NPD documents search: Sborník věd právních a státních, 2 (1902)

Daň z vodní síly.

I. Podnět k zavedení d-ě z v. s. dal ministr financí dr. Rašín na jaře r. 1919, když taktéž k jeho podnětu připravována byla daň z uhlí. D. z v. s. měla býti protějškem daně z uhlí, aby podniky, pracující s vodní silou, byly stejně zatíženy jako podniky, pracující s parou. V důvodové zprávě k vládní osnově z 21. V. 1919, č. 1080 N. S., jest to výslovně uvedeno, a také výměra d-ě z v. s. byla vypočítána podle toho, kolik uhlí by bylo při průměrném strojním zařízení zapotřebí místo vodní síly k výrobě jedné hodinové koňské síly, a kolik by činila příslušná daň z uhlí. A stejně, jako v Rašinově osnově o dani z uhlí, tak bylo také v osnově o d-i z v. s. zdůrazněno v důvodové zprávě, že vodní síly jsou přírodním bohatstvím státu, na kterém má míti stát podíl aspoň ve výnosu daně za to, že přenechává podnikatelům využívání tohoto bohatství.
Podle zmíněné původní předlohy vládní měla se platiti daň 2 h za každou hodinovou koňskou sílu, která mohla býti vodním dílem při používaném poháněcím zařízení podle nejvyšší možné výkonnosti tohoto zařízení vyrobena za dobu, po kterou poháněči zařízení bylo v činnosti.
Základem pro vyměření daně měla tudíž býti vodní síla při daném poháněcím zařízení využitelná, nikoli jen skutečně využitá; ustanovením tímto mělo býti jednak umožněno snadnější vyměřování daně, a jednak mělo býti působeno na podnikatele vodního díla, aby propůjčenou vodní sílu bud sám co nejvíce využitkoval nebo jinému přenechal.
Osvobození od daně bylo chystáno jen z technických ohledů pro vodní sílu s výkonností menší než 1 ks, a stejně pro nová vodní díla pro dobu prvního půl roku po vystavění (aby podnikatel v této první době, kdy provoz nebývá ještě ustálen, nebyl vyrušován finančními úřady). Malým podnikům mělo býti umožněno placení daně paušálem.
Spolu s daní měl býti dán podklad pro podrobnou statistiku o vodních dílech, způsobu a rozsahu používání vodní síly; do té doby byla známost o vodních silách velmi nedostatečná.
Vládní osnova byla velmi stručná, stanovíc jen hlavní zásady; detaily měly býti provedeny prováděcím nařízením.
Tato Rašínova osnova o d-i z v. s. byla zcela původní, nemajíc nikde vzoru; výnos její odhadován při předpokládaných 158000 ks v celém státě, 300 pracovních dnech v roce a osmihodinové denní době pracovní na 7200000 Kč.
II. Teprve po zavedení dávky z uhlí (platné od 1. V. 1920) začalo se opět jednati o d-i z v. s. Englišova vládní předloha z 13. I. 1921, tisk č. 1360 posl. sněm., spočívá v hlavních zásadách na osnově Rašínově, je však vzhledem k uplynulé době a četným poradám se zájemníky konaným propracovanější. Ve výborech poslanecké sněmovny provedeny byly dvě podstatné změny: Daň rozdělena na daň základní a přirážku, která se měla říditi podle dávky z uhlí; základem pro vyměření daně je pouze vodní síla skutečně využitá, a nikoli využitelná, a pro nová nebo rekonstruovaná vodní díla umožněno rozsáhlé osvobození. Předloha uskutečněna zákonem z 12. VIII. 1921, č. 338 Sb.
III. Obsah zákona jest v hlavních
bodech následující:
Z vodní síly, použité k pohonu, a měřené na hřídeli poháněcího zařízení 1 platí se základní daň 4 h a přirážka 4 h za 1 koňskou sílu (ks eff.) a hodinu; vláda může tuto přirážku snížiti podle toho, jak bude snižována dávka uhelná (skutečné byla přirážka snížena vládním nařízením z 21. XI. 1923, č. 228 Sb., na 2 h a vládním nařízením z 22. XII. 1925, č. 7 Sb. z r. 1926, na 1 h).
Daň se vyměřuje:
a) podle výkonnosti používaného poháněcího zařízení (kola, turbiny a pod.) v ks eff.;
b) podle ks eff., potřebných k dosažení výkonnosti poháněného zařízení;
c) při výrobě elektrické energie podle kwh, při čemž 1 kwh rovná se 1,5 ks eff hodinové.
Podnikatel má zpravidla na vůli, vybrati si některý z těchto způsobů. Zákon pamatuje také na případ, že lze vyměřovati daň také jiným vhodným způsobem (blíže nejmenovaným) nebo na základě znaleckého posudku (při smíšeném poháněcím zařízení). Podnikům menšího rozsahu, nebo kde by vyměřování daně podle normálního způsobu bylo zvláště obtížným, lze povoliti paušalování daně.
Osvobozena od daně vůbec jest vodní síla menší než 2 ks, kdežto vodní síla od 2—5 ks jest osvobozena pouze od přirážky; dále jest osvobozena vodní síla, které používají obce přímo z vodního díla k čerpání vody pro obyvatelstvo nebo družstva pro účely meliorační (oba tyto případy vyskytují se v praxi jen ojediněle). Stejně význam téměř jen theoretický má ustanovení, že osvobozena je vodní síla, odvozená z vodní síly již zdaněné neb z jiné energie, vyrobené pohonem, vyžadujícím spotřebu uhlí, minerálních olejů neb jiných surovin, podléhajících státní dani spotřební (ku př. vodní síla z vodárny, poháněné parou, t. j. zdaněným uhlím a pod.).
Daň lze vybírati též paušálem (u podniku menšího rozsahu s nepravidelným provozem, dále tam, kde jiný způsob vyměřování by byl obtížným), a zvláště také kontrolními měřidly.
Ke zjištění vyvozené vodní síly používá se přístrojů dvojího druhu:
1. měřidel grafikonových systém Zehr a systém Lonsky, která na pásmech papíru zapisují součinitele (spád, průtočné množství vody v turbinách a dobu) zdanitelné síly, z nichž se využitá síla vyčísluje;
2. počitadla systém Zehr (patent majetkem státu), které samočinně pomocí vhodného zařízení zaznamenává využitou sílu vodního motoru o 100 ks; údaj nutno násobiti konstantou vyjadřující nižší neb vyšší výkonnost, čímž se obdrží využitá síla skutečná.
Nejdůležitějším jest ustanovení zákona, že ministr financí se zmocňuje, by po dohodě s ministrem veřejných prací a s ministrem zemědělství osvobodil od daně vodní sílu, zužitkovanou během prvních třiceti let pomocí vodního díla, jež bylo vystavěno po 1. I. 1919, a jehož zřizovací náklad nelze bez ohrožení výnosnosti umořiti v době kratší, a to v prvním patnáctiletí úplně, v dalším pětiletí do tří čtvrtin, v následujícím pětiletí do poloviny a v posledním pětiletí do jedné čtvrtiny; totéž ustanovení platí pro úplné znovuzřízení stávajících vodních děl, dále pro díla rekonstruovaná neb doplněná podle poměru provedené rekonstrukce nebo doplnění.
V praxi vedlo provádění tohoto ustanovení k mnohým obtížím i nesrovnalostem.
Ministerstvo financí vydalo výnosem z 19. IX. 1922, č. 106798, pravidla pro osvobození vodních děl od d-ě z v. s.; v těchto pravidlech jest také zejména stanoveno, jak nutno postupovat! při zjišťování výnosnosti (rentability), t. j. zda lze zřizovací náklad umořiti v době kratší třiceti let či nikoli. K tomu účelu určuje se zřizovací náklad celého podniku, pak zřizovací náklad vodního díla samého, hrubý roční příjem a započitatelné roční výdaje, konečně skutečný výnos podniku. Počet procent, jímž by byla zabezpečena rentabilita investovaného kapitálu, může býti různý podle druhu průmyslu, pravidelně se však béře za základ 5%. Zjistí-li se, že by skutečný zisk podniku po zaplacení d-ě z v. s. rovnal se výnosnosti investovaného kapitálu, v tom kterém průmyslovém odvětví minimálně vyžadované, nemá podnikatel nároku na osvobození od daně vůbec. Zjistí-li se však, že skutečný zisk podniku nedosahuje zmíněné výnosnosti, lze přiznati podnikateli osvobození od celých 100% nebo od částí poměrně podle výsledku.
IV. Obtíže vyskytovaly se při tomto právním stavu hlavně v těchto směrech:
Osvobození závisí od volného uvážení ministra financí; to znamená značný defekt proti původnímu ustanovení vládní osnovy. Tím zmenšen též význam toho, že sněmovní výbor dobu, po kterou osvobození může býti uděleno, značně rozšířil. Finanční správa počínala si při osvobozování velmi opatrně, již z té úvahy, že osvobozováním nových podniků podkopává se existence podniků starých, podrobených plné d-i z v. s. Byla na snadě obava, že příliš liberální osvobozování nových vodních děl nutně by vedlo k předčasnému zastavování podniků starých a nahražování jich novostavbami, jen aby dosaženo bylo osvobození daňového. Rozpor vyskytl se také při počítání výnosnosti; byly uplatňovány náhledy, že stanovenou 5%ní výnosnost nutno počítat! vedle obvyklého úroku z investovaného kapitálu, tedy že by teprve při celkové výnosnosti větší než 10% bylo nutno platiti d. z v. s. Ukázalo se také, že nelze rentabilitu zjišťovati stejně; u podniků, u nichž vodní síla byla jádrem, bylo by dobře možno zahrnouti do výpočtu celý podnik (mlýny, pily); u jiných podniků, kde vodní síla byla jen náhodným faktorem, a kde tudíž rentabilita vodní síly (oproti jinému pohonu) nemohla míti na rentabilitu celého podniku podstatný vliv, bylo vhodnějším měřiti rentabilitu vodní síly pouze s porovnáním jiného pohonu, (parního); nebral se tudíž v těchto případech ohled na to, zda celkový podnik je rentabilní či nikoliv.
Zjišťováni rentability děje se každoročně, aby mohlo býti posouzeno, zda trvá ještě nárok na osvobození a do jaké míry.
Obtíže, vyplývající z vylíčeného stavu věci byly zjednodušeny na základě vládního nařízení z 22. Xll. 1925, č. 7 Sb. z r. 1926, jímž vedle snížení přirážky na 1 h bylo přiznáno úplné osvobození od d-ě z v. s. pro první patnáctiletí bez předchozího přezkoušení jejich výnosnosti podle § 9 zák. č. 338/1921 Sb.; stejně přiznává se bez předchozího přezkoušení výnosnosti pro první patnáctiletí další osvobození od d-ě z v. s. pro vodní díla, zřízená a uvedená do provozu v době od 1. I. 1919 do 31. XII. 1925, byla-li za příslušná roční období včetně r. 1925 nevýnosnost jejich prokázána. Zmíněná osvobození přiznají se však pouze tehdy, neodpisoval-li podnikatel kapitál investovaný do vodního díla takovými částkami, jimiž by tento kapitál umořil v době kratší 30 let. Příslušný průkaz o tom je podnikatel povinen podati na požádání finančních úřadů první stolice. Dále se stanoví, že rentabilitou uznati jest podnikatelský zisk 3-5% z kapitálu investovaného.
Vzhledem k tomuto nařízení vydalo ministerstvo financí nové směrnice výnosem z 16. IX. 1926, č. 89, které z podstatné části spočívají na směrnicích dřívějších a jsou přizpůsobeny zmíněnému novému nařízení. Podle nových směrnic nutno nesporně souditi, že 3-5%ní výnosnost počítá se vedle obvyklé výnosnosti, poskytované vkladům u peněžních ústavů (tedy okrouhle 5%). Důležito jest, že podnikatel musí po uplynutí příslušného ročního období bezpodmínečně prokázati, že neodpisoval částkami vyššími než činí umořovací kvóta odpovídající příslušnému úroku a 30 letům umořovacím.
Tím ovšem jest podnikatel značně vázán ve volných disposicích, jaké by podle různých zákonů daňových i podle své bilanční politiky mohl při odpisech jinak prováděti. Sotva lze počítati s tím, že by otázka osvobození vodních děl mohla býti řešena k vzájemné spokojenosti podnikatelů i berní správy; obtíže zakládají se, jak již shora řečeno, v tom, že osvobození odporuje vládní osnově i zájmům starých podniků, na něž z důvodů daňových i národohospodářských nutno bráti zřetel.
Na d. z v. s. nelze se dívati pouze se stanoviska fiskálního; v tom ohledu daň tato nemá přílišného významu vzhledem ku svému mírnému výnosu; nutno spíše na daň tuto pohlížeti jako na důležitou etapu vedoucí k zachycení podrobné statistiky o vodních dílech a ukazující cesty, jimiž by se rychlejší budování vodních sil u nás mohlo bráti. Nutným doplňkem d-ě z v. s. bylo by zavedení mírné daně na vodní sílu, kterou podnikatel nechává nevyužitou a tím zabraňuje jiným podnikatelům její využitkování na úkor veřejného zájmu.
Jedná se také o to, aby výnos d-ě z v. s. výslovně byl určen pro výstavbu vodních sil vůbec; daň nabyla by tím rázu fondové daně a při nejmenším dosáhlo by se toho, že na daň tuto nebylo by pohlíženo s tou zaujatostí jako dosud, kdy má daň ráz pouhého fiskálního opatření.
Teprve d. z v. s. umožnila podrobnou a správnou statistiku vodních děl.
Celkový počet podniků d-ě z v. s. činí cirka 14500, z těch asi 12100 je paušalováno, 350 zapravuje daň podle elektroměru a automatického měřidla, a 2050 zapravuje daň podle zápisů v rejstřících (Věstník min. fin. č. 10 z r. 1924).
Pokud nejvyšší možné výkonnosti se týče, jest
156 podniků s nejv. možnou výk. od 201 ks výše,
199 podniků s nejv. možnou výk. od 101 do 200 ks,
372 podniků s nejv. možnou výk. od 50 do 100 ks
a zbytek připadá na podniky do 50 ks.
V r. 1925 činila d. z v. s. u podniků o nejvyšší možné výkonnosti
od 201 ks výše ..... 16372074 Kč
„ 101—200 ks ..... 3520652 „
„ 50—100 ks ..... 2661369 „
do 50 ks ..... 3919117 „
Výnos d-ě z v. s. (ovšem včetně přirážky) činil v r. 1923 28191000 Kč, 1924 23432000 Kč, 1925 26473000 Kč a 1926 22934193 Kč.
Ačkoliv d. z v. s. (včetně přirážky) byla snížena r. 1923 na 6 h a 1926 na 5 h, přece výnos její v stejném poměru neklesl; důvod nutno hledati v postupně dokonalejším postižení a vybírání daně.
Ostatní ustanovení zákona o d-í z v. s., o placení, promlčení a vymáhání daně, o úředních výkonech, důchodkovém dozoru, trestních ustanoveních, odpovídají obdobným ustanovením novějších spotřebních daní (zejména daně z uhlí). Daň si vypočítává podnikatel sám (ovšem kromě paušálů), bez vyměřovacího řízení a platebních příkazů, takže je berní technika velmi urychlena a zjednodušena.
V. Shora bylo řečeno, že čsl. d. z v. s. je rázu zcela původního. Tomu není nikterak na úkor skutečnost, že v řadě jiných států jsou veřejné dávky, jež možno porovnávati s d-í z v. s. Jest to v první řadě Švýcarsko, kde jednotlivé kantony vybírají jednak poplatky koncesní, jednak roční vodní činže v různé výši. Základem pro tyto dávky bývá počet propůjčených hrubých koňských sil. Zatížení je různé; zpravidla nemá vodní činže přesahovati 6 frs. za hrubou koňskou sílu, kromě případů, kde dávka řídí se podle percentuelního výnosu podniku. Při posuzování, do jaké míry je vodní síla těmito dávkami zatížena, nutno bráti zřetel na to, že koncesi lze uděliti nejvýše na dobu 80 let, načež vodní dílo s příslušnými stavbami, motory a pozemky připadá do vlastnictví kantonu. Celkové zatížení odhaduje se až na 20% ceny vyrobené energie.
Ve Francii je upraveno vodní právo zákonem z r. 1919. Zapravuje se dvojí dávka, a to statistická dávka a kromě toho roční dávka ve formě vodní činže. Podobná dávka zavedena je také v Itálii.
V Rakousku vybírají se v jednotlivých zemích podle různých zákonů, datujících od r. 1922, dávky ze spotřeby elektrického proudu, který je ponejvíce vyráběn vodní silou; dávky tyto mají tedy nepřímo charakter d-ě z v. s.
František Kačírek.

Citace:

Daň z vodní síly. Slovník veřejného práva Československého, svazek I. A až Ch. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1929, s. 275-279.