— 184 —
Platí § 55. c. ř. s. i v případech takových, kde II. stolicí řesiti jest otázku praejudicialní?
A. žaloval B. na uznání vlastnictví ledu v žalobcově lednici uloženého, jenž v exekuční záležitosti B-ově proti C. byl zabaven. C. byl hoteliérem a dodával mu led resp. platil jemu na opatření ledu pivovar v C. H. A. tvrdil v žalobě, že led dotyčný od C. obdržel na místo zaplacení.
Dva dny po podané žalobě žalovaný se zvláštním podáním všech zástavních práv k ledu tomuto zřekl.
Následkem toho obmezil žalobce při ústním líčení nárok svůj na zaplacení soudních útrat.
Žalovaný namítal, 1. že v tomto případě nejde co do povahy věci o obmezení žalobní prosby, nýbrž o zpětvzetí žaloby, ku kterému žalovaný nesvoluje,
2. že i v tom případě, kdyby prohlášení žalobcovo mělo býti považováno za obmezení žalobní prosby, jest tuto takto restringovanou žalobní prosbu zamítnouti, poněvadž původní žalobní návrh domáhal se uznání vlastnického práva k zabavenému ledu se strany žalovaného, jenž ale
3. vlastnictví toho neuznává, nýbrž tvrdí, že led ten jest vlastnictvím pivovaru v C. 14., jenž jej koupil, dovoz vlastním svým nákladem obstaral a C-ovi, jakožto svému výčepníku, k užívání jej ponechal.
První soudce rozsudkem, jehož enunciat věc hlavní úplně pomíjí, odsoudil žalovaného k zaplacení útrat, jelikož
a) žalobce nevzal své žaloby v celém jejím obsahu zpět, jak to mají na mysli §§ 237. a 238. c. ř. s., nýbrž jen část její, což jest s obmezením její totožno, a k čemuž ve smyslu §. 235. odst. 4. c. ř. s. svolení druhé strany třeba není,
b) hlavním a přímým účelem žalob excindačních jest, aby předměty zabavení, na kteréž si žalobce nároky činí, nebyly v exekuční dražbě prodány, aby tudíž zástavních práv na nich lpících byly zbaveny a exekuce na ně vedená se zastavila,
c) prokazování žalobcových nároků, které provedení exekuce, totiž exekučního prodeje nepřipouštějí — z pravidla práva vlastni- — 185 —
ckého — jen tenkráte třeba jest, neupustí-li vym. věřitel od svého zástavního práva dobrovolně, což však v případě tomto se stalo,
d) avšak až po podání žaloby, čímž žalovaný útraty sporu zavinil a
e) poněvadž okolnost, že žalovaný i nyní vlastnických práv žalobcových neuznává, pro posouzení otázky, komu vlastní sporný led patří, úplně irrelevantní jest.
Na rekurs žalovaného zemský soud v Brně naříkaný rozsudek zrušil, poukázav věc zpět na okresní soud ku projednání a vydání nového rozsudku.
Neboť žalovaný neuznal a neuznává právo vlastnické žalobce, o které se opírá nárok žalobní, nýbrž tvrdí, že právo vlastnické k spornému ledu přísluší rolnické akciové společnosti pivovarní a sladovní v C. H., tím však odepírá žalovaný žalobci legitimaci k žalobě, o níž dosud jednáno nebylo.
Nemůže se tedy říci, že žalovaný podlehl v tomto sporu, ježto otázka, zdaliž žalobce oprávněn byl klásti návrh žalobní, dosud rozřešena není.
Jednání jest kusým a slušelo po smyslu §§. 496. čís. 3. c. s. ř., rozsudek zrušiti a naříditi doplnění jednání.
Okresní soud doplnění provedl a novým rozsudkem uznal právem: »že žaloba s prosbou, aby uznáno bylo právem, že žalobci k ledu v jeho lednici zabavenému přísluší právo vlastnické, že exekuce na tento led vedená se prohlašuje za nepřípustnou a že žalovaný je povinen žalobci útraty zaplatiti, kterážto žalobní prosba při ústním jednání jen na zaplacení soudních útrat byla obmezena, se zamítá též ohledně nákladů sporu, a že jest naopak žalobce povinen, aby žalovanému útraty sporu a rekursu zaplatil«. To z důvodu toho, že žalobci důkaz práva vlastnického k ledu v jeho lednici uloženému se nezdařil, naopak svědectvím osob věrohodných úplně a nepochybně prokázáno bylo, že C., povoliv A-ovi spoluužívání na ledu tom, svého vlastnictví k ledu se nevzdal.
Žalobce podal odvolání, v němž ohledně otázky vlastnické vytýká vadu dle §. 496. č. 2. a 3. c. ř. s., navrhuje opětné provedení dotyčných důkazů, jakož i připuštění důkazů zamítnutých, popírá, že by na ledu právo spoluužívání vůbec bylo možným (§ 510. ob. z. obč.), tvrdí, že i v případě pouhého práva spoluužívacího žalobce dle anal. §§. 258. a 262. ex. ř. aktivně byl legitimován, vytýká dále mylné ocenění důkazů, mylné posouzení otázky právní ohledně účelu podané žaloby, resp. zdali tato žalovaným byla provokována, a navrhnul změnu rozsudku ve smyslu obmezené žalobní prosby při ústním odvolacím přelíčení. — 186 —
V odvolací odpovědi rozebral žalovaný otázky právní, týkající se hlavní věci (totiž vlastnictví k ledu) a vedl v tonito směru i nové svědky.
Při odvolacím přelíčení však namítnul, že rozsudku I. stolice mohlo odporováno býti pouze rekursem.
Soud odvolací usnesením odvolání žalobce jako nepřípustné zavrhnul a žalobce k náhradě útrat řízení odvolacího s vyloučením odvolací odpovědi odsoudil.
Namítka žalovaného, že rozsudek I. stolice mohl v odpor býti vzat pouze opravným prostředkem rekursu, nikoliv odvoláním, jest dle náhledu odvolacího soudu oprávněna.
Odvolací soud má totiž za to, že první soudce rozhodl naříkaným rozsudkem o žalobě v tom rozměru, jak žalobcem byla obmezena, tedy o žalobě obmezené na náhradu útrat soudních.
To vychází na jevo již ze znění nálezu rozsudku I. stolice; neboť slovy, že se žaloba na náhradu útrat obmezená zamítá »též ohledně nákladů sporu«, mělo zajisté býti naznačeno, že žaloba vzhledem k tomu, že rozhodnutí o nárocích na zjištění práva vlastnického a nepřípustnosti exekuce následkem obmezení žaloby odpadlo a zbyl pouze nárok na náhradu nákladů soudních, též pokud se týče tohoto zbývajícího nároku, tedy též ohledně nákladů sporu byla zamítnuta.
Že první soudce skutečně rozhodl pouze o útratách sporu, jde dále na jevo též z důvodů rozsudku I. stolice, dle nichž byla žaloba zamítnuta i stran útrat proto, že žalobci nezdařil se důkaz práva vlastnického k ledu v jeho lednici uloženému, a ve skutkové podstatě téhož rozsudku se uvádí, že připuštěny byly nabídnuté důkazy o sporném vlastnictví žalobce k ledu jen jako o praejudiciální otázce, nutné pro rozhodnutí stran útrat.
Ježto však dle §. 55. c. ř. s. rozhodnutí o útratách sporu, pojatému v rozsudek, může býti odpíráno samostatně pouze rekursem, muselo podané odvolání z formálních důvodů jako zákonně nepřípustné ve smyslu §§. 471., č. 2, 474., odst. 2. c. ř. s., býti zamítnuto a sice vzhledem k tomu, že formální vada teprve při ústním líčení na jevo vyšla, usnesením dle §. 495. c. ř. s.
Ve svém dovolacím rekursu žalobce mezi jiným uvádí:
»Proti rozsudku I. stolice podal jsem odvolání z důvodů, jež týkaly se rozhodnutí I. soudce ve věci hlavní a to proto, že bylo nutno, aby soud odvolací v této hlavní věci rozhodl jinak, než I. soudce, abych pro těsnou souvislost otázky hlavní s otázkou útrat změnou v posuzování otázky hlavní docílil změnu enunciatu rozsudku o útratách.
Důvodem toho byl jen rozsudek I. soudce, protože tento sám zabýval se řešením hlavní otázky, klada rozhodnutí své o této věci, zda se mi totiž zdařil důkaz práva vlastnického, za základ rozhodnutí o útratách žaloby. — 187 —
Tomu nasvědčuje jednak znění enunciatu: »Žaloba ... se zamítá též ohledně nákladu sporu ...«, pak v rozhodovacích důvodech: »Soudce zamítl žalobu i stran útrat, protože ...«, jakož i vůbec celé znění těchto rozhodovacích důvodů, v nichž odůvodňuje I. soudce, proč nepokládá důkaz práva vlastnického — tedy nikoliv otázku vedlejší — za zdařený, a jako obvykle po tomto odůvodnění hlavní věci (která tedy musí býti jiná než útraty sporu), dodává: Rozhodnutí o nákladech stalo se dle §§ 41. a 52. c. ř. s.«
Prvním rozsudkem v této při vydaným odsouzen byl žalovaný k zaplacení útrat sporu; k rekursu žalovaného zrušil soud rekursní tento rozsudek a věc poukázal k novému projednání na soud 1. instance právě z toho důvodu, »že nemůže se říci, že žalovaný podlehl v tomto sporu, ježto otázka, zda-li žalobce oprávněn byl klásti návrh žalobní, dosud rozřešena není, a že je proto jednání v první instanci kusým (v otázce hlavní).
Tím uznal soud rekursní sám, že je tato hlavní otázka práva vlastnického pro posouzení otázky útrat nezbytnou.
Když pak I. soudce tuto otázku v můj neprospěch rozhodl, musil jsem, abych odůvodnil, že mně náhrada útrat I. instance patří, u soudu vyššího navrhnouti a způsobiti změnu v rozhodnutí o této hlavní otázce.
Poněvadž pak rozsudek I. soudce také tuto hlavní věc rozhodl, odporoval jsem rozsudku tomuto také v hlavní věci, což učinitl jsem mohl jedině odvoláním.
Dle §. 55. c. ř. s. lze odporovati rozhodnutí o útratách pouhým rekursem jen tenkráte, neodporuje-li se současně rozhodnutí ve věci hlavní.
Protože jsem však já současně i proti rozhodnutí v hlavní věci odporoval, mohl jsem tak učiniti jen odvoláním (§ 461, c. ř. s.).
Měl-li jsem já rozsudku I. stolice odporovati rekursem, měl soud odvolací dáti rozsudek tento soudu I. instance k opravě tak, aby neobsahoval rozhodnutí o hlavní věci.
Nelze přec tuto žalobu na nepřípustnost exekuce posuzovati tak jako žalobu na pouhé placení; kdyby totiž p o podání takové žaloby na zaplacení ještě před rokem žalovaný zaplatil kapitál, nepotřebuje pak ovšem při rozhodování o povinnosti k náhradě útrat soudce zabývati se otázkou hlavní, zda je totiž žalovaný k nějakému placení skutečně zavázán z důvodu kupu, mzdy, zápůjčky a t. p. — zde rozhoduje pak nikoliv hlavní otázka (hlavní věc), nýbrž jedině datum podání žaloby a datum zaplacení kapitálu bez útrat.
V tomto pádě nepotřebuje se soudce při rozhodování o otázce útrat hlavním právním poměrem vůbec zabývati. — 188 —
Ve sporu tomto však o zjištění nepřípustnosti exekuce byla právě tato hlavní otázka práva vlastnického předmětem celého jednání doplňovacího, usnesením rekursního soudu nařízeného.
Celý civilní řád zná pouze jeden rekurs, jenž se zabývá hlavním právním poměrem — to jest rekurs o rušené držbě.
V přítomném pádě nestěžoval jsem si proto, že při jednotlivých položkách nebyl snad honorář přiměřen vynaložené námaze atp., stížnost (odvolání) moje směřovala proti tomu, že hlavní věc byla v neprospěch můj vyřízena a že následkem toho jsem s útratami propadl!«
In eventum domáhá se rekurent aspoň toho, aby dle analogie §. 51., odst. 3. c. ř. s. útraty na vzájem byly zrušeny, an odpůrce sám podal rovněž odvolací odpověď, v níž se ani slovem o tom nezmínil, že pokládá odvolání za nepřípustné, tudíž nařízení odvolacího přelíčení spoluzavinil.
Nejvyšší soud dovolacímu rekursu nevyhověl.
Důvody:
Rekurs jest bezdůvodným.
Neboť žalobce omezil výslovně svoji prosbu žalobní na přisouzení útrat, jež mu sporem vzešly. Bylo-li pak omezení toto přes protest žalovaného shledáno přípustným, mohlo a smělo se usnesení soudcovo vztahovati toliko na tento nárok na útraty.
Třeba že také za účelem tímto bylo nezbytno, rozebírati věc hlavní 1), poněvadž jen v případě tom, kdyby původní prosba žalobní, kladená ve věci hlavní, byla odůvodněnou, mohl býti žalovaný odsouzen k náhradě útrat, nemá přece dotyčný výrok soudcovský, kte-
1) Dle stereotypní judikatury nejvýš, soudu soud rekursní nesmí přezkoumávati průvodního materiálu soudce I., nýbrž jest jeho skutkovým zjištěním a z něho čerpaným přesvědčením obdobou § 498. c. ř. s. vázán, leč že by v řízení rekursním doplněním skutkový substrát se změnil. Neboť ustanovení §§ 481. a 488. c. ř. s. ohledně rekursů obdobně prý neplatí. Tak čteme ku př. v rozh. z 24./I. 1906, č. 918.: »Ježto v řízení pro rušenou držbu proti usnesení konečnému připuštěn jest pouze opravný prostředek rekursu, soud rekursní není s to, aby zjištění soudem stolice prvé dle § 272. c. ř. s. dle volného uvážení soudcovského předsevzatá, nahradil zjištěními jinými, jelikož by to dle zásad civ řádu soudního bylo možným jen tehdy, kdyby důkazy byly provedeny bývaly soudem nalézacím. Proto soud rekursní při svém rozhodnutí také vázán jest zjištěním soudu stolice I. Rozh. z 23 /10. 1906, č. 16974 předpisuje tuto zásadu i pro soud odvolací. Jak mohl tedy soud rekursní rozebírati věc hlavní?! Kdyby žalobce nebyl odporoval ve věci hlavní, byla by II. stolice vázána na právoplatné rozhodnutí ve věci hlavní, a tu by rekurs i co do útrat co i pro musela zamítnouti Pozn. zasílatele. — (Tato dedukce je správnou, pokud jde o skutková zjištění; přezkoumání v ji- ných směrech jest však možné, zejm. pokud jde o právní názor v rozhodnutí 1. soudce projevený. —- Pozn. red.) — 189 —
rý jest obsažen jen v důvodech rozsudku, významu rozhodnutí soudcovského 1, které jest podle §. 411. c. ř. s. účastno mocí právní.
Bylo-li však v rozsudku I. soudce jen rozhodnutí, týkající se otázky o útratách, mohlo rozhodnutí toto podle §. 55. c. ř. s. bráno býti v odpor jen rekursem. Právní prostředek, který podal žalobce, jest tudíž skutečně pochybený a nepřípustný.
Odvolání, jež bylo podáno, bylo tudíž právem zamítnuto. 2
To by se ovšem bylo mělo dle §§. 471, č. 2, 473. al. 1. a 474 al. 2. c. ř. s. státi již v neveřejném sezení bez nařízení ústního líčení odvolacího.
Poněvadž se to však nestalo a nepřípustnost odvolání vyšla na jevo teprve při odvolacím jednání, muselo se podle §. 495, c. ř. s. odvolání také v této době zamítnouti.
Nedopatření, které se sběhlo, nemá však významu pro nárok žalovaného na útraty sporu. Neboť útraty za sdělení odvolací nebyly inu beztoho přiřknuty. Všecky ostatní výlohy byly však nutný k obhájení práva, poněvadž mu právní prostředek proti nařízení jednání odvolacího dle §. 519. c. ř. s. nepříslušel. O použití ustanovení §. 51. c. ř. s. nemohlo však býti řeči, poněvadž řízení odvolací zrušeno nebo za zmatečné prohlášeno nebylo.
(Rozh. z 30. října 1906, č. 17355/6.) B.

1. 2) Dle toho tudíž nebylo vůbec přípustno, odporovati věci hlavní, ač i pro otázku útrat rozhodující. Neboť nelze-li odporovati důvodům rozsudku, byť i následkem upuštění od žaloby ve věci hlavní »tato věc hlavní místo v enunciatu v důvodech se rozebíralala recte rozhodovala, pak nelze odporovati vůbec Důsledně — kdyby názor tento byl správným, měl nejvyšší soud zrušiti nejen naříkané usnesení, nýbrž i rozsudek 1. soudce a tomuto naříditi, aby ve výroku o věci hlavní rozhodnul. Jak snadno se frasí, že důvody nemají významu, ubiti může právo! (Pozn. zasílatele.)
2. 3) Nezdá se nám býti správným postup, že tu odvolání prostě jako nepřípustné zamítnuto a dalšího nic nezařízeno. Vždyť po zamítnutí odvolání a po př. odsouzení odvolatele k náhradě příslušných útrat může dotyčné podání jako rekurs býti vyřízeno. Neboť veškeré náležitosti rekursu, pokud se formy i obsahu týče, jsou splněny a pouhé označení spisu jako odvolání nemůže býti příčinou, by se o něm jako o rekursu nejednalo. Ba myslíme, že druhá stolice by měla v případech, kde místo rekursu podáno odvolání, v neveřejném sezení tímže usnesením odvolání jako takové zamítnouti a spis jako rekurs vyříditi. Zákon stěžovateli neukládá, aby spis jako »odvolánú nebo »rekurs označil, nýbrž žádá označení soudu, rozsudku, důvodu a návrhu odvolání pokud se týče rekursu. Nesprávné pojmenování spisu, třebas bylo důsledkem nesprávného výkladu c. s. ř., nemá býti příčinou odepříti rozhodování vůbec. Takový formalismus není odůvodněn zněním zákona, tím méně však jeho duchem. — Pozn, red.