NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 1

Čís. 646
.
I četnické stanice jsou po případě povolány k zákazu a rozpuštění schůzí.
(Rozh. ze dne 16. prosince 1921, Kr II 372/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po, ústním líčení zmateční stížncst obžalovaného do rozsudku krajského soudu ve Znojmě ze dne 12. března 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným přestupkem dle '§ 13/19 zákona ze dne 15. listopadu 1867, čís. 136 ř. zák.
Důvody:
Po stránce subjektivní shledává rozsudek prvé stolice provinční stěžovatelovo v tom, že konal schůzi/ačkoliv mu před ní řídící učitel T. v obecní kanceláři předložil cedulku expositury četnictva v N,, která obsahovala zákaz schůze. Zmateční stížnost napadá tento výrok s hlediska důvodu zmatečnosti dle § 281 čís. 9 lit. a) tr. ř., dovozujíc, že subjektivní provinění stěžovatelovo není dokázáno; stěžovatel nebyl prý až do večera přede dnem schůze zpraven o· tom, že okresní správa politická odvolala schválení schůze, dříve udělené; mohl cedulku, ježto nebyla opatřena úředním razítkem četnictva, považovati za klam nebo manévr protistrany; kdyby se byl obsah cedulky býval odvolával na to, že schůzi zakázala okresní správa politická, byl by prý musel stěžovatel při nejmenším pochybovati o tom, že zákaz skutečně byl vysloven; takového odvolávání se však v cedulce nebylo; cedulku mohl prý proto pokládati pouze za svémocné opatření četnictva, které není oprávněno, změniti opatření nadřízeného jemu úřadu, pročež obsah její právem považoval za nezávazný. Stížnost jest bezdůvodná. Nalézací soud nezjistil, že schůze byla úřadem schválena; povolení k ní nebylo, ostatně třeba, ježto se nejednalo o schůzi pod širým nebem; ze spisů v tomto směru vychází na jevo, že sice přednosta okresní politické správy před formálním ohlášením veřejných schůzí, jež německý národní spolek pro M. a okolí chtěl dne 26. září 1920 na několika místech konati, se ústně vyjádřil, že — vyjma jednu obec — bude beze všeho možno, schůze konati, což bylo stěžovateli· sděleno, že ale zmíněný úřad, jakmile ho došlo· písemné ohlášení schůzí, ihned téhož dne je zakázal, o kterémžto zákazu však nemohl zástupce zmíněného spolku stěžovatele včas vyrozuměti. Stížnost přehlíží, že za jistých předpokladů vedle okresní politické správy jsou i jiné úřady, kterým jest pečovati o, zachování veřejného pořádku a bezpečnosti, dle §§ 13, 17 shrom. zák. oprávněny k zákazu nebo k rozpuštění schůzí a že úřady takovými jsou také četnické stanice, ježto četnictvo dle § 1 zákona ze dne 14. dubna 1920, čís. 299 sb. z. a n. určeno jest k tomu, by udržovalo veřejný pořádek a veřejnou bezpečnost; znalost těchto předpisů dlužno na stěžovateli dle § 233 tr. zák. vyžadovati, zabývá-li se konáním schůzí. Měl-li snad stěžovatel za to, že cedulka může býti klamem nebo manévrem jiné politické strany, mohl své pochybnosti v tomto směru rozptýliti lehce dotazem v obecní kanceláři u řídícího učitele T-а, a pravděpodobně i u jiných přítomných osob, zdali cedulka pochází z ruky velitele četnické expositury v N. Konaje schůzi přes sdělený mu zákaz, jednal tedy stěžovatel při nejmenším nedbale, neuvědomiv si předpisy, o které jde, nebo neuváživ náležitě veškeré okolnosti v úvahu přicházející, po případě neodstraniv pochybnosti o původu cedulky. Ježto pak skutková podstata přestupku, o. nějž se jedná, po subjektivní stránce zlého úmyslu nevyžaduje (§ 238 tr. zák.), nelze v tom shledati právní omyl, že nalézací soud přisvědčil i k otázce subjektivního provinění stěžovatelova.

Citace:

č. 646. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 493-494.