NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 4244.

Státní zaměstnanci: I. * Aby bylo vyhověno předpisu § 8 zák. ze 7. dubna 1920 č. 230 Sb. ve příčině projevu vůle vstoupiti do státní služby, není třeba průkazu o tom, že se žadatel ucházel o více služebních míst ve státní službě předpokládajících stejné vzdělání. — II. Výhody dle zák. č. 230/1920 přiznávají se toliko k žádosti stran; průvodní břemeno stihá žadatele.
(Nález ze dne 18. prosince 1924 č. 18376.)
Prejudikatura: Boh. 2611, 4093 adm. a jiné.
Věc: Dr. Eugen H. v Praze proti ministerstvu školství a národní osvěty stran přiznání výhod podle zák. ze 7. dubna 1920 č. 230 Sb.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad náhradní žádosti knihovního asistenta Ph. Dra Evžena H. za přiznání výhod podle zák. č. 230/1920, a to z těchto důvodů:
»H. po gymnasijní zkoušce dospělosti normálně započal studia na filosofické fakultě zimním semestrem 1908/1909 a následkem povolání k povinné službě presenční nemohl býti pouze v zimním semestru 1909/10 vůbec zapsán. Studia absolvoval zimním semestrem 1913/14, ale mohl normálně studia ukončiti o dva semestry dříve a také dříve nabýti plné kvalifikace pro státní službu. I když studia filosofická absolvoval o dva semestry později, mohl přece dosáhnouti kvalifikace vysokoškolské již před válkou. Nemůže býti tedy posuzován dle čl. IV. uvedeného zák. č. 230/1920, jelikož se ve studiích nezdržel následkem války, nýbrž vlastní vinou. Ani podle čl. III. téhož zák. nemůže mu výhoda cit. zák. býti přiznána, neboť nelze přiznati výhody v případě, když se sice ucházel kandidát marně o určité služební místo, ale naproti tomu by měl možnost ucházeti se o jiná místa, předpokládající vzdělání vysokoškolské, ale on tak neučinil. Že mu tato možnost byla vzata ku příkladu ve službě středoškolské, žadatel neprokázal«.
O stížnosti uvažoval nss takto: — — —
Podle čl. IV. § 10 dříve řečeného zák. mohou býti zkráceny státním zaměstnancům skupiny A—C služ. pragmatiky, kteří výkonem válečné vojenské služby byli déle než rok zdrženi ve svých studiích, stanovených pro skupinu, k níž náležejí, postupové lhůty v každé z prvních dvou tříd časového postupu o 2 roky až do úhrnné výměry 4 roků. Doslov tohoto ustanovení nezanechává žádné pochybnosti o tom, že ze státních úředníků tam blíže označených, mohou dosáhnouti výhody, jež předpis ten svým obsahem poskytuje, toliko ti, kteří výkonem válečné služby vojenské byli déle než rok zdrženi ve svých studiích. Jest tedy základním předpokladem přiznání výhody té průkaz o tom, že se uchazeč následkem výkonu aktivní vojenské služby válečné zdržel ve svých studiích, jichž úspěšné ukončení jest jednou z podmínek přijetí do státní služby a to do té skupiny úřednické, do níž byl dotčený úředník pravoplatně jmenován.
St-l byl jako doktor filosofie jmenován asistentem knihovny vys. školy technické v B. a sluší proto za úspěšné ukončení studia předepsaného pro dosažení místa onoho považovati ve smyslu výnosu býv. min. kultu a vyuč. z 28. listopadu 1895, č. 27106 (Věstník č. 48), vydaného ku provedení §u 6 zák. z 30. dubna 1889, č. 67 ř. z. o důstojenství a platech úředníků při knihovnách . . . . technických vys. škol., dosažení hodnosti doktorské na tuzemské universitě, aneb aprobace pro učitelský úřad na gymnasiu neb reálce. Hodnosti doktora filosofie lze dosáhnouti po rozumu § 1 min. nař. ze 16. března 1899 č. 56 ř. z. tehdy, prokáže-li kandidát, že navštěvoval jako řádný posluchač studia na filosofické fakultě po 4 roky. Způsobilosti pro úřad učitelský na gymnasiu neb reálce dosáhne se státní zkouškou, kterou možno složiti podle předpisu čl. II. min. nař. z 30. srpna 1897 č. 220 ř. z., resp. čl. III. nař. z 15. června 1911 č. 117 ř. z. po absolvování 7 semestrů na filosofické fakultě tuzemských universit. Z toho plyne, že studia a tím i theoretickou průpravu pro služební místo, jaké zastává st-l ve státní službě, lze úspěšně ukončiti odbytím 8 resp. 7 semestrů universitních, a že tudíž tuto studijní dobu lze pokládati za studium, jež stanoveno jest pro skupinu, k níž stěžovatel náleží.
Podle obsahu správních spisů složil st-l dnem 8. července 1908 zkoušku dospělosti, započal studia na čes. filosofické fakultě v Praze v zimním semestru 1908/1909 a dokončil je po 10 semestrech v únoru 1914. Doktorátu filosofie dosáhl dne 26. července 1916, když byl před tím nastoupil vojenskou službu válečnou dnem 28. července 1914.
Za tohoto skutkového a právního stavu nelze důvodně tvrditi, že by byl býval st-l výkonem válečné služby vojenské zdržen ve svých studiích, a neporušil proto žal. úřad zákona, dospěl-li k závěru, že mohl st-l hodnosti doktora filosofie, jakož i případné způsobilosti pro učitelský úřad na gymnasiu neb reálce dosíci ještě před nastoupením vojenské služby válečné a že tudíž nesplnil primérní předpoklad pro přiznání výhody normované § 10 v úvodu vytčeného zákona.
Tvrdí-li stížnost, že st-l nastoupil vojenskou službu dne 24. dubna 1914 a že tudíž po absolvování zimního semestru 1913/1914 neměl více možnosti studium dokončiti, pak uvádí zcela novou skutkovou okolnost, která je v přímém odporu s vlastním přednesem st-lovým v jeho žádosti o přiznání výhod dříve zmíněných, podle něhož nastoupil vojenskou službu teprve dne 27. července 1914, jakož i s průvody st-lem samým produkovanými (ku př. opis listu kmenové knihy), z nichž jasně vysvítá, že byl st-l sice dne 24. dubna 1914 odveden jako jednoroční dobrovolník na vlastní útraty, že však nastoupil aktivní službu vojenskou teprve dne 28. července 1914. Jest tedy dříve vzpomenuté tvrzení stížnosti jednak v rozporu se spisy, jednak nepřípustnou novotou (§ 5 zák. o ss), a nemohl k němu proto soud přihlédnouti.
Stejně právně bezvýznamnými jsou dále ony vývody stížnosti, kterými se stížnost snaží skonstruovati vadnost řízení z té skutečnosti, že žal. úřad neprovedl žádného šetření o tom, že se st-l pro nemoc musil vzdáti úmyslu státi se profesorem středoškolským a že také z toho důvodu studia universitní na 10 semestrů prodloužil. V tom směru zapomíná totiž st-l úplně na předpis § 21 dříve cit. zákona č. 230 a § 2 vlád. nař. ze 4. června 1920 č. 382 Sb., která určují, že se výhody zákonem tím zaručené státním zaměstnancům přiznávají pouze k žádosti stran, tedy ne ex officio a že břemeno průvodní postihuje žadatele do té míry, že musí rozhodné okolnosti prokázati, a to dle možnosti písemnými doklady. St-l průběhem řízení správního na svrchu zmíněné okolnosti vůbec nepoukázal a nepřiváděl také délku studia v žádnou souvislost se svým tehdejším zdravotním stavem, takže úřad žal. neměl žádné příčiny, aby konal v tom směru nějaká šetření a skutkovou podstatu doplňoval. Jde proto výtka vadnosti řízení mimo a nemůže zviklati zákonitost nař. rozhodnutí.
Ze všeho toho, co předesláno, plyne, že odepření výhod normovaných v čl. IV. § 10 zák. č. 230/1920 stalo se po právu a je proto stížnost v této své části bezdůvodnou.
Než stížnost nemá pro sebe zákona ani pokud jde o podřazení skutkové podstaty pod předpis čl. III. § 8 dříve řečeného zákona. Zákon ten přiznává v § 8 státním zaměstnancům skupiny A—C služ. pragm., kteří, nabyvše ustanovené kvalifikace, nemohli se pro výkon válečné služby vojenské ucházeti o přijetí do prakse u státních civilních úřadů, aneb z téhož důvodu nebyli do prakse této přijati, za určitých dalších předpokladů výhodu započtení vojenské služby pro postup do vyšších požitků.
Jak nss ve své ustálené judikatuře, tak ku př. v nál. Boh. 2611 a 4093 adm. vyslovil, vyhověl žadatel, pokud jde o projev vůle vstoupiti do státní služby, předpisu § 8 tehdy, prokáže-li, že se o přijetí do ní ucházel, byl však odmítnut pro výkon válečné služby, aneb osvědčí-li aspoň, že vůli takovou měl, že však mu v žádoucím projevu bylo zabráněno výkonem válečné služby vojenské.
Je-li tomu tak, pak by arciť názor nař. rozhodnutí o tom, že se výhoda cit. zák. nemůže přiznati v případě, ucházel-li se kandidát marně o určité služební místo, nežádal však o místa jiná, předpokládající stejné vzdělání, nebylo lze uvésti v soulad se zákonem. Než nss nemohl přes to přikročiti k zrušení nař. rozhodnutí v této jeho části a to v úvaze, že zmíněným výrokem žal. úřadu nebylo porušeno subjektivní právo st-lovo. Mohouť se podle jasného znění cit. paragrafu domáhati výhody započtení válečné služby vojenské pro postup do vyšších požitků toliko oni ze státních zaměstnanců tam blíže označených, kteří nabyvše ustanovené kvalifikace nemohli se pro výkon vojenské služby válečné ucházeti o přijetí do státní služby.
Požaduje tedy zákon, aby uchazeč, domáhající se výhody § 8, měl plnou kvalifikaci požadovanou pro místo jím nyní zastávané, již před výkonem vojenské služby válečné a aby byl pro místo to po stránce theoretické způsobilosti plně uschopněn.
St-l nabyl však, jak sám doznává, plné kvalifikace pro místo knihovního úředníka v knihovně vys. škol. techn. teprve 26. července 1916 a neměl proto ustanovené kvalifikace před výkonem vojenské služby válečné (28. července 1914). Ale pak neměl vůbec nároku na výhody vytčené v § 8 zák. č. 230/1920, a nezasáhlo nař. rozhodnutí svým zamítavým výrokem do okruhu jeho subjektivních práv.

Citace:

č. 4244. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 1048-1051.