Č. 902.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Morava): Třebaže hodnota nabývací i zcizovací vyjádřeny Jsou v určitém případě ještě v měně rakousko-uherské, nepříčí se zákonu, když dávka z přírůstku hodnoty dle toho vypočteného vyměřena byla již v měně československé.
(Nález ze dne 23. června 1921 č. 7833.)
Věc: Leopold Ch. ve Vídni jménem vlastním a jako poručník nezl. Rudolfa L. (adv. Dr. Jar. Nebesář z Prahy) proti zemskému výboru moravskému v Brně o dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Zemský výbor moravský v Brně... v pořadu instančním potvrdil platební příkaz moravského zemského výběrčího úřadu v Brně ze dne 20. května 1920, kterýmž byla Leopoldu Ch. a nezl. Rudolfu L. uložena dávka z přírůstku hodnoty částkou 138 943 K 25 h v měně československé za převod vlastnictví nemovitostí prodaných podle trhové smlouvy vydané ve Vídni dne 9. září 1918 Karlu F. za 2 050 000 K. ― ―
Nejvyšší správní soud rozhoduje o stížnosti... uvažoval takto:
Podle předpisů §§ 1 a 5 zem. zákona moravského ze dne 26. prosince 1914 č. 18 z. z., kteréžto předpisy jsou tu směrodatny, sluší přírůstkem hodnoty nemovitostí dávce podléhajícím rozuměti rozdíl mezi hodnotou nabývací a hodnotou zcizovací. Jakožto hodnota nabývací byla v řízení vyměřovacím vzata za základ zjištěná obecná hodnota v den 1. ledna 1904, ovšem ve měně tehdy plativší, t. j. rakousko-uherské; jakožto hodnota zcizovací smluvená cena trhová dle smlouvy ze dne 9. září 1918, kterouž stěžovatelé nemovitosti odprodali. I tato cena vyjádřena byla v platné tehdy měně rakousko-uherské. Z vyšetřeného přírůstku 1 368 753,11 rakousko-uherských korun vyměřil úřad dávku a vyslovil, že jest ji zaplatiti v mnohem hodnotnější měně československé. Jen proti této části naříkaného platebního příkazu směřuje stížnost.
Než stížnost nebylo lze uznati za důvodnou. Východisko její, podle něhož přírůstek dávce podléhající rovná se subjektivnímu obohacení (zisku) zcizitelovu, neodpovídá ani znění, ani intenci dávkového řádu. Jak nejvyšší správní soud opětně byl vyslovil, jest za základ výměry dávky zásadně pokládati zjištěný objektivní rozdíl hodnot nabývací a zcizovací a to v době zcizení (§ 12 řádu dávk.). V daném případě jest touto dobou den 9. září 1918. Dotčený rozdíl hodnot došel výrazu částkou 1 368 753,11 v korunách rakousko-uherských a jest takto vyjádřený rozdíl hodnot po rozumu dávkového řádu basí pro vyměření dávky. Dávka sama vyměřuje se dle §§ 12 a 13 dávk. řádu v procentech zjištěného přírůstku hodnoty, a představuje tedy určitou procentní kvótu řečeného rozdílu hodnot.
Z toho plyne, že dávku slušelo vyměřiti takovou částkou, která odpovídá zákonnému procentu (§§ 12 a 13 dávk. řádu) rozdílu hodnot vyjádřeného v měně rakousko-uherské. Ježto pak následkem valutami úpravy bylo nutno vyměřiti dávku v korunách československých, je jasno, že mohlo se tak státi jen dle relace zákonem stanovené. Ze zákona z 10. dubna 1919 č. 187 sb. z. a n. nedá se na prospěch stížnosti nic vyvoditi. Neboť ustanovuje-li zákon tento, že závazky znějící na koruny rakousko-uherské měny, které jsou splatný v oblasti československého státu, platí se v korunách československých a že se při tom počítá jedna koruna československá za jednu korunu rakousko-uherskou, pak nelze nahlédnouti, proč by povinost dávková, která rovněž již před vydáním řečeného zákona po právu existovala, třebaže povinnost platební nastala teprve později, měla se počítati v relaci jiné. (Srv. Herzog: Das Rechtsmittelverfahren und die Rechtskraft der Entscheidungen in Steuer- u. Gebuhrensachen str. 3 a 4).
Příčina, která v daném případě činí dávkové břemeno tak tíživým, spočívá jen v nahodilé okolnosti, že zcizovací cena podle trhové smlouvy, v níž vymíněno bylo její deponování v době podpisu smlouvy u c. k. priv. všeobecného rakouského ústavu pro úvěr pozemkový ve Vídni, dostala se mimo oblast republiky Československé a že pak následkem nastalé měnové rozluky znehodnocení měny v rakouském státě postupovalo rychleji než ve státě československém. Tato nahodilá okolnost není však zákonným důvodem, aby přírůstek hodnoty a dávka z něho vyměřená počítaly se v hodnotě cizozemské.
Potvrdilo-li tudíž naříkané rozhodnutí postup vyměřovacího úřadu prvé stolice, nelze v tom shledávati nezákonnost i bylo bezdůvodnou stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 902. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 662-664.