Č. 1021.

Domovsképrávo: * Výrok úřadu, obsažený toliko v odůvodnění, že určité období se nezapočítává do vydržecí lhůty podle § 2 nov. k dom. zák. z 5. prosince 1896 č. 222 ř. z., jest považovati za část enunciátu a jest tudíž schopen právní moci.
(Nález ze dne 17. listopadu 1921 č. 11803.)
Věc: Obec Mladá Vožice (adv. Dr. O. Krouský z Prahy) proti ministerstvu vnitra (za stranu zúčastněnou obec Jindř. Hradec, adv. Dr. Fr. Svatoň z Jindř. Hradce) stran domovského práva Antonína M.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost. Útraty se nepřisuzují.
Důvody. Místodržitelství v Čechách rozhodnutím z — zrušilo výměr okresního hejtmanství v Táboře z — v příčině domovského práva Antonína M. a rozhodlo, že Antonín M., narozený r. 1867, dosud do Jindřichova Hradce příslušný, nabyl nároku na přijetí do domovského svazku obce Mladé Vožice a že tudíž před svou smrtí (zemřel v r. 1914) do této obce domovským právem příslušel.
Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 5. listopadu 1920 č. — nevyhovělo odvolání obce Mladé Vožice z důvodů naříkaného rozhodnutí a podotklo, že rekursní námitka, že totiž o této věci bylo pravoplatně rozhodnuto již okresním hejtmanstvím v Táboře dne 31. ledna 1907 č. — na základě dřívější žádosti obce Jindřichova Hradce ze dne 4. ledna 1906, je bezdůvodná, poněvadž posléz uvedený výměr jednal o nároku na uplatnění domovského práva na základě jiné vydržecí lhůty než v daném případě a že šlo tedy o podstatu věci jinou a nikoli totožnou.
Rozhoduje o stížnosti, obcí Mladou Vožicí do tohoto rozhodnutí podané, uvážil nejvyšší správní soud toto: Výměrem obce Mladé Vožice ze dne 7. dubna 1906 byla zamítnuta první žádost obce Jindřichova Hradce ze dne 4. ledna 1906 za přijetí Antonína M. do svazku obce Mladé Vožice z toho důvodu, že Antonín M. bydlel teprve od 15. října 1897 v obci Mladé Vožici a tedy zákonné 10leté lhůty nevydržel, a také proto, že byl usnesením obce Mladé Vožice ze dne 21. března 1900, potvrzeným pořadem instancí, od místodržitelství v Čechách z obce Mladé Vožice pro život úhonný vypovězen, z obce vyveden a soudně potrestán pro nedovolený návrat do této obce, čímž 10letá lhůta jest přerušena a tedy podmínka § 2 zák. ze dne 5. prosince 1896 č. 222 ř. z. pro přijetí jeho ve svazek domovský obce Mladé Vožice nenastala.
Okresní hejtmanství v Táboře výměrem ze dne 31. ledna 1907 č. — nevyhovělo odvolání obcí Jindřichovým Hradcem z toho podanému z důvodů v odpor vzatého rozhodnutí obce Mladé Vožice.
Poněvadž proti tomuto rozhodnutí okresního hejtmanství nebyl podáno odvolání, nabylo rozhodnutí to moci práva a byla jím nejen pravoplatně zamítnuta řečená žádost obce Mladé Vožice, nýbrž bylo jím také pravoplatně vysloveno, že desetiletá lhůta vydržecí, započavší dne 15. října 1897, byla přerušena vypovězením a vyvedením Antonína M. z obce Mladé Vožice, které-se stalo dle správních spisů dne 9. listopadu 1904.
Tento výrok o přerušení desetileté lhůty vydržecí jeví se nejen odůvodněním pro odmítnutí žádosti obce Jindřichova Hradce, nýbrž jest také, ačkoliv byl formálně pojat mezi důvody, podstatnou součástí výroku okresního hejtmanství. Bylo tedy pravoplatně, byť třebas nesprávně, rozhodnuto, že pobyt Antonína M. v obci Mladé Vožici byl dne 9. listopadu 1904 přerušen a důsledkem toho jest, že doba pobytu před tímto dnem pro pozdější žádosti obce Jindřichova Hradce o přijetí Antonína M. do svazku obce Mladé Vožice je nerozhodná.
Tímto pravoplatným výrokem byl žalovaný úřad vázán, rozhoduje o sporu mezi týmiž stranami vzniklém následkem nové žádosti obce Jindřichova Hradce ze dne 12. března 1909 o přijetí Antonína M. do domovského svazku obce Mladé Vožice. Nelze dáti za pravdu žalovanému úřadu, tvrdí-li v naříkaném rozhodnutí proti vznesené námitce věci rozsouzené, že jde o jinou vydržecí lhůtu, než jaká byla podkladem rozhodnutí okresního hejtmanství v Táboře z 31. ledna 1907. Žalovaný úřad vycházel v naříkaném rozhodnutí — jak je patrno z odkazu na důvody II. stolice — ze skutkového předpokladu, že Antonín M. zdržoval se v Mladé Vožici nejméně od listopadu 1897 a že 10letý pobyt, zakládající nárok na převzetí do svazku domovského v obci pobytu dle § 2 zákona z 5. prosince 1896 č. 222 ř. z., dovršil r. 1909, kdy nárok ten dosavadní jeho obcí domovskou byl vznesen, počítal tedy do zmíněné 10leté lhůty, končící 12. března 1909, i dobu před 9. listopadem 1904, o níž zmíněným rozhodnutím okresního hejtmanství v Táboře bylo vysloveno, že se do 10leté lhůty dle § 2 cit. zákona nepočítá. Jde tedy v obou případech — pokud jde o dobu od 12. března 1899 do 9. listopadu 1904 — o období pobytu, pokud se týče vydržecí lhůty, stejné.
Když však žalovaný úřad nepřihlížel k pravoplatnému rozhodnutí okres, hejtmanství ze dne 31. ledna 1907 č. —, ač toto po stránce právní ve sporu o domovské právo Antonína M. vedeném mezi týmiž stranami, pokud jde o započtení určitého období do 10leté lhůty vydržecí, má podstatný statný význam, jednal proti zákonu a bylo tudíž dle § 7 zák. o správ. soudě uznati na zrušení naříkaného rozhodnutí.
Útraty sporu se nepřisuzují vzhledem k ustanovení § 40 cit. zákona.

Citace:

č. 1021. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 941-943.