Č. 4107.
Řízení před nss-em. — Obecní samospráva. — Dávka z přírůstku hodnoty: I. Dávka z přírůstku hodnoty jest za platnosti finanční novely obecní a vl. nař. č 143/1922 dávkou obecní. — II. Příslušná obec je legitimována ke stížnosti do rozhodnutí nadřízeného samosprávného úřadu vydaného ve věci dávky té. — III. Usnésti se na podání stížnosti na nss jménem obce Pražské přísluší městské radě. — IV. Na stížnost takovou stačí podpis primátora; podpisu dvou členů obec. zastupitelstva netřeba. — V. Osvobození od dávky z přírůstku hodnoty jest při převodu stav. parcely v roce 1922 provedeném posuzovati jen podle zák. č. 403/1922. — VI. I podle zák. 403/1922 nepodléhá dávce z přír. hodnoty převod stav. parcely již zastavěné, které se použije k nástavbě, pokud další podmínky zákona jsou splněny.
(Nález ze dne 14. listopadu 1924 č. 11288.)
Prejudikatura: Boh. 1210 adm.
Věc: Rada hlavního města Prahy proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Platebním rozkazem z 20. ledna 1923 předepsal magistrát hl. m. Prahy Emilu a Růženě F. v Praze z převodu domu č. p....v Praze na Tomáše Jana a Františku M. zcizeného smlouvou z 19. června 1922 na základě pravidel vydaných vl. nař. ze 17. dubna 1922 č. 143 Sb. (dodatek III.) dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti 62396 K 87 h. Odvolání manželů F-ových vytýkající, že uvedený převod jest podle § 1 č. 4 zák. z 30. března 1920 č. 209 Sb. od dávky osvobozen, poněvadž bylo vystavěno 4. patro a tedy jde o nástavbu, bylo sborem hl. m. Prahy pro vyřizování stížností usnesením ze 17. května 1923 zamítnuto. Dalšímu odvolání vyhověl zsv nař. rozhodnutím a zrušil rozhodnutí sboru pro vyřizování stížností a jím potvrzený platební rozkaz, poněvadž nástavba spadá pod ustanovení § 1 zák. z 28. prosince 1911 č. 242 ř. z. a tudíž i převod parcely, na níž byla provedena nástavba, pod ustanovení § 1 odst. 2 č. 4 zák. z 30. března 1920 č. 209 Sb., jenž stavebních parcel zastavěných z osvobození od dávky z přírůstku hodnoty nevylučuje.
O stížnosti podané radou hl. m. Prahy jménem obce pražské uvážil soud toto:
Odvodní spis podaný Emilem a Růženou F. popírá, že by obci pražské příslušela legitimace ku podání stížnosti, poněvadž v daném případě jde o zemskou dávku. Převod, který byl podnětem vyměření dávky, stal se dne 19. června 1922. Poněvadž pravidla o vybírání obecní dávky z přírůstku hodnoty, zavedená cit. vl. nař., počala působiti dnem jeho vyhlášení, t. j. dnem 23. května 1922, bylo pro vyměření dávky z tohoto převodu použíti uvedených pravidel.
Podle § 37 fin. novely jest dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti vybírati výhradně ve prospěch obce. Jde tedy nepochybně o dávku obecní. Je lhostejno, že dávka byla již samým zákonem zavedena pro všechny obce, takže se jednotlivým obcím zvlášť nepovoluje, jako je tomu dle § 35, odst. 1. fin. nov. u jiných dávek obecních, a že se obec ani na pravidlech neusnáší, kdyžtě pravidla tato dle § 37, odst 2. ve spojení s § 35, odst. 4. pro tuto dávku vydává vláda sama jednotným řádem. Dávka z přírůstku hodnoty neztrácí povahy dávky obecní a nestala se dávkou zemskou, jak odvodní spis míní, ani tím, že prov. nařízením k ob. fin. novele (vlád. nař. č. 143/1922) bylo ve smyslu odst. 4. § 35 novely vybírání dávky v Čechách zásadně přeneseno na zem. insp. pro zem. dávky a že vláda k návrhu zsv-u může právo k samostatnému vyměřování a vybírání dávky mimo obce v prováděcím nařízení uvedené přiznati ještě obcím jiným a po případě také přiznané již právo těmto obcím odníti. Neboť ustanovení tato upravují jen kompetenci k vyměřování a vybírání dávky a nemění ničeho na povaze dávky této jakožto dávky obecní, jež určena jest samým zákonem. Pokud pak súčastněná strana na doklad svého náhledu, že dávka i po vydání uvedeného prov. nař. zůstala dávkou zemskou, jakou byla za platnosti dřívějšího řádu o vybírání dávky z 13. září 1920 č. 345 Sb., dovolává se toho, že platnost tohoto řádu nemohla býti prov. nař. k ob. novele fin. zrušena a to proto, že prov. nař. bylo vydáno na základě § 60 ob. fin. novely, kdežto naznačený řád byl vydán na základě zák. z 9. dubna 1920 č. 280 Sb. o zvláštních opatřeních v oboru samosprávy, sluší poukázati k tomu, že ob. fin. novelou, a to odst. 4. § 35 ve spojení s § 37 byla vláda výslovně k vydání jednotného řádu o vybírání dávky z přírůstku hodnoty zmocněna, takže tímto zákonným ustanovením objektivní právo dávky z přírůstku hodnoty bylo nově upraveno, a dosavadní předpisy zákonné zrušeny. Na základě cit. ustanovení ob. fin. novely, tedy na základě ustanovení zákona a zmocnění v něm obsažených byla tedy vláda oprávněna vydati pravidla nová, jež nařízením č. 143/1922 vskutku vydala. Tomu nevadí ani okolnost, že ob. fin. novela jest označena jako zákon o přechodné úpravě finančního hospodářství
Bohuslav. Nálezy správní VI. 129 jest označena jako zákon o přechodné úpravě finančního hospodářs obcí a měst s právem municipálním, neboť působnost jeho není časově nijak obmezena a fin. novela ob. jest po dobu své účinnosti pro poměry jí upravené závaznou normou právní.
Jde-li ale, jak právě dolíčeno, o dávku obecní, a vybírá-li, jako v daném případě, dávku obec sama, pak není zde právní postavení obce jiné než při jinakých obecních dávkách, a není žádného důvodu pochybovati o tom, že jí vůči rozhodnutím ve vyměřovacím řízení vydaným náleží postavení procesní strany, jako o tom nelze pochybovati, jde-li o jiné dávky obecní. Nebylo proto důvodu odepříti jí legitimaci ke stížnosti podané k tomuto soudu do nař. rozhodnutí, jímž byl žal. úřadem v instanční cestě předpis dávky přezkoumán a zrušen.
Nss nemohl také dáti za pravdu zúčastněné straně, pokud v odvodním spise pochybuje o tom, zda obecní rada byla oprávněna podati stížnost jménem obce a pokud snaží se dovoditi, že podle § 55 ob. zříz. česk. byl k tomu oprávněn obecní starosta s jedním radním. Neboť usnášeti se o podání stížnosti k nss nepřísluší podle § 9 zák. ze 6. února 1920 č. 116 Sb. ústřednímu zastupitelstvu a podle § 139 ob. zříz. pražského nepřísluší také do působnosti primátora. Přísluší tedy usnášeti se o podání stížnosti takové podle § 7 zák. ze 7. února 1919 č. 76 Sb. obecní radě, pročež soud musil přijmouti stížnost podanou jménem obce pražské radou městskou.
Pokud snad zúčastněná strana chtěla vytýkati, že měla stížnost býti podepsána vedle primátora ještě jedním obecním starším, stačí poukázati k tomu, že ustanovení § 139 ob. zříz. pražského, o které by mohlo jediné jíti, vyžaduje v odst. 2. podpis dvou členů obecního zastupitelstva jen pro listinu, na které se má zakládati závazek obce k jiným osobám, což však o stížnosti k nss podané tvrditi nelze.
Dospěv k náhledu, že legitimace obce k podání stížnosti jest dána a že stížnost byla orgánem po zákonu k tomu povolaným podána, musil se soud zabývati námitkami stížnosti.
Stížnost popírá, že převod, z jehož podnětu v daném případě byla dávka vyměřena, jest od dávky z přírůstku hodnoty osvobozen, poněvadž osvobození stavebních parcel nevztahuje se na převody stavebních parcel zastavěných, nýbrž pouze na převody parcel nezastavěných. Opačný právní náhled žal. úřadu jest dle mínění stížnosti nesprávný. Maje zkoumati tuto námitku stížnosti, musil soud především zjistiti, podle kterých ustanovení zákonných sluší sporný případ posuzovati. Zák. z 30. března 1920 č. 209 Sb., jehož se nař. rozhodnutí dovolává, týká se jen převodů uskutečněných v letech 1920 a 1921, kdežto v daném případě se převod stal v roce 1922.
Podle § 3, odst. 2. zák. z 21. prosince č. 403 Sb. rozšiřuje se osvobození od dávky z přírůstku hodnoty podle zák. č. 209/20 na převody stavebních parcel v letech 1922 a 1923, když těchto parcel bude použito v plné podle stav. řádu přípustné výměře ke stavbám podle tohoto zákona, t. j. dle zák. č. 403/1922, dále podle zák. z 3. března 1921 č. 102 Sb. a podle zákonů o stav. ruchu. Zák. č. 403 z r. 1922 odvolává se sice na zák. č. 209/20, upravuje však všechny podmínky osvobození od dávky, zejména také otázku k jakým stavbám převedená stavební parcela musí býti použita, aby nárok na osvobození byl získán, úplně samostatně a nezávisle na zák. z r. 1920, takže sluší sporný případ, kdy převod se stal v roce 1922 posuzovati jen dle zák. č. 403 z r. 1922.
Podle § 1 tohoto zák. vztahuje se zákon tento na stavby uvedené v §§ 1 a 2 zák. č. 102/21, s nimiž bude v roce 1923 započato a které budou v tomto roce dokončeny nebo v nichž bude po roce 1923 náležitě pokračováno. Ustanovení §§ 1 a 2 zák. č. 102/1921 týká se pak novostaveb, přestaveb, přístaveb a nástaveb obytných stavení a budov pro provozování podniků, které byly v letech 1920 až včetně 1922 stavebně dokončeny.
Uvádí tedy zák. č. 102/1921, kterého se zák č. 403/1922 za účelem vymezení pojmu privilegované stavby dovolává, jako privilegovanou stavbu také nástavbu, stejně jako zák. z 28. prosince 1911, č. 242 ř. z., na který v té přičině odkazuje zákon č. 209/1920.
Nss vyslovil již ve svém nál. Boh. 1210 adm., že z toho, že zák. č. 242/1911 uvádí jako stavby privilegované také nástavby, vyplývá, že podle zák. č. 209/1920 nepodléhají dávce z přírůstku hodnoty ani převody stavebních parcel již zastavěných, jichž se použije k nástavbám, pokud jsou splněny i další podmínky zákona. Soud setrval na tomto názoru i pokud jde o zák. č. 403/1922, kterého jest v daném případě použíti, ježto, jak uvedeno, i zák. č. 102/1921, na nějž zák. č. 403/1922 za účelem vymezení pojmu privilegované stavby odkazuje, rovněž uvádí nástavby jako stavby privilegované.
St-lka se sice domnívá, že zákon chtěl slovy »převod stavebních parcel« naznačiti, že má na mysli jen stavební pozemky nezastavěné, ježto by jinak v souhlasu s terminologií dávk. řádu byl použil slov »převod nemovitostí«. Leč slova zákona: »převod stav. parcel« nebrání rozuměti jimi i převod stav. parcely již zastavěné, neboť i dům na stav parcele vystavěný jest podle § 297 o. z. o., součástí stav. pozemku, na kterém se nalézá, a podle §§ 417 a 418 o. z. o. vlastnictví budovy řídí se vlastnictvím pozemku, na kterém byla vystavěna, takže tedy budova sdílí právní osud zastavěného pozemku.
Výklad tento není v rozporu ani s ustanovením zák. č. 403 z r. 1922, dle něhož parcely musí býti v plné, podle stav. řádu přípustné výměře ke stavbě použito, poněvadž o použití parcely ve výměře podle stav. řádu přípustné lze mluviti nejen při pozemcích nezastavených, nýbrž i tam, kde se na pozemku stavba již nalézá.
K důvodu ekvity, jehož se stížnost k uhájení svého stanoviska dovolává, nemohl soud přihlížeti, ježto maje rozhodovati o zákonnosti nař. rozhodnutí, mohl hleděti jen k předpisům zákonným.
Vývody stížnosti, pokud jsou čerpány ze zvláštní stylisace zák. č. 209/1920 neb ze zák. č. 242/1911, soud zabývati se nemusil, neboť těchto zákonů nelze, jak již uvedeno, na daný případ použíti.
Z těchto úvah nemohl soud uznati důvodnou stížnost, pokud směřuje proti výroku, že převod zastavěných stav. parcel nepodléhá podle ustanovení § 1 č. 4. zák. č. 209/1920, ve spojení s § 3, odst. 2 zák. č 403/1922, dávce z přírůstku hodnoty.
Stížnost vytýká však dále, že v daném případě nebylo použito stav. parcely ku nástavbě v celé přípustné výměře, poněvadž nástavba 4.
129* patra byla provedena jen nad budovou uliční, nikoliv však nad dvorním křídlem, a že žal. úřad neprovedl v tom ohledu žádné šetření.
O této námitce uvažoval soud takto:
Nižší instance, které zúčastněné straně odepřely osvobození od dávky, vycházely z právního názoru, že zákon osvobození, jehož se zúčastněná strana domáhala, vůbec nepřiznává a neměly proto příčiny otázkou touto se zabývati.
Žal. úřad, přiznávaje osvobození, byl však povinen otázkou touto se zabývati. Než z nař. rozhodnutí, které převodům zastavěných parcel osvobození zásadně přiznalo, není možno poznati, zda žal. úřad touto otázkou se vůbec zabýval, to jest zda řešil otázku, v jakém rozsahu musí býti stavební parcela zastavěna, aby byl splněn dotčený zákonný předpoklad osvobození a jestliže se touto otázkou zabýval, z jakých důvodů — právních či faktických — řečený zákonný předpoklad (t. j. :»použití parcely ke stavbě v plné výměře dle stav. řádu přípustné«) pokládal za splněný.
Vzhledem k tomuto nedostatku nař. rozhodnutí neměla ani strana možnosti k této otázce zaujmouti stanovisko a ani nss nemohl nař. rozhodnutí v tomto směru přezkoumati.
Trpí proto nař. rozhodnutí v tomto bodě podstatnou vadou řízení, pročež je bylo zrušiti podle § 6 zák. o ss.