Příspěvek k výkladu vládního nařízení č. 251/35 Sb. zák. a nař.

Zatím co soudní prakse dochází již v poslední době konečného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sporných otázkách žalob a jejich petitů, jejichž matericlním obsahem jsou pohledávky subsumovatelné pod ustanovení vládních nařízení č. 250 a 251/35 Sb. zák. a nař., nemáme dosud bezpečné base a hlavně ne jednotné judikatury v řadě otázek, jež v důsledku shora citovaných mimořádných opatření mají býti řešeny v řízení exekučním neb konkursním. Skutečnost, že poměrně menší jen část takovýchto záležitostí se dostane k zásadnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, při čemž časové rozpětí představuje dosud závažnou překážku, nutí k tomu, abychom vážně se zabývali některými spornými otázkami, jež při naprosto stejné skutkové podstatě byly krajskými soudy jakožto rekursními stolicemi přímo divergentně judikovány a ježto šlo o souhlasná rozhodnutí obou stolic, zůstaly otázky základních podmínek a pojmů ku přiznání úlev a odkladů exekucí nezaměstnaným otevřenými.
Načrtneme stručně stejnou skutkovou podstatu exekučních záležitostí, jež byly téměř současně judikovány krajským soudem civ. v P. a krajským soudem v T., oběma s konečnou platností. Povinná strana vlastnící milionový objekt takovým způsobem zanedbávala svou nemovitost, že tato po stavební stránce představovala jakožto hypotéka skutečné ohrožení knihovních věřitelů v uspokojení jejich pohledávek, nehledě k tomu, že postupné pustnutí, isoustavné neupravování bylo vůbec hrubým porušením povinností dobrého hospodáře. Mimo to dlužník neplatil pojistných prémií požárního pojištění, takže s jeho strany pojistná smlouva — nebýti vymíněného práva vymáhajících a knihovních věřitelů za dlužníka požární pojistku vlastními platbami v platnosti udržovati — de facto zanikla a zanikla též se zřetelem na právní poměr mezi povinnou stranou a pojišťovnou povinnost této k náhradě, nastal-li hy pojistný případ.
Tato skutková podstata byla oběma soudy stejně zjištěna a vzata za základ právního posouzení. Jde tu totiž o výklad § 18 vlád. mař. č. 251/35 Sb. zák. a nař., které s těmito skutečnostmi spojuje odnětí úlev a nepříslušejí-li úlevy, nepřísluší ani nárok na odklad exekuce na dobu po 30. září 1936. Ustanovení § 18 je naprosto jasné a nezavdalo po zjištění shora uvedených skutečností jakýchkoliv pochybností ani okresnímu soudu ex. v P., ani krajskému soudu civ. v P., který rozhodoval o stížnosti povinné strany do nepovolení odkladu.
Naproti tomu však okresní soud v T. odůvodnili své kontrérní stanovisko tím, že, byť cena nemovitosti následkem nedostatečného udržování rychle klesala, nemůže tato okolnost podle názoru soudu postačititi k odepření odkladu. V § 18 cit. vl. nařízení mluví se prý sice o porušení povinností dobrého hospodáře, avšak i dobrý hospodář potřebuje ke splnění svých povinností finančních prostředků, bez nichž přirozeně nemůže hospodařiti. Bylo by proto podle názoru tohoto soudu nelogické na jedné straně žádati, aby neměl příjmů a na druhé straně, aby zaplatil nikoliv laciné udržování budov a pojištění. Dlužník v takovém případě jedná po názoru soudu podle své možnosti, když se staral o to, aby požární prémie byla zaplacena aspoň zástavním věřitelem.
Krajský soud v T. rozhodující o stížnosti vymáhající strany, postavil se na stanovisko prvého soudu zdůrazniv ještě, že nemá-li povinná strana příjmů postačujících na slušnou výživu její a osob majících vůči ní zákonný nárok na výživu, je zřejmo, že nemá prostředků k tomu, aby mohla své nemovitosti udržovati v řádném stavu, prováděti na nich potřebné opravy a platiti prémie požárního pojištění. Za tohoto stavu věcí nelze v tom, že dlužník neudržuje budovy v řádném stavu, a že neplatí prémie požárního pojištění, spatřovati podle názoru tohoto soudu důvod k odepření odkladu exekuce ve smyslu § 18 shora cit. vlád. nař.
Ježto vznikají tu tudíž kontrérní rozhodnutí, jeví se vzhledem k poměrně značnému počtu případů podobných skutkových podstat vhodným zabývati se blíže příslušným ustanovením.
Mimořádnost vládního nařízení č. 251/35 Sb. zák. a nař. odůvodní vzíti v úvahu i rationem legis, která spolu s přesnou filologickou i logickou interpretací podá nám závěrem správnou konklusi. Z důvodové zprávy vychází inajevo samozřejmá tendence cit. vlád. nařízení ve směru ochrany osob, které jsou schopny i ochotny pracovati, které nemají ztratili podklad pracovního důchodu a jimž má býti zabezpečen základ, na kterém při řádné činnosti by mohly splniti své závazky z doby před nezaměstnaností. Jestliže bylo nutno sáhnouti k omezení věřitelských práv, která měla přispěti k léčení nezaměstnanosti vhodným opatřením sledujícím zaslouženou veřejnou podporu, nebylo však lze jíti tak daleko, aby věřitelé byli nejen — jak naznačeno — v dobytí vykonatelných pohledávek omezeni, ať časově či materielině, nýbrž aby jejich pohledávky byly dokonce snad v své existenci přímo ohroženy. To nebylo intencí zamýšlených opatření a také v tomto směru ochrana věřitelů, zejména před nehodným počínáním dlužníkovým, došla plného výrazu v těch ustanoveních, kde při splnění určitých předpokladů nejsou dlužníkům žádné úlevy přiznávány. Leč i v takových případech, kde zásada řádného plnění povinností dobrého hospodáře ukázala svou nutnou převahu ne tak z osobních důvodů nebo příčin tkvících v charakteristické povaze určité sociální vrstvy, nýbrž s vyššího hospodářského hlediska zachování prospěšných statků tvořících součást důchodu celku, došla ochrana věřitelova přímo praegnantního výrazu právě v judikatuře sporném ustanovení § 18 vlád. nař. čís. 251/35 Sb. zák. a nař.
Je tu výčet případů, kdy dlužníku úlevy nepříslušejí. Jsou-li předpoklady zde uvedené splněny, je prostý důsledek: nepřiznání úlev a nepovolení odkladu. Je naprosto lhostejné, proč tyto podmínky jsou dány, je naprosto právně irrelevanbní, proč dlužník nedostál svým povinnostem v tomto směru. Nerespektování skutečnosti, že dlužník porušuje hrubě povinnosti dobrého hospodáře, zasáhlo by již příliš hluboko do práv těch, kdož byli uznáni nésti břemena a byli uznáni povinni přispěti těm, kdo nikoliv svou vlastní vinou se octli na sociálním okraji. Není jistě tendencí žádného, byť mimořádného opatření, pomáhati těm, kdož z jakýchkoliv důvodů buď nechtějí, neb nemohou vynaložili a splniti nejzákladnější a nejprimitivnější povinnosti vůči celku, který předtím vzal na sebe oběť přispěti velkému ozdravění.
Sociální poměry vyvolaly sociální opatření. Je na místě úvaha účelově sociální. Leč ani čistě právní výklad se neodchyluje. Je souhlasiti s tím, že vládní nařízení číslo 251/35 Sb. zák. a nař. nemá býti ochranou dlužníkům individuelně a vesměs, nýbrž jen z důvodů veřejných má chrániti a převésti přes období krise o neztenčené hodnotě a výkonnosti důležitá odvětví národního hospodářství. Co tohoto významu pro celek nemá, jako je právě nesvědomitý dlužník, špatný hospodář, podnik odsouzený již pro svou vnitřní chorobu k zániku, to vše nemůže apelovali na dobrodiní zákonných úlev. (Viz Kříž, Soudcovské listy č. 1, ročník 1937, Vliv úlev podle vl. nař. 250 a 251/35 Sb. z. a nař. na spory.)
S těchto hledisek je tudíž posuzovati ustanovení § 18 vlád. nař. č. 251/35 Sb. zák. a nař. a v tomto směru je třeba jej interpretovati a aplifcovati.
Ježto pak jde o odklady, jež mohou býti povoleny na dobu po 30. září 1936, vzniká namnoze pochybnost o praktické nutnosti řešení sporných otázek vládního nařízení čís. 251/35 Sb. zák. a nař., jež zdánlivě se jeví v nynější době spíše jako otázky rázu čistě akademického. Leč neprávem. § 26 cit. vl. nař. odkládá exekuce na dobu po 30. září 1936, váže tento odklad podmínkou řádného plnění splátek s úroky dlužníkem, k nimž je tento zavázán. Nebude sporu o tom, že tam, kde o návrhu povinné strany na odklad exekuce z důvodů nezaměstnanosti bylo pravoplatně rozhodnuto ještě před 30. zářím 1936, neplní-li dlužník řádně splátek, může věřitel na podkladě těchto skutečností žádati ihned za pokračování v exekučním řízení.
Komplikovanější po stránce právní je stav, kdy do 30. září 1936 nebylo rozhodnuto ještě pravoplatně o zákonné odůvodněnosti návrhu na odklad a tím o přiznání charakteru nezaměstnanosti. Je zdůrazniti, že podle § 26 vlád. nař. č. 251/35 sb. zák. a nař. může býti odložena exekuce nikoliv pouze do 30. září 1936, nýbrž na dobu po 30. září 1936. Bylo tudíž správně některými soudy judikováno, že v exekuci odložené podle cit. vl. nař. nelze pokračovati ani po 30. září 1936, dokud dlužník řádně platí splátky a úroky, k nimiž je zavázán. Splní-li tuto podmínku, nelze v exekučním řízení pokračovati. Optimum odkladu není dáno termínem 30. září 1936, jakožto termínem konečným, nýbrž dobou neurčitého trvání, po kterou upravené závazky budou plněny.
Jestliže však ještě před 30. zářím 1936 byl v řízení exekučním dlužníkem uplatňovaný titul nezaměstnanosti vymáhajícím věřitelem popřen, a jestliže nebylo do tohoto termínu včas pravoplatně rozhodnuto, nepozbývá tato otázka ještě svého významu, neboť pokračováním v exekuci před pravoplatným rozhodnutím o návrhu na odklad z důvodu nezaměstnanosti mohl by býti — jak správně již také namnoze judikováno — zmařen účel zamýšleného opatření. Za pokračování v exekuci nelze tudíž žádati, třebas po uplynutí termínu 30. září 1936, dokud nebylo rozhodnuto pravoplatně o původním návrhu a dokud řízení o tomto je dosud v běhu. To však vyžaduje, aby dlužník řádně plnil splátky a úroky, k nimž je zavázán. I tehdy, je-li otázka nezaměstnanosti ve smyslu vlád. nař. č. 251/35 sb. zák. a nař. spornou, jestliže nebylo o ní dosud rozhodnuto, nezbavuje tato skutečnost dlužníka povinnosti platiti řádně úroky a splátky, k nimiž by jako nezaměstnaný podle cit. vlád. nařízení byl zavázán. Na věci nemění ničeho skutečnost, že věřitel odmítl uznati tento charakter a nemění na ní ničeho ani to, že odmítl důsledně vydati osvědčení a v jeho rámci i výpočet splátek a úroků. Splátky tyto může si dlužník zpravidla snadno vypočísti sám. Nebude mu možno odepříti ochranu ani tehdy, bude-li prozatím na zvláštní splátky a úroky platiti podle svého výpočtu méně, než kolik si vypočetl věřitel. (Srov. Srb: Úlevy při splácení pohledávek, str. 64.) Avšak povinnost dlužníkova musí tímto býti plněna spontánně, bez nutnosti dalšího donucovacího zákroku věřitelova. Okolnost a možnost odmítnutí přijetí plnění dlužníkova odpovídajícího jeho výpočtům a jeho stanovisku ke sporné otázce nezaměstnanosti, a tudíž plnění pouze částečného — úvaha čistě právně-teoretická — vyrovnána je občansko-právním ustanovením § 1425 vš. obč. zák. Důsledným závěrem je, že dlužník má povinnost plniti — se zřetelem na úpravu, jíž se domáhá — a to i po celou dobu, v níž nebylo ještě pravoplatně o jeho návrhu rozhodnuto.
Jestliže tak neučiní, pozbývá úlev a dobrodiní povoleného již odkladu exekuce, takže věřitel může podle § 18, reap, i § 19 cit. vl. naň. navrhnouiti, aby bylo v exekučním řízení pokračováno.
Poněvadž pák pokračování v exekuci je možno, neplatí-li dlužník splátek a úroků, k nimž jest zavázán, i po pravoplatném zjištění a přiznání titulu nezaměstnanosti povinné straně, tím spíše tentýž důsledek a majori ad minus, je vyvoditi o pojmu logicky podřazeném, t. j. v tom případě, kdy o přiznání charakteru nezaměstnanosti vůbec rozhodnuto nebylo.
Máme tu pak stav, kdy o původním návrhu povinné strany na odklad exekuce z důvodu nezaměstnanosti podle vlád. nař. čís. 251/35 Sb. zák. a nař. sice ještě rozhodnuto nebylo, ať proto, že soud první stolice koná šetření o materiálu oběma stranami mu sneseném, anebo proto, že rozhodnutí spočívá u rékursnich stolic, avšak současně je podán návrh na pokračování v exekuci opírající se o skutečnost, že již uplynula doba 30. září 1936, při čemž dlužník splátek a úroků neplatí.
Z důvodů shora uvedených po zjištění těchto skutečností soudem sluší se vyhověti zákonem opodstatněnému návrhu vymáhající strany na pokračování v exekuci. Tím však jeví se nastalou změnou pro samotné exekuční řízení zdánlivě bezvýznamným rozhodnutí o původním dlužníkově návrhu. Naskýtá se tu totiž další otázka, zda toto rozhodnutí může skutečně vyzníti v tomto smyslu a opriti se o nařízené již pokračování v řízení exekučním. Tuto otázku nebude lze řešiti pro všechny případy jednotně a nebude ji lze především řešiti odvisle od rozhodnutí, jímž nařízeno pokračování v exékuci. Ať kladné, či záporné rozhodnutí bude míti svůj význam. Napotomní přiznání povahy nezaměstnanosti je pak sice povahy a významu spíše deklaratomího, nepřinášejícího pro dlužníka žádných úlev, při tom však po právní stránce není nijak v rozporu s pokračujícím již opět řízením exekučním, neboť i v tom případě dlužník poizbyl výhod neplněním splátek a uplynutím doby, na niž odklad byl povolen. Obrácený časový sled obou soudních rozhodnutí nezvrací nikterak právní stav, vytvořený rozhodnutím předcházejícím, nýbrž jej podporuje a doplňuje.
Záporné pak rozhodnutí nepřináší již přímé materielní újmy věřiteli, ježto tomuto se zatím dostalo možnosti s úspěchem vymoci si své pohledávání a pokud postavení jak dlužníka, tak i vymáhajícího věřitele by bylo napotommím rozhodnutím nepřiznávajícím nezaměstnanost dotčeno, je modifkováno toliko kvantitativním rozpětím plnění dlužníkova, při čemž; rozdílnost sikadence je skutkově i právně na stávající a předcházejícím rozhodnutím vytvořený právní poměr a stav naprosto irrelevantní. Dr. V. Sýkora.

Citace:

Čís. 4483. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1933, svazek/ročník 14, s. 220-223.