NPD documents search: Všeobecný slovník právní, sv. 5

Správa politická.

I. Pojem.
Politickou správou rozumí se činnosť organisované státní moci mající za účel zabezpečení státního celku a podporování blahobytu státních příslušníků. Lorenz Stein označuje politickou správu jako jednu stránku vnitřního života státu, poněvadž stát pozůstává z úhrnu svých příslušníků a tudíž stupeň osobního rozvoje jednotlivců značí zároveň stupeň a obsah vývoje státu. Péče o každého jednotlivce jest tudíž předním úkolem celku, činnosť státu k ní se vztahující zahrnuje politická správa, a příslušné předpisy tvoří vnitřní právo správní. I novější učitelé státního práva stotožňují politickou a vnitřní správu.
II. Ke správě v nejširším smyslu slova náleží veškerá činnosť státu, tudíž i správa zevnější, vojenská, finanční a správa spravedlnosti; i v užším smyslu obsahuje politická správa toliko předpisy, kteréž se vztahují na osobní, fysický nebo duševní, společenský a hospodářský život a dělí se pak správa ve více odvětví a sice — dle příkladu Meyrhoferova (Handbuch für den politischen Verwaltungsdienst, str. 918 а n.):
1. Obor osobního fysického života zahrnuje ustanoveni o populaci, zdravotnictví a policii.
2. Oboru osobního duševního života týkají se předpisy o náboženství, vzdělání a mravnosti.
3. Na život společenský vztahují se ustanovení o poměrech rodinných, stavovských, o nadáních, podpoře chudých, o spolcích a pojišťování, a konečně
4. život hospodářský vyžaduje předpisů o cestách a silnicích, o hornictví, řádech stavebních, právu vodním, zemědělství, o obchodu a živnostech.
5. V širším smyslu slova náleží k politické správě též správa vojenská a finanční.
III. Dějinný vývoj.
Jednotlivá období vývoje rakouské správy politické těsně souvisí s dějinami rakouské ústavy; zcela jiný byl veškeren organismus správy v době vlády absolutní a jiný opět za vlády konstituční. V dobách poddanství vykonávaly správu v nejnižší instanci pozemkové vrchnosti. Za vlády Leopolda I. byly v čele správy jednotlivých rakouských zemí dvorské kanceláře a sice dvorská kancelář česká, uherská, sedmihradská, vnitřní, dolno- a horno-rakouská. Tři posléz jmenované byly za Karla VI. sloučeny v jedinou dvorskou kancelář rakouskou. Na místo české a rakouské dvorské kanceláře nastoupilo v květnu r. 1749 direktorium, jemuž vedle správy politické byly přikázány též záležitosti finanční, obchodní a živnostenské. Patentem ze dne 26. srpna 1802 byla česká, rakouská a haličská kancelář spojena a zároveň trvale odloučena od dvorské komory a nejvyššího úřadu justičního. V čele politické správy jmenovaných tří zemí stála společná dvorská kancelář jako nejvyšší úřad správní; kromě toho byly zřízeny pro jednotlivá odvětví správy zvláštní dvorské úřady; tak na př. pro záležitosti policejní a censuru nejvyšší dvorský úřad policejní a censurní; správu veřejného vyučování obstarávala studijní komisse; nepřímé daně, cla, monopoly a taxy spravovala všeobecná dvorská komora. V jednotlivých provinciích stály v čele politické správy zemské vlády a gubernia. V r. 1817 byla spojené dvorské kanceláři přikázána též nejvyšší správa zemí tyrolsko-illyrsko-italských. V její obor působnosti náležely záležitosti církevní, zdravotnictví, správa silnic a vodních staveb, věci vojenské, zemědělství, živnostenská policie, veřejné ústavy dobročinné, policie správní, nejvyšší soudnictví v těžkých policejních přestupcích, záležitosti vystěhovalecké, lenní atd. (t. zv. publicopolitica).
K účelům nižší politické správy dílem v prvé a dílem v druhé instanci byly Rakousy pod Enží rozděleny ve čtvrtě, ostatní rakouské země ve vládní okresy nebo kraje (1753), jež byly spravovány krajskými úřady. Zvláštní význam měla krajská správa v zemích českých, německých a haličských, zejména v Čechách sahá krajská správa až do dob nejstarších pocházejíc již z dob Přemysla Otakara II. Orgány jejími byly krajské soudy a krajští justiciáři; již v době husitských válek stáli v čele krajů vládou jmenovaní krajští hejtmani; až do r. 1620 byly též odbývány krajské sněmy, jež vykonávaly vliv na samosprávu krajů. V 17. a 18. stol. byly kraje již samostatnými správními obvody. Za účelem správy v politických záležitostech podrobené krajským úřadům byla země v prvé instanci rozdělena v okresy nebo dominia a obce. Správu v okresích nebo dominiích obstarávali dílem úřadové zeměpanští, dílem vrchnostenští orgánové. Náhlé změny ve státní soustavě nastalé v r. 1848 nezůstaly ovšem bez účinků též na organisaci správy politické. Zrušení pozemkových vrchností a svazku poddanského mělo v zápětí rozhodnou reformu správy politické; patrimoniální úřady byly zrušeny a v ústavě z r. 1848 a 1849 byla vyslovena zásada přísného oddělení správy spravedlnosti od správy politické. Svobodné obce měly tvořiti základ ústavy. V čelo správy jednotlivých korunních zemí byli postaveni místodržitelové císařem jmenovaní; správu krajů vedli krajští presidenti. Okresy, kteréž v ohledu politickém byly nejnižšími obvody správními, spravovali hejtmani, kteří byli bezprostředně podřízeni krajským presidentům. Z rozhodnutí krajských presidentů bylo lze se odvolati k ministerstvu, avšak vždy prostřednictvím a s vědomím místodržitele. Důkladná reorganisace politické správy byla provedena nejvyšším kabinetním listem ze dne 31. prosince 1851 č. 4 ř. z. z r. 1852, jímž byly stanoveny základy pro organická zařízení v korunních zemích rakouského císařství. Těmito zásadami byl upraven objem politické správy, právo obecní a organisace správy spravedlnosti; v každé korunní zemi byly zřízeny okresní úřady, u nichž měla se periodicky odbývati shromáždění obecních představených a majitelů venkovských statků ve svazek obecní nenáležejících. Byly zavedeny opět krajské úřady, kteréž byly podrobeny zemské vládě (místodržitelství) a jejímu přednostovi a měly úkol dílem dozorčí, dílem výkonný a administrativní. Při organisaci místních obcí činěn rozdíl mezi obcemi venkovskými a městskými, jimž přikázán poměrně větší obor práv správních; zvláštní postavení zaujímala města královská a zeměpanská. Ve venkovských obcích byly dřívější vrchnostenské velkostatky za jistých podmínek ze svazku místních obcí vyloučeny a okresním úřadům bezprostředně podřízeny. Základem organisace politické služby správní v tomto období bylo dále nejvyšší rozhodnutí ze dne 14. září 1852 a nařízení ze dne 19. ledna 1853 č. 10 ř. z., dle nichž oddělení správy spravedlnosti od úřadů správních u soudů sborových a ve druhé a třetí instanci vůbec mělo býti důsledně provedeno. Krajským úřadům a místodržitelství měly býti po bok postaveny poradní výbory z dědičné šlechty, z velkostatkářů, malostatkářů a průmyslníků sestávající, jichž působnost’ byla co do předmětu a rozsahu náležitě stanovena. Okresní úřady byly v okresech jim přikázaných nejnižšími úřady zeměpanskými pro všechny záležitosti správní a soudní, jež nebyly jiným úřadům nebo orgánům zvlášť vyhrazeny. Okresní úřady byly ohledně svých úkonů a pořadu instancí dle různosti agendy podrobeny vyšším politickým úřadům soudním a berním, jichž příkazy a nařízení vykonávaly a jimž též zprávy a oznámení podávaly. V letech 1859 a 1860 byly zrušeny krajské úřady a rovněž v menších korunních zemích zemské vlády, berní direkce a stavební řiditelství a zavedeny berní komise; v r. 1861 byly zemské vlády v menších korunních zemích opět obnoveny.
Ústava únorová z r. 1861 měla v zápětí důkladnou reformu politické správy; samospráva zemí a obcí byla ústavně uznána, politická správa zbudována na zcela novém základě. Zásady tyto došly dalšího provedení v ústavě prosincové z r. 1867; soudnictví od správy úplně odděleno a zřízením správního soudního dvoru a říšského soudu umožněno každému jednotlivci dovolati se konečné pomoci v případě porušení práv politických ústavou jemu zaručených a vůbec veškerých práv rozhodnutím úřadů správních dotčených. Obor působnosti státních politických úřadů byl vzhledem k samosprávě zemím a obcím příslušející přesně ohraničen, čímž jednak obor působnosti státních orgánů správních byl podstatně zmenšen, jednak bylo dalšímu vývoji autonomní správy zemí a obcí volné pole otevřeno. (Viz historický vývoj politické správy Mayrhofera str. 1 — 30).
IV. Správní úřady (politické úřady).
Rozeznáváme jednak správní úřady státní a samosprávné.
1. Státní úřady správní: V čele jednotlivých korunních zemí jsou politické zemské vlády (místodržitelství, zemské vlády). Politickou správu v prvé instanci obstarávají okresní hejtmanství (viz čl. Hejtmanství okresní). V poslední instanci rozhoduje ve správních záležitostech v nejužším smyslu slova ministerstvo vnitra, ve všech ostatních záležitostech správních příslušné ministerstvo, do jehož oboru dotyčná záležitosť spadá. Pro jednotlivá odvětví politické správy jsou zřízeny ještě úřady zvláštní, tak zejména pro hornictví úřady revírní a horní hejtmanství, pro obecné školy okresní a zemské školní rady atd. Ohledně správy finanční viz čl. Úřady finanční a ohledně správy vojenské čl. Úřady vojenské.
2. Samosprávnými úřady správními jsou úřady obecní, magistráty, okresní zastupitelstva, okresní výbory a zemské výbory (viz čl. Obce (politické), Okresy, Magistráty a Výbory zemské).
V. Řízení správní.
1. Předpisy upravující řízení ve věcech správních nejsou četny. Zmíniti se dlužno o úřední instrukci pro politické úřady okresní ze dne 17. března 1855 č. 52 ř. z., o cís. nař. ze dne 22. dubna 1854 č. 96 ř. z. o výkonu nařízení a nálezů úřadů zeměpanských, politických a policejních, dále o nař. min. kultu a vyučování ze dne 14. května 1876 č. 8040 o obstarávání správních záležitostí v obor kultu a vyučování spadajících, jakož i o zák. ze dne 12. května 1896 č. 101 ř. z. o opravných prostředcích proti rozhodnutím a nařízením politických úřadů (viz čl. Prostředky opravné [v právu správním a ústavním]) a konečně v četných dv. dekretech, výnosech a jinakých předpisech zákonných, jimiž upravena jest politická exekuce. Pro správní řízení jest významno též ustanovení § 7 zák. ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876, dle něhož správní úřady jsou vázány právním názorem od správního soudního dvoru vysloveným.
2. Způsob řízení:
a) Ohledně příslušnosti viz čl. Příslušnost v řízení správním.
b) Z pravidla mají správní úřady jednati z úřední povinnosti a mají vyčkati přímého návrhu stran jen tam, kde jest to zákonem předepsáno; ze zásady officiosnosti plyne pak další povinnosť správních úřadů přesně zjistiti v každém případě pravdu materielní. Z té příčiny platí téměř ve všech oborech řízení správního předpis, že správní úřady před rozhodnutím každého případu mají konati šetření, k nimž mají přibrati netoliko strany, nýbrž i jiné interesenty. V první řadě jest úkolem správních úřadů pokusiti se o smírné dohodnutí sporných stran a teprve, když by se tento pokus minul s výsledkem, mají spor rozhodnouti.
c) Řízení průvodní: Svědky a znalce přibrati, jakož i listiny potřebné vyžádati si má správní úřad z pravidla z úřední moci. Že zejména znalci ve správním řízení mají důležitý význam, vysvětluje se povahou správy politické, poněvadž v řízení správním jedná se z pravidla o specielní technické otázky, k jichž rozhodnutí bývá potřebí vyžádati si dobrého zdání odborníků. (Ostatně srv. čl. »Znalci« v právu správním.)
d) Řízení jest z pravidla neveřejné jsouc přístupno toliko stranám. Kromě stran, jich zástupců a třetích interesentů, kteří správním úřadem k jednání byli přibráni, nemá k jednání před správními úřady nikdo přístupu. Ačkoli správní řízení jest ústní, přece spočívá na zásadě písemnosti, poněvadž výpovědi stran, interesentů, svědků a znalců musí býti zapsány do protokolu; tento protokol tvoří pak základ rozhodnutí netoliko první instance, nýbrž i instancí vyšších a zejména též správního soudního dvoru, pročež jsou nižší i vyšší správní úřadové při svých rozhodnutích v ohledu skutkovém vázáni na okolnosti v protokolu zjištěné. Z uvedeného plyne, že řízení správní se rozpadá ve 3 stadia a sice ve stadium sbírání materiálu konaným šetřením (řízení instrukční), v řízení průvodní t. j. shromažďování materiálu průvodního (provedení důkazů) a v řízení nalézací a opravné.
e) Správní řízení v podstatě opírá se o ediktální citaci a sice všude tam, kde počet interesentů jest tak značný, že úřadu není často možno, každého jednotlivého interesenta zvlášť obeslati, pročež se vyzývají ediktem, aby za účelem ochrany svých zájmů k jednání správnímu se dostavili; tak tomu jest zejména v právu živnostenském při zřizování provozováren, při propůjčování horních oprávnění, za něž strana žádá, a v právu vodním (viz čl. Řízení vyzývací v právu vodním, Provozovárny živnostenské).
f) Ohledně lhůt panuje v jednotlivých odvětvích správních resp. v příslušných předpisech zákonných velká rozmanitosť. V celku lze však i zde lbůty rozděliti v zákonné t. j. takové, které zákon sám stanoví, a ve lhůty úřední t. j. takové, jež příslušný správní úřad sám dle volného svého uvážení určuje. I zde platí zásada, že lhůty zákonné nemohou býti prodlouženy, pokud zákon sám nepřipouští v tom směru výjimky, kdežto lhůty úřadem stanovené dle povahy věci mohou býti prodlouženy. Byla-li lhůta promeškána, nastupují tytéž následky jako v civilním řízení procesním t. j. strana jest vyloučena z úkonu, který jinak dle zákonných ustanovení byla oprávněna předsevzíti.
g) O obnovení řízení viz v dodatcích čl. Obnova řízení správního.
h) Rozhodnutí správních úřadů není vázáno žádnou určitou formou; dle důsledné praxe má obsahovati též důvody a zejména mají v něm býti uvedena ona zákonná ustanovení, o něž se nález opírá. Dle cit. zák. ze dne 12. května 1896 č. 101 ř. z. má však každé rozhodnutí obsahovati též právní poučení o tom, zda-li a do jaké lhůty další opravný prostředek proti němu může býti podán. V rozhodnutí má býti ve všech případech, kde zákon straně, která ve sporu podlehla, ukládá povinnosť k náhradě útrat, také pojat výrok o útratách řízení správního.
i) Ohledně řízení opravného odkazuje se především na čl. Prostředky opravní v říz. správním. O stížnostech a řízení před správním dvorem soudním srv. čl. Dvůr správní soudní.
3. Pokud se týče otázky náhrady útrat, obsahují jednotlivé zákony správní, jako na př. zemské zákony ohledně náhrady škod honbou a zvěří způsobených, ustanovení, že strana, která ve sporu podlehla, má nésti útraty řízení. Sporna jest otázka, zdali zvítězivší straně přísluší též nárok na náhradu útrat zastupování. Správní soudní dvůr však v jednom ze svých rozhodnutí (sb. Budwinski č. 6471) pojal v náhradu útrat též náklad na zastoupení zvítězivší strany právním přítelem. Pokud jde však o útraty spojené s úředními úkony správních úřadů (náklady doručení, cest, komissí atd.), nemáme žádného všeobecného ustanovení; jakési vodítko spočívá jedině v ustanovení § 24 min. nař. ze dne 3. července 1854 č. 169 ř. z., že útraty komisionelní a cestovní úřadů politických, jakož i poplatky doručovací z pravidla má nésti strana, kteráž k dotyčným úředním úkonům zavdala podnět. Z četných rozhodnutí správního soudního dvoru jde dále na jevo, že útraty, které vznikly officiosním zakročením úřadu, tedy bez návrhu stran, mají býti zapravený z pokladny státní, resp. oním úřadem samosprávným, o jehož úkon jde.
V tomto směru poskytují nálezy správního dvoru soudního z novější doby bližší direktivu; tak vyslovuje roz. ze dne 30. května 1895 č. 2790, sb. »Budwinski« č. 8704 zásadu, že útraty řízení má sice nésti strana, která k němu zavdala podnět, že však není tomu rozuměti tak, jakoby rozhodným byl zevnější přímý popud strany k úřednímu jednání (žádosť za komisionelní šetření), nýbrž že spíše k náhradě útrat má býti odsouzena ona strana, kteráž svými skutky a svým chováním příčinu, podnět k jednání zavdala. Výraz »podnět zavdati« sluší tudíž pojímati tak jako »způsobiti« ; neboť zakročení, žádosť za úřední intervenci jest toliko důsledkem takových činů a poměrů, jež úřední pomoci, úředního zakročení vyžadují (srv. také roz. ze dne 28. března 1895 č. 1616, sb. »Budwinski« č. 8536). Dále vyslovilo se roz. ze dne 14. března 1895 č. 1329, sb. »Budwinski« č. 8500, v ten smysl, že k útratám sluší počítati též náklady zastupování, zejména tenkráte, jestliže v zákoně jako na př. v § 264 hor. zák. mluví se všeobecně o útratách jednání v soukromých záležitostech, ve kterémžto případě stranám jest zákonem ponechána volnost’, přibrati si právního zástupce a náklady tohoto zastoupení od druhé strany, podlehla-li ve sporu, požadovati. Jako v řízení civilním soudním tak i v řízení správním se vyskytá dělení útrat řízení správního v tom spočívající, že správní úřad ve svém rozhodnutí ustanoví, že každá strana má nésti čásť útrat. Tak tomu jest na př. dle § 99 vod. zák. pro království České, dle něhož jsou úřady oprávněny útraty s řízením správním spojené na strany rozvrhnouti, bylo-li rozhodnutí vydáno v zájmu obou stran nebo jestli-že sporná strana bezdůvodnými námitkami zavdala podnět k rozvláčnému šetření a jednání (roz. ze dne 20. září 1895 č. 4432, sb. »Budwinski« č. 8835).
IV. Správní soudnictví. Srv. čl. Dvůr soudní správní.
V. Potřeba oprav v řízení správním. Přihlédneme-li k dnešnímu stavu řízení správního, dospíváme nutně k přesvědčení, že pro toto řízení ve mnohých směrech vůbec není zákonného podkladu, tak že obyčejové právo, praxis a soudcovské uvážení má na ně rozhodný vliv. Nutnost nápravy v řízení správním se pociťuje a uznává všeobecně, zejména však v kruzích průmyslových; zvláště směřují opravné snahy v tomto směru k zabezpečení práv stran, poněvadž dle přítomného stavu věci jedna z nejdůležitějších otázek, totiž, kdo za stranu má se pokládati, zůstává naprosto nerozřešena. Brunstein ve svém článku v časop. »Jurist. Blätter« č. 17 z r. 1897 a sice »K úpravě správního řízení v Rakousku« poukazuje právem k tomu, že stanovení procesních pravidel pro úřad závazných se jeví nutným již vzhledem k poměrně velice četnému počtu kasačních nálezů správního dvora soudního vydaných na základě § 6 zák. ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876. Brunstein shrnul požadavky směřující k ochraně práv stran ve 3 zásadní cíle :
1. aby stranám byla poskytnuta příležitosť, by mohly spolupůsobiti při zjištění skutkové povahy tvořící základ opatření nebo rozhodnutí úřadu správního;
2. aby stranám bylo dovoleno nahlédnouti ve skutkovou povahu úřadem zjištěnou a
3. konečně aby v obou směrech kontrola stranám byla umožněna, aby tudíž jim též prameny rozhodnutí správního byly učiněny přístupnými.
VI. Exekuce politická (viz tento čl.).
VII. Správní statistika poskytuje přehled stavu všech oborů správních, obraz vývoje i případného klesání jejich. Sem náleží především statistika populační a sčítání lidu (viz čl. Sčítání lidu); statistika v oboru zdravotnictví, statistika spolková, zemědělská, lesní a honební, statistika nemocenského a úrazového pojišťování a statistika o poměrech pracovních (zastavení práce a t. d.). Ostatně srv. též čl. Statistika úřední.

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Zásobnictví vojenské. Všeobecný slovník právní. Díl pátý. Tabák - živnost zlatnická. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1899, svazek/ročník 5, s. 733-736.