NPD documents search: Boh. adm., 3 (1921)

Čís. 3042.

Potírání pohlavních nemocí (zákon ze dne 11. července 1922, čís. 241 sb. z. a n.).
»Sváděním« ve smyslu § 20 čís. 2 zákona jest i tu (obdobně jako podle § 132 III. tr. zák.) jakákoliv činnost, kterou se k tomu, by se propůjčila činně nebo trpně k smilnému činu, přivádí osoba, která sama neprojevila ochoty k páchání nebo snášení smilného činu ani výslovně ani mlčky, na př. povšechným způsobem života nebo svým chováním.
Podmínkou zákonné ochrany není bezúhonnost (pohlavní neporušenost) sváděné osoby.
Pro zločin únosu podle druhé věty § 96 tr. zák. není sice třeba, by dítě bylo z moci a vlivu rodičů odňato trvale nebo na delší dobu, jest však třeba, by šlo o dobu aspoň tak dlouhou, že odnětí to vzhledem na okolnosti mohlo býti rodiči důvodně pociťováno jako porušení mocenských práv nad dítětem; nestačí, šlo-li jen o pouhou neposlušnost dítěte, nespojenou s újmou oněch mocenských práv (noční toulka). Pro zločin únosu dítěte rodičům stačí, bylo-li lsti nebo násilí použito buď proti dítěti nebo proti rodičům.
(Rozh. ze dne 14. ledna 1928, Zm I 669/27.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Písku ze dne 23. září 1927, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem únosu podle § 96 tr. zák. a přestupkem podle § 20 čís. 2 zák. čís. 241/22 sb. z. a n., pokud napadla výrok o přestupku vyzývání ku smilstvu; jinak jí vyhověl potud, pokud byl napadeným rozsudkem stěžovatel uznán vinným zločinem únosu, zrušil výrok o vině v tomto směru a následkem toho i výrok o trestu vůbec a výroky s tím související jako zmatečné a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji v rozsahu zrušení znova projednal a o ní rozhodl, přihlížeje při tom k nezrušenému výroku o vině co do přestupku vyzývání ke smilstvu.
Důvody:
Zmateční stížnost, uplatňující důvody zmatečnosti podle § 281 čís. 5 a čís. 9 a) tr. ř., není důvodnou, pokud napadá, namítajíc v tomto směru toliko nedostatek zákonné známky svádění ke smilstvu, výrok, že stěžovatel jest vinen přestupkem podle § 20 čís. 2 zákona čís. 241 sb. z. a n. na rok 1922. Podle ustáleného výkladu obdobného ustanovení § 132 III. tr. zák. rozumí se sváděním ke smilstvu jakákoliv činnost, jíž se k tomu, by se propůjčila činně nebo trpně k smilnému činu, přivádí osoba, která sama neprojevila ochoty k páchání nebo k snášení smilného činu ani výslovně ani mlčky, na př. povšechným způsobem života nebo svým přechodným chováním. Nedostatek takové výzvy k smilným návrhům stěžovatelovým se strany F-ové a působení na její vůli naznačeného rázu se strany stěžovatelovy jsou zjištěny větou rozhodovacích důvodů, že k tělesnému obcování došlo jen na naléhání obžalovaného, což má soud za zjištěno z výpovědi F-ové, která potvrdila, že z počátku se obžalovanému v dílně .... bránila a ho od sebe odstrčila, avšak pak se mu bez odporu poddala. Tento výrok stížnost vůbec nenapadá a zejména mu nevytýká formální vadnost a to ani ve vývodech, jimiž vytýká za účelem, by dokázala nehodnověrnost výpovědi F-ové, rozsudku neúplnost z důvodu, že opomenul obsah stěžovatelem předložených dopisů F-ové. Je-li však takto způsobem formálně bezvadným a proto podle § 288 čís. 3 tr. ř. závazným zjištěno, že popud k souloži nevzešel od F-ové, nýbrž od stěžovatele a že se F-ová vzpírala smilným návrhům stěžovatele do konce ještě v místnosti, v níž pak ovšem s její vůlí k souloži došlo, byla skutečnost stížností neprávem zdůrazňovaná, že se F-ová poddala stěžovateli »sama dobrovolně«, výsledkem působení stěžovatelova na její vůli z počátku se vzpíravší, tudíž výsledkem právě činnosti zákonem stihané, takže nezáleželo by nikterak na tom, že F-ová mohla, kdyby nebyla k souloži přivolila, učiniti pokřik a dovolat! se pomoci lidí domácích. Projev již původní ochoty F-ové k souloži pak nelze — zvláště vzhledem na její útlý věk, vždyť sotva odrostla škole — shledati v tom, že měla se stěžovatelem známost, nebo-li, jak stížnost tomu chce, milostný poměr a že s ním šla v noci do cizí obce, cizího stavení a místnosti, kde stěžovatel spal, kdyžtě úmysl F-ové — ať již původně, jak stížnost tvrdí, nebo teprve následkem lstivých údajů a vyhrůžek obžalovaného, jak předpokládá rozsudek — při těchto jejích počinech směřoval k tomu, by se vybavila z dozoru a z moci svých rodičů a zjednala si možnost společného života a sňatku se stěžovatelem. Nezáleží posléze ani na tom, zda došlo k souloži mezí stěžovatelem a F-ovou již jednou před zažalovaným skutkem, a rozsudek by se tudíž nestal vratkým ani formální vadností předpokladu, že k souloži došlo po prvé v noci v rozsudku uvedené. Ochrany proti svádění ke smilstvu poskytuje zákon, jehož rozsudek na závadný skutek použil, všem osobám nedosáhnuvším dosud šestnácti let, aniž činí podmínkou ochrany bezúhonnost, pohlavní neporušenost sváděné osoby. Okolnost, že F-ová byla snad stěžovateli již jednou po vůli, nevylučuje, že se po druhé uvolila k souloži jedině (po původním vzpírání se) k jeho naléhání a tato pro pojem svádění rozhodná skutečnost není stížností vůbec popřena. Veškeré námitky proti výroku o přestupku svádění ke smilstvu prokázaly se bezpodstatnými a proto byla stížnost v této části zavržena.
Stížnosti nelze upříti důvodnosti, pokud napadá výrok nalézacího soudu o dalším činu, z něhož jest stěžovatel viněn. Rozhodovací důvody dovozují sice, že stěžovatel použil lsti, správně lsti a násilí (vyhrůžek) proti Marii F-ové. Přes to však šlo nalézacímu soudu, jak z dalšího předpokladu nedostatku vědomí a svolení rodičů F-ové, z doslovu rozsudečného výroku a z použité trestní sazby jest patrno, v tomto skutku jen o zločin podle druhé věty § 96 tr. zák., t. j. o únos (nezletilého) dítěte, s únosem souhlasivšího, rodičům. Podstatou jeho jest porušení mocenských práv rodičů. Pro zločin ten nelze ovšem — jak snad stížnost za to má — požadovati, by dítě bylo z moci a vlivu rodičů odňato trvale neb i jen na delší dobu. Avšak předpokládá se — jak i stížnost správně naznačuje, — že nezletilá osoba byla — nebo při pokusu měla býti — třebas jen přechodně, přece však na dobu tak dlouhou z moci rodičů odňata, že odnětí to vzhledem na okolnosti mohlo býti rodiči důvodně pociťováno jako porušení mocenských práv nad dítětem (srovnej rozh. čís. 1095, 2245 sb. n. s.). Skutečnosti, jež by opodstatňovaly pojem únosu v tomto správném smyslu, nejsou rozsudkem zjištěny. Rozsudečný výrok uvádí, že obžalovaný unesl F-ovou ze Z. do B., a v rozhodovacích důvodech se uvádí, že 29. června 1927 (večer) šel s ní z taneční zábavy v Z. do L., kde jeho rodiče a i její rodiče bydlí, a po nějaké zastávce v této obci dále do B., kde stěžovatel pracuje, a že ještě v téže noci přišel pro F-ovou do B. její bratr. V rozsudku není zjištěno, že F-ová byla v Z. bez vědomí a beze svolení rodičů, a ze spisů, zvláště z výpovědi Františka F-a st. plyne naopak, že F-ová byla v Z. s vědomím a svolením rodičů. Je-li tomu tak, pak ani cesta F-ové ze Z. do L. — bydliště rodičů — nedála se, byť ve společnosti stěžovatele, beze svolení a vědomí rodičů, takže přichází pro otázku, zda byla F-ová rodičům unesena, v úvahu jen její vzdálení se z L. a to, co se potom stalo. Po této stránce zjišťují rozhodovací důvody, že stěžovatel přemlouval F-ovou, by s ním šla do B., že ji nechá u sebe ve Z. asi 14 dnů, a pak že spolu pojedou na Moravu, kde si najdou práci a budou spolu žiti, a že si ji vezme za manželku. Avšak v dalších rozhodovacích důvodech jsou sliby stěžovatelovy, že spolu pojedou na Moravu, že budou spolu žíti a že si ji vezme za manželku, označeny za lest, t. j. za údaje vědomě nepravdivé, a není v rozsudku — třebaže podotýká, že stěžovatel zabraňoval odchodu ( návratu) F-ové do L., že ji nechtěl pustiti, když pro ni přijel do B. bratr, — vysloveno, po kterou dobu zamýšlel stěžovatel v pravdě F-ovou u sebe v B. (ve Z.) podržeti. Obec L. a B. jsou zřejmě obce málo od sebe vzdálené, takže se rodiče F-ové mohli znova ujati dcery beze zvláštních obtíží, jakmile se dověděli, že dcera je v B. a u koho tam jest. K tomu, že to věděli, přesněji předpokládali hned, bez zvláštního pátrání, poukazuje skutečnost, že ještě téže noci jel pro F-ovou, když se z dovoleného jí výletu nevrátila k rodičům, její bratr do B. k zaměstnavateli stěžovatelovu. Rozsudečná zjištěni, zejména pokud jde o dobu a místa stěžovatelem pro pobyt F-ové zamýšlená, nejsou tudíž takového rázu, že by vylučovala pojímati nevrácení se dcery do domu rodičů za toulání se děvčete v noční době mimo dům rodičů, jichž mocenská práva zůstávají přes to zachována a vykonatelná, tedy za pouhou neposlušnost dítěte, nespojenou s újmou mocenských práv rodičů. K tomu, by nevrácení se Marie F-ové do domu rodičů bylo jimi důvodně pociťováno jako zásah do jich práv dozoru a výchovy dítěte, bylo by třeba dalších zjištění, zejména o zamýšlené době nevrácení se, o zamýšlených místech dalšího pobytu, jakých se však v rozsudku nedostává. Podřadil-li bez nich soud prvé stolice vzdalování se F-ové domu a bydliště rodičů pod pojem únosu a v důsledku toho skutek stěžovatelův pod ustanovení § 96 tr. zák., spočívá tento výrok na nesprávném použití zákona, i dlužno rozsudek, pokud je zmatkem tím stižen, zrušiti z důvodu § 281 čís. 9 písm. a) tr. ř., aniž třeba zabývati se dalšími vývody stížnosti, které v podstatě vytýkají rozsudku jen formální vadnost skutkových zjištění, opodstatňujících pojem lsti a vyhrůžek stěžovatelem proti Marii F-ové použitých, a přehlížejí, že pro zločin únosu dítěte rodičům stačí, bylo-li lsti nebo násilí použito buď proti dítěti nebo proti rodičům. Při vylíčeném nedostatku skutkových zjištění nelze se obejiti bez opětného hlavního přelíčení ve stolici prvé. Proto bylo rozhodnuto, jak se stalo.

Citace:

Čís. 3042. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 51-54.