NPD documents search: Zprávy Právnické jednoty moravské, 20 (1911) - Zasáhnutí do pravomoci soudní zemským výborem; ono nemůže připraviti strany o pořad právní, jde-li o věc soukromoprávní ani v případu...

Čís. 40.

Soud není povinen upozorňovati svědka na právní dobrodiní § 153 tr. zák.
Trestnost křivého svědectví není vyloučena tím, že formálně svědecký výslech týkal se v pravdě osoby z trestního činu podezřelé, měl-li svědek po zákonu možnost, by (př. použitím § 152 tr. ř.) výpovědi svědecké se vyhnul.
(Rozh. ze dne 12. dubna 1919, Kr II 3/19.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovaeí zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Petra K. do odsuzujícího rozsudku zemského trestního soudu v Brně. Důvody:
Rozsudkem zemského soudu trestního v Brně byl Petr K. uznán vinným zločinem podvodu v §§ 197, 199 lit. a) tr. zák. vytčeným, jehož se dopustil tím, že dne 28. listopadu 1917 u okresního soudu ve Vyškově v trestní záležitosti proti své manželce Marii K. pro zločin krádeže vydal vědomě křivé svědectví. Proti tomuto výroku o vině brojí zmateční stížnost obžalovaného, dovolávajíc se důvodu zmatečnosti § 281 č. 9 lit. a) a b) a č. 5 tr. ř. Není však v žádném směru opodstatněna. Uplatňuje nejdříve, že rozsudek v odpor vzatý přehlédl, že měl býti obžalovaný dříve, než byl slyšen jako svědek, upozorněn také na ustanovení § 153 tr. ř. Leč trestní řád neobsahuje nikde předpisu, jenž by ukládal soudu povinnost, poučiti osobu, jež má býti slyšena jako svědek, o právním dobrodiní § 153 tr. ř., jest naopak ponecháno soudcovskému uvážení, zda dlužno svědka před jeho výslechem poučiti o předpisu § 153 tr. ř. Tím méně jest tu nějaké trestní ustanovení, jež by ohrožovalo zmatečnosti opomenutí, jež vytýká stížnost rozsudku sborového soudu prvé stolice. Že i osoba, která jest podezřelou z trestuhodného účastenství na věci předmět výslechu tvořící, může býti slyšena jako svědek, vysvítá nejjasněji z ustanovení § 170 č. 1 tr. ř., jenž toliko nedopouští, aby taková osoba byla co svědek vzata do přísahy; jen porušení tohoto předpisu jest pak ohroženo zrnatečností (§§ 170, 281 č. 3 tr. ř.). Poukazujíc k tomu, že byl obžalovaný nejdříve slyšen jako obviněný, že pak bylo trestní řízení proti němu právoplatně zastaveno a týž byl dne 28. listopadu 1917 slyšen jako svědek, při čemž bylo možno trestní řízení proti němu kdykoli zase obnoviti, uplatňuje zmateční stížnost dále, že nelze jeho výpověď, kterou učinil dne 28. listopadu 1917 a která byla dle toho pouze oděna v roucho svědecké výpovědi, pokládati za svědeckou výpověď, poněvadž by byla dle okolností sebeobviňováním obžalovaného. Stížnosti tanou patrně na mysli ony případy, v nichž byla osoba, která jest zřejmě podezřelou; z nějakého trestuhodného účastenství na věci, o níž má vypovídati, slyšena jako svědek a tím donucena, udati nepravdu, nechtěla-li sebe prozraditi a odhaliti své trestuhodné účastenství na věci. Ponechávajíc stranou otázku, zda bylo za okolností, k nimž poukazuje zmateční stížnost, vhodno vyslechnouti obžalovaného jako svědka, lze připustiti, že bývalý nejvyšší soudní dvůr ve Vídni, jehož judikatura nebyla arci v tomto ohledu jednotnou, vynesl v četných podobných případech rozsudky osvobozující. Při tom bylo však předpokládáno, že osoba, zřejmě podezřelá z trestuhodného účastenství na věci předmět výslechu tvořící, se nalézá ve stavu donucení, z něhož není pro ni žádného jiného východiska, než že udá vědomě nepravdu, nechce-li sebe samu obviňovati. Posuzuje-li se případ, o nějž se tu jedná, s hlediska právě vytčeného, jež by jedině opravňovalo k sproštění obžalovaného, jest na bíledni, že se zde věc má jinak. Obžalovaný byl před svým výslechem, konaným dne 28. listopadu 1917, výslovně soudcem poučen o tom, že se vzhledem na ustanovení § 152 tr. ř. může vzdáti svědectví, obžalovaný přes to nepoužil právního dobrodiní mu zmíněným paragrafem poskytnutého a vypovídal jako svědek, ačkoliv se mohl vyhnouti povinnosti svědčili před soudem. Nějaké donucení tedy u něho nestávalo. Naopak byla mu tím, že byl upozorněn na ustanovení § 152 tr. ř., poskytnuta možnost způsobem méně nápadným a jeho osoby nikterak se nedotýkajícím dostati se z domněle choulostivé situace, v níž prý se ocitl. Výpověď svědecká nebyla mu dle toho nijak vnucena, nýbrž vzal zcela dobrovolně a bez jakéhokoliv nátlaku na sebe břímě, vypovídati u soudu jako svědek. Nelze proto mluviti o nějakém donucení na straně obžalovaného a odpovídá odsuzující výrok v tomto ohledu zákonu; uplatňovaného důvodu zmatečnosti § 281 č. 9 lit. a) tu tedy není. Rozsudek v odpor vzatý neobsahuje nikde výroku o tom, že by tu byly okolnosti, jež zrušují trestnost činu obžalovaného anebo vylučují stíhání pro tento čin; to, co uplatňuje zmateční stížnost (§ 2 lit. g) tr. zák.), jest okolností, jež by vylučovala zlý úmysl (viz nadpis § 2 tr. zák.), pročež možno přihlížeti k dotyčným vývodům zmateční stížnosti jen s hlediska důvodu zmatečnosti § 281 č. 9 lit. a) tr. ř., což se také skutečně stalo. Není-li tu však soudního výroku o tom, že byla trestnost činu obžalovaného zdvižena anebo stíhání proň vyloučeno, nelze také říci, že by byl takovým výrokem porušen zákon. Schází tu tedy jakýkoli podklad pro uplatňování důvodu zmatečnosti § 281 č. 9 lit. b) tr. ř. a není v tomto ohledu zmateční stížnost provedena, jak toho vyžaduje zákon. Přihlížejíc k shora vylíčeným úvahám, postrádá okolnost, že byl obžalovaný sám v podezření z trestného skutku, o němž měl vypovídati jako svědek, rozhodujícího významu, pročež jest neopodstatněnou výtka kusosti, činěná rozsudku prvé stolice, protože prý si nepovšimnul zmíněné okolnosti. Zmateční stížnost jest tedy neodůvodněna, pokud se týče neprovedena dle zákona, pročež jí nebylo vyhověti.

Citace:

Čís. 249. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1-2, s. 344-346.