Č. 835.

Obecní úřednictvo: I. * Požadavku pětileté předběžné praxe pro nabytí nároku na základní služné VIII. hodn. tř. ve smyslu § 19 II 1 a 2 zák. ze dne 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n. je při úředníku zvěrolékařském vyhověno, když po absolvování vysokoškolských studií a složení předepsaných státních zkoušek byl aspoň po 5 let ve svém oboru jako zvěrolékař prakticky činným, ať už v působnosti veřejné či soukromé, ať ve službě civilní či vojenské. — II. * »Vedoucím úředníkem« ve smyslu § 19 II 1 a 2 zák. ze dne 23. července 1919 5. 443 sb. z. a n. jest úředník, který vede pod svou vlastní služební zodpovědností samostatný obor služby, pro který byl ustanoven, nejsa při tom po stránce věcné služebně podřízen jinému úředníku, a to i tehdy, když jest ustanoven pro onen obor sám a nemá tedy k ruce jiných úředníků sobě podřízených.
(Nález ze dne 11. května 1921 č. 5662.) Věc: Městská obec Mladá Boleslav (adv. Dr. Vrat. Tekly z Ml. Boleslavi) proti zemskému správnímu výboru v Praze (za zúčastněnou stranu Antonína D. adv. Dr. V. Říha z Prahy).
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: V březnu 1919 vypsán byl konkurs na místo městského zvěrolékaře a správce městských jatek v Mladé Boleslavi; podle podmínek konkursních vyžadoval se průkaz, že uchazeč dosáhl diplomu zvěrolékařského a byl nejméně 5 let činným prakticky jako zvěrolékař. Usnesením městské správní komise z 2. května 1919 vypsané místo propůjčeno zvěrolékaři Antonínu D., jenž prokázal absolutorium vysoké školy zvěrolékařské ve Lvově, byl prakticky činným od 1. března 1919 s přestávkami, ve kterých konal vojenskou povinnost jako brigádní zvěrolékař a od r. 1918 zastával výpomocně funkci městského zvěrolékaře v Mladé Boleslavi.
Usnesením obecního zastupitelstva z 18. října 1919 přiznáno mu ve smyslu zákona z 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n. základní služné 3000 K a usnesením z 24. ledna 1920 uděleno mu definitivum s platností od 15. listopadu 1919. Žádosti, aby jemu podle §u 19 II. 1 a 2 cit. zák. přiznáno bylo vzhledem k tomu, že podle konkursu prokázal 5letou praxi a je úředníkem ve svém oboru vedoucím, základní služné prvního stupně VIII. hodnostní třídy, městská rada usnesením z 20. ledna 1920 nevyhověla, poněvadž jednak není úředníkem vedoucím, t. j. prvním mezi více úředníky zvěrolékařskými, nýbrž jediným veterinářským úředníkem obce, jednak před vstupem do služeb obce mladoboleslavské nebyl nikde v předepsané 5leté praxi, konaje toliko vojenskou povinnost jako zvěrolékař. Podaná odvolání byla rozhodnutím obecního zastupitelstva a okresní správní komise z týchž důvodů zamítnuta. Zemský správní výbor naříkaným rozhodnutím usnesení nižších instancí zrušil a vyslovil, že stěžovatele jest pokládati za vedoucího úředníka ve smyslu odst. II. § 19 zák. z 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n.
O podané stížnosti nejvyšší správní soud uvážil:
§ 19 II. 1 zák. z 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n. stanoví, že základní služné trvale ustanovených úředníků konceptních činí ročně aspoň tolik, aby se rovnalo základnímu služnému druhého stupně IX. hodnostní třídy dosavadního systému hodnostních tříd úředníků státních »Vedoucí (první) úředník konceptní, může-li se vykázati po absolvovaných studiích právnický předběžnou aspoň pětiletou praxí konceptní, má nárok na základní služné, rovnající se základnímu služnému prvního stupně VIII. třídy dosavadního systému hodnostních tříd úředníků státních«. Bod 2 praví pak k ustanovení o úřednících konceptních platí též o úřednících technických, zvěrolékařských a jiných, kteří podle podmínek konkursních při ustanovení svém prokázali, že vykonali studia na vysoké škole a podrobili se s prospěchem všem předepsaným zkouškám státním.
Je nesporno, že Antonín D. je úředníkem obecním podle zák. z 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n. a že ve smyslu právě citovaného předpisu platí a něm ustanovení daná o úřednících konceptních. Sporno je, jsou-li u něho dány podmínky nároku na základní služné prvního stupně VIII. hodnostní třídy státních úředníků, totiž je-li úředníkem vedoucím a vykázal-li aspoň pětiletou předběžnou praxi zvěrolékařskou po absolvování studií zvěrolékařských. Splnění této druhé podmínky stížnost popírá vytýkajíc, že žalovaný úřad vzal beze všeho 5letou praxi jeho za prokázanou, aniž zjistil, v čem vojenská služba D—ova, do tohoto pětiletí spadající, záležela, a je-li možno považovati ji za rovnocennou zvěrolékařské praxi civilní, jmenovitě praxi jateční, a namítajíc dále, že vojenská zvěrolékařská praxe D—ova neodpovídá požadavkům praxe civilní, požadované pro zvěrolékaře městského a jatečného.
K této námitce dlužno ve věci samé poukázati na to, že není žádného zvláštního zákonného ustanovení, kterým by pro obecní zvěrolékaře a správce obecních jatek předepsána byla nějaká předběžná praxe určitého druhu a způsobu, takže by ustanovení k oněm funkcím bylo podmíněno absolvováním právě takové určité praxe; zůstává tedy pro posouzení otázky směrodatným pouze zákon z 23. července 1919. Ježto pak tento zákon pro úředníky konceptní k dosažení nároku na základní služné VIII. hodnostní třídy požaduje toliko všeobecně praxi konceptní pětiletou po absolvování studií právnických, aniž její obor blíže určuje a v bodu 2 § 19 II. praví, že ustanovení o úřednících konceptních platí též o úřednících zvěrolékařských, kteří podle podmínek konkursních prokázali, že vykonali studia na vysoké škole a podrobili se s prospěchem všem předepsaným zkouškám státním, dlužno souditi, že při úředníku zvěrolékařském požadavek předběžné 5leté praxe ve smyslu § 19 II. 1 jest splněn již tehdy, když po absolvovaných studiích na vysoké škole a s prospěchem složených předepsaných zkouškách státních byl aspoň po 5 let v oboru svém jako zvěrolékař prakticky činným, ať již v působnosti veřejné či soukromé, ať ve službě civilní či vojenské. Nelze tedy spatřovati nezákonnosti v tom. že žalovaný úřad vojenskou zvěrolékařskou praxi Antonínu D. do předběžné 5leté praxe započítal. Co se týče délky předběžné praxe Antonína D., uvádí záznam v kompetenční tabulce sestavené obecním úřadem při obsazování místa zvěrolékaře obecního, že D. je od 1. března 1914 prakticky činným s přestávkami, ve kterých konal vojenskou povinnost jako brigádní zvěrolékař, a návrh obsazovací opětně konstatuje, že jmenovaný je prakticky činným přes pět let. Obec sama, ustanovujíc jej zvěrolékařem na základě konkursu, který výslovně požadoval, aby uchazeč byl nejméně 5 let prakticky činným jako zvěrolékař, vzala za prokázáno, že tuto praxi má. Že by praxe ta spadala částečně do doby před absolvováním vysokoškolského studia. stížnost nenamítá a není pro takovou domněnku ve spisech žádného podnětu. Neměl proto žalovaný úřad příčiny, aby stran předběžné praxe Antonína D. konal nějaká šetření, a uznal-li, že vykazuje 5letou předběžnou praxi a splnil po této stránce podmínky nároku na služné VIII. hodn. třídy, nelze shledati ani, že závěr ten je nedostatečně fundován, ani že je v odporu se zákonem.
Pokud jde o podmínku prvou, stížnost odpírá Antonínu D. povahu úředníka vedoucího, poněvadž nemá úředníků sobě podřízených, není úředníkem svůj obor vedoucím, jsa podřízen radnímu pověřenému referátem jatek, zodpovědnost za tento obor nemá on, nýbrž tento radní, a posléze jako úředník podroben je ve svých konceptech aprobaci ředitele městského úřadu.
Zákon neříká blíže, co rozumí slovem »vedoucí« úředník. Dlužno tedy pojem ten vyvoditi interpretací ze zvláštního významu slova v jeho souvislosti s ostatním zněním zákona a z úmyslu zákonodárcova. Za úředníka vedoucího označuje se všeobecně úředník, který obor služby jemu svěřený sám řídí, vede, takže v mezích stanovených jeho služebním pánem rozhoduje jeho úsudek a vůle o tom, co a jak má býti opatřeno. Není tedy ovšem vedoucím úředníkem ten, kdo ve svých služebních výkonech je podřízen jinému úředníku. Ale toliko podřízení jinému úředníku vylučuje povahu úředníka vedoucího; není však přiznání této povahy na závadu, je-li úředník podřízen volenému funkcionáři obce. Správně poukazuje odvodní spis zúčastněné strany na to, že by za tohoto názoru vůbec nemohlo býti úředníků vedoucích; vždyť podle dosavadní organisace obcí úředník obecní samostatné moci rozhodovací a opatřovací nemá a je vždy podřízen obecnímu starostovi, jenž sám nebo za pomoci radních dle §§ 52 a 53 ob. zř. řídí službu obecní a vykonává služební moc obce nad veškerým úřednictvem obecním. Naproti tomu není třeba, aby úředník vedoucí měl jiné úředníky sobě podřízené. Nelze tak souditi ani z toho, že zákon za slovem »vedoucí« uvádí v závorce »první«; mělo tím — jak patrno z materialií (zpráva ústavního výboru tisk 1362) — býti zdůrazněno, že má-li obec několik konceptních úředníků, kteří mají praxi pětiletou, přísluší nárok na základní služné VIII. tř. přes to jen prvnímu z nich; táž zpráva pokládá však za samozřejmé, že v obcích, které mají jen jednoho úředníka konceptního, je tento úředník vedoucím. I úředník, který sám, bez pomocných sil vede svůj obor služební, je dojista úředníkem »vedoucím«. Nárok na vyšší služné základní není odůvodněn, jak míní stížnost, požadavkem větší representace a autority prvního úředníka proti ostatním, nýbrž je ekvivalentem za větší duševní námahu, kterou lze předpokládati u úředníka řídícího některý obor služby, a za zodpovědnější jeho službu. Tyto předpoklady jsou však do jista měrou ne-li vyšší, tož aspoň stejnou dány u toho úředníka, který nějaký obor služby řídí a nad to sám také obstarává, jako u toho, který omezuje se na řízení, ponechávaje provádění prací silám jemu podřízeným. Posléze nemůže býti povaze úředníka vedoucího na újmu ani okolnost, že vedle jeho zodpovědnosti služební, která se vztahuje na funkce jemu svěřené, tedy u úředníka pověřeného řízením nějakého oboru na správu celého tohoto oboru, nesou za správu záležitostí obecních vůči obci zodpovědnost po zákonu (§§ 52 a 66 ob. zř.) starosta a radní obce; neboť tato zodpovědnost vyplývá z jejich postavení jako výkonných orgánů obce, které je založeno přímo v ústavě obecní a nechává nedotčenu zodpovědnost úředníka, založenou v jeho povinnosti služební; jenom o tuto zodpovědnost služební může se však, jde-li o úředníka, jednati. Ve prospěch výkladu zde přijatého možno se odvolati také na ustanovení § 9 nov. k ob. zř. ze 7. února 1919 č. 76 sb. z. a n., které slovy »vedoucí úředníci« nepochybně rozumí úředníky vedoucí určitý obor služby zcela bez ohledu na to, jsou-li jim podřízeni také ještě úředníci jiní. Není příčiny, vykládati týž termín v zákonech, které organicky spolu souvisejí, pokaždé jinak, není-li pro takový různý výklad zvláštního vnitřního odůvodnění; a takového důvodu v zákonu z 23. července 1919 není.
Poněvadž Antonín D. jako samojediný zvěrolékařský úředník obce sám vede obor zvěrolékařské služby obecní a za řádnou správu jeho služebně sám je zodpověděn, dlužno mu právem přiznati povahu úředníka v tomto oboru služby vedoucího. Na tom neměnila by ničeho ani okolnost, ve stížnosti tvrzená, že koncepty jeho podléhají aprobaci ředitele městských úřadů, poněvadž se tato aprobace nemůže vztahovati na věcnou stránku vyřízení, která vyžaduje odborných znalostí zvěrolékařských. Vytýká-li však stížnost, že D. není vázán svou službou výhradně a provozuje ještě praxi soukromou, je námitka ta, opřená patrně o ustanovení § 44 zák. z 23. července 1919 zde, kde o charakteru D. jako úředníka obecního ve smyslu tohoto zákona není již sporu, nemístná.
Vykazuje-li však D. pětiletou zvěrolékařskou praxi po absolvovaných studiích zvěrolékařských a je-li úředníkem vedoucím, přísluší mu právem nárok na základní služné prvního stupně VIII. hodn. tř. státních úředníků.
Je proto stížnost bezdůvodná.

Citace:

č. 835. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 524-528.