Pořad práva.

P-em p. rozumíme postup před soudy zahájený žalobou a konaný ve formách řízení sporného. P. p. v tomto smyslu je ovšem i takto charakterisovaný postup před soudy mimořádnými; proto se namnoze mluví, chce-li se oznaoiti postup jen před soudy řádnými, o „řádném pořadu práva“.
Úslovím p. p, je tedy naznačeno, že:
a)iniciativa soudního řízení vychází výhradně od jedné strany (žalobce), a to ve formě žaloby (na rozdíl od pouhého návrhu nebo žádosti). Tím je charakterisován rozdíl p-u p. od soudního řízení nesporného;
b) í další postup závisí na vůli stran: ve případech p-u p. nejen, že nemůže býti řízení zahájeno bez vůle žalobcovy, ale nemůže v něm býti ani pokračováno proti vůli obou stran; rovněž sbírání skutkového a důkazního materiálu a předkládání jeho soudu je v prvé řadě věcí stran;
c) míněno je vždy jen řízení před soudy, nikoli řízení před správními úřady, a to i tenkrát, kdyby toto rovněž předpokládalo cosi obdobného jako je žaloba a konáno bylo ve formách podobajících se řízení spornému;
d) zahrnuta je v něm výlučně ochrana právních zájmů jednotlivcových jako takových, čímž vypadá z pojmu p-u p. postup soudů vykonávajících pravomoc trestní.
Nastupuje-li se p-em p., je podmínkou platnosti řízení takto zahájeného, aby byl pro věc, o kterou jde, p. p. přípustný. V té přičině lze říci, že p. p. je přípustný podle všeobecné normy (§ 1 jur. n.) pro všechny věci t. zv. občanské (soukromoprávné), pokud není v zákoně předepsáno, že má býti v nich postupováno v řízení nesporném (§ 1 zák. č. 100/1931 o nesp. ř.), aneb že má býti o nich rozhodováno úřady správními. Jde-li tedy o t. zv. občanskoprávní (soukromoprávní) věci, je p. p. míněn jako pravidlo a nesporné řízení nebo dokonce správní řízení jako výjimka z něho zákonem zvlášť stanovená. Ale i jiné věci než soukromoprávní (zejména věci veřejnoprávní) mohou býti vyřizovány p-em p., ale jen tehdy, jsou-li výslovným předpisem zákonným na p. p. odkázány. Není-li tu takového výjimečného ustanovení, jsou tyto věci, jak pravíme, z p-u p. vyloučeny.
Lze tedy věc formulová ti také takto: u soukromoprávních věcí je přípustnost p-u p. pravidlem a nepřípustnost jeho výjimkou, která předpokládá zvláštní předpis zákona daný bud ve prospěch sice také řízení soudního, ale nesporného, aneb ve prospěch řízení správního. Naproti tomu u všech věcí, které nejsou soukromoprávní, je vyloučení p-u p. pravidlem a přípustnost jeho výjimkou, předpokládající rovněž zvláštní předpis zákona.
Je-li p. p. nepřípustný, musí se soud bud vůbec zdržovati jakékoli činnosti (zejména patří-li věc před správní úřady) aneb musí se zdržovati alespoň postupu v řízení sporném (patří-li věc sice před soudy, ale má býti jimi vyřízena v řízení nesporném). Pochybení v tom i onom směru má za následek zmatečnost provedeného řízení i učiněného rozhodnutí. Zmatečnost tu je povinen vysloviti a řízení i rozsudek tudíž zrušiti bud týž soud, který se jí dopustil, anebo soud vyšší a jest k ní hleděti z povinnosti úřadu v každém období řízení. Ano, zmatečnost tato není zhojena vždy ani tím, že rozsudek soudní, zmatečností touto stižený, nabyl moci práva. Tato právní moc zhojí sice zmatečnost tehdy, postupoval-li soud p-em p. (v řízení sporném), ačkoli měl věc vyříditi v řízení nesporném, ale nezhojí naši zmatečnost tam, kde věc měla býti rozhodována úřady správními. Zde předpisuje totiž § 42, odst. 2., jur. n., že rozsudek soudu může i po právní moci býti zrušen nejvyšším soudem, navrhne-li to nej vyšší úřad správní, pokud tomu nevadí rozhodnutí téhož nebo jiného soudu o tomto důvodu zmatečnosti (v téže věci) učiněné a dosud závazné. Připomenouti třeba, že toto ustanovení neplatí na Slovensku a Podkarpatské Eusi. Patří-li sice věc na p. p., ale je podle zvláštních zákonů odkázána před soudy mimořádné (na př. pracovní), nelze tvrditi, že tu je p. p. vůbec vyloučen, nýbrž vyloučen je tu p. p. jen před soudy řádnými. Ale tyto se musí zdržovati jakékoli činnosti zrovna tak, jako když patří věc před úřady správní, a i následky pochybení jejich jsou zcela stejné (§ 42 jur. n.). Příčinou zmatečnosti postupu i rozhodnutí řádného soudu není to, že postupoval p-em p., nýbrž to, že vůbec jednal a rozhodoval o něčem, co je mu zvláštním zákonným předpisem odejmuto. Není-li rozhodování řádným soudem odejmuto řádným soudům zákonem, nýbrž vůlí stran, projevenou smlouvou rozhodčí (§ 577 c. ř. s.), není jednání a rozhodnutí řádného soudu proti této smlouvě učiněné vůbec zmatečné: smlouva o rozhodčí nevylučuje ani p. p. ani neodnímá věc naprosto z jejich pravomoci, nýbrž odůvodňuje toliko obranu nepříslušnosti řádného soudu, která musí být učiněna včas (u prvého roku), má-li k ní býti vůbec přihlíženo. Právní prameny: §§ 1, 42, 43 jur. n., §§ 230, 239, 471, č. 7, 477, č. 6, 503, č. 1, c. ř. s.
Literatura.
Ott: „Soustavný úvod ve studium nových zákonů procesních", I, 23 násl.; týž: „Rechtspflege und Verwaltung" (Festschrift für Franz Klein); Hora: „Čsl. civilní právo procesní", I, 29 násl.; Fierich: „Unzulässigkeit des Rechtsweges", 1912.
Václav Hora.

Citace:

Čís. 4483. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1933, svazek/ročník 14, s. 220-223.