Č. 969.

Úředníci obecní (Čechy): * Předběžnou pětiletou praxí v oboru účetním nebo pokladničním, která podle § 19 II. 3 zák. z 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n. dává nárok na základní služné 1. stupně IX. hodn. tř., rozuměti lze jen takovou praxi zmíněného druhu, která byla konána v organisovaném pracovním odvětví, jehož podstatu tvoří činnost účetnická nebo pokladniční.
(Nález ze dne 11. října 1921 č. 12539.)
Věc: Jos. T. v H. C. proti zemskému správnímu výboru v Praze o úpravu služebních požitků. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžovateli, který dekretem z 2. dubna 1902 přijat byl do služby obce H. L. jako účetní, upraveny byly dekretem z 21. ledna 1920 služební požitky ve smyslu zákona z 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n. a přiznáno mu základní služné 2. stupně X. hodnostní třídy. Požadavek stěžovatelův, aby vzhledem k více jak pětileté předchozí praxi, kterou před vstupem do služeb obecních vykonával v hračkářském velkozávodě fy. M., bylo mu podle § 19. II. 3 cit. zák. přiznáno základní služné 1. stupně IX. hodnostní třídy, byl pořadem správních instancí zamítnut, posléze naříkaným dnes rozhodnutím zemského správního výboru s odůvodněním, že stěžovatel nevykazuje ve smyslu § 19 II. 3 předběžné aspoň 5leté praxe v oboru účetním nebo pokladničním, poněvadž byl sice před vstupem do služby obecní činným v hračkářském obchodě nejprve jako učedník, později jako příručí a knihvedoucí, tato praxe nemůže však býti uznána za rovnocennou praxi ve smyslu citovaného ustanovení.
O podané stížnosti nejvyšší správní soud uvážil:
§ 19 II. 3 zákona z 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n. přiznává úředníkům účetním a pokladničním minimální základní služné 2. stupně X. hodn. tř. systému hodnostních tříd úředníků státních, těm pak, kteří mohou se »vykázati předběžnou aspoň 5letou praxí v oboru účetním nebo pokladničním«, dává nárok na základní služné 1. stupně IX. hodn. třídy. § 41, odst. 4 cit. zák. sprošťuje úředníky ustanovené dříve, než zákon nabyl účinnosti, povinnosti prokazovati praxi, které nabyli před ustanovením do služby u obce, aby dosáhli výhody vyššího základního služného dle § 19 II., avšak jen tehdy, slouží-li déle než 20 let od platnosti tohoto zákona zpět počítaje.
Je nesporno, že stěžovatel, který teprve dekretem z 2. dubna 1902 ustanoven byl provisorně ve službách obce, nemá 20leté služby v § 41, odst. 4 požadované, a že se tedy výhoda posléze uvedená na něho nevztahuje, takže nárok jeho na vyšší základní služné 1. stupně IX. hodn. tř. je podmíněn průkazem o tom, že před vstupem do služby obecní měl aspoň 5letou praxi v oboru účetním nebo pokladničním.
Žalovaný úřad, posoudiv s tohoto hlediska předběžné zaměstnání stěžovatele u fy. M. popřel, že by tato podmínka byla u něho splněna. Stížnost naproti tomu, dovolávajíc se předpisu § 41, odst. 3 cit. zák., dle něhož zvláštní výhody, přiznané úředníkům ustanoveným před platností zákona služební jejich smlouvou, zůstávají nadále v platnosti, i když se rozhodli, že služební poměr jest nadále posuzovati dle zákona z 23. července 1919, namítá především, že úřad nebyl již oprávněn otázkou započítatelnosti předchozí praxe stěžovatelovy u fy. M. se zabývati, poněvadž praxe ta mu byla pravoplatně uznána a započítána jako odborná praxe již při jeho ustanovení ve službách chce r. 1902 tím, že mu hned uděleno vyšší služné a svěřeno mu samostatné vedení obecního důchodu, takže jde o nabytou výhodu, která zůstává v platnosti.
Než i kdyby bylo zásadně možno stotožňovati výhodu záležející v započtení předběžné služby s výhodou § 19 II. 3 zák. poskytnutou, není třeba zabývati se věcí s tohoto hlediska, poněvadž stěžovatel ani netvrdí, že mu obec při ustanovení jeho vzhledem k předběžné jeho praxi přiznala nějaký vyšší stupeň základního služného, jež by bylo pro účetní úředníky obce musilo tehdy býti v několika stupních systemisováno, aby výhoda jemu před účinností přiznaná byla obsahově aspoň podobna výhodě v § 19 II. 3 zák. stanovené. Okolnost, že mu obec — uznavajíc snad jeho několikaleté předchozí praktické zaměstnání — svěřila hned samostatné vedení obecního důchodu a přiznala snad i požitky poměrně vyšší, než by byla dala jinému uchazeči bez takové průpravy, není ještě důkazem, že předběžnou praxi jeho kvalifikovala a uznala jako aspoň 5letou odbornou praxi účetnickou a pokladniční a vzhledem k této praxi služební byla mu přiznala vyšší základní služné. Plným právem proto žalovaný úřad otázku, zda stěžovatel vykazuje předběžnou aspoň 5letou praxi účetnickou nebo pokladniční ve smyslu § 19 II. 3 cit. zák., podrobil nyní samostatně svému posouzení. Jde o to, zodpověděl-li ji správně podle zákona.
Zákon v § 19 II. 3 stanoví jako podmínku nároku na základní služné 1. stupně IX.. hodn, tř. předběžnou aspoň 5letou praxi »v odboru účetním nebo pokladničním«. Podrobněji tuto praxi nevymezuje a zejména: nestanoví, že by musela obsahově míti nějaký vztah k účetní nebo pokladniční službě u obci; ze znění tohoto předpisu v souvislosti s §§ 3, 6 a 7, které mluví rovněž o »oborech« služebních a rozumí tím přesně omezená organisovaná odvětví služby, dlužno však souditi, že jen taková předběžná praxe odpovídá § 19 II. 3, která byla ať už kdykoli konána v takovémto organisovaném odvětví pracovním, jež v podstatě vyčerpává se činností účetnickou a pokladniční.
Že by měl takovouto předběžnou praxi, stěžovatel však nenamítá; odvolává se toliko na to, že před vstupem do obecní služby zaměstnán byl v hračkářském velkoobchodě fy. J. M. Podle vysvědčení této firmy z 15. ledna 1886 vstoupil do závodu 10. října 1878 jako učeň a od listopadu 1882 až do 1886 byl tam zaměstnán jako příručí (komis); vysvědčení z 31. prosince 1892 udává, že vstoupil do závodu znovu roku 1888 jako příručí (komis) a knihvedoucí, obstarával též práce skladniční a prodej zboží, a v r. 1892 také za závod cestoval. Mluví-lí ve stížnosti pouze o tom, že byl v jmenovaném závodě zaměstnán jako »kalkulátor a knihvedoucí«, nemá toto udání v dokladech založených u spisů opory. Jestliže tedy žalovaný úřad, vycházeje z onoho skutkového stavu, spisy zjištěného, dospěl k závěru, že tuto jeho praxí nelze rovnati praxi požadované v § 19 II. 3 cit. zák., je názor ten ve shodě se zákonem.
Je proto stížnost bezdůvodná.

Citace:

č. 969. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 819-821.