Č. 730.

Úřednictvo státní (Slovensko): 1. * Usnesením min. rady z 9. března 1920 č. 7644, kterým byla provedena zásadně unifikace služebních požitků všech resortů státní služby, pokud nebyly výslovně stanoveny výjimky, byly i platy soudců na roven postaveny platům ostatních státních zřízenců a následkem toho byl zastaven i zvláštní »přídavek soudcovský«, přiznaný usnesením min. rady uherské dne 6. července 1918 č. 22 M. T. — 2. Státní rozpočet neposkytuje jednotlivcům materielně-právního podkladu pro nárok na vyplácení částek do něho zařazených.
(Nález ze dne 23. února 1921 č. 2185.)
Věc: Edmund K. a spol. proti ministerstvu spravedlnosti v Praze (zast. min. místotaj. Drem Gust. Neudekem) stran zastavení výplaty soudcovského přídavku.
Výrok: Stížnosti, pokud jsou podány úředníky soudů a státních zastupitelstev z českomoravského státu na Slovensko přidělenými, odmítají se jako nepřípustné, ostatní stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Usnesením ze dne 6. července 1918 č. 22 M. T. rozhodla bývalá král. uher. ministerská rada, že všem soudcům a státním zástupcům, dále presidiálnímu radovi kurie a presidiálním tajemníkům tabulí má býti počínajíc 1. července 1918 vyplácen zvláštní soudcovský přídavek ročních 1800 K v měsíčních částkách předem. Toto usnesení bylo nařízením uherského ministerstva spravedlnosti ze dne 13. července 1918 č. 13230 soudům intimováno.
Dle zprávy ministerstva s plnou mocí pro správu Slovenska ze dne 9. listopadu 1919 čís. B 4802 byly přídavky ty, jak je notoricky známo, zavedeny jako privilegium soudců proto, že nemají vedlejších příjmů z komisí a zvláštních funkcí jako úředníci jiných resortů.
Po dohodě s ministerstvem financí prohlásilo ministerstvo spravedlnosti republiky Československé výnosem ze dne 30. března 1920 čís. 28124/19, že béŘe na vědomí, že se na Slovensku onen soudcovský přídavek ročních 1800 K do 31. března 1920 vyplácí.
Tento termín byl, jak ze správních spisů patrno, volen proto, poněvadž 1. dubnem 1920 počínajíc vešlo v účinnost zvýšení drahotních přídavků na Slovensku.
Výnosem ze dne 22. dubna 1920 č. 10994 prohlásilo pak ministerstvo spravedlnosti toto:
»Jelikož dle usnesení ministerské rady ze dne 9. března 1920 čís. 7644 vstoupila dnem 1. dubna 1920 na Slovensku v platnost jednotná úprava osobních poměrů tamních státních zaměstnanců, nepřipouštějící výjimek, žádá ministerstvo spravedlnosti, aby v důsledku výnosu ze dne 30. března 1920 čís. 28.124 byly všechny úřady justiční, mající právo poukazovati platy, vyzvány, aby soudcovské přídavky ročních 1800 K, vyplácené na základě výnosu uherské ministerské rady ze dne 6. července 1918, bezvýjimečně koncem března 1920 zastavily a eventuelní přeplatky z nejblíže příští měsíční splátky služebních požitků srazily.«
V základě výnosu toho bylo pak další vyplácení přídavků těch jednotlivými justičními úřady na Slovensku zastaveno, o čemž oprávnění, mezi nimi i stěžovatelé, byli prostřednictvím nadřízených úřadů vyrozuměni.
O stížnostech do rozhodnutí toho pro nezákonnost podaných uvažoval nejvyšší správní soud takto: Velká část stěžovatelů naříká jak výnos ze dne 30. března 1920 čís. 28124, tak i ze dne 22. dubna 1920 č. 10994.
Ježto výnosem prvním bylo toliko vysloveno, že béŘe se na vědomí výplata soudcovského přídavku na Slovensku do 31. března 1920, mohou stížnosti proti tomuto výnosu jen potud přijíti v úvahu, pokud čelí proti ustanovení konečného termínu dosavadního přídavku.
V bodě tom však stýkají se se stížnostmi vznesenými do výnosu ze dne 22. dubna 1920 č. 10994, který jest proto brán v odpor, že další výplatu sporného přídavku koncem března výslovně zastavuje.
Výrok tento opírá se o usnesení ministerské rady ze dne 9. března 1920 č. 7644, který došel naříkanými výnosy svého provedení, pokud se týče byl stěžovatelům dán na vědomí.
Vzhledem k obsahu stížností jest nutno řešiti především otázku, zda usnesení ministerské rady ze dne 9. března 1920 č. 7644 mělo v úmyslu ony zvláštní přídavky soudců na Slovensku, jež byly jim povoleny usnesením býv. kr. uherské min. rady ze dne 6. července 1918 č. 22 M. T., koncem března 1920 zastaviti a zda úmysl tento dostatečně projevilo.
Jest sice pravda, že usnesení ono ve svém kontextu nechová výslovného předpisu, »že onen přídavek koncem března pomíjí«, avšak celý jeho obsah jakož i účel, který usnesení toto sledovalo, nezůstavují nižádné o tom pochybnosti, že ministerské usnesení shora citované obsahem svým se neslo k tomu, platové příjmy všech oborů státní služby na Slovensku zásadně unifikovati.
Účelu tomu svědčí nejen nadpis 1. oddílu jako »unifikace předpisů o služebním poměru státních zaměstnanců«, nýbrž zejména závěrečné předpisy dané v oddílu 10., kterými se vyjímají z této úpravy (prozatím) jen četnictvo, učitelé státních škol obecných a občanských a do jisté míry i zřízenci železniční.
Jinak úprava v těchto zásadách daná má býti pro všechna odvětví státní služby, zahrnuje v to i službu justiční, úplně stejná a nelze tudíž odvozovati, že pro soudce chtělo nebo mělo býti zachováno nějaké zvláštní privilegium a jim vyplácen příplatek jiným kategoriím státní služby nepřiznaný.
K stejnému úsudku vede úvaha, že min. usnesení ze dne 9. března 1920 č. 7644 jeví se býti jen jedním článkem z celého řetězu oněch různých aktů, jimiž mělo býti pracováno k dosažení vyrovnání a sjednocení právního řádu mezi oblastí slovenskou s jedné a ostatními zeměmi republiky Československé se strany druhé, kterážto unifikace tímto usnesením měla v tom býti uplatněna, že zásada naprosté rovnosti hmotných poměrů úřednictva všech resortů státní správy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku platná měla býti přivedena k plné účinnosti i na Slovensku a proto i každé platové praecipuum, přiznávané dosud jen soudcovským úředníkům na Slovensku, mělo býti odčiněno (srov. k tomu čl. 12. zák. ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. z. a n. a zákony z 15. dubna 1920 č. 269 a 270 sb. z. a n.).
Z důvodů těchto nutno míti za to, že ministerské nařízení z 9. března 1920 č. 7644, které se zabývá hmotnou stránkou státních úředníků inclusive soudců, aniž výslovně v platnosti zachovává zvláštní přídavky soudců, tímto mlčením dalo na jevo svoji vůli přídavků těch již dále nepřiznati.
A ježto tato nová úprava měla nabýti platnosti dnem 1. dubna 1920, třeba pokládati přídavky soudcům až do té doby skytané dle vůle ministerské rady za uhaslé koncem března 1920.
Stížnost arciť, která nechce spatřovati tuto disposici v dotčeném usnesení ministerském, brání se proti dedukcím shora podaným námitkou, že ministerská rada nemohla pouhým usnesením přídavek soudcům udělený zastavovati, zejména když prý zák. ze dne 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. tehdejší právní řád in toto v platnosti nadále zachoval a když prý úhrada pro tento výdaj byla pojata i do rozpočtu pro rok 1920, jenž byl schválen Národním shromážděním.
Námitky tyto nelze však uznati za podstatné. Sporný přídavek nebyl zaveden, jak jest nesporno, zákonem, nýbrž usnesením ministerské rady, které bylo bez předchozí veřejné publikace, pouze interním nařízením ministerstva spravedlnosti provedeno. Byl-li tedy soudcovský přídavek odstraněn opět usnesením ministerské rady, jež provedlo ministerstvo spravedlnosti svým opatřením, stalo se tak aktem státní správy s původním aktem zcela rovnocenným a nelze z této okolnosti dovozovati žádné nesprávnosti nebo nezákonnosti. Proto také účinnost usnesení ministerské rady počíná již dnem, kterého k němu došlo, t. j. dnem 9. března 1920. Nelze proto spatřovati nezákonnosti ani v tom, že justiční správa výplatu tohoto přídavku za dobu od 1. dubna 1920 dále prohlásila za placení nedluhu, které zakládá nárok na vrácení těchto přeplatků. Tímto všeobecným výrokem jevícím se jen prostou logickou dedukcí z premisy, že nárok na příspěvek onen vůbec dnem 31. března 1920 zanikl, nebylo však rozhodnuto o otázce, zda není v určitém případě podmínek, za kterých vzchází pro příjemce zaplaceného indebita nárok na osvobození od povinnosti náhradní, a nebylo tudíž také ještě rozhodnuto o námitkách v některých stížnostech uplatňovaných, že přijatý přeplatek byl bona fide spotřebován. Nemůže proto také ani nejvyšší správní soud vzhledem k §§ 2 a 5 svého zák. touto námitkou v pořadí instančním ještě nerozřešenou se zabývati, nýbrž musí stěžovatelům oněm ponechati, aby nárok svůj na odepsání dotčené náhrady u příslušného administrativního úřadu vznesli a vymohli si o tom rozhodnutí, které se jen na základě vyšetření konkrétních poměrů v každém případě zvláštním výrokem může státi. Co se však týče námitek shora uvedených, činěných proti platnosti usnesení ze dne 9. března 1920, bylo by vzpomenouti:
Zákonem z 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. byly dřívější zákony a nařízení zachovány pouze prozatím v platnosti (čl. 2). Státní správě nemůže tedy býti bráněno, aby mocí své vlastní svrchovanosti zákony a nařízení dřívější nahrazovala a měnila projevem vlastní vůle.
Se stejného stanoviska nutno pozírati také na tvrzení některých stížností, že československý stát uznal nárok soudců a státních zástupců na Slovensku na dosavadní požitky služební a tedy i na soudcovský přídavek za práva nabytá tím, že jim je dále vyplácel, dále na tvrzení stěžovatele Kornela R., že mu vyplácení soudcovského přídavku bylo zajištěno v dekretu jmenovacím.
Nárok na soudcovský přídavek trval právě jen potud, pokud nebyla nahrazena všeobecná norma, kterou byl přídavek zaveden, jinou vše- obecnou normou, kterou materielní nároky soudců jinak a to ve prospěch jejich byly upraveny, tak že výhoda z přídavku toho pro soudce plynoucí v novém platovém zlepšení úředníků všech inclusive soudců jest zahrnuta.
Pokud pak jde o to, že fin. zák. ze dne 29. ledna 1920 č. 104 sb. z. a n. pojímá do rozpočtu státního pro rok 1920 onen soudcovský přídavek a to dokonce penízem dvojnásobným per 3600 K, stačí uvésti, že rozpočet státní jest dle své povahy formálním aktem, obsahujícím hospodářský plán na budoucí státní období účetní, v němž uvedeny jsou jen očekávané státní příjmy a očekávaná vydání dle odhadu opřeného o platný stav zákonodárství, po případě o chystané změny jeho. Zařazení výdajů odpovídajících normám dosud platícím do rozpočtu má za účel jen zajištění finanční úhrady jejich pro případ, že by platný stav nedoznal změny, neposkytuje však jednotlivcům materielně-právního podkladu pro nárok na vyplácení částek do rozpočtu zařazených.
Státní rozpočet není tedy sám o sobě na překážku, aby nebyla mezi rokem účetním prováděna nová úprava platů úřednických odchylně od cifer rozpočtem předpokládaných.
Poukazují-li pak stěžovatelé k tomu, že přídavek byl druhdy přiznán soudcům a státním zástupcům pro jejich vyloučení z každého vedlejšího výdělku, jest tento motiv tehdejšího opatření vládního lhostejným pro nynější postup státní správy, vycházející z jiného stanoviska a neuznávající důvodu toho za dostatečný pro zvláštní opatření.
Pokud jde o ony stěžovatele, kteří jsou na Slovensku ze státu českomoravského pouze přiděleni a podali prý žádost za své stabilisování na Slovensku, dlužno poukázati k tomu, že oni dle vlastních údajů pouze počítali s tím, že soudcovský přídavek bude také jim vyplácen, až budou definitivně ustanoveni. Že by se tak bylo již stalo, ani se netvrdí. Jest tedy z vlastního seznání těchto stěžovatelů zřejmo, že u nich mohlo jíti nejvýš o zklamanou naději na získání určitého příjmu, nikoli však o porušení existujícího již nároku, a proto stížnost jejich jest s tohoto hlediska nepřípustná.
Bylo tudíž vysloviti, že všecky stížnosti se zamítají.
Otázkou, zda tu snad jsou pro zaujetí příznivého stanoviska k požadavku stěžovatelů důvody pouhé ekvity, nemohl se nejvyšší správní soud zabývati vzhledem na meze své kompetence, jež mu dovoluje vůbec zabývati se jen přezkoušením zákonitosti naříkaného výroku (§ 2 zák. ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876).

Citace:

Č. 730. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 254-258.