NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 2

Čís. 2017.

Vyviňovací důvod dle §u 2 písm. c) tr. zák. předpokládá, že schopnost pachatelova, rozpoznati protiprávnost skutku, k němuž jeho vůli nutkají pudy v jeho mysli se zrodivší, a říditi svoji vůli dle správného rozpoznání, je ochromena zrušením neb alespoň zkalením jeho vědomí, pro které není s to kontrolovati směr vůle dostatečnými a správnými představami o skutkových okolnostech, za nichž jedná, a uvědomiti si, že z jeho skutku nastane protiprávní výsledek.
Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Veřejný pořádek jest širším pojmem než obecný mír (§ 14 čís. 5 zákona), jímž rozumí zákon klidné, smírné soužití všeho občanstva přes rozpory, podmíněné růzností názorů a zájmů rázu politického, národnostního jazykového, rasového a náboženského.
Způsobilost činu ohroziti obecný mír předpokládá nebezpečí, že jím budou tyto rozpory prohlubovány a zostřovány.
Výrok, který mohl zavdati příčinu jen k výtržnosti, vyčerpávající se ve zlém nakládání pohoršených posluchačů s pachatelem, není způsobilým ohroziti obecný mír, nýbrž jen veřejný pořádek.
(Rozh. ze dne 10. června 1925, Zm I 201/25).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 27. ledna 1925, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem urážky presidenta republiky podle §u 11 čís. 2 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 Sb. z. a n. a přečinem podle §u 14 čís. 5 téhož zákona, pokud napadla výrok o přečinu podle §u 11 čís. 2 zákona na ochranu republiky, vyhověl jí, pokud napadla výrok, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem §u 14 čís. 5 zákona, zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvodу:
Zmateční stížnost uplatňuje důvody zmatečnosti podle čís. 9 písm. a) a čís. 10, správně jediný důvod čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř., dovozujíc, že jest sice dána objektivní skutková podstata přečinu §u 11 čís. 2 zákona na ochranu republiky, že však není dána skutková podstata přečinu §u 14 čís. 5 téhož zákona ani po stránce objektivní, jelikož stěžovatelovo hanobení českého národa nebylo povahy a nemohlo způsobiti následky, §em 14 čís. 5 předpokládané, a že se ohledně obou přečinů nedostává subjektivní skutkové podstaty, protože stěžovatel učinil závadný projev ve stavu úplného opilství. Tuto námitku neprovádí stížnost po zákonu. Její vývody, že stěžovatel spáchal čin v úplném opilství, nevycházejí z toho, co napadený rozsudek po této stránce na, skutečnostech zjišťuje, nýbrž srovnávají závěr nalézacího soudu, že nešlo v době závadných výroků u obžalovaného o úplnou opilost, nýbrž jen o podnapilost, přímo s výsledky hlavního přelíčení, ba dokonce jen s některými úryvky některých výpovědí, ponechávajíce ostatní materiál průvodní nepovšimnutým. Jest ovšem přisvědčiti názoru stížnosti, že zákon nepředpokládá, že pachatelova opilost dosáhla takového stupně, že zůstal na místě ležeti, čímž asi stížnost míní, že se pachatel stal neschopným k jakémukoliv jednání, zejména k ústním projevům. Než tak si napadený rozsudek omluvný důvod §u 2 písm. c) tr. zák. nevykládá. Skutkovým opodstatněním záporného výroku o úplném opilství stěžovatelově jsou skutkové okolnosti v rozsudku zjištěné, obzvláště, že obžalovaný věděl, jaká píseň se hraje, že si byl vědom, že má co činiti s policejním strážníkem, že porozuměl správně vyzvání strážníkovu, by zaplatil svůj účet a následoval strážníka na strážnici, že zaplatil sklepnici správně, co požadovala. Již z této části skutkového opodstatnění je zřejmo, že se nalézací soud řídil názorem, že pro omluvný důvod §u 2 písm. c) tr. zák. stačí, že opilý nepostřehuje nebo nevnímá správně okolností, za nichž jedná. Tento výklad §u 2 písm. c) je správný. Podstatou tohoto omluvného důvodu jest, že si pachatel pro úplnou opilost nebo jinaké pomatení smyslů není vědom toho, co činí, t. j., že schopnost pachatelova, rozpoznati protiprávnost skutku, k němuž jeho vůli nutkají pudy, v jeho mysli se zrodivší, a říditi vůli dle správného rozpoznání, je ochromena zrušením neb alespoň zkalením jeho vědomí, pro které není s to, kontrolovati směr vůle dostatečnými a správnými představami o skutkových okolnostech, za nichž jedná, a uvědomiti sobě, že z jeho skutku nastane protiprávní výsledek. Proto nepříčí se správnému použití zákona, odvodil-li nalézací soud ze zjištění, že stěžovatel postřehl a vnímal v jiných směrech skutkové okolnosti a události správně a jednal k podnětům jiných osob účelně, závěr, že si byl — přes požití značného množství alkoholických nápojů — vědom svých činů, i v době, kdy pronesl výroky, o které v této trestní věci jde. Zbývající vývody stížnosti vztahují se výhradně k výroku o přečinu podle §u 14 čís. 5 zmíněného zákona, tak že po vyvrácení námitky, o níž dosud jednáno, bylo stížnost, pokud napadá výrok o přečinu §u 11 čís. 2, jako neodůvodněnou zavrhnouti. Jelikož jde ve výroku, že český národ jsou volové, o sprostou nadávku, je stížnost v neprávu i pokud popírá surovou povahu stěžovatelova hanobení. Avšak nelze jí upříti oprávnění, pokud namítá dále, že zjištěnými skutečnostmi není opodstatněna zákonná známka, že projev stěžovatelův mohl snížiti vážnost republiky nebo — jak napadený rozsudek předpokládá — ohroziti obecný mír v republice nebo její mezinárodní vztahy. Rozhodovací důvody prvé stolice neuvažují ani o těchto směrech projevu zvláště a podrobně. Zjišťují toliko povšechně, že stěžovatel přistoupil v restauraci »U Primasů« za přítomnosti asi 100 osob ke stolu Rudolfa S-ka, který si dal zahráti ruskou píseň »Volga«, ptal se ho, zda ví, jaká píseň se to hraje, a když S. přisvědčil, pronesl stěžovatel hlasitě, takže to mohlo slyšeti 10 až 15 hostů, že český národ není nikde uznáván, že jsou to volové, a pak stěžovatel rovněž tak hlasitě řekl, »český národ jsou volové, nikde nejsou uznáváni a president, kterého Jste volili, jest zrovna takový t. . . a jako Vy.« K tomu připojují rozhodovací důvody — přihlížejíce patrně k výpovědi svědka Š-a další zjištění, že výrok způsobil u přítomných takové pohoršení, že by bylo málem došlo k výtržnosti. K ohrožování mezinárodních vztahů republiky tato zjištění naprosto nepoukazují. Nepoukazují sama o sobě ani ke způsobilosti výroků, ohroziti obecný mír, byť jen v některém místě neb obvodě republiky. Výtržnost, ku které mohl projev stěžovatelův zavdati příčinu, byla by se vyčerpala ve zlém nakládání hostů projevem pohoršených se stěžovatelem. Taková, byť násilná odveta lidí jednotlivci za jeho neslušné chování byla by ovšem porušením veřejného pořádku, t. j. státem zaručené a zákony chráněné bezpečnosti právních statků, к nimž náleží i tělesná nedotknutelnost a neporušitelnost občanů jednotlivců. Veřejný pořádek není totožným s obecným nitrem, nýbrž je širším pojmem, než obecný mír, jímž rozumí zákon — jakž vyplývá z §u 14 zákona na ochranu republiky — klidné, smírné soužití všeho občanstva přes rozpory, podmíněné růzností názorů a zájmů rázu politického (ve směrech čís. 1 §u 14 vytčených), národnostního, jazykového, rassového a náboženského.
Způsobilost činu, ohroziti obecný mír, předpokládá, že čin buď sám o sobě nebo ve spojení s okolnostmi, za nichž se stal, poukazuje k nebezpečí, že jím budou prohlubovány a zostřovány rozpory, v předchozí větě naznačené. Jak dokázáno, není závěr napadeného rozsudku, že projev stěžovatelův mohl ohrozili obecný mír v republice nebo mezinárodní vztahy, opodstatněn skutečnostmi, které při správném výkladu zákona naplnily by tento znak přečinu §u 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky. Proto spočívá výrok prvé stolice, jímž byl stěžovatel uznán za vinna tímto přečinem, na nesprávném použití zákona a bylo napadený rozsudek z důvodu čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. v této části výroku zrušiti. Šetření a úvahy o tom, stal-li se projev stěžovatelův, který není takové povahy sám o sobě, po případě za dosud nezjištěných okolností, které dávaly projevu při správném výkladu zákona směr na nebezpečí rázu ve vedlejší větě §u 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky vytčeného, přísluší a náleží jako zjišťování skutkových okolností výhradně nalézacímu soudu. Proto nelze zrušovacímu soudu rozhodnouti ihned ve věci samé a nezbylo než vrátiti věc k opětnému projednání a rozhodnutí v rozsahu zrušení nalézacímu soudu.

Citace:

Čís. 11657.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 594-596.