NPD documents search: Boh. adm., 17 (1935), sv. 1

.371
Č. 467.

Honební právo (Čechy): I. * Při zkoumání, zda »dané okolnosti« (§ 13 hon. zák.) odůvodňují určitý způsob výkonu myslivosti, není sice výše nabízeného nájemného momentem bezvýznamným, není však sama o sobě momentem výlučně rozhodným. II. * Usnesení honebního výboru o zadání myslivosti z volné ruky nevyžaduje veřejné vyhlášky. Byla-li přes to vyhláška učiněna a v ní stanovena lhůta k podání námitek, není okolnost ta na závadu, aby honební výbor neuzavřel smlouvu s pachtýřem ihned, nevyčkávaje uplynutí stanovené lhůty.
(Nález ze dne 23. června 1920 č. 5765.)
Věc: Jindřich Buquoy, majitel panství Hauensteinu (adv. Dr. Černý z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze (za súčastněné strany honební výbor v Schӧnwaldě a Josefa Bernta v Schӧnwaldě adv. Dr. K. Schreiter z Prahy) o pronájem společenstevní honitby v Schӧnwaldě.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Honební výbor v Schӧnwaldě usnesl se dne 17. června 1919 propachtovati tamní společenstevní honitbu na období 1920/26 z volné ruky a usnesení to uveřejniti. To se stalo vyhláškou obecního úřadu z 20. června 1919 s upozorněním, že námitky proti usnesení tomu jsou přípustny do 14 dní u obecního úřadu. K vyhlášce té přihlásil se toliko jeden člen společenstva Václav Gӧhle, jenž nečinil však námitek proti propachtování z volné ruky, nýbrž toliko ohrazoval se proti případnému snížení dosavadního pachtovného. Zatím však již 21. června 1919 honební výbor uzavřel pachtovní smlouvu s Josefem Berntem. rolníkem v Schӧnwaldě, kterou mu pronajal honitbu za dosavadní roční nájemné 600 K a náhradu všech škod. Podáním z 3. července 1919 člen společenstva Jindřich Buquoy zakročil u okresního výboru, žádaje, aby okresní výbor nájem zrušil a nařídil veřejnou dražbu honitby, kterou by se docílilo většího výtěžku; sám byl by prý ochoten dáti za honitbu více nežli Josef Bernt. Vyzván okresním výborem, aby provedené propachtováni odůvodnil, honební výbor podal zprávu, že za minulého období, kdy honitbu mělo v nájmu panství Jindřicha Buquoye, zvěř působila přílišné škody na polích a v lesních kulturách, že velkostatek neponechal žádnou zvěř pro aprovisaci místního obyvatelstva, v kterémžto směru nový pachtýř poskytuje záruku, že bude dbáno zájmů místních, dále že nutno bráti zřetel také na přání četných rolníků, vrátivších se z války domů, a poukázal posléze k tomu, že honitba propachtována za dosavadní nájemné 600 K, ačkoli o 36 jiter se zmenšila.
Okresní správní výbor na to rozhodnutím ze dne 15. září 1919 č. 806/815 pronájem usnesený honebním výborem zrušil a nařídil nové propachtováni honitby veřejnou dražbou. Rozhodnutí svoje odůvodnil tím, že honební výbor propachtoval honitbu ještě před uplynutím jím samým stanovené 14denní lhůty k námitkám, čímž znemožněno jiným interesentům podati nabídky a zmařeno nejvýhodnější využitkování práva myslivosti, které honební zákon v § 13 má na mysli. Pronájem veřejnou dražbou zajistí možnost nejvýhodnějšího zpeněžení honitby.
K odvolání honebního výboru zemský správní výbor rozhodnutím ze dne 24. prosince 1919 č. 104888/IV. rozhodnutí okresního výboru zrušil a pronájem sporné honitby z 21. června 1919 vzal na vědomí. Zemský správní výbor shledal pronájem ten, který honebním výborem jednomyslně byl usnesen a proti němuž jen jediný člen společenstva se vyslovil, za přiměřený daným poměrům i zájmům honebního společenstva (§ 13 hon. zák.), kdyžtě zaručuje honebnímu společenstvu kromě nájemného v dosavadní výši i náhradu škod způsobených zvěří a z jediné neurčité nabídky Jindřicha Buquoye nemohl zemský správní výbor nabýti přesvědčení, že by dražbou mohlo se docíliti pronájmu výhodnějšího. V nedodržení lhůty uvedené ve vyhlášce z 20. června 1919 zemský správní výbor neshledal vady řízení, neboť jednak při pronájmu z volné ruky veřejná vyhláška zákonem není předepsána, jednak pro stížnosti do usnesení honebního výboru honební zákon lhůty vůbec nestanoví.
Stížnost podaná do rozhodnutí tohoto členem společenstva Jindřichem Buquoyem namítá, že provedeným pronájmem z volné ruky nedocílilo se největšího možného zhodnocení práva myslivosti, jaké žádá § 13 hon. zák. Zemský správní výbor neocenil náležitě panující poměry a pustil se zřetele skutečnost, že veřejnou dražbou honitby bylo by se docílilo většího zisku pro honební společenstvo, jak patrno již z toho, že stěžovatel, byť i ne číselně určitě, nabídl nájemné vyšší. Stěžovatel byl by mohl také provozovati honitbu racionelněji, maje k disposici vyškolený lesnický personál. Stanovil-li honební výbor sám lhůtu pro námitky proti pronájmu z volné ruky, měla lhůta býti dodržena; pronájem z volné ruky je vyloučen, jestliže v době, kdy bylo tak honebním výborem usneseno, podána byla nabídka vyšší; nezachováním lhůty honebním výborem ustanovené bylo interesentům vůbec znemožněno podávati nabídky.
Nejvyšší správní soud, rozhoduje o stížnosti, řídil se těmito úvahami:
Námitku nepříslušnosti nejvyššího správního soudu, vznesenou při veřejném ústním líčení zástupcem súčastněné strany a opřenou o ustanovení § 3 lit. e) zák. z 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 nejvyšší správní soud neshledal důvodnou, poněvadž citované zákonné ustanovení bylo §em 2, bod 2 zák. z 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a n. zrušeno.
Ve věci samé uvážil soud toto:
Podle § 13 zák. hon. přísluší honebnímu výboru, aby maje zření na dané okolnosti určil, má-li se právo myslivosti honebního společenstva propachtovati vůbec, a v kladném případě má-li se státi tak z volné ruky či veřejnou dražbou. Pro pronájem z volné ruky není předepsáno žádné zvláštní řízení. Zejména není třeba, aby honební výbor prováděl předem nějaké řízení tím způsobem, že by úmysl svůj, zadati honitbu z volné ruky, veřejně vyhlásil a teprve podle výsledků takového řízení a podle eventuelních nabídek v něm došlých rozhodl definitivně o způsobu pronájmu.
Že by v konkrétním případě honební výbor se byl usnesl snad na provedení řízení ofertního po způsobu veřejné dražby, dle obsahu spisů říci nelze a také stížnost tak netvrdí. Podle připojeného protokolu usnesl se honební výbor již dne 17. června 1919 prostě na tom, propachtovati honitbu Schӧnwaldskou z volné ruky; u provedení tohoto usnesení byla pak dne 21. června 1919 s pachtýřem Josefem Berntem uzavřena protokolárně příslušná smlouva pachtovní. Vyhláška z 20. června 1919 oznamovala tedy pouze už perfektní usnesení honebního výboru ze dne 17. června 1919; dodatek, že proti usnesení jsou přípustny námitky do 14 dnů vzhledem k vylíčenému danému právnímu stavu mohl míti nejvýše ten význam, že upozornil účastníky na možnost, dovolati se proti tomu dohledací instance t. j. okresního výboru. Pro honební výbor sám však lhůta ona nemohla býti na překážku, aby u provedení svého formelně bezvadného a nijak nepodmíněného usnesení ze dne 17. června 1919 před uplynutím jejím uzavřel s nájemcem příslušnou nájemní smlouvu. Námitka nezákonného postupu, čerpaná z nevyčkání konce zmíněné 14denní lhůty je tedy bezdůvodna.
Stížnost spatřuje však nezákonnost naříkaného rozhodnutí také v tom, že provedeným pronájmem nedocílilo se nejvýhodnějšího možného zpeněžení honitby, a vytýká v té příčině zemskému správnímu výboru, že neocenil náležitě panující poměry a pustil se zřetele skutečnost, že by se bylo docílilo veřejnou dražbou většího zisku pro společenstvo, poněvadž stěžovatel sám nabídl za honitbu více, nežli zač byla pronajata Josefu Berntovi. V tom směru dlužno uvážiti:
Honební zákon pro způsob využitkování společenstevní honitby nestanoví nic jiného, nežli že má se tak státi se zřetelem na »dané okolnosti.« Na které okolnosti dlužno při tom pozírati, zákon nepraví. Nezbývá tudíž nežli hledati odpověď na tuto otázku v účelu zákona. Honební zákon ovládán je myšlenkou, docíliti pokud možno racionelního výkonu myslivosti, zároveň však ochrániti zájmy zemědělské vyžadující, aby škody honbou a zvěří způsobené byly co nejmenší a hmotný prospěch majitelů pozemků do honitby pojatých co největší. Nevyčerpává se tudíž zájem členů společenstva, který jest chrániti, toliko v docílení pokud možno vysokého nájemného za propachtované právo myslivosti, nýbrž zahrnuje spíše všechny stránky vzájemných styků mezi provozováním myslivosti a zemědělstvím a směřuje k tomu, aby myslivost provozována byla tak, aby to zemědělství ve všech uvedených směrech celkově posuzováno co nejméně škodilo a co nejvíce prospívalo. V kterých směrech v konkrétním případě zájem členů společenstva bude nejživější a který způsob výkonu honitby bude — bez újmy racionelního provozu honitby — zájmům jejich nejlépe vyhovovati, bude lze posouditi jen dle všech okolností případu, aniž by bylo lze předem stanoviti pro toto posouzení určité směrnice. Nesprávno bylo by tedy ovšem, kdyby úřad, uvažuje »dané okolnosti« § 13 hon. zákona nepřihlížel k výši nájemného vůbec, neboť ona dojista jest také momentem významným. Bylo by však příliš úzkým a nevyhovovalo by intencím zákona pojetí, které by chtělo při tom bráti zřetel jednostranně jen na tuto číselnou výši nájemného a nedbalo by ohledu také na materielní výhody, které plynou v ostatních směrech členům honebního společenstva z určitého pronájmu, pokud odpovídají zájmům, které dle toho, co svrchu řečeno, zákon chtěl míti chráněny. Nelze proto spatřovati nezákonnosti v tom, jestliže zemský správní výbor nepřihlížel toliko k okolnosti, že stěžovatel v administrativním řízení nabídl vyšší nájemné, nežli které bylo smluveno s Josefem Berntem, nýbrž také k tomu, že tento nájemce převzal v nájemní smlouvě náhradu všech škod způsobených zvěří, jež povinno jest dle § 45 hon. zák. hraditi jinak společenstvo.
Zda žalovaný úřad, posuzuje otázku, jak spornou honitbu nejvýhodněji zužitkovati, stávající poměry správně hodnotil, toho nejvyšší správní soud po stránce věcné přezkoumávati nemůže, poněvadž jde o otázky pouze skutkové a soud dle § 6, al. 1 zák. o správ. soudě je vázán skutkovou podstatou, kterou žalovaný úřad přijal za pravou. Soud může toliko zkoumati, zda skutkový materiál spisy zjištěný poskytuje pro úsudek žalovaného úřadu dostatečného podkladu, po případě nespočívá-li naříkané rozhodnutí na skutkovém základě odporujícím spisům. Po těchto stránkách není však zde žádné závady. Zemský správní výbor opřel svoje rozhodnutí o skutečnosti spisy zjištěné, že usnesený pronájem zaručuje společenstvu kromě nájemného v dosavadní výši i náhradu všech škod zvěří způsobených, že ze členů společenstva kromě jediného stěžovatele nikdo proti pronájmu se nevyslovil, a naopak, že, ač pronájem byl veřejně vyhlášen, nebylo podáno žádné nabídky, až na nabídku stěžovatelovu, který podával toliko vyšší nájemné, číselně nijak neurčené a o převzetí náhrady škod zvěří způsobených se nezmiňoval. Pro úsudek, že by nájemce Bernt provozoval honitbu méně racionelněji nežli stěžovatel, jak tento — teprve ve stížnosti k tomuto soudu — uvádí, neměl žalovaný úřad pražádného důvodu. Nejvyšší správní soud nemohl tedy shledati, že by vylíčený stav skutkový, jehož správnost stížnost nepopírá, byl nějak neúplný a pro závěr, jejž žalovaný úřad z něho učinil, nepostačoval.
Z uvedených důvodů shledal stížnost neodůvodněnou.

Citace:

č. 467. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 431-434.