NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 2

Č. 10182.

Samospráva obecní. — Řízení před nss-em: I. Volič nebo poplatník v obci je legitimován k stížnosti na nss proti usnesení zemského výboru, kterým tento jako správce vyrovnávacího fondu nařídí, aby obecní přirážky obcí usnesené byly zvýšeny. — II. Při výpočtu nejvýše přípustné přirážky k dani činžovní v letech 1928 až 1931 není rozhodnou přirážka v roce 1927 skutečně vybíraná, nýbrž přirážka až do hranice, jak ji připouští zák. č. 170/19 Sb. (Nález ze dne 29. listopadu 1932 č. 18578.)
Prejudikatura: ad II.: Boh. A 9534/31.
Věc: Karel Z. v L. proti zemskému výboru v Brně o obecní rozpočet na rok 1929.
Výrok: Stížnost, pokud jest podána jménem spolku majitelů domů v L., se odmítá pro nepřípustnost, jinak se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Usnesením ze 14. února 1930 rozhodl zemský výbor v Brně podle § 10 odst. 2 a § 3 odst. 3 zák. č. 77/27, aby v městě L., žádajícím k úhradě rozpočtového schodku v roce 1929 o příspěvek z vyrovnávacího fondu v částce 324400 Kč, byla obecní přirážka k domovní dani činžovní, stanovená obcí a povolená okresním výborem ve výměře 72% zvýšena na 200%.
Jednaje o stížnosti na toto rozhodnutí, musil se nss nejprve vypořádati s námitkami odvodního spisu žal. úřadu, jimiž jest st-li upíráno právo stěžovati si do opatření, o něž jde a to jak ve jméně vlastním, tak jako zmocněnci spolku majitelů domů v L. Nepřípustnost stížnosti po obou těchto stránkách odůvodňuje žal. úřad především všeobecně tím, že v adm. řízení byla podle § 10 odst. 5 věty 1 v souvislosti s §em 3 odst. 6—8, §em 10 odst. 2 a §em 3 odst. 3 zák. č. 77/27 stranou jedině obec, takže pouze tato samojediná by měla legitimaci ke stížnosti. Názoru tomuto nemohl nss přisvědčiti.
V daném případě jde o úpravu obecního rozpočtu z důvodu žádosti obce o příděl z vyrovnávacího fondu k úhradě rozpočtového schodku (§ 10 zák. č. 77/27). Podle § 6 obec. fin. novely č. 329/21 usnáší se o rozpočtu a v rámci jeho na vybírání přirážek ke státním daním obecní zastupitelstvo, a každý volič nebo poplatník má právo z usnesení toho se odvolati. Nařídí-li zem. výbor, jako správce vyrovnávacího fondu, zvýšení přirážky obcí usnesené, nahražuje opatření to, jak se výslovně stanoví v § 3 odst. 8 zák. č. 77/27, usnesení obecního zastupitelstva a může se proto volič nebo poplatník proti takovému výroku dotýkajícímu se jeho zájmů poplatnických, brániti u nss-u právě tak, jako by se mohl brániti proti usnesení obecního zastupitelstva stejného obsahu v cestě instanční (srov. Boh. A 9063/31).
Další event. námitku nepřípustnosti stížnosti, pokud jest podána jménem spolku majitelů domů v L., uznal nss důvodnou, poněvadž z obsahu stížnosti není patrno, že by jmenovaný spolek, který voličem býti nemůže, vystupoval na obranu svých práv poplatnických, v kteréžto relaci jedině by mu podle toho, co právě řečeno, stižní legitimace příslušela. I když snad podle spolkových stanov je povolán hájiti zájmy svých členů, nemůže mu okolnost ta propůjčiti postavení strany vůči správnímu aktu, který se dotýká nikoli spolku jako takového, nýbrž majitelů domů, kteří jsou jeho členy. Pokud posléze žal. úřad upírá st-li legitimaci ke stížnosti, i pokud ji podává ve vlastním jméně a to pro nedostatek průkazu, že je poplatníkem města L., sluší k tomu uvésti, že podle potvrzení městské rady v L. z 5. června 1930, připojeného soudní stížnosti, je st-1 majitelem domu v L., z něhož platí daň činžovní s příslušnými přirážkami. Je tedy v tomto směru stížnost přípustná.
Nss pak uvážil o ní toto:
Předmětem sporu je otázka, jaká jest pro rok 1929 v městě L. nejvýše přípustná sazba obecní přirážky k dani činžovní. Kdežto totiž žal. zem. výbor určil sazbu tu 200%, zastává stížnost stanovisko, že pro uvedený rok smí býti přirážka k dani činžovní stanovena nejvýše 72%. K tomuto závěru dospívá stížnost takto: Podle § 1 odst. 3 zák. č. 77/27 lze v létech 1928/1931 zvýšiti přirážky k dani činžovní oproti roku 1927 jen do té míry, aby byl vyrovnán úbytek, nastalý snížením přirážkové základny. Jest proto pro případné zvýšení rozhodnou výše, v jaké byla přirážka ta v roce 1927 skutečně stanovena a vybírána. Ježto pak v roce 1927 obec L. vybírala přirážku k dani činžovní ve výši 60%, což při přirážkové základně 49526 Kč činilo 29716 Kč a v roce 1929 by přirážka v téže výši při přirážkové základně 41306 Kč vynesla pouze 24784 Kč, je k vyrovnání úbytku 4932 Kč přípustno zvýšiti ji o 12%, tedy na 72%.
Nss nemohl dáti tomuto stanovisku stížnosti za pravdu.
V § 1 odst. 3 větě 2 zák. č. 77/27, jehož se stížnost dovolává, se stanoví: »Pro léta 1928 až 1931 mohou přirážky k dani činžovní býti zvýšeny jen do té výše, aby byl vyrovnán úbytek, nastalý snížením přirážkové základny, vyplývající ze snížení sazeb činžovní daně podle § 156 zák. o přímých daních, nejvýše však do sazby, uvedené v odst. 1«, t. j. do 200%. Ustanovením tímto přijal zák. č. 77/27 pro uvedená léta stejnou zásadu, jak byla vyslovena již při snížení přirážkového základu v § 1 odst. 4 větě 2 zák. č. 170/19, totiž, že nemá býti zatížení majitelů domů přirážkami k dani činžovní oproti roku 1918 zvětšeno a že zvýšení přirážky k této dani jest dovoleno jen v tom rozsahu, aby byl vyrovnán úbytek, nastalý snížením této základny.
Z cit. předpisu § 1 odst. 3 zák č. 77/27, čte-li se o sobě, mohlo by ovšem býti usuzováno, že při výpočtu nejvýše přístupné přirážky k dani činžovní v létech 1928—1931 přichází v úvahu pouze přirážka skutečně v roce 1927 vybíraná, čemu by odpovídalo právo obce, vyplývající ze zák. č. 170/19, zvýšiti přirážku k vyrovnání úbytku, nastalého snížením přirážkové základny tímto zákonem. Leč zákon č. 77/27 v § 29 odst. 3 výslovně ponechává ustanovení § 1 odst. 4 věty 2 zák. č. 170/19 v platnosti do konce roku 1931. Z toho plyne, že obec může ještě v létech 1928 až 1931 vyrovnati nejen úbytek, nastalý snížením přirážkové základny podle § 156 zák. o přímých daních č. 76/27, nýbrž i úbytek ze snížení přirážkové základny podle zák. č. 170/19, pokud tak již neučinila. Totéž platí pak ovšem i pro zem. výbor, když podle § 10 zák. č. 77/27 rozhoduje o žádosti obce za příspěvek z vyrovnávacího fondu, neboť předpokladem, bez jehož splnění příspěvek ten ve smyslu odst. 2 cit. § 10 vůbec povolen býti nemůže, jest, že rozpočtová potřeba obce nemůže býti zcela uhrazena přes to, že výměry přirážek podle § 1 téhož zák. bylo plně využito (srov. Boh. A 9534/31).
Podle toho, co uvedeno, není při výpočtu nejvýše přípustné přirážky k dani činžovní v létech 1928 až 1931 rozhodnou, jak mylně má za to stížnost, přirážka v roce 1927 skutečně vybíraná, nýbrž přirážka až do hranice, jak ji připouští zákon č. 170/19. Byla-li však, jak je spisy prokázáno a není stížností popřeno, v roce 1918 vybírána v L. k činžovní dani přirážka 200%, a uznal-li žal. úřad vzhledem k tomu a nepřekročiv maximum, stanovené v § 1 zák. č. 77/27, nejvýše přípustnou sazbu přirážky té pro rok 1929 v téže výši, je postup ten ve shodě se zákonem.
Při tom je pro zákonitost tohoto opatření nerozhodno, že snad zem. výbor schválil obecní přirážku k dani činžovní v L. pro rok 1927 ve výši 60% a pro rok 1928 ve výměře 73%, neboť okolnost ta — nehledě k tomu, že v létech těch nešlo o povolení příspěvku z vyrovnávacího fondu — nebrání úřadu, který rozhoduje o příspěvku tom pro rok 1929, aby si pro tento rok samostatně zjistil mez, do které ve smyslu zák. č. 170/19, platného až do konce roku 1931, může býti přirážka ta zvýšena.
Namítá-li dále stížnost, že podle § 1 odst. 2 zák. č. 77/27 jsou obecní přirážky k dani činžovní v sazbě 200% přípustný jen tehdy, nevybírají-li se pro dotyčný rok v obci dávky z používaných místností na pokladě nájemného, což v L. v roce 1929 bylo, je námitka ta bezdůvodná již proto, že předpis ten podle dalšího ustanovení prvé věty odst. 3 téhož § má platnost až pro léta 1932 a další.
Pokud posléze pokouší se stížnost podepříti své odchylné stanovisko úvahami, že se státní daní činžovní, ponechávanou obci, by majetek domovní přispíval na úhradu obecních potřeb kvotou 412%, kteréžto zatížení by bylo nepoměrné, nesociální a proti duchu zákona a dále, že poplatníci daně činžovní by u srovnání s poplatníky ostatních daní byli nerovnoměrně postiženi, když daň se vyměřuje z majetku činžovního z hrubého příjmu, kdežto u ostatních daní pouze z čistého zisku, sluší na to odpověděti, že pro zákonitost nař. opatření, kterou jedině je nss povolán zkoumati (§ 2 zák. o ss), jsou všecky tyto — pouze ekvitní — úvahy právně nerozhodný, neboť nikoli soudci, nýbrž toliko zákonodárci přísluší, aby zákonnou normu, kterou uzná za nespravedlivou, zbavil účinnosti.
Bylo proto stížnost, pokud ji podal st-1 jako zmocněnec spolku majitelů domů v L., odmítnouti pro nepřípustnost, pokud pak ji podal ve vlastním jméně, zamítnouti — pro bezdůvodnost.

Citace:

č. 10182. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 686-689.