— Č. 8715 —
859
Č. 8715.
Vojenské věci. — Zaměstnanci veřejní: I. I v řízení před vojenskými kárnými výbory jest podrobiti novým procesním normám veškeré procesní úkony předsevzaté po tom, kdy nová procesní norma vstoupila v účinnost, při čemž je lhostejno, jsou-li procesní normy podle svého obsahu určitému poměru příznivější či nikoli. — II. Není — Č. 8715 —
normy, jež by nařizovala, že ve vojenském odvolacím řízení kárném třeba svědky a znalce slyšeti osobně. — III. Ustanovení čl. I, č. 9 písm. a) vl. nař. č. 90/27, dle něhož čtyři stálí členové vojenského odvolacího kárného výboru v hodnosti generálské mají určení pro odvolací řízení v kárných věcech projednaných v I. stolici kárným výborem mno, není v rozporu s § 13, odst. 3 zák. č. 154/23. — IV. Není na závadu pojmu stálosti člena vojenského kárného výboru podle § 13, odst. 3 zák. č. 154/23, nemá-li i jiné určení služební.— V. Disciplinární nález odvolacího vojenského kárného výboru vzniká teprve úhrnným aktem odvolacího kárného výboru a ministra nár. obrany a není ministr nár. obrany ve svém právu potvrditi neb nepotvrditi usnesení kárného výboru ničím omezen. — VI. Ustanovení 102, odst. 4 a poslední věty odst. 5 služebního předpisu pro kárné výbory A—XIV o potvrzování konečného usnesení odvolacího kárného výboru nejsou v rozporu se zákonem. — VII. Jen bylo-li pro touž skutkovou podstatu zavedeno řízení trestní proti obviněnému, má býti sečkáno s vojenským řízením kárným až do ukončení řízení trestního (§12 zák. č. 154/23). — VIII. Obsah vojenské kárné žaloby je pro kárný úřad závazný, pokud jde o osobu a o předmět obvinění, a není tedy kárný úřad vázán formulací jednotlivých bodů obvinění, ani jejich pořadem neb seřazením. — IX. Zamítnouti členy vojenského odvolacího kárného výboru z titulu podjatosti nelze, bylo-li již započato s podáním přehledného obrazu podle § 48 odst. 4 vl. nař. č. 203/23. — X. O právní povaze ruských legií jako součásti čsl. armády. — XI. Vojenský gážista nemá právního nároku na to, aby byl pro určitý delikt stíhán soudně a nikoliv jen kárné. — XII. O pojmu a náležitostech kárné žaloby. — XIII. Ministr nár. obrany není příslušný, aby činil závazně prohlášení o prominutí kárného řízení. — XIV. V čem se liší ve voj. řízení kárném procesní postavení žalobce a obviněného? — XV. Vojenské řízení kárné jest ovládáno zásadou pravdy materielní. — XVI. O připuštění a provedení průvodu rozhoduje kárný výbor ve sboru. — XVII. Pod pojem porušení povinností služebních spadá každé jednání neb opomenutí voj. gážisty, jež se příčí podstatě jeho zvláštního postavení jakožto článku voj. správy a součásti branné moci. — XVIII. Stavovské povinnosti voj. gážisty, jichž porušení se stíhá kárným řízením, záležejí v podstatě v tom, že gážista má dbáti i mimo výkon služby, zejména též v životě soukromém, cti stavu a vystříhati se všeho, čím by mohla býti umenšena vážnost a důvěra, jichž vyžaduje postavení voj. gážisty.
(Nález ze dne 30. června 1930 č. 11020.)
Věc: Rudolf G. v P. ,(adv. Dr. Jiří Branžovský z Prahy) proti rozhodnutí ministerstva národní obrany (major just. služby Dr. Jos. Lepšík) o kárný trest.
Výrok: Stížnost se z části odmítá jako nepřípustná, z části zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Vynesením ze 7. října 1926 nařídil ministr nár. obrany po provedeném adm. šetření, abv bylo proti st-li zavedeno kárné řízení pro podezření: 1. že v roce 1920 udržoval kompromitující styky s ruským — Č. 8715 —
861
plukovníkem Arkadiem K. a jeho býv. adjutantem M., 2. že v téže době prostřednictvím K. se ucházel o službu v sov. armádě, tedy v době, kdy naše republ. byla se Sověty v poměru napjatém, 3. že před Ivanem S. a K. mluvil o tom, že bude K-ému dodávati vojenské zprávy z válečné školy v Paříži, 4. že přijal 5000 Kč, které mu přinesl Ivan S. od K., že dodal K. dvě francouzské knihy maršálské školy v Paříži k opisování, 6. že v interviewu s redaktorem »Venkova« dne 13. července t. r. vyslovil rozhořčení nad tím, že mu byla udělena dovolená, čímž zavdal podnět k přetřásání své aféry tiskem, 7. že v téže době trpěl, že jména jeho bylo zneužíváno k politickým demonstracím fašistů, s jejichž vedoucími osobami očividně udržoval styky, přes to, že služebně hlásil, že s fašisty žádných styků nemá, 8. že porušil povinnost zachovati důvěrnost ve své osobní záležitosti výslovně mu uloženou, 9. že jako zástupce náčelníka hlavního štábu počátkem roku 1926 oproti poslanci D. a jako vedoucí úřadu náčelníka hlavního štábu dne 29. června 1926 proti generálu Š. projevil úmysl připravovati státní převrat, při čemž sliboval generálu Š. pro případ převratu důležité vojenské velení v Praze, 10. že 30. června 1926 jako vedoucí úřadu náčelníka hlavního štábu samovolně a bez vědomí ministra nár. obrany zrušil výnos z 21. června 1926, kterým ministr nár. obrany zprostil generála Š. zem. voj. velitelství v Košicích, 11. že 9. září 1926, t. j. v době, kdy veřejnost byla jeho aférami nanejvýš vzrušena, v úmyslu přivésti se ve veřejnosti do příznivého světla a vzbuditi tím dojem nespravedlivého posuzování, uveřejnil v Nár. Listech článek, v němž udával nepravdivá data o svém předběžném vzdělání a své vojenské činnosti za války. Konečným usnesením kárného výboru z 21. prosince 1926 uznán st-1 vinným, že v roce 1920/1921 udržoval kompromitující styky s ruským plukovníkem Arkadiem K. a jeho býv. adjutantem M., že v této době prostřednictvím K. se ucházel o služby v sovětské armádě, tedy v době, kdy naše republika byla se Sověty v poměru napjatém, že před Ivanem S. a K. mluvil o tom, že bude K-ému dodávati voj. zprávy z vál. školy v Paříži, že přijal 5.000, které mu přinesl Ivan S. od K., že dodal K. dvě francouzské knihy z maršálské školy v Paříži k opisování, že v interviewu s redaktorem »Večera« dne 13. července t. r. vyslovil rozhořčení nad tím, že mu byla udělena dovolená, čímž zavdat podnět k přetřásání své aféry tiskem, že trpěl, že jméno jeho bylo zneužíváno k politickým demonstracím t. zv. Červenobílých a fašistů, s jejichž vedoucími osobami očividně udržoval styky přes to, že služebně hlásil, že s fašisty žádných styků nemá, že jako zástupce náčelníka hlavního štábu počátkem roku 1926 oproti poslanci D. a jako vedoucí úřadu náčelníka hlavního štábu dne 21. dubna 1926 oproti generálu Š. projevil úmysl připravovati státní převrat, při čemž sliboval generálu Š. pro případ převratu důležité voj. velení v P., že 9. září 1926, t. j. v době, kdy veřejnost byla jeho aférami nanejvýš vzrušena, v úmyslu přivésti se ve veřejnosti do příznivého světla a vzbuditi tím dojem nespravedlivého posuzování, uveřejnil v Nár. Listech článek, v němž udával nepravdivá data o svém předběžném vzdělání a své voj. činnosti za války, čímž se dopustil porušení povinností úředních a služebních, stavovských podle § 12/1 zák. č. 154/23 a potrestán podle § 23:2:c zák. cit. — Č. 8715 —
odnětím vojenské hodnosti s trvalým 25% snížením zaopatřovacích požitků. Doba řízení před kárným výborem ode dne 7. října 1926 do 21. prosince 1926 nebyla započtena ve smyslu § 22/1/c pro postup do vyšších požitků.
Naproti tomu byl st-1 podle § 22:1 :b uvedeného zák. zproštěn obvinění, že porušil povinnost zachovati důvěrnost ve své osobní záležitosti výslovně mu uloženou a že 30. června 1926 jako vedoucí úřadu náčelníka hlavního štábu samovolně a bez vědomí ministra nár. obrany zrušil výnos z 21. června 1926, kterým ministr nár. obrany zprostil generála Š. zem. voj. velitelství v K. a to, poněvadž v případě prvém z takového jednání neb opomenutí nebyl usvědčen, v případě druhém, že v jeho prokázaném jednání neb opomenutí nelze spatřovati poklesku, náležejícího do příslušnosti kárného výboru.
K odvolání st-lovu provedl odvolací kárný výbor prvé závěrečné projednání a vyřídil kárnou věc st-lovu. Když ministr nár. obrany usnesení jeho nepotvrdil, pokračoval v jednání a vydal na podkladě tohoto jednání nař. usnesení ze 16. prosince 1927, jež potvrzeno bylo ministrem nár. obrany dne 17. ledna 1928. Usnesením tím byl st-1 uznán vinným: 1. že se v roce 1920/1921 prostřednictvím bývalého ruského plukovníka Arkadia K. ucházel o služby v sovětské armádě, tedy v době, kdy naše republika se Sověty byla v poměru napjatém; 2. že v téže době před jmenovaným plukovníkem K. mluvil o tom, že bude K-ému dodávati voj. zprávy z vál. školy v Paříži, a že dodal K-ému skutečně dvě francouzské knihy ze škol voj. v Paříži, do kterých byl vyslán, k opisování, — tudíž udržoval kompromitující styky s jmenovaným ruským plukovníkem Arkadiem K. a dále i s jeho býv. pobočníkem Michalem M.; 3. že v interviewu s redaktorem »Večera« dne 13. července 1926 vyslovil rozhořčení nad tím, že mu byla udělena dovolená, čímž zavdal podnět k přetřásání své aféry tiskem; 4. že v době od května 1926 trpěl, že jména jeho bylo zneužíváno k politickým demonstracím fašistů, s jejichž vedoucími osobami očividně udržoval styky, přes to, že služebně hlásil, že s fašisty žádných styků nemá; 5. že jako zástupce náčelníka hlavního štábu koncem r. 1925 nebo začátkem r. 1926 vůči poslanci Josefu D. a jako vedoucí úřadu náčelníka hlavního štábu v dubnu 1926 vůči generálovi Josefu Š. projevil úmysl připravovati státní převrat, při čemž sliboval generálu Š. pro případ převratu důležité voj. velení v Praze; 6. že 9. září 1926, — t. j. v době, kdy veřejnost byla jeho aférami nanejvýš vzrušena, v úmyslu, přivésti se ve veřejnosti do příznivého světla a vzbuditi tím dojem nespravedlivého posuzování, — uveřejnil v Národních Listech článek, v němž udával částečně nepravdivá, částečně klamná data o svém předběžném vzdělání a své vojenské činnosti za války.
V činech ad 1. a 6. shledáno porušení povinností stavovských, v činech 2., 3., 4., 5. porušení povinností služebních a stavovských podle § 12:1, 3 zák. ze 4. července 1923 č. 154 Sb. a st-1 potrestán podle § 23:2:c leg. cit. odnětím vojenské hodnosti s trvalým snížením zaopatřovacích platů o 25 (dvacetpět) procent. Podle § 22:1 :c leg. cit. se nezapočítává pro zvýšení služného doba řízení před kárným výborem I. stolice od 11. října do 21. prosince 1926. Doba řízení od konečného — Č. 8715 —
863
usnesení kárného výboru I. stolice se podle § 25:6 leg. cit. ze započtení pro zvýšení služného nevylučuje.
Dalších obvinění: 1. že přijal 5000 Kč, které mu přinesl Ivan S. od K.; 2. že trpěl, že jména jeho bylo zneužíváno k politickým demonstracím t. zv. Červenobílých, s jejichž vedoucími osobami očividně udržoval styky; 3. že porušil povinnost zachovati důvěrnost ve své osobní záležitosti — výslovně mu uloženou; 4. že 30. června 1926 jako vedoucí úřadu náčelníka hlavního štábu samovolně a bez vědomí ministra nár. obrany zrušil výn. z 21. června 1926, kterým ministr nár. obrany zprostil generála Š. zem. voj. velitelství v K., byl st-l zproštěn, ad 1. a 3. — poněvadž podle výsledků odvolacího závěrečného projednání obviněný nebyl z takového jednání usvědčen; — ad 2. se zřetelem na to, že o obvinění tom nebylo učiněno ani při vydání rozkazu příslušného představeného, ani později opatření, předepsané v § 65:2 a § 71:3, 4 instrukce A-XIV; ad 4., poněvadž v tomto zakázaném jednání nelze spatřovati skutkovou podstatu poklesku, náležejícího do příslušnosti kárného výboru. Odvolání obviněného, — pokud odpůrčí účinek jeho nebyl staven již tímto usnesením, — bylo zamítnuto.
Pojednávaje o stížnosti do posléz uvedeného kárného výroku musil nss vzhledem k obsahu stížnosti konstatovati především v této všeobecné části svého nálezu, že jest podle §§ 2, 5, 6 a 7 zák. o ss toliko povolán, aby přezkoumával k návrhu stran zákonitost a formelní správnost rozhodnutí neb opatření úřadů správních, že se mu však nedostává kompetence k tomu, aby jako řádná stolice instanční nahrazoval nař. výroky úřadů správních svými vlastními rozhodnutími. Nss stojí vně organismu veřejné správy, nenalézá sám práva jako právní stolice a nemůže proto doplňovati ani skutkovou podstatu, ze které vycházely správní úřady při vydávání svých rozhodnutí. Nemohl proto vžiti v úvahu návrhy stížnosti, které jednak staví jednotlivá tvrzení a námitky st-lovy pod sankci svědeckých výpovědí, jednak se dožadují doplnění skutkových podstat jednotlivých kárných poklesků slyšením svědků a provedením i jiných průvodů. Tyto návrhy přesahují rámec přípustného vedení stížnosti před nss a musily proto zůstati bez povšimnutí při právní revisi nař. výroku. Tuto provedl nss na podkladě a v rámci stížnosti takto:
I. Stížnost obírá se ve svých vývodech mezi jiným i otázkou kompetence žal. úřadu k stíhání kárných poklesků st-li za vinu kladených a bylo se nss-u v prvé řadě obírati touto věcí. Stížnost uplatňuje v tom směru námitku osobní nepříslušnosti žal. úřadu a spatřuje ji v tom, že byl st-1 kárně stíhán pro t. zv. ruské věci, ačkoliv nebyl v době, kdy měl podle kárné žaloby a odsuzujícího výroku žal. úřadu spáchati inkriminované činy (v r. 1920 až 1921) čsl. voj. gážistou ani v činné službě ani mimo ni. St-1 byl prý dne 1. ledna 1919 se souhlasem generála Štefánika propuštěn ze svazku čsl. vojska na Rusi, přestal býti čsl. důstojníkem a stal se jím teprve 3. prosince 1921, kdy byl opětně přijat a do služeb čsl. vojska zařazen Věstníkem mno z 3. prosince 1921 č. 122. Nevztahovala se proto na st-le v kritické době kárná moc čsl. voj. správy a nemohl býti pro činy v době té spáchané kárně stíhán.
Nss neuznal výtku tu důvodnou. — Č. 8715 —
864
Jak vysvítá z reprodukce této námitky, připouští sám st-1, že byl před 1. lednem 1919 příslušníkem čsl. legií na Rusi, domnívá se však, že vystoupil z tohoto voj. poměru dne 1. ledna 1919 na základě propouštěcího aktu generála Štefánika. Závisí proto zodpovědění otázky vznesené na spor uvedenou výtkou na tom, jakého obsahu byl zmíněný akt generála Štefánika a jaké disposice učinil o služ. poměru st-lově. Podle spisů bylo vyhlášeno nařízením ministra vojenství M. R. Štefánika, daným v Jekatěrinburku dne 31. prosince 1918 a uveřejněným v § 3 rozkazu čsl. vojsku na Rusi ze 7. ledna 1919 č. 2, že »dosavadní velitel II. čsl. divise, velící Jekatěrinburské skupině, Radula G. obdržel na vlastní žádost dovolenou na neurčitou lhůtu bez požitků, jakož i že vzhledem k nynější voj. situaci může přijmouti službu v ruské armádě.« Slovné znění tohoto rozkazu nepřipouští jiného výkladu, než že generál Štefánik jako representant a velitel čsl. legií dal st-li na jeho žádost dovolenou na neurčitou dobu bez požitků a svolil k tomu, aby jako čsl. legionář přijal službu v ruské armádě. Aktem tím nebyl však st-1 propuštěn ze svazku čsl. legií a nepřestal býti příslušníkem zahraničního vojska ani potom, když přijal službu v cizí armádě. Tak chápaly ostatně uvedený rozkaz i orgány čsl. voj. správy na Rusi, když zařadily později po zřízení důstojnické zálohy (rozkaz z 20. května 1919 č. 33) st-le jako důstojníka čsl. vojska, který sloužil v jiné spojenecké armádě, do důstojnické zálohy skupiny B (rozkaz osobních změn z 15. srpna 1919 č. 42).
Na tom nemůže nic změniti ani tvrzení stížnosti, že u zahraničního vojska nebyl znám institut dovolené bez požitků a že proto nelze vykládati shora řečený rozkaz generála Štefánika podle jeho slovného změní, nýbrž podle smyslu. Tento pak že může býti jedině propuštění st-le ze svazku čsl. legií na Rusi. Nehledíc ani k tomu, že jest při výkladu správních aktů rozhodujícím především znění toho kterého správního aktu, mluví proti stanovisku stížnosti i skutečnost, že v rozkaze čsl. vojsku na Rusi ze 7. ledna 1919, v němž byl obsažen akt ministra vojenství generála Štefánika o dovolené st-lově, jest uveřejněno pod §em 2 ustanovení téhož funkcionáře z 30. pros. 1918 tohoto znění: »1. Ten, kdo sloužil v čsl. vojsku , 2. Čechoslováci-dobrovolníci, poddaní jiných států, mají právo požádati o propuštění ze svazku naší armády. Tyto žádosti budou příznivě vyřízeny, jakmile to válečná situace dovolí.«
Nelze se dopátrati rozumného důvodu, pro který by byl generál Štefánik, kdyby byl chtěl propustiti st-le z čsl. zahraničního vojska, užil v nařízení, týkajícím se služ. poměru st-lova, jiného výrazu, než »propuštění«, resp. že by byl nazval jedno a totéž opatření jednou »propuštěním ze svazku« a po druhé »dovolenou na neurčitou lhůtu«. Je tomu tak tím méně, uváží-li se, že nařízení o dovolené st-lově bylo vydáno časově o jeden den později než ustanovení o propouštění voj. osob ze svazku čsl. armády vůbec. Při výkladu, jaký dává stížnost řečenému opatření generála Štefánika, zůstalo by dále nevysvětlitelno, proč mluví opatření to »o lhůtě« a proč dává st-li povolení ke vstupu do služeb ruského vojska, když přece znamená »propuštění« pojmově i právní zánik příslušnosti k určitému svazku navždy a tím ovšem i zánik — Č. 8715 —
865
jakékoli služební neb jiné moci vůči propuštěnému. Šlo-li skutečně o propuštění st-le z čsl. vojska, pak nemělo smyslu dávati mu svolení ke vstupu do ruské armády a disponovati tak s jeho osobou v době, kdy do svazku čsl. vojska již nenáležel.
A ježto konečně může míti právní účinky i individuelní správní akt, který se příčí předpisům, byl-li jen vydán příslušným k tomu činitelem, nelze z toho, že snad předpisy platné pro čsl. legie neznaly instituce dovolené bez požitků, důvodně dovozovati, že shora řečený akt ministra Štefánika přes to, že mluví o dovolené na neurčitou lhůtu a bez požitků, dovolenou takovou st-li právně uděliti nemohl a že se proto akt ten rovná ve svých právních účincích propuštění z čsl. vojska vůbec. Z řečeného vysvítá, že se dovolává stížnost mylně nařízení generála Štefánika jako aktu o propuštění st-le dnem 1. ledna 1919 ze svazku čsl. vojska a že je dotčená výtka její lichá.
Leč stížnost jde v souvislosti s předeslanou námitkou ještě dále a tvrdí, že st-1 nebyl v kritické době příslušníkem čsl. vojska, ani připustí-li se, že měl od 1. ledna 1919 jako legionář dovolenou na neurčitou dobu bez požitků. Mezi legiemi a armádou ve vlasti nebylo prý žádné spojitosti a stávali se legionáři příslušníky čsl. vojska po návratu do vlasti jen, přihlásili-li se do armády té a byli-li aktem ministerstva nár. obrany do této armády zařazeni. Takové zařádění provedeno bylo u st-le teprve Věstníkem mno z 3. prosince 1921 č. 122 a nelze ho proto považovati za čsl. příslušníka před tímto datem. Ani tento názor nebylo lze uznati správným.
Podle § 2 zák. č. 462/19 jest legionářem každý dobrovolník čsl. legionářské (revoluční — zahraniční) armády, který byl do ní zařazen na základě přihlášky učiněné příslušnému orgánu nebo zástupci Čsl. Nár. Rady v Paříži, nebo některé z jejích odboček nejdéle do 28. října 1918, a to úplně dobrovolně, bez jakéhokoli nátlaku .... a v den převratu skutečně v ní službu konal. Tento poměr legionáře jako vojína čsl. státu zůstal nezměněn po stránce osobní i po návratu legií jako čsl. vojska do vlasti. Nebylo třeba žádné zvláštní inkorporace těchto prvých vojáků čsl. republiky do tělesa armády domácí a splynula obě tělesa v jeden celek čsl. vojska bez jakýchkoliv dalších opatření. Činný branný poměr čsl. legionářů byl založen shora řečeným dobrovolným vstupem do čsl. legií a mohl býti změněn jen výslovným aktem voj. správy. Příslušníci zahraničního vojska zůstali po svém návratu do vlasti i v nabytých voj. hodnostech a nebyla jim hodnost nabytá za hranicemi znovu propůjčována. Tvořili a tvoří základ armády čsl. a byli pokládáni za příslušníky její bez jakéhokoliv projevu s jejich strany a bez jakéhokoliv právního aktu se strany voj. správy. Po jejich návratu do vlasti šlo toliko o to, setrvají-li v činném poměru vojenském i na dále, či nikoliv. Dokud neučinili projevu, vyjadřujícího úmysl vystoupiti z činné služby, slušelo považovati důstojníky jejich za důstojníky činné služby čsl. armády. Projev sám byl jen formelním prostředkem k tomu, aby bylo listinou prokázáno, že řečený činný poměr má trvati dále, resp. že dotčení důstojníci-legionáři si přejí, aby byla voj. služba jejich životním povoláním. To vysvítá i z § 14 vl. nař. č. 470/20, který ustanovil, že pokud důstojníci legionářského vojska byli přeloženi do stavu — Č. 8715 —
důstojníků z povolání, mají se vésti jako důstojníci z povolání domácího vojska, ostatní že se převedou ve své hodnosti do zálohy teprve po svém propuštění z činné služby.
Že důstojníci čsl. legií byli považováni za příslušníky voj. tělesa čsl. armády a že nebylo třeba u nich k nabytí právního postavení čsl. voj. gážisty žádného inkorporačního aktu čsl. voj. správy, vysvítá nade vši pochybnost jasně z ustanovení zák. č. 194/20. Zákon ten upravil podle svého nadpisu »přejímání voj. gážistů býv. rak.-uher., rak. a uher. branné moci do branné moci republiky Čsl.« a určil v § 1, že přejímání to spadá do pravomoci mno. Podle toho bylo třeba zvláštního přejímacího aktu mno toliko u voj. gážistů býv. rak.-uher., rak. a uher. branné moci a stávali se tito důstojníky čsl. branné moci teprve tímto individuelním správním aktem. Nic podobného nebylo předepsáno právním řádem pro důstojnky-legionáře a sluší proto míti za to, že právní poměr těchto důstojníků jako voj. gážistů čsl. založen byl již v době jejich zahraniční příslušnosti k důstojnictvu čsl. legií. Nebylo třeba proto ani u st-le, který, jak již bylo shora dolíčeno, nepřestal býti čsl. legionářem-důstojníkem ani tím, že přijal po 31. prosinci 1918 službu v armádě Kolčakově, aby po návratu do vlasti byl nově zařazen do čsl. vojska. Je tudíž mylným názor stížnosti, že se stal st-1 příslušníkem čsl. armády teprve zařazením, jež provedeno bylo Věstníkem mno z 3. prosince 1921. A ježto konečně sluší stihati kárně podle § 12 odst. 1 zák. č. 154/23 porušení povinností úředních, služebních a stavovských nejenom voj. gážistů v činné službě, nýbrž i mimo činnou službu, je pro danou otázku bez významu, byl-li st-1 jako voj. osoba na dovolené bez požitků voj. osobou v činné službě či mimo ni.
Když se věci takto mají, nelze přikládati reversu ze dne 15. listopadu 1920 jiného významu, než prohlášení, kterým se st-1 zavázal setrvati v činné službě voj. po dobu 10 let po odbytí studií ve Francii a nemá stížnost pravdu, tvrdí-li, že to byl revers sui generis, v němž se st-1 zavázal vstoupiti do čsl. armády za to, že bude poslán na voj. studia do Francie.
Jak dolíčeno, vztahovala se v kritické době spáchání činů uvedených v bodě 1—5) kárné žaloby kárná moc čsl. voj. správy na st-le a byl žal. úřad příslušným po stránce osobní k tomu, aby stihal st-le pro poklesky v době té spáchané.
II. Přecházejíc k úvahám o zákonitosti nař. výroku, vytýká stížnost, že se opírá řízení prováděné po nepotvrzení původního usnesení žal. úřadu, jakož i nař. usnesení o předpisy novely k zák. o voj. kázeňském a kárném právu z 8. dubna 1927 č. 55 Sb., vl. nař. z 30. června 1927 č. 90 sb. a instrukce i jednacího řádu pro kárné výbory (služební předpis A-XIV, vydaný výn. ministra nár. obrany č. 6334, V. V. 1927 č. 51 čl. 508), ačkoliv předpisy ty jsou pro st-le nepříznivější a neplatily v době zahájení kárného řízení i vydání výroku I. kárné stolice. Jest prý všeobecně platnou zásadou práva a to zejména práva trestního, jehož součástí jest i právo kárné, že může býti použito nových norem na případy, o nichž bylo zahájeno řízení v době platnosti předpisů starších, jen tehdy, jsou-li tyto nové normy pro obviněného materielně — Č. 8715 —
867
i právně formálně příznivější, než normy dosud platné. Že jsou předpisy, jichž použito bylo v nař. rozhodnutí, pro st-le nepříznivější, dovozuje stížnost k ustanovení čl. I, odst. 2 zák. č. 55/27 a čl. I č. 2—4 vl. nař. č. 90/27 (odstranění volitelnosti členů kárných výborů I. stolice), z čl. I, odst. 5 téhož zák. a čl. I, č. 14 vl. nař. č. 90/27 (zaručují účast kárnému žalobci v poradách kárného výboru bez poradního hlasu), zejména však z čl. I, č. 9 písm. a) cit. nař. o složení odvolacího kárného výboru pro kárné věci projednané v I. stolici kárným výborem mno. Také shora řečená instrukce zhoršuje prý procesní posici st-lovu v § 102, odst. 4 a 5 o postupu a podmínkách nepotvrzení konečného usnesení odvolacího kárného výboru ministrem nár. obrany a nemělo jí proto býti použito na kárný případ st-lův.
Uvedenou výtkou vznáší stížnost na spor otázku o časové účinnosti norem kárného práva důstojnického a o vlivu, jaký má pozdější kárná norma na případy sběhnuvší se před její účinností, resp. na kárný proces, který nebyl dosud ukončen v době, kdy norma byla vydána. Nss nemusil řešiti tuto otázku v celé její šíři, neboť z předpisů, jichž se stížnost v této souvislosti dovolává, jest zřejmo, že st-li netanou na mysli materielní ustanovení nových předpisů, nýbrž že pozastavuje toliko předpisy, jež se týkají řízení kárného a spadají svojí povahou do kategorie předpisů procesních. Procesní předpisy jsou však dle ustálené praxe soudní, opírající se o souhlasné názory právní nauky a literatury, normami juris cogentis a zmocňují se ihned všech poměrů, jež za vlády starších norem ještě nevyzrály. Jest proto podrobiti zásadně novým procesním normám veškeré procesní úkony předsevzaté po tom, kdy procesní norma vstoupila v účinnost a jest v tomto směru bez právního významu, zda jest věc posuzovati po stránce materielně-právní podle práva platného v době vzniku právního poměru, či nikoliv. To platí i o předpisech kompetenčních, které působí ihned a bezprostředně a zasahují, pokud není stanoven výslovně opak, i procesy již pendentní. Při tom jest nerozhodno, jsou-li procesní normy podle svého obsahu určitému poměru příznivější či nikoliv. Jen z důvodu účelnosti bývají někdy pojímány do procesních zákonů přechodná ustanovení, jimiž se připouští, aby proces, který započal za působnosti dřívějšího zákona, dokončen byl podle norem tohoto zákona. To jest však výjimka z dříve řečené všeobecné zásady a možno se jí dovolávati toliko tam, kde se procesní zákon postaral positivními předpisy o přechodná ustanovení toho druhu (srovn. na př. Ott: Soustavný úvod ve studium nového řízení soudního, 2. vyd. I. str. 11, Stroch: Řízení trestní, I, str. 125, Pražák: Rak. právo správní, I, str. 20, Vervier: Der Rechtswechsel im offentlichen Recht, I, str. 140 a 141).
Pro voj. kárné řízení jako formální řízení administrativní platí v plném rozsahu shora řečená zásada a sluší proto podrobiti procesním předpisům pozdějším jako předpisům juris cogentis všechny případy, o kterých v čase, kdy normy ty nabyly účinnosti, řízení kárné podle dřívějšího zákona již počalo, ale dosuď skončeno nebylo. Obsah norem těch a zejména jejich vliv na procesní posici obviněného, nemůže státi zásadně v cestě tomu, aby jich bylo použito, a nemá ani významu skutečnost, jsou-li předpisy ty kárně stihanému nepříznivější, či nikoliv. — Č. 8715 —
Proti procesní kárné normě nejsou procesní situace kárného řízení immuní.
Tato zásada došla positivního výrazu v zákoně o voj. kázeňském a kárném právu č. 154/23 ve znění novely z 8. dubna 1927 č. 55 Sb., který v § 38 odst. 1 vztáhl in toto a tedy i co do formelního postupu a řízení předpisy zákona toho na činy, které byly spáchány před jeho účinností a nebyly dosud pravoplatně vyřízeny. Svou retroaktivitu vyloučil zákon ten toliko, pokud jde o činy gážistů mimo hodn. třídy a nutno proto toliko činy těchto voj. osob posuzovati podle ustanovení dřívějších (§ 38, odst. 1 věta druhá leg. cit.). Všechny předpisy, jichž se stížnost dovolává ve shora řečené své výtce, jsou podle své nesporné povahy předpisy práva formelního a platí o nich v neztenčené míře vše, co bylo právě dovoženo o časové účinnosti norem procesních. Při tom je nerozhodno, jsou-li cit. předpisy podle svého obsahu st-li příznivější či nikoliv. Skutečnost ta je v této relaci zcela irelevantní a nemusil se nss proto obírati otázkou výhodnosti, resp. nevýhodnosti předpisů těch pro právní postavení st-lovo.
Odpadla tedy příčina k zodpovědění oněch vývodů stížnosti, které porovnávají některá dřívější ustanovení s korespondujícími předpisy shora cit. vl. nař. ke kárnému zákonu a ze srovnání toho dovozují, že použitím předpisů nových nastalo zhoršení procesní posice st-lovy a tím poškození jeho zájmů. Jen pro úplnost buď poznamenáno, že jest stížnost na omylu, vytýká-li v této souvislosti nař. výroku vadnost řízení a shledává-li ji v tom, že novým členům žal. senátu nebyla dána možnost, aby slyšeli hlavní průvodní svědky K. a S. a mohli si tak učiniti z autopsie úsudek o nevěrohodnosti svědků těch. Výtka tato spočívá na názoru, že platí pro kárný proces v II. stolici zásada ústnosti a bezprostřednosti bez jakéhokoliv omezení a že proto možno bráti v úvahu jen ty svědecké výpovědi, které byly učiněny před odvolacím kárným výborem. Leč z jednotlivých ustanovení kárného práva (srovn. § 25, odst. 3 zák. č. 154/23 a § 48, odst. 2 vl. nař. č. 203/23, § 100 odst. 3 instrukce) vysvítá, že je sice dovoleno slyšeti i v odvolacím řízení kárném osobně svědky a znalce, v předpisech těch nelze však nalézti kogentní normy, která by osobní výslech nařizovala. Naopak; cit. předpisy nasvědčují tomu, že má odvolací kárný výbor v tom směru úplnou procesní volnost a že je proto ponecháno jeho úvaze, aby rozhodl, jakým způsobem chce potřebné průvody provésti. Dostačí zajisté i přečtení zápisů o výslechu svědků a nelze spatřovati v tom, že někteří svědci nebyli slyšeni osobně, porušení proces, předpisů. Nedopustil se proto žal. úřad žádné vady, neslyšel-li v t. zv. druhém závěrečném projednání svědky K. a S. osobně a je opačné stanovisko stížnosti mylné.
Z předeslaných vývodů plyne, že základní hledisko stížnosti o časové účinnosti procesních norem kárného práva důstojnického je mylné a že nelze zejména v této otázce dovolávati se zásad všeobecného materielního práva trestního (čl. IX. úvod. patentu k trest. zák. z 27. května 1852 č. 117 ř. z. a čl. XI. úvod. patentu k voj. trest. zák. z 15. ledna 1855 č. 19 ř. z.). Ze zásad těch nelze čerpati závěry o tom, bylo-li po zákonu přípustno, aby odvolací kárný výbor provedl řízení, jež následovalo po nepotvrzení prvotního jeho usnesení, v jiném složení, než — Č. 8715 —
869
v jakém se usnesl na konečném usnesení tom, resp. aby jednal podle § 102, odst. 4 a 5 služ. předpisu A-XIV. Je tedy námitka stížnosti uvedená pod II. bezdůvodná a nesprávnými jsou konkluse z ní činěné.
III. Obírajíc se zákonitostí vl. nař. č. 90/27, vytýká stížnost, že čl. I, č. 9 písm. a) vl. nař. toho odporuje § 13, odst. 3 kárného zákona a že proto i nař. výrok, který o předpis ten se opírá, je stižen nezákonností. Rozpor mezi oběma předpisy spatřuje stížnost v podstatě v tom, že podle čl. I, č. 9 písm. a) cit. vl. nař. ze stálých členů odvolacího kárného výboru čtyři členové v generálské hodnosti mají míti určení pro odvolací řízení v kárných věcech projednávaných v I. stolici kárným výborem mno, kteří podržují při tom své dosavadní určení, ačkoliv § 13, odst. 3 kárného zákona č. 154/23 nařizuje, že stálí členové odvolacího kárného výboru mají býti jen čtyři, členství jejich má býti trvalé a nemají míti jiného služebního určení než vykonávání funkce kárných soudců odvolacího kárného výboru. Cit. předpis rozmnožil prý protizákonně počet členů odvolacího kárného výboru na 8 a přivodil, že rozhodovali o kárné věci st-lově po nepotvrzení prvotního usnesení odvolacího kárného výboru jiní členové, než kteří se touto věcí zabývali před tím. — Ani této výtce nebylo lze přiznati důvodnost.
§ 13 kárného zák. č. 154/23 upravuje také otázku organisace disc. úřadů voj., ustanovil v 3. odst., že kromě kárných výborů I. stolice zřizuje se odvolací kárný výbor u mno, který funguje v instanci II. a konečné. Tento kárný výbor jest složen podle znění cit. ustanovení z předsedy a členů, z nichž jeden musí býti důstojníkem justiční služby. Předseda i členové tohoto výboru jsou stálí a ustanovuje je mno.
Z ustanovení tohoto vysvítá především, že kárné řízení voj. se provádí ve dvou stolicích, z nichž stolice II. je zřízena u mno. Zákon užívá pojmu »odvolací kárný výbor« ve dvojím smyslu. Označuje tak jednak vyšší kárný orgán, který je nadřízen v procesním smyslu kárným výborům I. stolice, jednak má na mysli odvolací kárný výbor jako sbor rozhodující o konkrétním odvolání. Sluší proto přihlížeti při výkladu cit. ustanovení kárného zákona k tomuto dvojznačnému výrazu odvolací kárný výbor« a čisti s tohoto hlediska jednotlivé jeho věty.
Podle cit. § 13, odst. 3 rozhoduje o odvolání odvolací kárný výbor ve sboru složeném z předsedy a 4 členů, z nichž jeden musí býti důstojníkem justiční služby. Předpis tento týká se složení jednotlivých senátů odvolacího kárného výboru a je do té míry kogentní, že počet všech členů jednotlivého senátu nesmí býti ani větší ani menší pěti. Z ustanovení toho nelze však vyčisti, že by odvolací kárný výbor jako kárný orgán vůbec nesměl míti více členů, než jaký počet je uveden v ustanovení tom, resp. že by nemohl míti více sborů /senátů) pro kárné věci důstojníků různých hodností. Aby pak zamezena byla libovůle v sestavování odvolacího kárného výboru jako sboru kárného pro jednotlivý případ a aby byly zvýšeny záruky nestranného a spravedlivého rozhodování, ustanovuje třetí věta uvedeného paragrafu, že předseda a členové odvolacího kárného výboru jsou stálí a že je ustanovuje mno. Zákon chce, aby složení sboru, který bude rozhodovati in concreto, nebylo určováno ad hoc, pro ten který individuelní případ, nýbrž aby byl sbor ten určen předem a nastupoval v případě potřeby automaticky. — Č. 8715 —
Ježto zákon nemá předpisu obdobného §§ 101 a 104 služ. pragm. úřed. a nestanoví nikde období, po které členové odvolacího kárného výboru svou funkci vykonávají, není právo mno o ustanovování stálých členů co do možných osobních změn časově omezeno. Mno může listinu stálých členů odvolacího kárného výboru změniti, ovšem za předpokladu, že změna ta nenastala jen pro určitý případ. Pevného funkčního období členové nemají a není zákonné překážky, aby listina členů těch nebyla doplněna, resp. členové nahrazeni některými jinými stálými členy. Z toho plyne, že stálost členství odvolacího kárného výboru není svojí podstatou ničím jiným, než předurčením určitých osob vojenských za členy odvolacího kárného výboru, resp. že mno je co do ustanovování členů těch omezeno v tom směru, že nesmí přesedy a členy senátu ustanovati ad hoc pro jednotlivý případ. Jiný dosah a význam pojem ten v § 13, odst. 3 zák. č. 154/23 nemá a nevylučuje zejména, aby členové odvolacího kárného výboru zastávali vedle své funkce kárné ještě jiná služební místa.
Výklad tento podporuje zejména 2. odst. cit. § 13 kárného zákona, který má ustanovení o složení kárných výborů I. stolice a určuje, že jsou sbory ty složeny ze stálého předsedy a 4 členů. Předsedu ustanovuje velitelství, u něhož je kárný výbor zřízen, z důstojníků pověřených vyšším velitelstvím. Tím, že byl některý důstojník pověřený vyšším velitelstvím ustanoven stálým předsedou kárného výboru I. stolice, neztrácí již vyšší velitelství, jež mu bylo svěřeno. Naopak velitelství to mu zůstává vedle jeho funkce jako předsedy kárného výboru I. stolice. Nemá proto stížnost pravdu, přikládá-li výrazu »stálý« jiný smysl a domnívá-li se, že členové odvolacího kárného výboru nesmí míti jiné služební určení, než právě jen členství v odvolacím kárném výboru.
Má-li však § 13, odst. 3 zák. č. 154/23 obsah, jak uveden byl v předchozích úvahách, nemohla vláda porušiti zákon, určila-li v čl. I, č. 9 písm. a) nař. č. 90/27, že ze stálých členů odvolacího kárného výboru, jež ustanovuje mno, mají 4 členové v generálské hodnosti určení pro odvolací řízení v kárných věcech projednaných v 1. stolici kárným výborem mno a nelze o ustanovení tom důvodně tvrditi, že by nebylo kryto zákonem.
Jak ze spisů správních vysvítá, ustanovilo mno výnosem z 19. čerčervence 1927 stálé členy odvolacího kárného výboru pro kárné věci projednané v I. stolici kárným výborem zřízeným u mno a byl tento senát jedině příslušný k tomu, aby provedl odvolací kárné řízení a vydal kárný výrok II. stolice. Působnost odvolacího kárného výboru v dřívějším složení zanikla v nedostatku opačného výslovného přechodného ustanovení ex lege tím okamžikem, jakmile mno zřídilo dříve řečeným svým opatřením odvolací kárný senát pro kárné věci projednané v I. stolici kárným výborem zřízeným u mno, a nemohl se úřad ten v původním svém složení již zabývati věcí st-lovou. Z předeslaného plyne, že ustanovení čl. I, č. 9 písm. a) vl. nař. č. 90/27 zákona neodporuje a řídil se proto právem žal. úřad předpisem tím.
IV. V dalších svých vývodech obrací stížnost svou pozornost k služebnímu předpisu pro kárné výbory A-XIV. a shledává, že ustanovení § 102, odst. 4 a 5 jsou v rozporu se zákonem. Toto svoje tvrzení dovozuje — Č. 8715 —
871
stížnost 1. z § 25, odst. 7 kár. zák. Podle předpisu tohoto má prý ministr nár. obrany právo nepotvrditi konečné usnesení odvolacího kárného výboru jen tehdy, potřebuje-li řízení doplnění; instrukce dává prý mu však v § 102, odst. 4 právo nepotvrditi konečné usnesení libovolně, nesouhlasí-li s ním. Správnost tohoto názoru potvrzuje prý i 5. odst. cit. § 102, který mluví nejen o doplnění řízení, nýbrž i o »jiném opatření, 2. z §§ 17 odst. 7 a 25 odst. 3 zák. kárného. Ustanovení ta opravňují prý kárný výbor k vynesení konečného usnesení v neveřejném sezení jen tehdy, uzná-li na nevinu obviněného; § 102 odst. 5 instrukce dovoluje odvolacímu kárnému výboru však, aby i kromě tohoto případu se usnesl v neveřejném sezení na novém konečném usnesení a rozšiřuje tedy oprávnění této instance rozhodovati v neveřejném sezení na případy, které zákon nezná, 3. z toho, že ačkoliv kárný zákon nemá předpisu o tom, že se obsah nepotvrzeného konečného usnesení nesděluje obviněnému a že se mu také nemá sděliti obsah potvrzujícího výnosu ministra nár. obrany, ustanovuje to přece § 102 odst. 5 poslední věta cit. instrukce.
Ad 1. Podle § 25 bodu 7 kár. zák. potvrzuje konečné usnesení odvolacího kárného výboru ministr nár. obrany, jenž může podle potřeby naříditi též, aby bylo řízení doplněno a aby bylo vydáno nové konečné usnesení. Z ustanovení tohoto plyne především, že funkce odvolacího kárného výboru nezáleží ve skutečném a samostatném disc. decernátu, jako je tomu na př. u disc. komisí a senátů z nich tvořených podle služební pragmatiky úřednické a učitelské, jakož i že konečné usnesení odvolacího kárného výboru není správním aktem, který by sám o sobě mohl míti účinky proti obviněnému. Usnesení takové potřebuje naopak k své právní účinnosti potvrzení ministra nár. obrany. Vzniká tedy disc. nález II. stolice kárné teprve úhrnným aktem dvou činitelů, jejichž účast na tvoření aktu toho je celkem rovnocenná. Nález disciplinární není právně hotov, dokud tu není projevu souhlasné vůle obou činitelů. Tito dva činitelé rozhodují zásadně (pokud zákon nečiní výjimek) samostatně a na sobě nezávisle a není ministr nár. obrany ve svém právu potvrditi konečné usnesení odvolacího kárného výboru v žádném směru omezen (srovn. Hácha: »Disciplinární právo« ve Slovníku veř. práva čsl., sešit 5 str. 389). Nevyplývá-li však ze zákona, že by byl chtěl zákonodárce omeziti v nějakém směru spolučinnost ministra nár. obrany při tvoření kárného výroku II. stolice, lze tím méně vázati projev jeho nesouhlasu s konečným usnesením odvolacího kárného výboru na nějaké podmínky. Pravomoc ministra nár. obrany potvrditi či nepotvrditi konečné usnesení odvolacího kárného výboru je jen důsledkem zvláštní povahy kárného práva vojenského, jež jest úzce spjato se služební mocí a jež nemělo býti zbaveno vlivu velitelova ani při tvoření disc. nálezu.
Vykládá proto stížnost nesprávně předpis § 25 bodu 7 zák. kár. a nemá pravdu, domnívá-li se, že dává předpis ten ministrovi nár. obrany právo nepotvrditi konečné usnesení odvolacího kárného výboru jen tehdy, potřebuje-li řízení doplnění, čili jinými slovy, je-li řízení to vadné. Stížnosti tanou zřejmě na mysli slova § 25 odst. 7 kár. zák. »potvrzuje ministr nár. obrany, jenž může podle potřeby naříditi též, aby bylo řízení doplněno a aby bylo vydáno nové konečné usnesení«. Leč — Č. 8715 —
872
ustanovení to má jiný smysl a význam, než jaký mu přikládá st-1. Bylo již shora dovoženo, že je kárný výrok II. stolice produktem souhlasné vůle dvou na sobě zásadně nezávislých činitelů. Při důsledném provedení této zásady nemohl by ministr nár. obrany nařizovati ze své moci, aby řízení kárné bylo doplňováno, a byl by omezen na pouhý projev nesouhlasu s konečným usnesením odvolacího kárného výboru. Než zákon prolomil shora vytčenou zásadu o rovnocennosti obou činitelů v neprospěch odvolacího kárného výboru, když ustanovil, že může min. nár. obrany podle potřeby naříditi též odvolacímu kárnému výboru, aby řízení doplnil a vydal nové konečné usnesení. Zákon rozšiřuje zmíněnou dikcí pravomoc ministra nár. obrany zasahovati do kárného procesu v II. stolici, ukládaje současně odvolacímu kárnému výboru, že se musí podrobiti vůli tohoto činitele a podle ní zaříditi další. Má proto ministr nár. obrany nejenom právo, aby potvrdil či nepotvrdil konečné usnesení odvolacího kárného výboru vůbec, nýbrž může i naříditi, aby řízení bylo doplněno, domnívá-li se, že je stiženo neúplností. Nelze tudíž opříti stanovisko stížnosti ani o shora cit. dikci § 25 odst. 7 kár. zák. a neodporuje zákonu § 102 odst. 4 instrukce A-XIV., pokud určuje, že může ministr nár. obrany, nesouhlasí-li s konečným usnesením odvolacího kárného výboru, odepříti mu potvrzení, t. j. odepříti je kdykoliv a nejenom za předpokladu, že se domnívá, že řízení potřebuje doplnění.
Ad 2. Jak ze spisů zjevno, byl nař. výrok vydán po provedení t. zv. druhého závěrečného projednání, neusnášel se tedy odvolací kárný výbor na výroku tom jen v neveřejném sezení a nemůže proto ovšem st-1 vytýkati, že odporuje zákonu předpis, který v jeho věci nebyl vůbec aplikován (§§ 5 a 6 zák. o ss).
Ad 3. Bylo již dříve dolíčeno, že je kárný výrok II. stolice úhrnným aktem, který může projeviti právní účinky proti obviněnému voj. gážistovi teprve, byl-li potvrzen ministrem nár. obrany. Z této singulérní povahy uvedeného správního aktu vyplývá, že vše, co jeho perfekci předchází, spadá do rámce interního úředního dění, jež se vymyká jakékoliv ingerenci stran. Nemají proto strany nároku na to, aby seznaly, jaké stanovisko zaujal ministr nár. obrany k určitému konečnému usnesení odvolacího kárného výboru, dokud usnesení to potvrzeno nebylo a nestalo se správním aktem. Na této zásadě spočívá ustanovení § 25 odst. 8 kár. zák., jež určuje, že konečné usnesení odvolacího kárného výboru se při závěrečném projednání neprohlašuje, nýbrž že oznámí se obviněnému s důvody rozhodovacími písemným vyhotovením teprve, když bylo potvrzeno ministrem nár. obrany. Usnesení kárného výboru samo o sobě je jen projevem jednoho z činitelů, kteří jsou zákonem povoláni, aby vydali kárný výrok II. stolice, a zůstává interním úkonem úředním, dokud mu nepropůjčí potvrzovací výrok ministra nár. obrany charakteru naříkatelného rozhodnutí úřadu správního. Jako internum úřadu je ovšem vyloučeno z nahlédnutí stran a nemůže jim býti sdělováno. Také projev ministra nár. obrany, kterým projevil tento činitel svůj nesouhlas s konečným usnesením odvolacího kárného výboru, spadá do sféry interního úředního dění a nemůže býti obviněnému přístupným pro tuto svou povahu. — Č. 8715 —
873
Ustanovil-li za tohoto stavu věci služební předpis A-XIV. v § 102 odst. 5 poslední větě, že nepotvrzené konečné usnesení odvolacího kárného výboru, jakož i výnos ministra nár. obrany, jímž odpírá tomuto usnesení svůj souhlas, patří k poradnímu zápisu a nesmějí se dávat k nahlédnutí, nelze vytýkati, že by předpis ten příčil se svým obsahem zákonu č. 154/23 a je opačné tvrzení stížnosti liché. Řídil-li se za tohoto stavu práva žal. úřad cit. předpisem a neoznámil-li st-li ani nepotvrzené konečné usnesení odvolacího kárného výboru, ani výnos ministra nár. obrany usnesení to nepotvrzující, nemohl se dopustiti poklesku proti řádnosti kárného procesu a je lichou námitka, která konstruuje z toho, že st-1 neseznal obsah uvedených dvou projevů, vady řízení.
Stížnost se v této souvislosti ještě domnívá, že uvedený předpis je nezákonný také proto, že jej nelze uvésti v souhlas s předpisem § 100 bodu 2 téhož služ. předpisu, který ukládá předsedovi odvolacího kárného výboru, aby podal po zahájení závěrečného projednání přehledný obraz případu. Tento obraz byl by prý zcela neúplný a tudíž velmi málo přehledný, kdyby měl zamlčeti obsah nepotvrzeného konečného usnesení odvolacího kárného výboru a nepotvrzujícího výnosu ministra nár. obrany. Leč stížnost přehlíží, že podle dalšího obsahu uvedeného předpisu nelze rozuměti »podáním přehledného obrazu případu« nic jiného, než přehledné vylíčení skutkového stavu věci v podstatných částech a dosavadního průběhu, pokud je toho k objasnění věci třeba. Tomuto požadavku je však plně vyhověno, oznámí-li, resp. konstatuje-li předseda odvolacího kárného výboru, že nebylo usnesení odvolacího kárného výboru ministrem nár. obrany potvrzeno. Sdělování obsahu zmíněných dvou úředních aktů obviněnému nenáleží podle své povahy nutně k vylíčení děje a nelze proto z ustanovení toho, které je vlastně jen provedením § 48 shora cit. vl. nař., nic dovoditi proti správnosti předpisu § 102 odst. 5 služ. instrukce A-XIV.
Stížnost snaží se konečně dovoditi nesprávnost předpisu § 102 odst. 5 služ. instrukce o nesdělování obsahu nepotvrzeného konečného usnesení a nepotvrzujícího výnosu ministra nár. obrany obviněnému i poukazem na to, že § 100 bod 2 téže instrukce nařizuje přečtení konečného usnesení kárného výboru I. stolice a případně i uvedení důvodů nepotvrzení konečného usnesení kárného výboru příslušným představeným, a že by tudíž mělo platiti per analogiam totéž o zveřejnění shora řečených dvou interních aktů. Námitka tato však přehlíží, že kárný zákon neupravil — jak vysvítá ze srovnání § 22 odst. 2, 4 a 6 s § 25 odst. 7 a 8 — stejným způsobem poměr mezi konečným usnesením kárného výboru I. stolice a potvrzujícím výrokem voj. představeného s jedné strany a mezi konečným usnesením odvolacího kárného výboru a potvrzením téhož ministrem nár. obrany se strany druhé, a že již proto nelze rozšiřovati analogicky to, co platí o zmíněných dvou aktech I. stolice kárné, na konečné usnesení odvolacího kárného výboru a projev ministra nár. obrany usnesení to potvrzující, resp. nepotvrzující. Nelze proto viděti v uvedeném § 102 odst. 5 instrukce A-XIV. nesrovnalost ani s posléz uvedeného hlediska a je výtka stížnosti, obírající se — Č. 8715 —
otázkou zveřejnění shora řečených dvou aktů odvolacího řízení kárného, zcela bezpodstatnou.
V. Další nezákonnost spatřuje stížnost v tom, že odvolací kárný výbor projednal přes ustanovení § 12 odst. 4 zák. č. 154/23, § 3 odst. 2 vl. nař. č. 203/23 a § 5 odst. 1—3 instrukce kárnou věc st-lovu, ačkoliv obviňovala kárná žaloba st-le v bodech 1—5) a 9) z činů, které zakládají skutkovou podstatu zločinů podle §§ 6 a 1 zák. na ochranu republiky č. 50/23 a jichž stihání náleží trestním soudům. St-1 byl prý podle bodu 1—5 kárné žaloby v důvodném podezření vyzvědačství na prospěch sovětské vlády a v neprospěch Francie jako spojence čsl. republiky ve smyslu všech odstavců § 6 zák. na ochranu republiky č. 50/23. Bylo prý proto povinností odvolacího kárného výboru, aby přerušil kárné řízení a vyčkal rozhodnutí příslušného soudu. Námitku tuto nemohou podle vývodů stížnosti oslabiti ani důvody nař. usnesení, které popírají, že by bylo lze spatřovati v obvinění vyjádřeném v bodech 1—5 kárné žaloby skutkovou povahu zločinu podle § 6 cit. zák. č. 50/ 23, neboť zkoumati, zda inkriminované činy zakládají skutkovou podstatu činu stíhatelného trestním soudem, nepřísluší kárným instancím, nýbrž příslušnému soudu. Obdobně má prý se věc i s bodem 9) kárné žaloby, kde je st-1 viněn, že v r. 1926 projevil úmysl připravovati státní převrat. Je tedy podle toho v podezření, že podnikl v době té jednání, jež směřuje k tomu, aby násilím se pokusil změniti ústavu republiky. Byl prý proto st-1 obviněn ze zločinu dle § 1 zák. na ochranu republiky a neměl žal. úřad se pouštěti do úvah, je-li dána skutková podstata zločinu či nikoliv.
Ani tuto námitku neshledal nss důvodnou.
§ 12 zák. č. 154/23 a § 3 vl. nař. č. 203/23 upravují, jak vysvítá z obsahu jejich, poměr řízení kárného k trestnímu řízení soudnímu a stanoví zásadně, že nemůže býti prováděno současně řízení trestní a řízení před kárným výborem, jakož i že řízení toto může následovati teprve, když bylo trestní řízení soudní provedeno. Vyhražuje tedy zákon trestnímu soudnímu řízení časovou přednost před voj. řízením kárným. To znamená, že bylo-li pro touž skutkovou podstatu zavedeno řízení trestní, má býti sečkáno s řízením kárným, resp. má nastati klid v řízení kárném až do ukončení trest. řízení soudního. Podle toho je vázán kárný úřad časovou předností řízení trestního jen tehdy, bylo-li toto řízení skutečně zahájeno. Tento předpoklad nebyl však dán u st-le a nemohl proto odvolací kárný výbor porušiti zákon, jestliže pokračoval v kárném řízení přes dotčenou výtku st-lovu.
Pokud by snad chtěla stížnost říci, že zmíněná dvě obvinění neměla býti vůbec stíhána kárně, nýbrž jen trestně, sluší uvésti, že subjektem trestní moci soudní je jedině stát, který také ustanovuje podmínky a způsob, jak má býti trestní moc vykonávána a který zřizuje k tomu konci zvláštní orgány, aby jeho jménem trestní moc vykonávaly. Trestní stíhání veřejnožalobních činů děje se z povinnosti úřední a platí o zahájení jeho zásada oficiality. Na to, aby bylo porušení právního řádu či právních statků stíháno vůbec, resp. jakým způsobem, nemá osoba, jež se porušení toho dopustila, právního nároku a nemůže proto býti dotčena ve svém subj. právu, jestliže stát, jako subjekt trestní moci, stíhání takové nenařídil. — Č. 8715 —
875
Nemůže tedy býti dotčen ani st-1 ve svých subj. právech tím, že nenařídil stát, resp. jeho trestní orgánové, trestní řízení pro shora zmíněné činy a že se tedy neuchopil výsostného práva, jaké mu poskytuje právní řád proti těm, kdo jej porušují.
Lze-li konečně ze zmíněných důvodů stížnosti vyčisti i námitku, že odvolací kárný výbor nebyl vůbec kompetentní k tomu, aby se zabýval shora řečenými činy a je kárně trestal, míjí se vývody ty cíle, neboť podle § 12 odst. 4, 2. věty cit. zák. a § 3 odst. 4 shora řečeného vl. nař. nevylučuje potrestání neb osvobození pro trestní čin v řízení soudním, řízení před kárným výborem a nestálo proto nic v cestě tomu, aby konaly kárné úřady svůj úřad i ve příčině uvedených dvou obvinění.
VI. Jako další stižní bod formuluje stížnost výtku nezákonnosti, resp. vadnosti řízení. Nezákonnost záleží prý v tom, že nebylo vyhověno návrhu st-lovu na zamítnutí nových členů odvolacího kárného výboru a provedeno t. zv. druhé závěrečné projednání před těmito členy, ač nejsou stálými členy a nebylo důvodu povolati za stálé členy náhradníky. Námitka ta souvisí úzce s výtkou, uvedenou shora pod č. III. a platí o ní v podstatě vše, co řečeno v tomto nál. v bodu III. Tam dovoženo, že odpovídá složení odvolacího kárného výboru, který projednal odvolání st-lovo v t. zv. druhém závěrečném projednání, zákonu, že členové senátu toho byli stálými členy, jakož i, že odvolací kárný výbor nemohl zabývati se kárnou věcí st-lovou po nepotvrzení prvotního svého usnesení v původním svém složení. Nešlo tedy o povolání náhradníků na místa dřívějších stálých členů odvolacího kárného výboru, nýbrž o nové složení tohoto kolegia, jež bylo povoláno, aby provedlo i procesy před odvolacím kárným výborem již zahájené, dosud však neukončené. Nemohl proto žal. úřad dáti místa námitkám st-lovým, jimiž se tento bránil proti složení rozhodujícího senátu a musil provésti odvolání po nepotvrzení svého prvotního usnesení před sborem složeným z generálů jmenovaných mno ve výnose z 19. července 1927. Leč potom je ovšem mylným základní hledisko stížnosti o zamítání členů rozhodujícího senátu odvolacího kárného výboru a irelevantními jsou i skutečnosti, jimiž se snaží stížnost odůvodniti oprávněnost návrhu st-lova na zamítnutí shora řečených členů odvolacího kárného výboru.
VII.
VIII. Nezákonným je nař. usnesení podle dalších vývodů stížnosti i proto, že nebylo vyhoveno žal. úřadem námitce prevence trestního soudu pražského a brněnského a námitce prejudiciálnosti soudního řízení vedeného u těchto soudů proti K. a S., resp. proti poslanci D. St-1 podal na jmenované osoby žaloby pro přestupek urážky na cti, jehož se dopustili K. a S. tím, že obvinili st-le u mno ze skutků, které jsou uvedeny jako t. zv. ruské věci v bodu 1—5) kárné žaloby. Poslanec D. dopustil se pak urážky na cti tím, že obvinil st-le na sjezdu čsl. socialistů v B. z výroku, který je základem kárné žaloby v bodu 9. Předmětem obou trestních řízení bylo nařčení st-le ze skutků, pro které byl stíhán kárně, a musila býti proto řešena v řízeních těch otázka, zda čin, který je předmětem kárného řízení, byl skutečně spáchán. Měly prý proto kárné úřady podle ducha a smvslu § 12 odst. 4 zák. č. 154/23 vyčkati konečný výsledek soudního řízení a přerušiti do té doby řízení — Č. 8715 —
kárné. Je prý konečné také v zájmu právní jistoty, aby byly respektovány soudní rozsudky kárnými instancemi a zabráněno tak vydávání rozsudků sobě odporujících.
Stížnost nemá pravdu ani v tomto směru.
Jak již bylo shora uvedeno, upravil zákon č. 154/23 otázku časové přednosti řízení trestního před řízením disc. positivně v § 12 odst. 4, kde vyhradil řízení trestnímu přednost před řízením kárným. Současně však ustanovil, že potrestání nebo osvobození pro trestní čin v řízení soudním nevylučuje řízení před kárným výborem. Z doslovu tohoto ustanovení plyne, že se časová přednost řízení trestního může týkati toliko činů voj. gážisty a že tedy musí běžeti o řízení trestní, jež bylo zahájeno proti němu. V obou řízeních musí býti identita v subjektu deliktu kárného i kriminálního a identita deliktu samotného. Je tedy časová přednost trestního řízení dána jen v případech, kde jednání neb opomenutí, které je předmětem řízení kárného, je současně předmětem trestního řízení proti obviněnému. Nevztahuje se však na případy, v nichž osoba obviněná v řízení kárném nastoupí cestu soukromé žaloby na ty, kdož zavdali podnět k tomu, že bylo s obviněným zavedeno řízení kárné, případně na ty, kdož vytýkajíce obviněnému činy, jež jsou předmětem kárného řízení, dopustili se dle názoru obviněného urážky na cti. V případech těch není sám kárný poklesek předmětem řízení soudního a schází proto esencielní předpoklad časové přednosti řízení trestního ve smyslu § 12 odst. 4 zák. kár.
Neprávem dovozuje stížnost v této souvislosti, že lze podle ducha zákona a zásady § 12 odst. 4 zák. kár. rozšířiti analogickým výkladem cit. předpis na případy, kde rozhoduje soud o tom, je-li udání kárného činu osobou soukromou trestným či nikoliv a připustí k tomu konci i důkaz pravdy.
Kárné právo vojenské jako zvláštní disc. právo voj. gážístů liší se svou vnitřní podstatou od všeobecného práva trestního a aby bylo proto třeba výslovné disposice v zák. o kárném právu, aby řízení trestní mělo časovou přednost před řízením kárným. Dlužno proto považovati ustanovení § 12 odst. 4. zákona kárného za výjimečný předpis, který nepřipouští žádného extensivního rozšiřování na trestní procesy s jinou skutkovou podstatou, než která byla základem řízení kárného. Takovým procesem je i soudní řízení, v němž stíhá soud k soukromé žalobě voj. gážisty toho, kdo učinil udání o jeho jednání neb opomenutí, v němž shledaly příslušné kárné úřady skutkovou podstatu kárného poklesku. Na poměr těchto dvou procesů nelze vztahovati předpis § 12 odst. 4 cit. zák. kár. již proto, že se různí skutkové podstaty činů v procesech těch projednávaných; žal. úřad zamítl tudíž právem návrh st-lův, kterým uplatňována byla přednost procesu toho. Domnívá-li se stížnost, že může dojiti ve zmíněných dvou procesech k rozsudkům sobě navzájem odporujícím, přehlíží, že řeší každý z uvedených dvou procesů autoritativně jinou otázku, soud otázku, byl-li spáchán přestupek ublížení na ctí, kárný úřad otázku, byl-li spáchán kárný poklesek. Netřeba zvláště zdůrazňovati, že tu není místa pro analogii, které se dožaduje stížnost i pro tyto procesy, neboť různorodost procesů těch vylučuje použití analogie. — Č. 8715 —
877
Pokud se stížnost dotýká i otázky prejudiciálního významu trestního rozsudku, který vydán bude v řízení soud. o uvedené žalobě osoby obviněné kárné, pro řízení před kárnými výbory, sluší poznamenati, že soudní rozsudek ten nemůže vázati kárné úřady již proto, ježto jde o zcela různé věci, jež se liší jak skutkovými podstatami, tak i subjekty.
Nevyhověl-li za tohoto stavu věci žal. úřad návrhu st-lovu, aby odročeno bylo kárné řízení pro poklesky uvedené v bodech 1.—5. a 9. kárné žaloby proto, že st-1 podal na udavače poklesků těch, resp. na poslance D., který ho obvinil z výroku, jenž je základem kárné žaloby v bodu 9., trestní žalobu pro urážku na cti, neporušil zákon a je opačný názor st-lův bez právního základu.
IX. V této části obrací se stížnost proti formulaci kárné žaloby a vytýká jí vadnost proto, že rozkouskovala kárný poklesek styků st-le se Sověty v pět samostatných kárných obvinění, ačkoliv může zakládati jednání to podle své povahy skutkovou podstatu jen jednoho poklesku. Stalo se tak úmyslně, aby závažnost domnělého kárného provinění byla co nejvíce zdůrazněna a zjednány přitěžující okolnosti. St-1 vytýkal prý bodu 1. žaloby, že obvinění to je mlhavé a neurčité, jakož i že není odůvodněno. Totéž platí o 4. bodu žaloby, který neuvádí, proč pokládá přijetí 5000 Kč od K. za kárný poklesek, kdyžtě přijetí peněz od někoho bez udání motivů takovým pokleskem býti nemůže. Také bod pátý žaloby nespecifikuje francouzské knihy z maršálské školy v Paříži a ani zdaleka nenaznačuje, proč by se příčilo dodání těchto knih povinnostem vymezeným v § 12 odst. 1 kár. zák. Vylíčeným postupem byla zatížena podle vývodů stížnosti kárná žaloba i řízení o ní a také konečné rozhodnutí nejasností a neodůvodněností.
Podle tohoto svého obsahu má stížnost za to, aniž by uváděla určité normy, že jest formulování kárné žaloby vázáno na určitý postup a že zejména musí býti kárná žaloba odůvodněna. Nedostatek odůvodnění je podle názoru jejího podstatnou vadou řízení, která má vliv i na nař. rozhodnutí. Stížnost se mýlí. Stížnost neuvádí blíže, co má na mysli pod pojmem »kárná žaloba«. Zda míní rozkaz příslušného voj. představeného, aby bylo zahájeno kárné řízení se st-lem, či rozumí-li kárnou žalobou usnesení kárného výboru, kterým se odkáže po ukončení vyšetřování kárná věc k závěrečnému projednání (§ 17 odst. 7 zák. kár. a § 38 shora cit. vl. nař.). V obou případech vykládá si však stížnost zákon nesprávně.
Podle §§ 15, 17 a 20 cit. kár. zák. a §§ 25, 32, 38 cit. vl. nař. je rozkaz příslušného představeného, kterým se zavádí řízení před kárným výborem, jen projevem vůle, odnášejícím se k tomu, aby kárné řízení bylo zavedeno. Zákon nepředpisuje, v jaké formě musí býti vydán tento projev vůle příslušného voj. představeného, aby řízení kárné mohlo býti zavedeno, a nenařizuje ani, jak má býti formulován. Rozkaz ten je toliko podnětem k tomu, aby řízení kárné bylo zavedeno, a je věcí tohoto řízení, aby prokázalo, je-li rozkaz ten důvodným či nikoliv (srovn. §§ 16, 17, 20 et seq. kár. zák. a §§ 24, 25, 32 vl. nař.). Je ponecháno příslušnému představenému, jak chce rozkaz ten formulovati a jaké okolnosti uvede, aby své stanovisko zdůvodnil, resp. uvedl momenty, jež — Č. 8715 —
pokládá za přitěžující. Z předeslaného jde, že nemá obviněný stíhatelného nároku na to, aby byl i rozkaz zavedení kárného řízení zvlášť odůvodňován co do jednotlivostí a je opačný názor stížnosti mylný.
I míní-li stížnost kárnou žalobou odkazovací usnesení ve smyslu § 17 odst. 7 kár. zák., není nedostatek odůvodnění vadou. Podle cit. předpisu následuje po skončeném vyšetřování, jež provedl zpravodaj kárného úřadu za účasti kárného žalobce a obviněného, jako zvláštní procesní stadium odkaz k závěrečnému projednání. Usnesení odkazovací je obdobou vydání v obžalovatelnost řízení trestního a obsahuje mimo jiné body také jednotlivá obvinění, pro něž je voj. gážista kárně stíhán (§ 38 shora řečeného vl. nař.).
Lze tedy rozuměti kárnou žalobou ve vlastním slova smyslu teprve odkazovací usnesení, které je základem a rámcem pro závěrečné projednání a kárný nález sám. Kárný nález je podle své povahy formelním vyřízením odkazovacího usnesení (kárné žaloby) a absorbuje v sobě proto i všechny případné nedostatky a vady tohoto odkazovacího usnesení (kárné žaloby). Možno proto vady ty vytýkati toliko kárnému nálezu jako konečnému produktu celého řízení kárného. Mohla by tedy stížnost vytýkati, pokud jde o shora uvedená tři obvinění, nedostatek odůvodnění, resp. rozkouskovanost právních poklesků toliko nař. rozhodnutí. To však stížnost, jak jde z celého obsahu a tenoru předeslané výtky, touto výtkou nečiní a jde proto námitka její o nedostatku řádného odůvodnění a vadném formulování kárné žaloby mimo.
Ostatně i kdyby bylo lze viděti v námitce té výtku toho obsahu, že nař. výrok není odůvodněn, pokud jde o zmíněné poklesky, nebyla by výtka ta důvodnou. Pokud jde o poklesek uvedený v bodu 4. žaloby (přijetí 5000 Kč od K.), nebyl st-1 žal. úřadem uznán vinným poklesku toho a odpadá již proto jakýkoliv důvod ke stížnosti ve směru tom. Pokud pak jde o ostatní dvě obvinění, odůvodnil žal. úřad v nař. rozhodnutí své stanovisko a nelze proto důvodně tvrditi, že by výrok jeho byl v tom směru vůbec neodůvodněn.
X. V dalších svých vývodech namítá stížnost, že nař. usnesení překročilo v několika místech kárnou žalobu. Tato postavila vedle sebe zcela samostatně patero obvinění a nesměl prý proto žal. úřad přiváděti tato samostatná obvinění v příčinnou spojitost a podkládati těmto jednotlivým jednáním motivy, jež v kárné žalobě obsaženy nebyly. Tak zejména neměl prý kárný výbor bez nové kárné žaloby uváděti ve spojitost přijetí 5000 Kč s dodáním voj. knih a učiniti z obvinění o kompromitujících stycích jen kvalifikaci jiných samostatných kárných činů. Kárná žaloba žalovala prý dále, že st-1 dodal dvě francouzské knihy ze školy maršálské v Paříži a nemohl prý proto uznati žal. úřad st-le vinným, že dodal knihy z voj. škol v Paříži. Také tím, že odvolací kárný výbor uvedl v konečném usnesení slůvky »skutečně a tudíž« v dějovou a příčinnou souvislost samostatná obvinění, jež uvedena byla v kárné žalobě pod bodem 3. a 5., překročil prý žalobu. Překročení žaloby je konečně i to, že prý odvolací kárný výbor uznal st-le vinným, že trpěl zneužívání svého jména k politickým demonstracím fašistů již od května 1926, kdežto kárná žaloba vinila st-le z tohoto poklesku teprve od července 1926. — Č. 8715 —
879
Jak z předeslané rekapitulace stížnosti zřejmo, je výtka její založena na názoru, že jsou kárné úřady vázány kárnou žalobou, resp. jejím doslovným zněním do té míry, že kárný nález nesmí obvinění, jež kárná žaloba od sebe oddělila a do zvláštních odstavců uspořádala, slučovati do odstavce jednoho, nesmí je uváděti ve vzájemnou souvislost a nesmí je konečně přizpůsobiti podle výsledku kárného procesu. — Názor ten je však mylný.
Z povahy účelu kárné žaloby jde, že má rozkaz ten označiti osobu, proti které a činy, resp. opomenutí, pro které má býti kárné řízení zahájeno, resp. závěrečné projednání provedeno (srovn. § 25 shora cit. vl. nař.). Je proto obsah kárné žaloby závazný pro kárný úřad, pokud jde o osobu a o předmět a smí úřad ten podrobiti své kognici jen činy, pro které byla žaloba vznesena. Pokud jde o tento předmět kárného procesu, sluší uvážiti, že podle platného právního řádu není podstata kárných deliktů vymezena právní normou s onou individualisující určitostí, jako je tomu u deliktů kriminálních, a že tedy voj. kárné právo nezná abstraktních skutkových podstat kárných poklesků. Naopak vymezení podstat těch spočívá podle § 12 kár. zák. toliko v poukazu na porušení povinností úředních, služebních a stavovských. Důsledkem toho je však, že kárný soudce nemůže při nalézání, co je v konkrétním případě kárným pokleskem, býti vázán formulací jednotlivých bodů obvinění, pro něž je určitý voj. gážista kárně stíhán, ani jejich pořadem, tím méně pak seřaděním jich. Povinností i právem kárného soudce je, aby zhodnotil vzájemný vztah obvinění, maje při tom zřetel k celému smyslu obžaloby a aby odsuzující svůj výrok upravil podle skutkového děje, jak byl v rámci žaloby zjištěn. Při tom je ovšem vázán tím, že předmětem jeho odsuzujícího výroku musí zůstati tytéž skutky, pro které byla vznesena kárná žaloba.
Nedržel-li se za tohoto stavu věci žal. úřad v odsuzujícím svém výroku rozčlenění, jaké volila kárná žaloba, a uvedl-li v souvislost obvinění, uvedená v bodu 3) a 5) žaloby, nemohl jen tím překročiti kárnou žalobu a je opačné tvrzení stížnosti mylné. Ježto je rozhodující dále i smysl žaloby a celý její tenor, nelze kvalifikovati za její překročení ani skutečnost, že žal. úřad odsoudil st-le proto, že dodal knihy z voj. škol, ačkoliv bylo žalována, že knihy ty pocházely ze školy maršálské. Jde tu jen o opravu nesprávného označení knih, předmět žaloby zůstal však nezměněn, neboť žaloba shledávala ve své podstatě a podle svého úmyslu porušení služebních a stavovských povinností v tom, že st-1 dodal vůbec knihy z voj. škol, v nichž v Paříži studoval.
Podobně má se věc i pokud jde o určení počátku, kdy st-1 trpěl, aby zneužíváno bylo jeho jméno k politickým demonstracím fašistů. Kárná žaloba vinila st-le podle svého obsahu i smyslu z toho, že se pasivně choval k zneužívání svého jména hnutím fašistickým, jakož i že udržoval styky s hnutím tím, ačkoliv služebně hlásil svému představenému pravý opak. Vyčerpávala se tedy skutková podstata tohoto poklesku kárného v pasivním jednání st-lově a v udržování styků s fašisty přes to, že st-1 ministru nár. obrany hlásil opak. Doba, ve které se poklesek ten odehráti měl, byla esencielní součástí skutkové podstaty inkriminovaného činu jen potud, že byla spjata s hlášením — Č. 8715 —
opaku ministrovi nár. obrany a nebyla proto porušena identita činu, vzal-li žal. úřad za prokázáno, opíraje se o výsledky závěrečného jednání, že zmíněný kárný poklesek byl spáchán již v květnu a nikoliv v červenci, jak bylo žalováno v bodu 7. kárné žaloby v souvislosti s bodem 6. téže. Že by se st-1 v květnu r. 1926 byl nedopustil vůbec zmíněného činu, stížnost netvrdí a nepopírá také, že by ono hlášení opaku nepadalo do období od května 1926. Nelze proto také z tohoto důvodu mluviti o překročení kárné žaloby.
Ježto konečně neuvedl žal. úřad přijetí 5000 Kč v žádnou souvislost s faktem dodání knih K., naopak shledal i v pouhém dodání jich jeden z činů, jež st-le kopromitovaly, není důvodnou stížnost ani, pokud spatřuje překročení kárné žaloby v tom, že žal. úřad uvedl ve spojitost přijetí 5.000 Kč s dodáním voj. knih.
XI.
XII. Další námitkou přivádí stížnost na přetřes otázku rei judicatae a tvrdí, že všechny inkriminované činy, jež spadají do doby před st-lovou superarbitrací, byly již pravoplatně vyřízeny před zahájením kárného řízení a že tudíž nemohl býti st-1 kárné trestán pro činy ty. Tak prohlásil prý generál S., jako ministr nár. obrany, že podrobí-li se st-1 požadavkům min. a podá žádost o superarbitrací, nedojde ke kárnému řízení vůbec. St-1 žádost podal a zmíněný generál prý prohlásil k H.. »Považuji věc za likvidovanou s podmínkou, že se více o tom mluvit nebude.« Z toho plyne po názoru stížnosti, že bylo mezi jmenovaným min. jako příslušným představeným a st-lem závazně ujednáno a představeným tím pravoplatně rozhodnuto, že kárné řízení nemá býti zavedeno.
Jak z formulace této výtky patrno, uplatňuje jí st-1 dvoje právní hledisko. Nazírá na uvedený projev ministra nár. obrany jako na akt správní, kterým jmenovaný funkcionář pravoplatně rozhodl o kárných poklescích st-lových, takže nebylo možno po názoru stížnosti pro poklesky ty st-le později kárné stíhati. Současně spatřuje v něm i závazné ujednání, že st-1 nebude kárně stíhán, podá-li žádost za pensionování. Obě hlediska stížnosti jsou však lichá.
a) Zák. č. 154/23 neřeší výslovně otázku, které úřední akty kárného řízení voj. mají účinek rei judicatae. Leč z podstaty institutu rei judicatae se podává, že předpokladem věci rozsouzené může býti toliko určité rozhodnutí jako produkt judikující činnosti příslušného orgánu a že proto lze o ní mluviti toliko, bylo-li v dotčené věci rozhodnutí takové skutečně vydáno. K vydávání rozhodnutí v techn. slova smyslu v kárném procesu jsou povolány podle §§ 12 a 28 cit. zák. toliko kárné výbory a sluší proto míti za to, že jsou spojeny účinky rei judicatae jen s konečnými usneseními, jež byla vydána kárnými výbory a potvrzena příslušnými voj. představenými. Ministr nár. obrany není kromě toho vzhledem na předpis § 15 odst. 5 leg. cit. příslušným k tomu, aby činil prohlášení o prominutí kárného řízení a upravoval v tom směru nějak právní posici voj. gážisty. Leč potom nemohou míti účinky rei judicatae projevy příslušných voj. představených o tom, že kárné řízení zavedeno nebude, a nejsou projevy ty schopny v tomto směru právní moci. Nelze proto pohlížeti ani na shora uvedené prohlášení generála — Č. 8715 —
881
S. jako na akt schopný právní moci a nemůže stížnost právem odkazovati v tomto směru na věc rozsouzenou.
b) Pokud se stížnost snaží kvalifikovati zmíněné prohlášení generála S. ve spojitosti s podáním žádosti st-lovy o dání na trvalý odpočinek jako závazné ujednání o tom, že kárné řízení zavedeno býti nemá, je konstrukce její nepřípadná již proto, že by ujednání takové předpokládalo, jako vůbec každý právně závazný akt, aby vyšlo od příslušného k tomu činitele. Tím však, pokud jde o prominutí kárného stíhání, jak bylo řečeno shora, ministr nár. obrany není.
V podstatě z týchž úvah je lichou stížnost i pokud spatřuje právní moci schopný akt v projevu býv. min. nár. obrany U., že nesvoluje k tomu, aby st-1 stihal trestní žalobou obvinění, jež proti němu vznesly články uveřejněné v K-ově knize »Cesta revoluce«, v revue »Naše republika« a ve Večerníku Rudého Práva z 27. listopadu 1924, a jež se obsahově kryly s tím, co žalovala kárná žaloba v bodech 1.—5. (t. zv. ruské věci). Projev ten neměl vůbec souvislosti s kárným stiháním st-le a nelze jej proto považovati za nějaké autoritativní rozhodnutí o obviněních, jež byla uvedena v bodech 1.—5. kárné žaloby. Není-li však rozhodnutím, nemůže míti projev ten charakter správního aktu, který by byl schopen vejíti v právní moc a nemůže se ho stížnost dovolávati jako procesního prostředku, který vylučuje provedení kárného řízení pro poklesky uvedené v bodech 1.—5. kárné žaloby.
XIII. Nezákonným je dále nař. rozhodnutí podle vývodů stížnosti proto, že žal. úřad nedal st-li k nahlédnutí ani nepotvrzené první konečné usnesení svoje, ani neschvalující rozhodnutí ministra nár. obrany, ačkoliv obsah obou listin byl patrně znám odvolacímu kárnému žalobci. § 102 odst. 5 instrukcí A—XIV ustanovuje prý, že se tyto dva akty nesmí dávati k nahlédnutí stranám a mají prý tedy zůstati utajeny i před odvolacím kárným žalocem.
Ani této výtce nemohl nss přiznati důvodnost.
Jak z celého jejího tenoru zřejmo, vychází st-1 z názoru, že má v řízení kárném obviněný stejné procesní postavení jako kárný žalobce a že tedy platí v řízení tom princip parity stran, kterým je ovládán proces civilní. Leč tu přehlíží st-1, že je kárný žalobce, resp. odvolací kárný žalobce podle § 16 zák. č. 154/23 a §§ 22 a 23 vl. nař. č. 203/23 orgánem příslušného představeného (velitele), který zastupuje v kárném řízení jeho rozkaz ke kárnému stíhání a že je povinen podávali představenému tomu podle potřeby zprávy o postupu řízení. Je tedy kárný žalobce v stálém a úzkém spojení s příslušným voj. představeným a může mu tento dávati i příslušné pokyny, k řízení kárnému se odnášející. Podle toho zasahuje služ. představený prostřednictvím kárného žalobce, resp. odvolacího kárného žalobce do průběhu kárného procesu a je potom ovšem jen důsledkem tohoto poměru řečených orgánů kárného řízení k dotyčnému představenému, že má kárný žalobce jako alter ego služebního pána více práv v kárném procesu než obviněný. To potvrzuje na př. ustanovení § 16 odst. 4 kár. zák. o povinnosti kárného výboru slyšeti kárného žalobce před každým usnesením neb opatřením, předpis §§ 22 a 23 vl. nař. č. 203/23 o nahlédacím právu kárného žalobce do spisů, které je podstatně širší, než obdobné právo — Č. 8715 —
882
obviněného podle § 19 odst. 6 zák. č. 154/23. Obviněný má právo nahlížeti do spisů teprve po skončeném vyšetřování, kdežto kárný žalobce kdykoliv. Uchyluje se tedy kárné právo voj. gážistů dosti daleko od zásady rovnosti stran procesních a to v neprospěch obviněného a přiznává kárnému žalobci silnější vliv na průběh a obsah kárného jednání. Je proto mylným názor stížnosti o paritě stran v kárném procesu vojenském a nesprávnými i závěry, jež stížnost s tohoto hlediska činí. Také dovolávání se § 102 odst. 5 poslední věty služ. instrukce A-XIV selhává, uváží-li se, že je odvolací kárný žalobce orgánem ministra nár. obrany a jeho poradcem a že mu proto podle povahy věci nemůže zůstati utajeno ani nepotvrzené konečné usnesení odvolacího kárného výboru ani výnos ministra nár. obrany, jímž tento funkcionář odpírá usnesení tomu svůj souhlas. Předpis ten má zřejmě na zřeteli jen obviněného a obhájce a nelze proto žal. úřadu důvodně vytýkati, že porušil zákon, neumožnil-li st-li, resp. jeho obhájci, aby mohli nahlédnouti do shora uvedených úředních spisů.
XIV. Jako další stižní bod uplatňuje stížnost námitku nezákonnosti, kterou vidí v tom, že žal. úřad nevyhověl návrhu st-lovu, přednesenému ve dnech 28./29. listopadu 1927, jímž zamítl člena senátu generála justiční služby Dra V. pro stranickost a předpojatost. St-1 odůvodnil prý tento návrh dostatečným způsobem a bylo prý proto povinností žal. úřadu, aby zmíněný člen senátu neměl účast na dalším jednání a tím ani na nař. výroku. Ani tato námitka není oprávněna.
Aby byla co nejvíce zaručena nestrannost kárných úřadů, ustanovil § 13 zák. č. 154/23 v bodu 5., že platí o vyloučení a zamítnutí předsedy a členů kárných výborů pro závěrečné projednání ustanovených obdobně ustanovení hlavy VII. zák. z 5. července 1912 č. 131 ř. z. a zák. čl. XXIII: 1912, a recipoval tak v tomto směru pro kárný proces předpisy platné ve voj. řízení trestním. Podle § 116 zák. č. 131/12 může se státi odmítnutí některého člena neb zapisovatele rozhodujícího soudu pro obavu předpojatosti v II. stolici toliko až do začátku přednášky. Připouští tedy zákon uplatnění odmítacího práva ve příčině jednotlivých členů rozhodujícího senátu sice i za přelíčení, omezuje je však časově a to na dobu, než bylo započato s přednáškou. Přednáškou rozumí cit. zákon podle §§ 345 a 369 vylíčení věci a dosavadního průběhu trestního řízení, pokud je toho třeba, aby odvolací soud mohl posouditi odvolání. Také uvedení podstatného obsahu odvolacího spisu a z toho vyplývajících sporných bodů je úkolem přednášky. Vzhledem na ustanovení § 48 odst. 4 vl. nař. č. 203/23 sluší spatřovati v odvolacím kárném procesu obdobu této přednášky v podání přehledného obrazu případu po zahájení závěrečného projednání. Může proto obviněný zamítati předsedu, jakož i členy odvolacího kárného výboru z titulu podjatosti toliko přeď přednesem přehledného obrazu případu a není po tomta okamžiku již dovoleno odmítati jednotlivé členy odvolacího senátu pro podjatost. Zamítl-li za tohoto stavu práva st-1 člena odvolacího kárného výboru generála justiční služby Dra V. pro podjatost teprve dne 28. a 29. listopadu 1927, tedy teprve během řízení průvodního, učinil tak pozdě a neměl již stíhatelného nároku na to, aby žal. úřad o tomto návrhu meritorně jednal. Učinil-li přes to žal. úřad odmítací návrh ten — Č. 8715 —
883
předmětem svých úvah, návrhu tomu však nevyhověl, nemohl se dotknouti svým zamítavým stanoviskem procesních práv st-lových. Ostatně uznal podle zápisu o závěrečném projednání (str. 386 a 388), jak st-1, tak i jeho obhájce, že jim nedává kárný zákon žádného práva, aby mohli po zahájení závěrečného projednání zamítati členy rozhodujícího senátu pro předpojatost, a byli si tedy vědomi toho, že nevyhovění návrhu tomu nemůže znamenati pro st-le nějaké dotčení jeho práv.
XV. Další nezákonnost spatřuje stížnost v tom, že ačkoliv byl usnesením odvolacího kárného výboru připuštěn důkaz svědectvím ministra zahr. věcí Dra B. a výslovným omezením na thema probandi sub 27. návrhu st-lova z 8. listopadu 1927, byl přece svědek ten slyšen v t. zv. druhém závěrečném projednání o celé řadě věcí, jež ve zmíněném thema probandi obsaženy nejsou. Kromě toho byl prý svědek ten slyšen o všech možných skutečnostech, jenom ne o těch, pro které byl k výslechu připuštěn a byl prý vyslýchán ještě 23. listopadu 1927 a to bez usnesení odvolacího kárného výboru. Neměl prý proto žal. úřad práva, aby přihlédl k výsledku těchto nezákonných výslechů a je prý proto nezákonným i nař. rozhodnutí, které operuje s výsledky těmi a jmenovitě na nich zakládá svůj odsuzující výrok o věcech uvedených v bodu 9. kárné žaloby.
Podle tohoto svého obsahu uplatňuje stížnost, pokud jde o provádění průvodního řízení při závěrečném projednání odvolacího kárného výboru, dvoje právní hledisko. Jednak má za to, že lze vyslýchati v závěrečném projednání při provádění důkazu svědky toliko o věcech, o nichž byli na návrh obhajoby usnesením odvolacího kárného výboru připuštěni, jednak tvrdí, že druhý výslech min. Dra B. byl nezákonným, ježto byl proveden bez usnesení senátu. Nss neuznal výtky ty důvodnými.
Jak plyne z ustanovení §§ 17, 21 bodu 1, 25 odst. 3 zák. č. 154/23 a §§ 25 odst. 1, 4 a 5, 28, 32, 42 odst. 9, 48 a 49 vl. nař. č. 203/23 jest voj. řízení kárné ovládáno zásadou pravdy materielní a musí proto pečovati kárný výbor sám ze své iniciativy o to, aby vyhledána byla skutečná pravda a aby zjednán byl průvodním řízením úplný a spolehlivý základ pro rozhodnutí, pokud to ovšem obmezenými prostředky lidského poznání vůbec je možno. Rozvíjení se procesu kárného není tedy ponecháno jedině a výlučně návrhům a ingerencím kárného žalobce a obviněného, naopak závisí v podstatné míře na zásahu kárného výboru samotného. Tento má postupovati z úřední povinnosti tak, aby konkrétní kárný případ byl v mezích daných kárnou žalobou se všech rozhodných hledisek osvětlen a na jisto postavena objektivní pravda. Není tedy kárný úřad vázán při výslechu svědků snad jen na otázky, jež vyplývají z provedení určitého průvodu v rozsahu, jak byl obhajobou navržen, nýbrž může o své újmě klásti i otázky jiné, o nichž při navrhování a připouštění důkazu ani řeči nebylo. Rozhodující bude vždy okolnost, lze-li se nadití od určitého průvodu platného objasnění věci a je-li tedy průvod ten tak závažný, že by neprovedení jeho ohroziti mohlo objektivní zjištění pravdy. Nemohl proto porušiti žal. úřad zákon, slyšel-li snad min. Dra B. také o věcech, o nichž tento svědek nebyl obhajobou navržen a jest stížnost na omylu, tvrdí-li opak. — Č. 8715 —
Stížnost se však mýlí i vytýká-li dále, že byl min. Dr. B. vyslýchán dne 23. listopadu 1927, ačkoliv se na výslechu tom odvolací kárný výbor neusnesl. Je sice pravda, že podle § 17 odst. 7 kár. zák. a §§ 32, bodu 3 a 48 bodu 5 shora cit. vl. nař. se o připuštění a provedení průvodu usnáší toliko kárný výbor ve sboru a že je tedy doplňování průvodního materiálu z diskrecionální moci předsedy podle kárného práva voj. nepřípustno. Leč v daném případě bylo tomuto požadavku zákona plně vyhověno, neboť se odvolací kárný výbor podle zápisu o závěrečném projednání (str. 292) dne 22. listopadu 1927 a 23. listopadu 1927 usnesl na tom, aby byl min. Dr. B. vzhledem k výpovědím Dra K., Dra Z. a poslance S. opětovně slyšen jako svědek a bylo usnesení to prohlášeno předsedou odvolacího kárného výboru jak před prvním, tak před druhým výslechem. Bylo tedy slyšení min. Dra B., jako svědka provedeno procesně nezávadným způsobem a nepodařilo se stížnosti prokázati v tom směru opak.
Pokud stížnost vytýká v této souvislosti dále, že jmenovaný ministr byl slyšen o všem možném, jenom ne o tom, o čem byl připuštěn, sluší k tomu poznamenati, že s touto výtkou přichází stížnost opožděně. Podle § 42 bodu 9 poslední věty ve spojení s §em 49 odst. 5 vl. nař. č. 203/23, musí býti obviněný vyzván po každém provedeném průvodním prostředku, aby se o něm vyjádřil a má právo na takové vyjádření i obhájce. Ustanovení to má zřejmě za účel poskytnouti obviněnému možnost, aby mohl zaujmouti své stanovisko k výpovědím svědků a k průvodní síle jejich a aby mohl případně i korigovati výpovědi ty se svého stanoviska. Tohoto svého práva však st-1 v závěrečném projednání nepoužil a nevytýkal zejména, že se nepohybuje výslech ministra Dra B. v rámci návrhů st-lem, resp. jeho obhájcem činěných. Nemůže proto st-1 vznášeti výtku podobného obsahu teprve v řízení před nss (§§ 5 a 6 zák. o ss).
XVI.
XVII.
XVIII. Další vadu řízení vytýká stížnost, že žal. úřad nerozhodl vůbec o písemných návrzích obhajoby, které obnovovaly návrhy, jež byly učiněny v dřívějším řízení, avšak nebyly připuštěny, jakož i že bezdůvodně zamítl připuštění průvodů nových. Tím, že byly tyto nové průvody zamítnuty, nebyla prý dostatečně a objektivně vyšetřena skutková povaha kárných poklesků a je prý proto řízení vadné.
Je pravda, že podle § 42 odst. 9 ve spojení s §em 49 odst. 5 vl. nař. č. 203/23 je obviněný a obhájce oprávněn činiti za průvodního řízení před II. kárnou stolicí nové průvodní návrhy neb opakovati průvodní návrhy dříve zamítnuté. Stejně je pravda, že je kárný úřad ten povinen o návrzích těch rozhodnouti. Bylo by tedy zajisté nař. rozhodnutí stiženo vadou, kdyby byl žal. úřad předpisu toho nedbal a nerozhodl o podaných průvodních návrzích obviněného. Leč tomuto předpisu bylo, jak vysvítá ze zápisu o t. zv. druhém závěrečném projednání (str. 167/ 177 a str. 383) žal. úřadem vyhověno. Žal. úřad rozhodl o návrzích těch usnesením z 15. listopadu 1927 a z 26. listopadu 1927 a to nejenom — Č. 8715 —
885
o návrzích učiněných v podání z 11. prosince 1926, 15. prosince 1926 a z 8. listopadu 1927, nýbrž i o návrzích při prvém odvolacím závěrečném projednání do protokolu učiněných, tam zamítnutých a v druhém závěrečném projednání znovu opětovaných. Zamítnutí návrhů těch bylo řádně motivováno a nelze proto důvodně tvrditi, že by byl žal. úřad porušil platné předpisy, jež upravují postup při vyřizování průvodních návrhů, učiněných v dřívějším řízení, tam však nepřipuštěných. Ostatně vysvítá ze zápisu o závěrečném projednání ,(str. 467), že na dotaz předsedy senátu, bylo-li o všech průvodních návrzích rozhodnuto, obhájce st-lův ani slovem nevytýkal, že žal. úřad nerozhodl o obnovených dřívějších, avšak zamítnutých návrzích. Naopak je spisy prokázáno, že po vysvětlení daném členem senátu generálem Drem V. neměl obhájce vůbec připomínek ve příčině neprovedení průvodních návrhů. Je proto stížnost tvrdící opak, i v rozporu se stanoviskem, jež zaujal zástupce st-lův v řízení.
XIX. Po stránce meritorní omezuje se stížnost toliko na dvě výtky.
A. Prvá z nich staví se proti oné části nař. výroku, která uznala st-le vinným porušení povinností stavovských proto, že v roce 1920/1921 se ucházel prostřednictvím K. o službu v sovětské armádě, čímž udržoval s ním kompromitující styky, a tvrdí, že si žal. úřad nezískal žádného podkladu pro svůj předpoklad, že v době té byla naše republika se Sověty v poměru napjatém. Ačkoliv prý min. zahr. věcí sdělilo, že nemůže uvésti důkazy pro napjaty poměr mezi Sověty a republikou v kritické době, vychází přece žal. úřad ze zjištění, že napjatý poměr existoval, čímž prý překročil hranici volného uvážení. — I tato výtka jest bezpodstatná.
Předem dlužno konstatovati, že žal. úřad neshledal podle obsahu nař. rozhodnutí (str. 52) kvalifikaci uvedeného kárného poklesku jen ve skutečnosti, že se st-1 ucházel o službu v sovětské armádě v době, kdy byl poměr čsl. republiky k Sovětům napjatý, nýbrž i v tom, že se dotčené styky daly bez vědomí a svolení ministra nár. obrany jako služebního představeného st-le. Správnost tohoto druhého předpokladu jako esencielní součástky deliktní skutkové podstaty kárného poklesku nebéře stížnost v odpor a neformuluje proti tomuto pojetí stížního bodu. Musí proto i nss vycházeti při svém uvažování z předpokladu, že je ve shodě se zákonem závěr žal. úřadu, pokud kvalifikuje jednání st-lovo o stycích se Sověty za kárný poklesek proto, že st-1 navazoval dotčené styky bez vědomí a svolení ministra nár. obrany.
Pokud vytýká stížnost, že si žal. úřad nezjednal dostatečný podklad pro svůj úsudek o napjatém poměru republiky se Sověty, neshledal nss výtku tu důvodnou z těchto úvah:
Podle § 21, odst. 5 ve spojení s §em 25, odst. 3 zák. č. 154/23 a § 49 odst. 5 vl. nař. č. 203/23 má i odvolací kárný úřad pečlivě a svědomitě zkoumati průvodní prostředky co do jejich věrohodnosti a průvodní síly, jak jednotlivě, tak i ve věcné jejich vzájemné souvislosti, a může odvolací kárný výbor přihlížeti jen k těm průvodním prostředkům, které byly provedeny buď při závěrečném projednání před kárným výborem I. stolice anebo při závěrečném projednání před odvolacím — Č. 8715 —
886
kárným výborem. Z toho vysvítá, že je hodnocení jednotlivých průvodních prostředků ponecháno volnému uvažování kárného úřadu II. stolice, jakož i že může úřad ten vynésti rozsudek odsuzující jen tenkráte, nabyl-li z provedených průvodů plného přesvědčení o vině obžalovaného. Při tom může vžiti za prokázané jen ty skutečnosti, pro které si získal v průvodním řízení dostatečný skutkový materiál. Bude tedy odpovídati zákonu podle toho i závěr žal. úřadu o tom, že byl v roce 1920/1921 napjatý poměr mezi Sověty a republikou čsl. jen tehdy, lze-li jej opříti o některý z průvodních prostředků provedených v kárném procesu. Jak již uvedeno, popírá stížnost, že by tento předpoklad byl dán. Avšak neprávem.
Jak vysvítá z obsahu správních spisů, zjišťoval odvolací kárný výbor zmíněnou skutečnost dotazem jednak u mno, jednak u min. zahr. věcí. Kdežto mno sdělilo, že poměr náš k sovětskému Rusku lze nazvati v době té chladným a opatrným z důvodů hospodářských, prohlásilo min. zahr. věcí, že v letech 1920/1921 byl poměr mezi čsl. republikou a sovětským Ruskem stejně napjatý, jako mezi Ruskem a státy západní Evropy, jakož i že toto napjetí bylo sesilováno vnitropoliticky bojem o komunismus a revoluční propagandou podporovanou z Moskvy. Napjatý poměr ten zůstal nezměněn podle údajů jmenované noty až do společné akce evropské na konferenci v Janově. Je proto stížnost na omylu, tvrdí-li, že min. zahr. věcí sdělilo, že nemůže uvésti pro napjatost poměru mezi čsl. republikou a sovětským Ruskem žádných dokladů a nemá potom ovšem ani pravdu v tom, že žal. úřad neměl pro svůj závěr o napjatosti poměru toho podklad ve výsledcích průvodního řízení. Že by zmíněná zpráva min. zahr. věcí nemohla býti dostatečným a spolehlivým podkladem pro zjištění řečené skutečnosti, resp. že měl žal. úřad připustiti další průvody ve věci té, stížnost netvrdí a nss neshledal.
B. Druhá a poslední meritorní výtka spatřuje nezákonnost nař. rozhodnutí v tom, že shledalo skutkovou podstatu porušení stavovských a služebních povinností v dodání 2 knih z francouzských voj. škol v Paříži K-ému k opisování, ačkoliv se nepodařilo zjistiti, o jaké francouzské knihy šlo, ani jaký byl jejich název, obsah, rozsah a charakter. O porušení povinností mohlo by jiti po názoru stížnosti jen tehdy, kdyby se jednalo o knihy reservátní, tedy o knihy, jejichž orozrazený obsah by býval s to ohroziti či poškoditi zájmy francouzské armády.
Podle tohoto svého obsahu má uvedená výtka především za to, že v uvedeném jednání st-lově nelze spatřovati porušení povinností služebních a stavovských proto, že jednak nešlo o knihy reservátní, jednak že nebyla zjištěna průvodním řízením identita knih těch. V obojím směru je stížnost na omylu.
Podle § 12 zák. č. 154/23 je stíhati kárné každé porušení povinností služebních a stavovských. I když zákon sám blíže nevymezuje, co rozumí porušením povinností služebních a nepodává tedy abstraktních skutkových podstat činů těch, vyplývá přece z podstaty služebního postavení voj. gážisty jako článku voj. správy a současně i součásti branné moci, že spadá pod pojem porušení povinnosti služebních každé jednání neb opomenutí voj. gážisty, jež se příčí podstatě tohoto jeho — Č. 8715 —
887
zvláštního postavení. Budou tedy porušením povinností služebních nejenom poklesky proti všeobecným povinnostem, jež uloženy jsou čsl. důstojníku služ. přísahou a služ. předpisy, nýbrž i poklesky proti těm specifickým povinnostem, jež vyplývají pro jednotlivce z mimořádných poměrů, v nichž se ocitl z důvodů služebních. Takovým mimořádným poměrem je zajisté i voj. studium v cizině, které ukládá dotčenému voj. gážistovi, zejména pak generálu čsl. armády, aby dbal ve svém počínání mezinárodní kurtoasie a vystříhal se všeho, co by mohlo vzbuditi zdání, že zneužívá důvěry, kterou dotčený stát projevil tím, že ho ke studiu připustil. Vyplývá z povahy věci a netřeba proto blíže dovozovati, že je porušením této důvěry a tedy i porušením služebních povinností, zapůjčí-li voj. gážista, generál, vyslaný na studia do Francie, k opisování knihy z voj. škol příslušníku sovětského Ruska, o němž mohl dle zjištění žal. úřadu věděti, že je osobou Sovětům naprosto oddanou. Je tomu tak tím spíše, když v době kritické republika francouzská nežila v právním poměru se sovětským Ruskem a kdy tedy i mezinárodně nebyl poměr ten urovnán.
Z vylíčeného vysvítá, že nemá stížnost pravdu, domnívá-li se, že byla v konkrétním případě esencielní součástí kárného poklesku povaha dotčených voj. knih a že by mohl býti st-1 kárně stíhán pro porušení služ. povinností jen tehdy, kdyby bývalo šlo o knihy reservátní. Z téhož důvodu nepadá na váhu ani skutečnost, byl-li zjištěn v průvodním řízení nadpis a obsah dotčených voj. knih a byla-li tedy žal. úřadu známa identita jejich. Dostačujícím důvodem byl prostý fakt zapůjčení knih voj. učelišť K-ému. Že by tento předpoklad žal. úřadu, t. j. zapůjčení dvou knih francouzských voj. škol, neměl opory v průvodních prostředcích, o něž se žal. úřad v nař. rozhodnutí opřel, stížnost netvrdí. Prosté popření, že by st-1 vůbec kdy K-ému jakékoliv franc. voj. knihy k opisování dodal, není s hlediska § 18 zák. o ss dostatečně konkretisovaným brojením proti závěru a důvodům nař. rozhodnutí.
Leč i kdyby bylo lze spatřovati v dalších vývodech stížnosti dostatečně konkretisované námitky po této stránce, nebylo by lze dáti stížnosti za pravdu. Stížnost zdůrazňuje, že žal. úřad překročil meze volného uvážení proto, že shledal ve zmíněném dodání dvou franc. knih porušení povinností vytčených v § 12 odst. 1 kár. zák., ačkoliv nař. výrok sám zjišťuje, že se nepodařilo zjistiti species knižní, ani zda st-1 převzal povinnosti nedávati nikomu k disposici knihy ze škol francouzkých, resp. existuje-li vůbec opis těchto dvou franc. knih, který K. zhotovil. Tím chce stížnost patrně říci, že žal. úřad neměl skutkovou podstatu dostatečně zjištěnu. Neprávem.
Podle § 21 kár. zák. má odvolací kárný výbor průvodní prostředky co do jejich věrohodnosti a průvodní moci pečlivě a svědomitě zkoumati a usnášeti se o nich podle volného uvážení. Je tedy ponecháno subsumování skutkové podstaty jednotlivých kárných činů pod příslušnou kárnou normu volné úvaze kárných senátů a spadá hodnocení průvodních prostředků jednotlivě i ve vzájemném vztahu do sféry onoho soudcovského uvažování, které co do svého merita se vymyká přezkoumání nss-em. Kárným senátům je také zůstaveno hodnotiti okolnosti, které mohou míti vliv na věrohodnost slyšených svědků a nss nemůže samostatně hodnotiti tuto součást průvodnosti určité svědecké výpovědi. Kontrola nss-u jako čirá revisio in jure musí se omeziti jen na otázku, není-li snad průvodní materiál, o který se úřad opřel, vůbec nezpůsobilý, nebo pro porušení některého podstatného pravidla procesního podstatně vadný, a dále na otázku, zda provedené průvody činí skutkový závěr, k němuž úřad dospěl logicky a podle zkušenosti, vůbec možným.
V daném případě vzal žal. úřad za prokázáno, že st-1 dodal dvě knihy z franc. voj. škol K-ému a opřel se při tom o výpovědi S., K., M. a Líny K. Že by nebylo vůbec možno na podkladě těchto průvodů dospěti k závěru, že st-1 knihy ty skutečně dodal, nelze důvodně tvrditi a nss neshledal. Leč potom dlužno vycházeti z toho, že měl žal. úřad dostatečný podklad pro svůj závěr o porušení služ. povinností, jichž se st-1 dopustil tím, že zapůjčil dvě knihy z voj. škol franc. K-ému k opsání a je výtka, tvrdící opak, bezdůvodná.
Stejně bezdůvodnou je i druhá část předeslané meritorní výtky, která popírá, že dříve řečené jednání st-lovo mohlo zakládati skutkovou podstatu porušení povinností stavovských. Povinnosti stavovské jsou do jisté míry také povinnostmi služebními a záležejí v podstatě v tom, že důstojník má dbáti i mimo výkon služby, zejména pak v životě soukromém, cti stavu a vystříhati se všeho, čím by mohla býti umenšena vážnost a důvěra, jichž vyžaduje postavení důstojníka čsl. armády (srov. § 12 odst. 3 zák. č. 154/23). Nesrovnávalo-li se však inkriminované jednání st-lovo se služebními povinnostmi jeho jako voj. gážisty, vyslaného na studia do spřáteleného státu, vrhalo jednání to i nepříznivý odlesk na stav, jehož příslušníkem st-1 byl, a příčilo se tedy i stavovským povinnostem jeho. Nelze proto vytýkati žal. úřadu, že nesprávně hodnotil jednání st-lovo, uznal-li, že se nesrovnávalo jednání to s povinnostmi stavovskými a shledal-li v něm poklesek podle § 12 odst. 3 zák. č. 154/23.