Č. 10034.

Legionáři. — Zaměstnanci veřejní: 1. * Místa obecních strážníků policejních spadají pod ustanovení § 4 zák. č. 462/19 o propůjčování míst legionářům . 2. * Zákon č. 16/20, jímž se upravují služební poměry trvale ustanovených zřízenců při obcích v Čechách, na Moravě a ve Slezsku , nezměnil nic na platnosti zákona č. 462/19 o propůjčování míst legionářům. 3. * Účinnost ustanovení § 4 zák. č. 462/19 o propůjčování míst legionářům není podmíněna vydáním seznamu vyhražených míst podle § 6 téhož zák.
(Nález ze dne 27. září 1932 č. 10151.)
Prejudikatura: ad 1: Boh. A 5453/26, 6769/27, 2373/23, 8528/30, ad 2: Boh. A 6769/27, ad 3: Boh. A 5453/26.
Věc: Obec U. proti ministerstvu vnitra o obsazení místa obecního strážníka nelegionářem.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Obecní zastupitelstvo v U. obsadilo v zasedání z 28. listopadu 1929 místo policejního strážníka nelegionářem Františkem U. Ke stížnosti spoluuchazeče, legionáře Jana T. prohlásilo min. vnitra nař. rozhodnutím podle § 14 zák. č. 462/19 obsazení tohoto místa za neplatné a nařídilo, aby František U. do 4 neděl od doručení tohoto rozhodnutí byl propuštěn. Výrok tento odůvodněn tím, že podle § 4. cit. zák. jsou legionářům vyhražena všechna místa sluhů a dohližitelů (dozorců) — mezi něž patří i místa policejních strážníků — do výše 50%. Úřad, jemuž přísluší právo obsazovací, je povinen zamýšlené obsazení místa veřejně vyhlásiti, zpraviti o něm mno (kancelář čsl. legií) a vyměřiti přiměřenou lhůtu k podání žádosti (§ 9 cit. zák.). Povinné hlášení místa má se státi v Úředním listě Čsl. republiky a lhůta k podání žádosti nemá býti zásadně kratší 4 neděl ode dne vyhlášení (čl. 13 nař. vl. č. 151/20). I když je pravda, že obec ohlásila uveřejnění konkursu mno, přece obecní zastupitelstvo, obsazujíc zmíněné místo, nedbalo ostatních uvedených předpisů zákona; min. vnitra jest proto povinno vzhledem k ustanovení § 14 cit. zák. obsazení místa toho prohlásiti za neplatné a naříditi, aby František U. byl propuštěn, aniž musilo zkoumati, zda obec k žádosti legionáře Jana T. nemusila přihlížeti, poněvadž nevyhovoval konkursním podmínkám.
Proti tomuto rozhodnutí obrací se stížnost námitkami: 1. že místa obecních policejních strážníků nejsou místy sluhů a dozorců ve smyslu ustanovení § 4 lit. a) zák. č. 462/19, jež jsou vyhražena legionářům; 2. že ustanovení § 4 cit. zák. je pouhou normou rámcovou, které teprve úředními seznamy vyhražených míst ve smyslu § 6 cit. zák. má se dostati výplně, nelze proto, dokud seznam vyhražených míst vydán není, na sporný případ použiti zák. č. 462/19; 3. že zákon č. 462/19 byl — pokud by se mohl vztahovati na obecní zřízence — zrušen pozdějším zákonem ze 17. prosince 1919 č. 16 Sb. z r. 1920, který obsahuje předpisy o podmínkách platného ustanovení obecních zřízenců.
Nss-u bylo se především zabývati námitkami sub 3. a 2., jimiž se tvrdí, že žal. úřad založil své rozhodnutí na právní normě, která pozbyla již platnosti, resp. na právní normě, která nenabyla dosud účinnosti, neboť kdyby v těchto bodech bylo stížnosti dáti za pravdu, pak by odpadla nutnost zabývati se námitkou sub 1. uvedenou, v níž se st-lka snaží dovoditi, že nař. rozhodnutí není ve shodě ani s touto domněle zrušenou, resp. dosud neúčinnou právní normou.
Pokud jde o námitku sub 3., setrval nss na názoru, vysloveném a odůvodněném v nál. Boh. A 6769/27, že zákon č. 16/20 o obecních zřízencích nezměnil nic na platnosti zák. č. 462/19 Sb. pro obor služby obecní.
Rovněž námitka sub 2. je bezdůvodná, jak nss dovodil v příčině obdobné námitky v nál. Boh. A 5453/26.
K vývodům stížnosti, že § 6 cit. zák. nelze vykládati v souvislosti s § 9, neboť tento upravuje pouze postup při obsazování individuálního místa, kdežto § 6 má na mysli všeobecné seznamy vyhražených míst, dlužno podotknouti toto: Ze znění § 6, kde se praví, že seznamy vyhražených míst sluhů a úředníků, při jichž obsazování mají legionáři přednost, jest úředně sestavovati, vésti v evidenci a čas od času vyhlašovati, neplyne nutně, že zákon tu rozumí seznamy určitých druhů služebních míst, legionářům vyhražených, nikoli seznamy jednotlivých míst konkrétních, která jsou toho času uprázdněna nebo která sice dosud uprázdněna nejsou, ale jsou legionářům vyhražena pro případ uvolnění; pro názor zastávaný stížností neplyne nic z ustanovení § 8 lit. b) cit. zák., podle něhož žádost legionáře může se týkati míst, jež se teprve uvolní, neboť není vůbec předepsáno, že by se legionář mohl ucházeti jen o místa zaznamenaná v úředním seznamu vyhražených míst ve smyslu § 6 cit. zák.
Ani námitku sub 1. nelze uznati důvodnou.
Nss ve své ustálené judikatuře (srovn. Boh. A 2373/23, 5453/26, 6769/27, 8528/30) zastává právní názor, že místa policejních strážníků obecních spadají pod ustanovení § 4 zák. č. 462/19. Na názoru tom trvá nss také v případě dnešním a k vývodům stížnosti podotýká toto:
Stížnost nemůže pro svůj názor, že místa policejních strážníků obecních nespadají mezi místa sluhů a dohližitelů (dozorců) ve smyslu § 4 lit. a) zák. č. 462/19, nic dovozovati z toho, že v § 32 ob. zř. čes. se neužívá názvu »sluhové«, nýbrž výrazu »služebníci« obce, a že prý proto nelze prostě ustanovení o sluzích v § 4 zák. č. 462/19 aplikovati na služebníky obce, o nichž mluví § 32 obec. zříz. Mluví-li se v zák. č. 462/19 o sluzích ve službách obecních úřadů, míní se tím zřejmě též »služebníci« obce, uvedení v ustanovení § 32 čes. ob. zř. vedle obecních úředníků, neboť slova »služebník« a »sluha« jsou jen rozdílným označením téhož pojmu, jak patrno též z německého stejně autentického znění § 32 čes. ob. zříz., kde užívá se termínu »Diener«.
Policejní strážníci obecní náleželi do kategorie obecních služebníků (sluhů) ve smyslu ustanovení § 32 čes. ob. zř. a contrario kategorie obecních úředníků, a spadají tedy pod ustanovení § 4 lit. a) zák. č. 462/19. Snaží-li se stížnost z toho, že již v zákoně ze 7. února 1919 č. 74 Sb. se neužívá termínu »sluha«, nýbrž »zřízenec« a že zákon č. 462/19 se vrací opět k termínu »sluha«, dovoditi, že v zákoně č. 462/19 je míněna jen určitá užší kategorie zřízenců, totiž skuteční sluhové, t. j. osoby, obstarávající práce sluhovské, jest k tomu podotknouti, že zákon č. 74/19 týká se jen zaměstnanců státních a nikoli též zaměstnanců obecních, pro něž platí předpisy nahoře uvedené, a že termínem »zřízenci« byly pouze pro potřebu tohoto zákona zahrnuty všechny ostatní kategorie trvale ustanovených státních zaměstnanců státu rak. a mocnářství rak.-uher., jakož i podniků a fondů těchto států, vyjma kategorie státních úředníků, tedy nejen kategorie státních sluhů, pro něž pozdějším zákonem z 30. června 1921 č. 251 Sb. byl vyhražen název »zřízenci«. Nelze proto z terminologie zák. č. 74/19 nic dovozovati pro výklad zák. č. 462/19, kteréžto oba zákony nemají vůbec žádné vnitřní spojitosti.
Že pak z ustanovení § 5 odst. 2 zák. č. 462/19 nelze pro stanovisko zastávané stížností nic dovozovati, bylo již vyloženo ve shora cit. nál. Boh. A 6769/27.

Citace:

č. 10034. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 313-315.