NPD documents search: Všehrd, 14 (1933)

Emanuel Rádl: Proti tak zvané sociální indikaci. K reformě § 144.
Praha 1932. Vydavatelské oddělení YMCA v Praze, m. 8°, str. 40, cena Kč 3.—. — Spisek Rádlův obsahuje námitky proti návrhu nového zákona o umělém potratu, který ministerstvo spravedlnosti v posledních měsících vypracovalo. Rádl zaujímá odmítavé stanovisko jenom proti t. zv. indikaci sociální, jíž rozuměti jest právo připraviti lidský zárodek o život z toho důvodu, že jeho matka by nemohla za daných okolností hospodářských uživiti nové dítě, protože je chudá a má už několik dětí. Nová osnova obsahuje právě ustanovení, podle něhož vyhnání plodu není trestné, bylo-li vykonáno se svolením těhotné lékařem, oprávněným vykonávati lékařskou praksi, ve veřejném léčebném ústavě, jestliže by těhotná nemohla plod donositi nebo po porodu povinnost výživy vůči narozenému dítěti dostatečně plniti bez ohrožení výživy vlastní nebo výživy osoby, kterou má podle zákona povinnost vyživovati a která je jí stejně blízká jako dítě, jehož zrození očekává. A právě proti tomuto předpisu vystupuje Rádl a snaží se s různých hledisek dokazovat nemožnost tohoto předpisu. Rozbírá především otázku lidnatosti a dochází k závěru, že důvod, který se uvádí pro potraty, totiž přílišné přibývání lidstva, není dnes ve skutečnosti tak silný a že je nutno zahájiti boj proti instinktům a jediné tak půjde všechen pokrok, tedy i pokrok v rozplozování lidstva, pokrok života rodinného a života sexuálního. Zabývaje se dále důvodem eugenickým, zastává názor, že jedině na poučení nemocných rodičů lékařem, aby děti neplodili, na jejich dobré vůli a na takové organisaci života, která by tuto vůli posilovala, lze stavět pokrok lidstva. Neboť chtíti způsobiti pokrok lidstva zabíjením dětí už počatých místo vůlí děti ploditi, povede jen ke zmatkům. V další kapitole pojednává o rozdílu mezi lidským zárodkem a dospělým člověkem, objasňuje, že lidský zárodek vznikající při oplození má v sobě už všechny předpoklady budoucího života a tedy při umělém potratu se neuřezává od těla matčina snad nějaký nádor, nýbrž zabíjí se samostatná bytost. Staví se tím proti názoru, že zárodek je jenom kus masa. V kapitole o humanitní péči klade si otázku, zda by nebylo dobře zabíjeti idiotické děti, a dospívá k závěru, že tomu stojí na překážku moderní humanitní péče, poněvadž i v tomto zoufalém případě lidé drží se zásady, že život lidský je nedotknutelný. Dotknuv se zběžně skutečnosti, že i přirozeně hyne mnoho života, vyvozuje, že jen tenkráte je možno člověka zabít, vyžaduje-li toho zachování života matčina. Jest také proti tomu bodu osnovy, v němž se mluví o beztrestnosti umělého potratu, stalo-li se oplození násilným smilstvem. Vedle tvrzení, že žena má právo rozhodovati sama o životě a smrti svého budoucího dítěte, staví tvrzení, že stejné povinnosti má k němu i otec. Ke konci svého spisku dospívá k závěru, že žádný zákon nezabrání vyhánění plodu, neboť je to sociální nemoc, která se musí léčiti sociálně, t. j. konsolidováním společnosti, dnes rozvrácené. Ze situace, v jaké žijeme, lze očekávati spásu pouze od dlouhé drobné práce výchovné. Jde o to, probuditi ve veřejnosti vědomí, že jde opravdu o sociální nemoc, o slabost ducha, o úpadek a že jest třeba tuto nemoc léčiti Profesor Rádl pokusil se objasniti s různých hledisek, proč je proti t. zv. sociální indikaci, ale přesto materiál, který snesl k obhájení svých duchaplných názorů, nás nedovedl vždy přesvědčiti, abychom mu dali za pravdu. Je jisto, že námitky, které uvádí, jsou do jisté míry závažné, ale také dobře známé a musí připustiti, že náš zákonodárce při normování předpisů o vyhnání plodu k nim náležitě přihlížel. Náš zákonodárce vzal zde v úvahu náboženskou myšlenku respektu před životem a etickou myšlenku povinnosti plod donositi, neboť tyto momenty mají pro zákonodárce nemalý význam. A s těmito otázkami souvisí určité právní zájmy, z nichž na prvním místě je život a zdraví těhotné a dále státní zájem populační. A náš zákonodárce postřehl i další důležitý moment, totiž ten, že náboženská myšlenka respektu před životem a etická myšlenka, plod donositi, dostává se do ostrého konfliktu se socialistickým požadavkem sociální spravedlnosti. A zde zvláště nemůžeme souhlasiti s názory Rádlovými.
Poněvadž otázka vyhnání plodu je jednou z nejchoulostivějších otázek trestního zákonodárství, není divu, že právě zde dochází ke střetu nejrůznějších názorů. Osnova formuluje beztrestnost případu indikace sociální, analogicky se zákonem ze 16. XII. 1930, č. 4 z r. 1931 a máme za to, že zcela správně. Neboť ve všech těchto případech, proti nimž vystupuje profesor Rádl, trestní hrozba by neměla smyslu, neboť síla pohnutky přerušení těhotenství bývá ve značné části případů tak mocná, že nebezpečí trestního stíhání může stěží odvrátiti těhotnou od tohoto zákroku. Stejně jako Rádl snesl mnoho materiálu proti sociální indikaci, lze snésti daleko větší množství přesvědčivého materiálu pro sociální indikaci. (V tomto směru viz také pojednání Chalupného »O reformě trest. práva s hlediska sociologického«, uveřejněného v Sociologické revue 1932.) Nesporně spisek Rádlův přispěje značnou měrou k tomu, aby se znovu prozkoumal dnešní sociální život. To také je jeho přáním. — deo —

Citace:

LUBY, X.. Prvý italský kongres právnický v Ríme.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1933, svazek/ročník 14, číslo/sešit 2, s. 72-72.