Č. 2683

Státní zaměstnanci: Státnímu úředníku na odpočinku nelze (před účinností zákona z 20. prosince 1921 č. 394 Sb.) odepříti příplatek na syna podle §§ 2 a 6 zák. č. 3 z r. 1920 a zvýšené drahotní přídavky podle zák. č. 99/1921 z toho důvodu, že syn studuje v cizině.

(Nález ze dne 24. září 1923 č. 17 788/22.)
Věc: Adrian B. v Ch. proti ministerstvu spravedlnosti o výplatu příspěvků za syna.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Ministerstvo spravedlnosti zamítlo žádost st-lovu »za povolení příspěvku na syna Františka« z jediného důvodu, totiž, že syn studuje na učelišti mimo oblast republiky čsl. St-l žádal konečným podáním z 29. listopadu 1921, jehož vyřízením jest v odpor vzaté rozhodnutí min. sprav., jednak za povolení příplatku pro nezaopatřeného syna Františka za čas od 1. září 1919 do konce prosince 1920 ročními 288 K podle §§ 2 a 6 zákona ze 17. prosince 1919 č. 3 Sb. z roku 1920, jednak za přiznání zvýšených požitků podle § 7 zákona z 3. března 1921 č. 99 Sb., t. j. rozdílu mezi drahotní výpomocí podle III. třídy rodinné, jemu příslušející, a mezi vyplácenou mu drahotní výpomocí II. rodinné třídy za dobu od 1. ledna 1921 do konce října 1921, jakož i mimořádné a nouzové výpomoci pro syna Františka za dobu od 1. ledna 1921 do konce října 1921. Nutno tedy míti za to, že nař. rozhodnutí, zamítajíc žádost st-lovu »za povolení příspěvku na syna Františka«, chtělo zamítnouti všecky ony uplatněné nároky st-lovy, při kterých a pokud výše jejich jest závislá na skutečnosti, že st-l měl v rozhodné době nezaopatřeného syna Františka, tedy všecky výše zmíněné nároky st-lovy, uplatněné v žádosti ze dne 29. listopadu 1921, neboť podkladem všech těchto nároků jest právě existence nezaopatřeného syna st-lova Františka. Zákonný předpis, z kterého žal. úřad vychází, není sice v nař. rozhodnutí citován, ale nemůže býti pochybnosti o tom a odvodní spis žal. úřadu to také potvrzuje, že tu žal. úřadu tanulo na mysli ustanovení § 6 vl. nař. z 15. července 1921 č. 234 Sb., opírající se o předpis čl. 1 § 8, nový odst. zákona z 3. března 1921 č. 99 Sb. Nss nemohl však tento důvod uznati za správný. Zmíněná ustanovení připouštějí totiž toliko, že příslušné ministerstvo může výhody zákona z 3. března 1921 č. 99 Sb. zcela neb z části odepříti osobám bydlícím mimo území tohoto státu. Z toho jest patrno, že možnost odepření výhod jest omezena v dvojím směru: 1. že jde o výhody plynoucí ze zákona z 3. března 1921 č. 99 Sb., 2. že výhody ty mohou býti odepřeny jen osobám bydlícím mimo území republiky čsl. St-l domáhal se — jak již řečeno — především příplatku pro nezaopatřeného syna Františka za čas od 1. září 1919 do 31. prosince 1920 podle §§2 a 6 zákona ze 17. prosince 1919 č. 3 Sb. z roku 1920. Tento příplatek nebyl ani v zákoně č. 3 z roku 1920, ani v pozdějších předpisech učiněn závislým na tom, aby oprávněný bydlel v území republiky čsl. — zákon č. 99 z roku 1921 platí teprve od 1. ledna 1921 — a není tedy již proto zamítavý výrok žal. úřadu, pokud se týče tohoto příplatku, zákonem odůvodněn. Co pak se týče výhod založených na zákoně z 3. března 1921 č. 99 Sb., může je podle čl. 1 § 8 ministerstvo odepříti jen osobám čili, jak praví § 6 vl. nař. z 15. července 1921 č. 234 Sb., percipientům, bydlícím mimo naše území. Poživatelem (percipientem) všech zmíněných výhod jest však podle obsahu zákona a prováděcích nařízení (srov. § 4 č. 1 nařízení č. 334 ř. z. z roku 1918 »roční obnos výpomocí stanoví se pro státní úředníky s výslužným«, § 2 zákona č. 3 Sb. z roku 1920: »státním zaměstnancům na odpočinku se povoluje, čl. 1 § 2 č. 5 zákona č. 99 z roku 1921 »přiznává se pensistovi«) toliko st-l sám a nikoli jeho syn František, jak ostatně žal. úřad v odvodním spise sám uznává, mluvě všude o st-li jako o percipientu, upíraje mu pouze nárok na to, aby byl vyžádán souhlas ministerstva financí k přiznání výhod oněch, když syn st-lův studuje mimo oblast republiky čsl. Je-li však oprávněným percipientem st-l a nařizuje-li § 6 vl. nař. zákona z 15. července 1921 č. 234 sb. v souhlase s předpisem čl. 1 § 8 zákona č. 99 Sb. z roku 1921, že vyšší drahotní přídavky, mimořádné a nouzové výpomoci pro děti pensistů nemají býti zásadně poskytovány percipientům bydlícím mimo naše území, nelze zákaz ten uplatniti proti st-li, který nesporně po celou dobu rozhodnou bydlel nepřetržitě v republice čsl. Ostatně i kdyby bylo rozhodujícím bydliště syna st-lova Františka, nebylo by lze uznati, že nař. rozhodnutí jest v souhlase se zákonem, protože důvod v něm uvedený pro zamítnutí žádosti st-lovy (»jelikož syn František studuje na učelišti mimo oblast republiky čsl.) nekryje se s důvodem, o jakém mluví zákon (může odepříti osobám bydlícím mimo území toho státu). Neplyneť ze skutečnosti, že se nezaopatřený syn st-lův odebral do Lipska, aby tu studoval po čtyři semestry na vysoké obchodní škole, nutně závěr, že syn tento opustil tím své dosavadní bydliště u otce v Chebu a že svým přechodným pobytem v Lipsku chtěl tam založiti své nové bydliště. Bylo proto nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zákona o ss.

Citace:

č. 2683. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 623-625.