že sice uznává, že projednání záležitosti této spadá nadále do působnosti státních úřadů čsl. republiky, že však odmítá vydati meritální rozhodnutí o otázce, příslušelo-li Rudolfu Wrbnovi-Kaunitzovi kvalifikované šlechtictví zakládací listinou fideikomisu Jaroměřického požadované, pokud se týče ve příčině otázky, zdali skutečnosti uvedené v rodokmenu stvrzeném od bývalého c. k. ministerstva vnitra ve Vídni roku 1891 jsou příslušnými zápisy matričními či jinakými doklady listinnými prokázány čili nic.
Rozhodnutí toto vychází především z názoru, že zrušovacímu nálezu vídeňského správního soudu ze dne 21. listopadu 1917 čís. 29288, vydanému dle § 7 zákona ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. z roku 1876, nepřísluší ten význam, že by bylo nezbytně nutno, aby bylo vydáno ve věci nové rozhodnutí meritální. Správní úřad je sice vázán při vydání dalšího opatření právním názorem, z něhož vycházel při svém nálezu správní soud, ale další opatření jest správní úřad povinen učiniti právě jen potud, pokud ho je dle okolností případu potřebí. Potvrzení rodokmene bývalým ministerstvem vnitra ve Vídni nespočívalo na výslovném zákonném předpisu. Jako nejvyšší úřad správní ve věcech šlechtických bylo sice ministerstvo to povoláno rozhodovati o tom, zda jednotlivé žijící osobě pří- slušel stav šlechtický čili nic a stanoviti důsledky z toho plynoucí, dále na základě specielních předpisu (patent z 31. května 1766) zkoumati a potvrzovati, zda jednotliví uchazeči o jistá nadační místa, vázaná na určitě kvalifikovaný původ z rodin šlechtických, vyhovují podmínkám dotyčných ustanovení nadačních, nikterak však nepříslušel uchazečům o rodinný fideikomis právní nárok, aby byly jejich rodokmeny ministerstvem vnitra co do šlechtického původu předků uchazečových zkoumány a potvrzovány. Dělo-li se tak v konkrétních případech přece, nemělo stvrzeni to povahu úředního rozhodnutí právní moci schopného, jež by mohlo přivoditi určité právní účinky pro strany súčastněné nebo které by bylo závazným pro řešení otázek soukromoprávních. Nebylo-li tu tedy již před státním převratem z roku 1918 povinnosti bývalého ministerstva vnitra ku přezkoumávání a potvrzování rodokmenů šlechtických k účelu naznačenému, může tím méně býti řeč o povinnosti československýcn úřadů správních k meritornímu projednávání otázek původu jednotlivců z rodů šlechtických za účelem uplatňování soukromoprávních nároků, zvláště když následkem zdemokratisování ústavy a zrušení šlechtictví pozbyly otázky ty svého dřívějšího významu.
Nepokládá se tudíž ministerstvo vnitra republiky československé povinným, aby podrobilo obsah schvalovací doložky rodokmene Wrbnova ze dne 9. listopadu 1891 čís. 382/A meritornímu přezkoumání, podotýkajíc, že musí býti ponecháno příslušným soudům, aby, pokud se zúčastněné strany opírají o tvrzení, příčící se obsahu schváleného rodokmene, důvodnost námitek těchto v rámci řízení soudního přezkoumaly ve vlastní působnosti. Ministerstvo samo, odmítajíc vydati meritorní rozhodnutí ve věci, nechce tím ani potvrditi obsah zmíněné schvalovací doložky, ani popříti její věcnou správnost.
V obou celkem souhlasných stížnostech podaných proti tomuto rozhodnutí dovozuje se formální i materielní nesprávnost jeho:
1. Ministerstvo vnitra republiky československé mělo prý navázati tam, kde ministerstvo vídeňské pro nastalý převrat státní musilo činnost svou zastaviti. V tom směru byl postup československému ministerstvu vnitra přesně vytýčen nálezem bývalého správního soudu vídeňského z 21. listopadu 1917 čís. 29288 a ustanovením § 7 zákona ze dne 22. října 1875 čís. 36 ř. z. z roku 1876. Správní soud zrušil výnos ministerstva vnitra z 10. července 1916 čís. 60/A, kterým byla zrušena schvalovací doložka připojená k rodokmenu hr. Wrbny, pro vadné odůvodnění a vídeňské ministerstvo vnitra v důsledku toho vyzvalo Rudolfa Wrbnu-Kaunitze, aby do 6 neděl předložil listiny, které mu byly vráceny, jinak že by ministerstvo vnitra po marném uplynutí lhůty učinilo na podkladě přístupných spisů nové rozhodnutí.
Ministerstvo vnitra v Praze, které uznává výslovně, že projednání této záležitosti šlechtické spadá i po převratu nadále do působnosti státních úřadů republiky československé, mělo tedy dle § 7 zákona o správním soudě opatřiti další samo t. j. vydati nové meritorní rozhodnutí.
2. Tvrzení naříkaného rozhodnutí, že není zákonné povinnosti, aby ministerstvo vnitra jako nejvyšší úřad šlechtický vydávalo čekatelům fideikomisu potvrzení o správnosti jejich rodokmenů za účelem uplatnění jejich nároku, není prý správné. Stížnosti poukazují na to, že vedle pa- tentu z 31. května 1766 je tu ještě dvorní dekret z 15. července 1823 sb. just. zákonů sv. 6, čís. 1952 a že v četných nálezech správního soudu vídeňského bylo uznáno, že patent z 31. května 1766 má při rozhodování ve věcech šlechtických býti vůbec směrodatným (viz na př. nález z 12. dubna 1920 čís. 3448, Budw. čís. 984 A).
Při potvrzení rodokmene Rudolfa Wrbny-Kaunitze jde prý v podstatě o vydání rozhodnutí o tom, zda uchazeč o fideikomis, vázaný na určitě kvalifikovaný původ z rodin šlechtických, vyhovuje podmínkám dotyčných ustanovení; jde tedy právě o případ, o jakém samo naříkané rozhodnutí uznává, že spadá pod patent z 31. května 1766 a do příslušnosti ministerstva jako nejvyššího úřadu ve věcech šlechtických.
Nesprávno jest prý také mínění zastávané naříkaným rozhodnutím, že stvrzení tohoto druhu nemají povahy úředního rozhodnutí schopného právní moci a nemohou přivoditi určité právní účinky pro strany.
Rudolfu Wrbnovi-Kaunitzovi bylo fideikomisní panství Jaroměřické přiřčeno právě jen proto, že předložil schválení rodokmenu. Soudní rozsudky poukázaly výslovně na to, že jen politické úřady jsou povolány, aby vydávaly vysvědčení a rozhodovaly o tom, zda určité osobě podle předložených listin přísluší šlechtictví, že tedy soudy nemohou zkoumati šlechtictví každého jednotlivého předka uvedeného v rodokmenu uchazečově, nýbrž musí svému rozhodnutí za základ položiti příslušné potvrzení nebo rozhodnutí kompetentního úřadu politického a to i když jde o předky pocházející z uherských rodin šlechtických. Na stejném stanovisku stojí také nejnovější nálezy soudní. Tak bylo řízení o žalobě Josefa Pálffyho staršího, zahájené u zemského soudu v Brně proti Rudolfu Wrbnovi o vydání fideikomisního panství Jaroměřického dne 23. ledna 1919 přerušeno dle § 190 c. ř. s. z toho důvodu, že nutno vyčkati rozhodnutí ministerstva vnitra (tehdy ještě nevydané) o přezkoumání aprobační doložky připojené k rodokmenu Rudolfa Wrbny, neboť od rozhodnutí správního úřadu o tom, zda se odvolává potvrzení připojené svého času k rodokmenu žalovaného, závisí důkaz žalobního tvrzení a je tedy řízení správní pro spor prejudicielní.
3. Neprávem dovolává prý se žalované ministerstvo také toho, že otázky o původu jednotlivců z rodin šlechtických důsledkem státního převratu, zdemokratisování ústavy a zrušení šlechtictví pozbyly dřívějšího svého významu. Přehlíží, že zrušení šlechtictví nemůže odstraniti účinků hmotného práva, spojených se stavem šlechtickým, a zakládacími listinami upravených potud, pokud lex specialis, obsažená v oné zakládací listině nebude zvláštním zákonem zrušena.
Nejvyšší správní soud vycházel při svém nálezu z těchto úvah:
Základní sporná otázka, kterou si nutno především zodpověděti, je ta, jaký význam přísluší nálezu bývalého c. k. správního soudu ve Vídni ze dne 21. listopadu 1917 čís. 29288, pokud jde o další postup správního úřadu v této věci.
Dle § 7 zákona ze dne 22. října 1875 čís. 36 ř. z. z roku 1876 jest správní úřad, jehož rozhodnutí bylo správním soudem pro nezákonnost zrušeno, povinen učiniti ve věci další opatření, při čemž lest vázán právním názorem, z něhož vycházel správní soud, vydávaje svůj nález. V daném případě bylo rozhodnutí bývalého ministerstva vnitra ve Vídni ze dne 10. července 1916 čís. 60/A, kterým byla k žádosti tehdejších hrabat Josefa Pálffyho, Antonína Bedřicha Mitrovského a Eugena Maxe Hardegga, pak tehdejšího prince Františka Zdeňka Lobkowitze odvolána aprobační doložka, připojená týmž ministerstvem vnitra v roce 1891 k rodokmenu bývalého hraběte Rudolfa Wrbny, nálezem c. k. správního soudu ve Vídni výše citovaným zrušeno pro nezákonnost.
V odůvodnění tohoto nálezu vyslovil správní soud zejména tyto právní zásady, závazné dle § 7 citovaného zákona pro správní úřad, povolaný k dalšímu vyřízení záležitosti:
1. Je lhostejno, měl-li Rudolf Wrbna svého času formelní nárok na schválení svého rodokmenu ministerstvem vnitra — rozhodno jest, že rodokmen jeho byl schválena že mu bylo uděleno právo, aby se dovolával schválení toho ve všech otázkách týkajících se řádové způsobilosti jeho šlechtictví (»Stiftmässigkeit«) a podléhajících posouzení a rozhodování bývalého ministerstva vnitra.
2. Odvolati lze udělené schválení rodokmene dle všeobecných zásad bud, když vyšlo od úřadu absolutně (věcně) nepříslušného, nebo když příslušný úřad zví dodatečně o skutečnostech dříve neznámých, z nichž plyne, že schválení je nesprávné.
3. K výroku o tom, zda se důkaz šlechtictví (zkouška předků) zdařil, zda jest prokázána filiace a řádová způsobilost (»Stiftmässikgeit«) nejhořejší řady předků, jest dle patentu ze dne 31. května 1766 pro rakouské šlechtice povolán rakouský úřad šlechtický (ministerstvo vnitra), ať předkové žadatelovi, na něž se důkaz vztahuje, náleželi k rakouské šlechtě či k cizozemskému rodu šlechtickému.
4. Ministerstvo vnitra mělo tedy, šetříc zásady stran, samostatně přezkoumati námitky proti schvalovací doložce přednesené a protinámitky Rudolfa Wrbny-Kaunitze. Nemůže býti pochyby o tom, že závěrečná direktiva nálezu bývalého vídeňského správního soudu dána byla v přesvědčení, že věcí ministerstva vnitra bude, aby — přezkoušejíc věcně všecky produkované doklady — rozhodlo znova meritorně o správnosti či nesprávnosti své původní schvalovací doložky.
Žalované ministerstvo nechce uvedenému nálezu tento obsah a smysl přiznati. Vychází z náhledu, že nejvyšší úřad šlechtický nemá všeobecnou povinnost zjišťovati a stvrzovati řádovou způsobilost šlechtickou určité osoby, nýbrž že povinnost tato jest mu uložena jen na základě specielních předpisů pro určité konkrétní případy a určité zvláštní účely. K těmto případům prý však potvrzení šlechtické kvality k cíli průkazu způsobilosti nastoupiti fideikomis nepatří, takže ministerstvo, vydávajíc v případě takovém potvrzení šlechtické, nejedná u výkonu svých úředních povinností, nýbrž provádí jen officium boni viri. Následkem toho prý i výrok v takovém případě jím vydaný nemá ráz úředního decernátu, nýbrž jen povahu jakéhosi projeveného mínění závazné moci postrádajícího a vždy úřady jinými resp. soudem přezkoumatelného.
Proto prý nebylo také žalované ministerstvo nuceno zabývati se meritem záležitosti, o niž jde, a bylo oprávněno, i při provedení nálezu správního soudu, tomuto právnímu nazírání zjednati průchod. Toto stanovisko naříkaného nálezu však nemá v právním řádě našem opory.
Jest dojista nesporno, že až do vydání nových zákonů, kterými v území republiky československé se šlechtictví vůbec zrušilo, třída šlechtická tvořila zvláštní stav určitými privilegiemi nadaný a že následkem toho i vlastnost osoby jako šlechtice bylo pojímati jako její »osobní status« právě tak, jako jest osobním stavem státní nebo domovská příslušnost, manželský původ a pod.
Ježto přečetné zákony ať všeobecné ať specielní na status takový vázaly určité právní účinky a proto vzcházela v praxi potřeba rozhodovati spory vzešlé o existenci nebo kvalitě a stupni šlechtickém, byl zvláštními předpisy k řešení těchto otázek povolán zvláštní úřad »šlechtický«, jehož kompetence — jak rovněž jest nesporno — později přešla na ministerstvo vnitra jako »nejvyšší úřad šlechtický«.
Úřadu tomu přísluší již dle jeho všeobecného určení rozhodovati o všech otázkách státu šlechtického se týkajících, tedy zejména o otázce, zda určité osobě patřilo vůbec šlechtictví — dokud toto nebylo zákonem ze dne 10. prosince 1918 č. 61 sb. z. a nař. zrušeno —, jakého druhu toto šlechtictví jest, i o tom, zda šlechtictví toto zakládá způsobilost jeho nositele k tak zvaným řádům šlechtickým.
Z okolnosti, že některé starší předpisy (srovn. patent z 31. května 1766, svazek 5. sbírky zákonů Josefínských č. 845, dvorské rozhodnutí z 8. září 1770, svazek 6, čís. 1231, nařízení ze dne 14. října 1772, svazek 8, čís. 2210, jakož i dvorský reskript ze dne 26. ledna 1754, svazek 2 čís. 318 tamtéž) takový výrok úřadu šlechtického uvádějí zvláště jako nutný důkaz toho, že splněny jsou předepsané podmínky pro dosažení jistých výhod (místa v ústavu šlechtičen v Praze a Innomostí, hodnosti komořího), neplyne, že by kompetence tohoto úřadu, řešiti otázky tyto, byla jen na tyto zvláštní případy obmezena nebo byla jen tenkráte dána, když rozhodnutí jeho má býti pro tyto zvláštní účely použito.
Výklad takový stál by v naprostém rozporu jak se základní všeobecnou myšlenkou, na níž spočívá úprava kompetence úřední vůbec, tak i s charakterem výroků vydaných o otázkách státu osobního.
Vždyť kompetence úřadu povolaného ke kognici určena býti může jen vnitřním obsahem oné právní normy, které má býti na sporný případ použito, resp. obsahem onoho aktu, jenž výrokem úřadu onoho má býti založen.
Nikde však není všeobecné normy, která by kompetenci určovala dle účelu, pro který výroku onoho jest se domáháno, nebo má býti použito. Není proto možno, při řešení příslušnosti k určitému aktu úřednímu zásadně pozírati k tomu, zda strana aktu toho se domáhající potřebuje ho k tomu či jinému účelu.
Není-li však tento cíl vůbec pro kompetenci rozhodným, tím méně může k němu býti hleděno při otázkách týkajících se státu osobního, které v nejrůznějších vztazích právních mohou hráti důležitou roli a býti základem nebo podmínkou rozmanitých a do četných právních oborů sahajících účinků. Je-li tu již úřad zvlášť k tomu povolaný, aby tento stav osobní na jisto stavěl, pak bylo by jistě protismyslno obmezovati — bez zvláštního předpisu k tomu jasně vedoucího a nutícího — tuto jeho kompetenci jen na případy a vztahy některé a přenechati ve všech ostatních případech rozhodování téže otázky jako otázky prejudicielní všem oněm nejrůznějším úřadům nebo soudům, které se zabývají onou otázkou hlavní, pro kterou jako otázku předběžnou jest i sporný osobní status rozluštiti.
Že stanovisko toto by stálo v příkrém odporu i s povahou výroku o osobním státu, plyne z úvahy, že výrok tento jest již v pojmu svém rázu absolutního, proti každému třetímu a proti všem ostatním úřadům působícího.
Tento pojmový znak jeho by se stíral, kdyby se výrok o státu šlechtictví obmezoval ve své působnosti toliko na určité případy a působil závazně jen tam a tehdy, když by šlo o výkaz šlechtického původu pro některé účely zvláštní.
Obmezení takové by musilo býti v zákoně formou docela nepochybnou vysloveno. Toho však nikde není. Není možno zejména toto obmezení spatřovati v tom, že předpis obsahující všeobecnou úpravu kompetence úřadu šlechtického ze dne 31. května 1766 (Codex Austriacus 6. díl, str. 806, resp svazek 5. sbírky shora uvedené čís. 845) ve svém úvodu se zmiňuje jen o přijetí dam do ústavu šlechtičen v Praze a Innomostí. Tím naznačen jest pouze podnět, který vyvolal myšlenku této nové všeobecné úpravy, v textu však, který jedině jest rozhodným, se nikde neuvádí, že by řízení tu předepsané vztahovalo se toliko na případ v úvodu udaný. Nutno tedy za to míti, že patent tento obsahuje normy upravující všeobecně jak řízení, tak i příslušnost pro všechny případy, kdy za rozhodnutí o kvalifikaci určitého státu šlechtického jest žádáno.
Doklad pro toto pojetí dotčených norem skytá i patent ze dne 16. října 1800, sbírka zákonů a nařízení Františka II., svazek 15., čís. 46 (str. 162), zavádějící šlechtické matriky pro západní Halič, kde podobné řízení zase zcela všeobecně a bez obmezení na určitý účel jest předepsáno.
Má-li však ministerstvo vnitra právo i povinnost jako úřad o otázkách státu šlechtického se s mocí závaznou vyslovovati, pak vyloučena jest možnost, aby nějaký výrok jeho o takové otázce učiněný byl pouhým projevem nezávazného mínění vyjádřeného u výkonu jakéhosi officii boni viri, nýbrž naopak nutno každý takový výrok pokládati za nález mající moc a význam decernátu.
Nález tento váže, dokud nebyl v přípustné cestě zrušen neb odstraněn, každý úřad a jest tedy i vyloučeno, aby správnost jeho nebo materiemi důvodnost směl úřad nebo soud, před kterým strana k důkazu svého šlechtictví se na nález tento dovolává, přezkoušeti.
Nález tento smí a může býti moci své zbaven — nehledě k jeho zrušení správním soudem — toliko novým nálezem úřadu šlechtického, který vydán býti může jen v obnoveném řízení.
Za obnovu tuto může žádati nejen ona strana, která nálezu onoho vydobyla, nýbrž i každá osoba třetí, proti níž nález onen se uplatňuje a proti níž mocí své absolutní působnosti již od svého vydání účinkoval. Uzná-li úřad na tuto obnovu řízení, pak musí v obnoveném řízení (judicium rescissorium) vynésti nový meritorní nález.
V případě předloženém uznáno bylo k žádosti nynějších stěžovatelů resp. jejich předků na obnovu onoho řízení, jehož ukončením byl vydán ve formě schvalovací doložky rodokmene Rudolfa Wrbny nález o šlechtictví jeho opravňujícím k šlechtickým řádům, a bylo tudíž i povinností ministerstva vnitra v tomto obnoveném řízení znovu meritálně rozhodovati.
Rozhodnutí takové bylo již nálezem vídeňského správního soudu shora citovaným závazně uloženo, a jest tudíž stanovisko naříkaného rozhodnutí v odporu se zákonem.
Že by ministerstvo vnitra republiky čekoslovenské mělo ve věci této jiné postavení, než bývalé c. k. ministerstvo vnitra, které dle spisů správních skutečně již přípravné kroky pro své meritorní rozhodnutí zahájilo, nelze právem tvrditi. Působnost ministerstva vnitra republiky Československé vztahuje se dle § 2 zákona z 2. listopadu 1918 čís. 2 sb. z. a n. na všecky záležitosti, které dne 28. října 1918 u dřívějšího c. k. ministerstva vnitra jako úřadu pro ně do té doby příslušného nebyly vyřízeny, tedy i na záležitost, o niž tu jde. Pro ně jest také dle § 7 zákona o správním soudě a čl. 2 a 3 zákona ze dne 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. plně závazným právní stanovisko, které zaujal v této záležitosti bývalý c. k. správní soud. Mělo tedy jmenované ministerstvo rozhodnouti o žádosti Josefa Pálffyho a spol. meritorně, právě tak jako to platilo pro bývalé c. k. ministerstvo vnitra, a jsou vývody odvodního spisu v tomto směru pod čís. 1 a 2 uplatňované nesprávné.
Ani poukaz — v odvodním spise žalovaného úřadu značně seslabený — na změnu názorů nastalou po státním převratu z října 1918, která měla v zápětí zrušení šlechtictví zákonem z 10. prosince 1918 č. 61 sb. z. a n., nelze s výsledkem uplatniti na prospěch naříkaného rozhodnutí, neboť zrušením šlechtictví nestala se bezpředmětnými ustanovení četných zakládacích listin o rodinných fideikomisech, dle kterých jest nabytí fideikomisu vázáno na průkaz původu z určitě kvalifikovaného rodu šlechtického, jemuž právě sloužiti má také aprobovaný rodokmen Rudolfa Wrbny-Kaunitze.
Stížnosti jsou tedy odůvodněny a bylo proto naříkané rozhodnutí zrušiti pro nezákonnost.

Citace:

č. 695. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 163-170.