NPD documents search: Boh. adm., 3 (1921)

Č. 12570.

Církevní věci: * Správa konfesního hřbitova není podle § 10 odst. 1 zák. č. 96/1925 Sb. ve spojení s § 14 odst. 2 zák. č. 464/21 Sb. oprávněna brániti tomu, aby na tomto hřbitově byla uložena urna s popelem příslušníka téže církve.
(Nález z 15. října 1936 č. 20515/35.)
Věc: Aloisie B. v Praze proti rozh. zem. úřadu v Praze z 4. března 1933 o uložení urny na hřbitově.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem z 10. srpna 1932 rozhodl magistrát hlav. města Prahy jako politický úřad I. instance, že urna s popelem Inž. Gustava B., zpopelněného v pražském městském krematoriu 9. července 1932, může býti uložena na pomník rod. hrobu na VII. katol. hřbitově Olšanském v odd. 8 č. 136 s odůvodněním, že rozhodnutí to zakládá se na odst. 2 § 14 zákona ze 7. prosince 1921 č. 464 Sb., který stanoví, že popelnice s popelem mají býti ukládány na hřbitovech v kolumbáriích nebo na jiných místech k tomu určených pod zemí nebo nad zemí, a na odst. 2 § 10 zákona z 23. dubna 1925 č. 96 Sb., který stanoví, že nikdo nesmí brániti slušnému pohřbení na hřbitově v rodinném hrobě.
Proti tomuto výměru podala arcibiskupská konsistoř v Praze rekurs, jemuž zem. úřad v Praze výnosem z 8. listopadu 1932 vyhověl, cit. výměr zrušil a uložil magistrátu, aby znovu instančně rozhodl, zejména v tom směru, zda nespadá záležitost projednávaná do oboru vnitřních záležitostí církve římskokatolické na základě § 14 zákona ze 7. května 1874 č. 50 ř. z.
Magistrát jednaje znovu o předmětné záležitosti rozhodl výměrem z 24. ledna 1933 v podstatě, že 1. rozhodování o žádostech za povolení ukládání uren na katol. zádušních hřbitovech na rozdíl na př. od výkonu církevních bohoslužebních obřadů při pohřbu osob, které mají býti spáleny, nelze považovati výhradně za záležitost spadající do oboru vnitřních záležitostí církve římskokatolické ve smyslu § 14 zákona ze 7. května 1874 č. 50 ř. z.,
2. že nevyhovuje žádosti Aloisie B. ze 6. srpna 1932 za povolení uložiti urnu s popelem jejího manžela na pomníku hrobu na VII. katolickém hřbitově Olšanském v odd. 8 č. 136, ježto nebylo prokázáno, že hrob ten ve smyslu zákonného předpokladu má charakter hrobu rodinného, neboť nebyla o jeho přenechání jako hrobu rodinného vyhotovena smlouva, vyžadující ke své platnosti schválení arcibiskupské konsistoře v Praze. Avšak i kdyby tomu tak bylo, nebylo by lze žádané povolení uděliti vzhledem k tomu, že Ing. Gustav B. byl v době úmrtí příslušníkem církve římskokatolické, kdežto ustanovení odst. 2 § 10 zákona z 23. dubna 1925 č. 96 Sb. se vztahuje na příslušníky jiných církví nebo na osoby bez vyznání.
Odvolání st-lčinu z tohoto výměru zem. úřad v Praze nař. rozhodnutím nevyhověl a potvrdil výměr I. stolice z důvodů uvedených v jeho odst. druhém, při čemž podotkl, že nepovažuje za správný názor vyslovený v rozhodnutí magistrátu pražského, že rozhodování o žádostech za povolení k ukládání uren na katolických zádušních hřbitovech na rozdíl na př. od výkonů církevních bohoslužebních obřadů při pohřbu osob, které mají býti spáleny, nelze považovati výhradně za záležitost spadající do oboru vnitřních záležitostí církve římskokatolické ve smyslu § 14 zákona ze 7. května 1874 č. 50 ř. z.
O podané stížnosti uvažoval nss takto:
Žal. úřad potvrdil rozhodnutí magistrátu hlav. města Prahy jako úřadu prvé stolice, kterým byla zamítnuta, st-lčina žádost o povolení uložiti urnu s popelem Ing. Gustava B. na pomníku hrobu č. 136 v oddělení 8 na VII. hřbitově Olšanském v Praze, v podstatě z důvodů prvým úřadem použitých, totiž, že nebylo prokázáno, že by šlo o rodinný hrob ve smyslu § 10 odst. 2 zákona č. 96/1925 Sb., a i kdyby to bylo prokázáno, že tohoto právě citovaného ustanovení nelze použíti v přítomném případě z toho důvodu, že se nevztahuje na příslušníky té konfese, jejíž orgánové spravují hřbitov, o který jde.
Stížnost vytýká především vadu, jíž je stiženo nař. rozhodnutí potud, že se nezabývalo a nerozhodlo vůbec o námitce odvolání st-lčina, že Olšanské hřbitovy nejsou hřbitovy konfesními, poněvadž nejsou v držbě a správě církve římskokatolické, a že ani benedikce části hřbitova (třeba právě VII.) neznamená ještě, že jde o hřbitov povahy konfesijní. Námitku tuto shledal nss bezdůvodnou vzhledem k tomu, že výsledek řešení sporné otázky, o kterou jde, jak bude níže dovozeno, není závislý na skutkové okolnosti, jde-li o hřbitov konfesní čili nic. Totéž platí také o tvrzené vadnosti řízení záležející v tom, že úřad nevyšetřil, zdali hrob, kterého se spor týče, je hrobem rodinným čili nic.
Ve věci samé totiž dlužno přihlédnouti především k tomu, že o ukládání popelnic ustanovil § 14 odst. 2 zákona ze 7. prosince 1921 č. 464 Sb. o pohřbívání ohněm všeobecně, že popelnice s popelem jest ukládati
48* na hřbitovech, v kolumbáriích neb na jiných místech k tomu určených pod zemí neb nad zemí, a že o ukládání popela mrtvol na hřbitovech platí tytéž předpisy jako o pochovávání mrtvol na hřbitovech. Toto ustanovení neobsahuje nijaké obmezení a nutno je proto vztahovati na hřbitovy všeho druhu.
V daném případě je tudíž zjistiti, byla-li by správa VII. hřbitova v Praze na Olšanech, kdyby šlo o hřbitov církve římskokatolické, povinna svoliti k pohřbení mrtvoly Ing. B., jenž byl za svého života nesporně příslušníkem této církve.
O pohřbívání byly vydány nové předpisy zákonem z 23. dubna 1925 č. 96 Sb. v jeho § 10 a tu jest uvážiti, nebrání-li použití těchto předpisů na daný případ skutečnost, že zákon ten je v nadpise označen jako zákon o vzájemných poměrech náboženských vyznání.
Nss neshledal, že by toto povšechné označení v nadpisu zákona znamenalo projev vůle zákonodárcovy, že ustanovení tohoto zákona nelze použíti jako pravidla pro úpravu poměrů příslušníků určité církve k této církvi a jejím zařízením, ježto tento úmysl z obsahu zákona samého není nijak patrný, ba naopak obsah zákona je toho dokladem, že citovaný nadpis zákona jen zcela všeobecně označuje hlavní obsah jeho; jednotlivá ustanovení zákona samého obsahují však úpravu rozličných právních poměrů i s hlediska širšího. Tak na příklad § 11 cit. zákona, jednající o nedělích a svátcích, v odstavcích 3 a 4 zakazuje všeobecně rušiti a překážeti náboženské slavnosti o svátcích kterékoli církve za hlavních bohoslužeb v blízkosti kostela a obvyklé slavnostní průvody náboženské na veřejných místech, kudy se průvod ubírá, a zřejmě z této povinnosti nevyjímá příslušníků církve, o jejíž náboženskou slavnost neb o jejíž průvod jde. Rovněž § 14 dává příslušníkům vojska a chovancům veřejných státních ústavů za určitých předpokladů možnost žádati od náboženské společnosti, ke které sami náležejí, pokud se týče od duchovních jejich vlastní náboženské společnosti, aby se jim dostalo náboženského vyučování nebo náboženských úkonů.
Takovým ustanovením je též odstavec 1 § 10, který zcela kategoricky praví, že nikdo nesmí brániti slušnému pohřbívání na hřbitově, ani je zakazovati, ani rušiti. Teprve v dalším odstavci 2 uvádí výjimky z tohoto všeobecného zákazu pro hřbitovy konfesní a tyto výjimky omezuje zcela jasně jen na některé případy pohřbívání mrtvol osob, které nebyly příslušníky té které církve. Poněvadž pak mezi těmito výjimkami není uveden žádný případ, kde by některá církev byla oprávněna odepříti slušné pohřbení na svém hřbitově příslušníku vlastnímu, platí i pro takovéto případy neztenčeně všeobecný předpis § 10 odst. 1 citovaného zákona č. 96/1925 Sb., že nikdo, tedy ani církev, nesmí brániti slušnému pohřbívání na hřbitově, a to právě proto, že odstavec 2 § 10 cit. zákona se nevztahuje na příslušníky té církve, která hřbitov spravuje (srov. Sommer ve Slovníku veřejného práva I. díl, str. 835, Svatoš: »O ukládání popela z mrtvol na hřbitovech« v Právníku r. 1933 str. 494 a násl., Tureček: České právo r. XV. č. 4 str. 25, důvodová zpráva z 31. března 1925 k § 10 zákona, tisk č. 5129 poslanecké sněmovny Národního Shromáždění z roku 1925, zpráva ústavněprávního výboru posla- necké sněmovny tisk č. 5136 z r. 1925 a zpráva kulturního výboru senátu ze 16. dubna 1925 tisk č. 2133 z roku 1925).
Právem tedy stížnost namítá, že i pro případ, že by zde šlo skutečně o hřbitov konfesní, nař. rozhodnutí vycházelo z nesprávného právního názoru, že správa konfesního hřbitova římskokatolického jest oprávněna odepříti, aby urna s popelem římského katolíka byla umístěna na tomto hřbitově.

Citace:

Č. 12570. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 910-913.