Čís. 2105.

Zákon ze dne 30. června 1921. čís. 257 sb. z. а n. o opravných prostředcích státních úřadů zástupcích ve věcech firemních.
Finanční prokuratuře nepřísluší právo rekursu, pokud jde o označování zboží na lahvových vinětkách.
(Rozh. ze dne 19. prosince 1922, R I 1396/22.) Rejstříkový soud zakázal majiteli firmy užívati firmy jiného znění, než jak jest v obchodním rejstříku zapsáno, s tím, že ani ve firmě ani v ochranné známce nemá býti použito slov »destillerie à vapeur B.« a uložil mu za dosavadní užívání těchto slov na lahvových etiketách po řádkovou pokutu 50 K ve prospěch chudinského fondu. Rekursní soud ku stížnosti majitele firmy zrušil napadené usnesení. Důvody: Z obsahu firemních spisu, zejména z přípisu úřadu pro potírání lichvy ze dne 24. srpna 1921 lze seznati, že jde o to, že stěžovatel lahvičky s cognacem opatřoval nápisem S. Cognac Medicinal C. a S. Destillerie a vapeur B.« Ohledně tohoto označení jest osvědčením obchodní komory a výpisem ze známkových seznamů prokázáno, že má firma C. a S. zapsanou ochrannou známku sdruženou totiž slovní a obrázkovou, pozůstávající ze štítku s červeným polem děleným, v jehož levé části zobrazeno jest půl číše, v pravé klíč, a ze slov »S. Cognac Medicinal C. a S. destillerie a vapeur B.« Byly-li lahvičky cognacu stěžovatelem označeny etiketami právě uvedeného obsahu, šlo v pravdě o označení zboží ochrannou známkou, výše uvedenou, příslušející firmě C. a S. Stěžovatel, označiv lahvičky cognacu etiketou, obsahující ochrannou známku, výše uvedenou, kterou ovšem jen tak a v tom složení použíti směl, jak v rejstříku známek jest zapsána, jednal v mezích oprávnění firmou C. a S. mu uděleného, čímž však nezavdal příčiny, by proti němu bylo zakročeno dle čl. 26 obch. zák., poněvadž neoznačoval lahvičky cognacu firmou jemu nepříslušející, nýbrž ochrannou známkou, к jejímuž použití však byl oprávněn.
Nejvyšší soud odmítl dovolací rekurs finanční prokuratury.
Důvody:
Právo opravných prostředků ve věcech firemních, dosud státním úřadům zástupčím příslušející, bylo zákonem ze dne 30. června 1921, čís. 257 sb. z. a n. rozšířeno na všechny případy zápisu do rejstříku obchodního a společenstevního. Toto právo příslušelo dosud státnímu úřadu zástupčímu (finanční prokuratuře) pouze podle § 102 odstavec čtvrtý zákona ze dne 6. března 1906, čís. 58 ř. zák. a podle § 5 nařízení vlády ze dne 20. dubna 1920, čís. 272 sb. z. a n. a bylo ustanovením § 4 shora citovaného zákona rozšířeno na každé porušení těchto předpisů i mimo případy §§ 43 a 87 cit. zák. (o společnostech s ruč. obrn,). Z toho tedy plyne, že ve všech ostatních firemních věcech přísluší podle § 1 zákona ze dne 30. června 1921 čís. 257 sb. z. a n. finanční prokuratuře právo rekursu jen v případě zápisu do obchodního nebo společenstevního rejstříku. O tento případ zde nejde, nýbrž jde o označování zboží na lahvových etiketách, jež prvý soud pokládá za neoprávněnou firmu a soud rekursní za ochrannou známku. Poněvadž rozhodnutí nižších soudu se netýká zápisu do rejstříku, nepřísluší finanční prokuratuře právo rekursu, pročež byl dovolací rekurs odmítnut.

Citace:

č. 2105. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1212-1213.