NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 5163.

Obecní úředníci: O zaopatřovacích nárocích vdovy po obecním úředníku, jenž neměl ještě 10 roků služby a zemřel sebevraždou v souvislosti se zjištěnými schodky v ob. pokladně.
(Nález ze dne 27. listopadu 1925 č. 22837.)
Věc: A. P-ová v P. proti moravskému zemskému správnímu výboru v Brně o zaopatřovací požitky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lka Arnoštka P. žádala u obce J. o přiznání úmrtného a pense jako vdova po ob. tajemníku jmenované obce Františku P., který dne 30. dubna 1923 zemřel sebevraždou, jež byla v souvislosti se schodkem zjištěným zemskou revisí v ob. pokladně, za níž byl František P. zodpověděn. Žádost ta byla zamítnuta a to nejprve usnesením městské rady ze 17. července 1923, dále také usnesením měst. zastupitelstva v J. z 21. července 1923.
V rekursu podaném do tohoto usnesení k mor. zv-u — pokud jeho vývody přicházejí v úvahu pro dnešní spor — uplatňovala st-lka, že její manžel nabyl nároku na pensi podle § 24 zák. z 23. července 1919 č. 443 Sb., poněvadž jeho služ. doba, směrodatná pro výpočet pensijních požitků, přesahovala dobu 10 let a že vinu za celý schodek v ob. pokladně při revisi zjištěný nelze připočítati manželu st-lky. V podání učiněném pak k dodatečnému sdělení důvodů usnesení měst. rady ze 17. července 1923, zv-em vyžádaných, tvrdila st-lka, že i kdyby celková doba služ. jejího manžela nebyla delší 10ti let, bylo by možno nárok st-lčin na pensi opříti o ustanovení §§ 21 odst. 5 a 38 zákona č. 443/1919, neboť ztráty při obecní aprovisaci způsobily duševní neschopnost jejího manžela k další práci v úřadě, čehož prý důkazem jest sebevražda jejího manžela. Skutečnosti ty po názoru st-lky jsou »pohromou« ve smyslu § 21 odst. 5 cit. zák., avšak ob. zastupitelstvo ponechalo je bez povšimnutí a bez vyšetření. Dále vytýkala, že ve vyřízení její žádosti nestala se zmínka o odbytném podle § 27 cit. zákona, jež by st-lce v nejhorším případě příslušelo, a že zůstal nevyřízen její nárok na úmrtné.
Nař. rozhodnutím přiznal zv st-lce nárok na úmrtné, nárok na vdovskou pensi však zamítl z těchto důvodů: Podle § 27 zák. č. 443/1919 přísluší vdovská pense pouze tehdy, když zemřelý úředník v době úmrtí měl nárok na výslužné. Paragraf 21 cit. zákona ustanovuje, že úředník nabývá nároku na výslužné nejméně desetiletou nepřetržitou službou u téže obce, prokáže-li se, že se stal bez vlastního přičinění ke konání služby neschopným. Pouze ten úředník, který již má aspoň pět let, ale méně než 10 let služby, má nárok na pensi, pakli se stal bez vlastního zavinění neschopným k službě pro nemoc, poranění neb jinou pohromu, kterou utrpěl při zastávání své služby. Manžel st-lky neměl 10 let služby, nýbrž pouze 8 roků 9 měsíců — válečná léta nepadají v úvahu, ježto nemá na ně nároku a nemá tudíž nároku na výslužné, poněvadž jeho smrt nebyla zaviněna nemocí nebo poraněním, které by byl utržil v zastávání své služby. Vzhledem k tomu st-lka ve smyslu § 27 cit. zákona nemá nároku na výslužné.
Stížnost do tohoto rozhodnutí podanou neuznal nss důvodnou.
Po stránce formální vytýká stížnost, že žal. úřad ponechal instanční rekurs st-lčin nevyřízen ve dvou bodech a to potud, že bylo v nař. rozhodnutí zcela opomenuto, že st-lka v rekursu opírala svůj nárok na přiznání zaopatřovacích požitků také o skutečnost, že manžel její se stal k dalšímu výkonu služby nezpůsobilým následkem pohromy ve smyslu § 21 odst. 5 zákona č. 443/1919, a obsahuje-li nař. rozhodnutí zamítnutí nároku st-lčina také s tohoto hlediska, pak že schází prý v nař. rozhodnutí pro to jakékoliv odůvodnění. Neúplnost v druhém směru spatřuje stížnost také v tom, že st-lce nebylo přiznáno aspoň odbytné a, byl-li tento nárok snad mlčky zamítnut, že je tu rovněž nedostatek všelikého odůvodnění tohoto zamítnutí.
Nss nedal ani v prvním ani v druhém směru st-lce za pravdu. Žal. úřad v nař. rozhodnutí vyslovil, že st-lka nemá nároku na zaopatřovací požitky, poněvadž její manžel neměl nároku na výslužné, neboť pouze ten úředník, který má aspoň 5 let, ale méně než 10 let služby, má nárok na pensi, pakli se stal bez vlastního zavinění neschopným ke službě pro nemoc, poranění neb jinou pohromu. Smrt manžela st-lčina nebyla však zaviněna nemocí nebo poraněním, které by byl utrpěl v zastávání své služby. Jest sice st-lce přisvědčiti, že žal. úřad výslovně se nezmiňuje, že smrt manžela jejího nebyla způsobena ani pohromou utrpěnou při zastávání služby, avšak ze znění nař. rozhodnutí v jeho souvislosti se podává, že žal. úřad byl toho názoru, že smrt manžela st-lčina nebyla způsobena ani nezaviněnou ani jinou pohromou, a neučinil o tom v nař. rozhodnutí výslovné zmínky, maje za to, že sebevraždu pod pojem jiné nezaviněné pohromy ve smyslu § 21 odst. 5 cit. zák. vůbec subsumovati nelze. Není tudíž výtka neúplného vyřízení rekursního petitu st-lčina důvodnou. Ostatně stížnost sama možnost výkladu nař. rozhodnutí, který byl právě podán, připouští, namítajíc in eventum nedostatek odůvodnění takového výroku, implicite v nař. rozhodnutí obsaženého. Nedostatek odůvodnění neuznal však nss vadou podstatnou, k níž podle § 6 zák. o ss jedině jest mu přihlížeti, neboť obrana st-lky, jak jest patrno z obsahu stížnosti, nikterak nebyla tím znemožněna ani ztížena.
Ani výtku, že žal. úřad st-lce nepřiznal aspoň odbytné, neuznal nss důvodnou, neboť nárok na odbytné u obce J., jako první stolice k rozhodnutí o nároku tom příslušné, vůbec nevznesla, jak sama ve své stížnosti k tomuto soudu připouští, pravíc, že nárok ten uplatnila v řízení odvolacím po sdělení důvodů rozhodnutí prvé stolice. Za tohoto stavu nelze tedy nalézti neúplnosti rozhodnutí prvé stolice v tom, že se o nároku na odbytné vůbec nezmiňuje, zvláště když nárok takový by přišel v úvahu teprve, kdyby st-lkou uplatněný nárok na vdovský plat byl v pořadí instancí definitivně zamítnut, čehož však v době vydání rozhodnutí prvé stolice ještě nebylo. Proto není také důvodnou výtka, že ani rozhodnutí dnešní stížností napadené výroku o odbytném neobsahuje, neboť žal. úřad jako instance rekursní nebyl povinen, ba ani oprávněn rozhodnouti o nároku, o kterém v prvé stolici rozhodnuto nebylo a, jak z hořejších důvodů plyne, ani rozhodnuto býti nemuselo. Pak ovšem nebylo ani třeba, aby žal. úřad v tom směru připojil nějaké odůvodnění, a to tím méně, když st-lka ani v rekursním řízení v pravdě nároku na odbytné formálně nevznesla.
Dále spatřuje stížnost v nař. rozhodnutí rozpor se spisy po té stránce, že prý žal. úřad proti obsahu spisů tvrdí, že smrt manžela st-lky nebyla způsobena poraněním. Tato výtka jest bezpodstatná, neboť žal. úřad, jak se v odvodním spisu správně uvádí, netvrdil, že manžel st-lky vůbec zraněn nebyl, nýbrž že nešlo o poranění, které by byl utrpěl v zastávání své služby, tudíž že není tu jednoho z předpokladů, na nějž zákon č. 443/1919 v § 21 odst. 5 váže nárok na odpočivné požitky.
K dalším vývodům stížnosti dovozujícím, že odepření vdovského platu se stalo proti zákonu, uvážil nss toto:
St-lka staví svůj nárok na vdovský plat v první řadě na předpis § 38 zákona č. 443/1919 o sobě a teprve podpůrně dovolává se také ustanovení § 21 odst. 5 cit. zák. jako právního podkladu tvrzeného nároku. Předpis § 38 uvedeného zákona praví, že nároky vdov a sirotků po úřednících nejsou nikterak dotčeny tím, skončil-li úředník sebevraždou. St-lka má za to, že již tento předpis sám o sobě dává jí nárok na vdovský plat, neprávem však, neboť z jasného znění cit. předpisu se podává, že pouhou skutečností, že úředník skončil sebevraždou, nárok pozůstalých na zaopatřovací požitky nevzniká, nýbrž jen to lze z něho vyčísti, že podle vůle zákona uvedená skutečnost nemá nároku pozůstalých, který jim již přísluší, býti na újmu. Zda pozůstalým nárok na zaopatř. požitky přísluší nebo ne, jest však otázka jiná, jejíž řešení sluší hledati v ostatních předpisech cit. zákona.
Po té stránce jest především poukázati k předpisu § 27 lit. a) cit. zákona, podle něhož vdově po úředníku přísluší plat vdovský, když zemřelý již v době úmrtí měl nárok na výslužné, aneb sám již výslužného požíval (§ 21). Z tohoto ustanovení jde na jevo, že nárok na vdovský plat je závislý na předpokladu, zda zemřelý úředník v době úmrtí již výslužného požíval nebo měl aspoň na ně nárok. Podmínky nároku na výslužné jsou pak normovány v § 21 cit. zák., k němuž se také v právě uvedeném §u 27 lit. a) poukazuje.
Z obsahu § 21 cit. zákona nepřichází v úvahu pro dnešní spor odst. 3 tohoto paragrafu, jednající o nároku na výslužné úředníka se služ. dobou u téže obce nejméně desetiletou, neboť stížnost podaná k tomuto soudu na rozdíl od instančního rekursu již sama připouští, že služ. doba manžela st-lky u obce J. sice trvala déle pěti let, avšak nepřesahovala dobu deseti let. V důsledku toho jest předpoklady nároku stlčina posouditi jedině s hlediska ustanovení odst. 5 cit. paragrafu. Předpis ten obsahuje ustanovení, že, stane-li se úředník, který již aspoň pět let, ale méně než deset let službu vykonával, bez vlastního zavinění pro nemoc, poranění neb jinou pohromu, kterou utrpěl při zastávání služby, neschopným k dalšímu vykonávání služby, má s ním býti naloženo tak, jako by již plných deset let sloužil, čili jinými slovy, má nárok na výslužné.
Žal. úřad shledal, že předpoklady, na něž zákon v předpisu právě citovaném váže nárok na výslužné, u manžela st-lky splněny nebyly. Naproti tomu stížnost poukazuje na to, že smrt manžela st-lčina souvisela s jeho úředním postavením a že jmenovaný zhynul v úřadovně a v úředních hodinách následkem poranění a pohromy, jež utrpěl při zastávání služby. Pohromou prý pro manžela st-lky byl ztráty v úřadě, jež působily na duševní stav jeho tou měrou, že stal se ke konání další služby neschopným.
Nss nemohl stížnosti přisvědčiti, neboť, i když se ponechá stranou otázka, lze-li takovýto schodek v pokladně považovati vůbec za pohromu ve smyslu cit. předpisu, nedostává se tu zřejmě dalšího předpokladu této normy, ježto tu nejde o pohromu nezaviněnou úředníkem samým, když schodek byl u něho zjištěn revisí, on sám — resignuje zároveň na své místo v ob. službách — se zavázal k náhradě a st-lka tím, že tvrdí, že na schodku tom není vinen jen její manžel, sama jeho vinu, byť i jen částečnou, přiznává. Tím méně by bylo možno za pohromu, kterou úředník bez vlastního zavinění utrpěl při zastávání své služby, uznati sebevraždu, kde úředník vědomě se zbavuje schopnosti k dalšímu vykonávání služby vlastním aktivním činem. Z vývodů těch plyne, že předpoklady pro vznik nároku manžela st-lčina na výslužné požadované v § 21 odst. 5 cit. zákona nenastaly, v důsledku čehož nevzešel ani st-lce nárok na vdovský plat.

Citace:

č. 5163. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 591-595.