NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 1

Č. 10169.

Vodní právo: * I. Příkaz k odstranění svémocné vodoprávní novoty může býti dán i každému pozdějšímu majiteli nekonsentovaného vodního díla, k jehož zřízení bylo potřebí vodoprávního konsensu. — II. Předpis § 72 vod. zák. má na mysli jen novoty svémocné, t. j. provedené bez součinnosti úřadu, které odporují zákonu vodnímu. — III. I povolené zařízení vzdouvací musí býti zařízeno a udržováno tak, aby nebylo na škodu cizím právům a aby podle možnosti bylo zabráněno záplavám. — IV. Práva, která plynou zájemníkům z ochrany proti záplavám, poskytované vodním zákonem, jsou veřejná práva vodní, nikoliv práva soukromá. — V. Povinnost majitele vodního díla opatřiti si vodoprávní konsens k dílu, k jehož zřízení je konsensu zapotřebí, není omezena na osobu, která dílo bez konsensu zřídila, ale postihuje i každého pozdějšího majitele díla toho. — VI. Odstranění svémocné novoty ve smyslu § 72 vod. zák. může býti nařízeno nejen, když toho vyžaduje zájem veřejný, ale i tehdy, žádá-li o to poškozený nebo ohrožený.
(Nález ze dne 23. listopadu 1932 č. 5549.)
Věc: Václav Sch. v J. proti zemskému úřadu v Praze o odstranění vodoprávní novoty.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nálezem osp-é v Pelhřimově z 28. dubna 1927 bylo st-li, mlynáři v J., po provedeném řízení vodoprávním uděleno žádané vodoprávní a živnostenskopolicejní povolení k odstranění obou dosavadních vodních kol při jeho provozovně čp.... v J. a k nahražení jich Francisovou kašnovou turbinou podle předloženého projektu, mezi jiným s tou podmínkou (č. 2), že zdýmání vody prkennou přehradou v náhoně nade mlýnem (na hranicích pozemků č. kat ...) není přípustno a musí toto zařízení býti odstraněno.
Odvolání st-lovo, v němž st-1 v podstatě dovozoval, že sporné zdýmací zařízení zřízeno bylo již před rokem 1870, tedy před účinností vodního zákona, a že se tedy jedná o t. zv. starý stav ve smyslu § 102 vod. zák., resp. že st-1 proti sousedům vydržel právo služebnosti k vytápění jejich luk, se kteroužto soukromoprávní otázkou měli sousedé, dnešní zúčastněné strany, býti odkázáni na pořad práva soukromého, a konečně, že nemělo býti zakazováno vzdouvání vůbec, nýbrž mělo býti určeno nanejvýše přípustné vzdutí o 3—4 cm nižší, při němž by již louky zúčastněných stran nebyly vytápěny, bylo naříkaným rozhodnutím zamítnuto a zmíněná podmínka byla schválena z těchto důvodů:
Z provedeného šetření je patrno, že přehrada v mlýnském náhoně st-lově byla zřízena bez výslovného povolení vodoprávního úřadu, ježto podle výpovědi Ondřeje Sch., otce st-lova, zřízena byla někdy po roce 1876 a odvolatel, byv vyzván, neprokázal, že by zřízení přehrady stalo se za souhlasu, resp. s povolením vodoprávního úřadu. Zařízení toto, ačkoli trvá již řadu let, nesporně nevzniklo před platností vod. zák. z 28. srpna 1870 č. 71 z. z., takže se nemůže jednati o t. zv. starý stav. Ježto st-1 ani v řízení vodoprávním ani v odvolacím neprokázal právní existenci tohoto umělého zařízení, jímž se voda v náhoně vzdouvá, jímž se tudíž zřejmě působí na výši a tok vody v náhoně, musí býti takové svémocně provedené zařízení podle § 72 vod. zák. odstraněno, žádají-li o to zájemníci, kteří jsou zařízením tím na svých právech vodním zákonem normovaných ohroženi nebo poškozeni. Při vodoprávním řízení, konaném dne 28. února 1927, stěžovali si majitelé luk — dnešní zúčastněné strany — na to, že zdýmacím zařízením v náhoně odvolatelově jsou louky jejich zatápěny, a provedenou zkouškou byla odůvodněnost jejich stížností úplně prokázána. Je tedy rozkaz osp-é, uvedený v podmínce 2. konsensu, odůvodněn.
O stížnosti uvážil nss toto:
St-1 brání se však proti příkazu jemu udělenému těmito námitkami: 1. st-1 není subjektem, proti kterému by rozkaz takový mohl směřovati, nejsa ani vinným ani přestupníkem ve smyslu § 72 vod. zák., ježto spornou přehradu nezřídil st-1, nýbrž jeho předchůdce v držení mlýna, a povinnost odstraniti vodoprávní novotu na další majitele vodního díla nepřechází. Za trestní čin pak vůbec odpovídá ten, kdo se ho dopustil, ježto právní sukcesse co do přestupku a jeho následků není myslitelná;
2. i kdyby sporné zařízení existovalo teprve od roku 1876, bylo zařízení to po dobu 50, resp. 51 roků (do roku 1927) považováno za právem stávající bez jakýchkoli námitek jak co do veřejného zájmu tak i co do zájmů soukromých, a jmenovitě nečinil ani vodoprávní úřad při celé řadě komisí námitek. Podle mínění st-lova předpokládá zákon, že v případě škodlivosti nepovoleného vodního zařízení pro veřejný zájem nebo pro zájemníky soukromé musí věc přijíti ihned k projednání »vyvolanými škodlivostí novoty stížnostmi«. Nenásledují-li po zřízení nového zařízení stížnosti, vychází zákon z toho, že zařízení to nikomu neškodí.
3. Žal. úřad se nezabýval st-lovou námitkou, že i když oproti vodoprávnímu úřadu nelze vodního oprávnění vydržeti, st-1 přece delším jak 30letým vytápěním luk zúčastněných stran vydržel oproti zúčastněným stranám jako vlastníkům pozemků služebných právo služebnosti, podle něhož oni jsou povinni trpěti vytápění svých luk ve prospěch provozu mlýna a zavlažování st-lovy mlýnské louky. Úřad může používání nekonsentovaného zařízení zastaviti, příčí-li se jeho užívání zájmu veřejnému nebo vodnímu právu některého zájemce. O ohrožení veřejného zájmu v daném případě vůbec nejde, že by pak sporné zdýmání zasahovalo do vodního práva kohokoliv, nebylo nikým tvrzeno, a ani nález 1. ani 2. stolice takového vodního oprávnění soukromého interesenta neuvádí. Důvodně proto st-1 namítal, že nemožnost vydržení neplatí, pokud jde o poměr vůči sousedům, když jde o soukromoprávní otázku nabytí služebnosti. Měli prý proto sousedé, namítající vytápění luk, býti odkázáni na pořad práva soukromého.
4. Nejde o vážnější poškození sousedů, jak je patrno z toho, že po dobu 50 let nebylo se strany sousedů proti přehradě námitek. Úřady nebyly rozhodně oprávněny nařizovati odstranění přehrady, aniž zjistily, zda a v jaké míře je zájem veřejný ohrožen.
5. Zemský úřad se nezabýval ani další věcnou a opodstatněnou námitkou st-lovou, že při uzavření zdýmadla o 3—4 cm nižším, než jak bylo zjištěno, nebudou louky sousedů vůbec zaplavovány a že v krajním případě nemělo býti zakazováno vzdouvání vůbec, nýbrž měla nanejvýše býti určena nejvyšší mez vzdutí o 3—4 cm nižší.
6. St-1 se dovolává pro potvrzení svých námitek rozhodnutí býv. min. orby z 1. února 1878, podle něhož v případě, když při dodatečném konsentování stavby původně bez konsensu zřízené se vysloví, že z příčin veřejných není závady, avšak soukromoprávní námitky se odkáží na pořad práva soukromého, rozhoduje o otázce odstranění stavby bez povolení zřízené soud civilní a nikoli úřad správní podle § 72 vod. zák.; konečně dovolává se stížnost nálezu býv. ss-u ze 4. ledna 1878 č. 4 Sb., podle něhož odklizení stavby z veřejných ohledů nezávadné nesmí býti politickým úřadem nařízeno jedině proto, že byla zřízena bez povolení a že se proti ní činí námitky soukromoprávní. Odklizení není takovým následkem přestupku jako jest trest; nároky soukromoprávní pak nutno prováděti před soudem civilním.
Žádnou z těchto námitek neshledal nss důvodnou.
Podle § 72 vod. zák. ve všech případech, ve kterých tento zákon určitým jednáním neb opomenutím byl přestoupen, je vinník — nehledě k uloženému trestu a k povinnosti náhrady škody ve prospěch poškozených — povinen svémocně provedenou novotu na vlastní úraty odstraniti nebo opominutou práci dodatečně vykonati, jestliže ten, kdo tím je ohrožen nebo poškozen, o to žádá nebo jestliže toho vyžaduje zájem veřejný. Příkaz odstraniti svémocnou novotu dlužno, jak nss dovodil již v nál. Boh. A 5065/26, považovati za správní akt zcela jiné povahy než trestní nález, jímž někdo byl uznán vinným přestupkem vod. zák. V tomže nálezu vyslovil nss též právní názor, že uložení povinnosti zjednati dřívější stav nezávisí na uložení trestu pro přestupek. Z toho je patrno, že povinnost zjednati zákonný stav nepředpokládá nezbytně potrestání za spáchaný přestupek. Pak ovšem je otázka trestní zodpovědnosti pro posouzení povinnosti k odstranění svémocné novoty úplně irelevantní a nemá tedy ani zásada stížností dovolávaná, že právní sukcese co do přestupku a jeho následků není myslitelná, pro posouzení dnešního sporu žádného významu. Nutno tedy otázku, zda v daném případě jsou splněny předpoklady, za jakých příkaz k odstranění svémocné novoty může býti udělen, řešiti zcela samostatně. Podle cit. zákonného ustanovení může odstranění svémocné novoty býti uloženo za splnění těchto předpokladů: 1. že jednáním nebo opominutím byl porušen vodní zákon, 2. že se tím působí interesentu škoda nebo interesent se ohrožuje, 3. že poškozený neb ohrožený o odstranění svémocné novoty žádá, nebo 4. že toho vyžaduje zájem veřejný. 5. Adresátem, jemuž příkaz ten je určen, je vinník.
Předpis § 72 vod. zák. má na mysli jen novoty svémocné, t. j. takové, které byly provedeny bez součinnosti úřadu a příčí se předpisům zákona, a to jen novoty takové, které odporují zákonu vodnímu.
V daném případě shledal žal. úřad takovou svémocnou novotu v tom, že u mlýna st-lova byla v mlýnském náhoně nade mlýnem zřízena prkenná přehrada na vzdouvání vody. Podle § 17 je vodoprávního konsensu zapotřebí i ke každému nad rámec usui publici (§ 15) vybočujícímu užívání vody, jakož i ke zřízení a změně potřebných zařízení a vodních děl, jimiž se působí na povahu, tok nebo výšku vody Zařízení vzdouvací pak jsou nadto výslovným předpisem § 18 vod. zák. prohlášena za taková vodní díla, k jichž zřízení je potřebí povolení příslušného úřadu politického ve smyslu § 17 vod. zák. Konsensu takového jest zapotřebí bez ohledu na to, zda účinky vzdouvacího zařízení jsou více či méně závažné (námitka ad 4). I povolená vzdouvací zařízení musí býti po rozumu § 43 vod. zák. zařízena a udržována tak, aby cizím právům nebyla na škodu a aby záplavám bylo podle možnosti zabráněno. Ježto pak i užívání soukromých vod tekoucích je předpisem § 10 odst. 3 vod. zák. omezeno v ten způsob, že jím nesmí nastati zaplavování nebo zabahňování cizích pozemků a ježto dále i podle § 7 min. nař. ze 14. února 1894 č. 45 ř. z. i v rybnících přípustná výše nadržené vody smí býti stanovena jen tak, aby zpětným vzdutím vody nevznikal nepříznivý vliv na cizí práva, sluší z cit. ustanovení vod. zák. vyvoditi zásadu, že sousední pozemky jsou vodním zákonem chráněny proti záplavám povstávajícím ze vzdutí vody v důsledku zřízených vodních děl. Pak ovšem je nutno práva, která interesentům z této vodním zákonem jim poskytované ochrany plynou, považovati za práva vodní a nikoli za práva soukromá. Z toho plyne pak důsledek, že zúčastněné strany, bráníce se v řízení správním proti zatápění svých luk, dovolávaly se ochrany práva vodního, tedy práva veřejného, a dále že pro vznik nebo zánik těchto vodních práv interesentů jakožto práv veřejných, nelze se dovolávati předpisů práva civilního; nemůže tedy ani st-1 s úspěchem namítati, že práva zúčastněných stran na ochranu proti záplavám, způsobeným zřízením zmíněného vzdouvacího zařízení, zanikla tím, že st-1 delším než 301etým vytápěním luk zúčastněných stran vydržel oproti zúčastněným stranám právo služebnosti, podle něhož jsou zúčastněné strany povinny vytápění svých luk trpěti.
Ježto tedy právo, jehož ochrany se zúčastněné strany dovolávaly, je právem veřejným, padá i poukaz stížnosti (v námitce ad 6) na nález býv. ss-u z r. 1878. Tím padá i další výtka st-lova, že Sousedé, namítající vytápění svých luk, měli býti odkázáni na pořad práva soukromého. Pak ovšem je nemístný i poukaz stížnosti (námitka ad 6) na rozhodnutí býv. min. orby z 1. února 1878, a není ani žádnou vadou řízení, že se žal. úřad s námitkou, že st-1 proti zúčastněným stranám vydržel právo na zatápění jejich luk, výslovně nevypořádal. Jest tedy i námitka ad 3 bezdůvodna.
Žal. úřad vyslovil, že v daném případě neběží o t. zv. starý stav ve smyslu § 102 vod. zák. Za této situace bylo podle předeslaných úvah ke zřízení vzdouvacího zařízení v náhoně nade mlýnem st-lovým zapotřebí vodoprávního povolení. Bylo-li tedy ke zřízení vzdouvacího zařízení v náhoně u mlýna st-lova zapotřebí vodoprávního konsensu, byl zřízením zmíněné prkenné přehrady založen stav příčící se vodnímu zákonu, který trvá dotud, dokud si majitel mlýna neopatřil vodoprávní konsens nebo dokud přehradu tu neodstranil.
Povinnost majitele vodního díla opatřiti si vodoprávní konsens k dílu, k jehož zřízení je konsensu zapotřebí, není omezena na osobu, která dílo bez konsensu zřídila, nýbrž postihuje i každého pozdějšího majitele díla toho. To plyne již z policejní povahy této povinnosti. Ale nasvědčuje tomu i úvaha, že i majitelům vodních děl, krytých vodoprávním konsensem, a tedy i jejich právním nástupcům je vodním zákonem (§§ 21, 43, 44, 97) uložena povinnost udržovati díla ta ve stavu odpovídajícím konsensu, dále úvaha, že vodní práva mají povahu práv reálných (§26) a že tedy i povinnosti jim odpovídající mají charakter povinností reálných.
Neučiní-li majitel vodního díla řečené své povinnosti zadost, porušuje tím vodní zákon a je tedy vinníkem ve smyslu § 72 vod. zák. bez ohledu na to, zda k trestnímu řízení došlo či nikoli a zda zřízení tohoto nekomentovaného vodního díla sám zavinil (§ 74 odst. 2). Může tedy příkaz k odstranění svémocné novoty býti dán i každému pozdějšímu majiteli nekonsentovaného vodního díla, k jehož zřízení bylo vodoprávního konsensu potřebí. Je tedy i námitka ad 1 bezdůvodná.
Udělení vodoprávního konsensu musí podle předpisů vodního zákona (srov. §§ 79 a násl.) předcházeti zvláštní řízení, v jehož průběhu se účastníkům dostává možnosti, aby svých práv hájili. Vzájemné vztahy mezi žadatelem za vodoprávní konsens a mezi vodoprávními interesenty, jakož i modality zřízení a užívání vodního díla pak docházejí formalisace ve vodoprávním konsensu. Vodoprávní řízení konsensní může však býti zahájeno toliko k žádosti podnikatele vodního díla. Teprve v tomto řízení podle vodního zákona provedeném má úřad vodoprávní zjistiti a rozhodnouti, za jakých podmínek mohlo by vodní dílo obstáti. — Je tedy výtka stížnosti, že žal. úřad nebyl oprávněn nařizovati úplné odstranění vzdouvacího zařízení, nýbrž že měl určití nejvyšší přípustnou mez vzdutí o 3—4 cm nižší (námitka ad 5), právně mylná. Pokud konečně stížnost namítá, že odstranění přehrady v náhoně nemohlo býti nařízeno, ježto její existencí není zájem veřejný ohrožen (námitka ad 4), přehlíží stížnost, že odstranění svémocné novoty ve smyslu § 72 vod. zák. může býti nařízeno nejen tehdy, když toho vyžaduje zájem veřejný, nýbrž i tehdy, když o to žádá poškozený nebo ohrožený. Ohroženými jsou, jak výše bylo dovoženo, zúčastněné strany, které se také v řízení správním ochrany proti svémocné zřízenému vzdouvacímu zařízení domáhaly.

Citace:

č. 10169. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 648-652.