J. A. Hobson: Racionalisace a nezaměstnanost. Národohospodářské dilemma. Slabikář racionalisace. Zrcadlo kapitalismu. Vyšlo ve sbírce Časové otázky nakladatelstvím Orbis, a. s., Praha, 1931. Str. 90. Malá 8°. Cena 12 Kč. — Hobson nepodává ve své knize mnoho nového. Ale máme zde spisek, kde svěžím a mnohdy přesvědčivým způsobem jest souhrne podáno, co si myslí moderní západní socialismus o příčinách nynější světové hospodářské krise a možnostech její nápravy. Základní myšlenky jsou asi tyto: Racionalisací se dociluje vyššího výnosu; tento se však používá méně ku zvýšení mezd a více ku zvýšení zisku. Zisky jsou tak velké, že se dávno nespotřebují, nýbrž z větší části je podnikatelé ukládají jako úspory a používají k novým investicím, tedy k rozšíření výroby. Výroba se stále rozšiřuje, ale jelikož se současně nezvyšuje kupní síla obyvatelstva — neboť mzdy úměrné nestoupají a naopak racionalisací, jejíž následky s počátku pro mzdovou hladinu jsou sice příznivé, se později nutně přivodí nezaměstnanost — znemožňuje se odbyt a nastává výrobní krise. Prostředky k nápravě pak z toho už vyplývají samy: státní regulace výroby (ne však její nacionalisace), investic a mezd. To ovšem jedna země sama o sobě nemůže provésti, musí k tomu dojiti mezinárodní dohodou.
Po stránce vědecké by bylo možno v prvé řadě opakovati námitky Keynesovy, že totiž úspora a investice není totéž. Zajímavé na knize jsou některé podrobnosti. Tak se v ní objevuje zakukleně učení o nadhodnotě: kapitalista dociluje ze zvýšené výroby v podniku nepoměrně více než dělník. To vede k akumulaci kapitálu, ta zase ke kartelům a ty znamenají po vyloučení konkurence omezení výroby, vysoké ceny, další neúměrné zisky atd. — Na druhé straně jest charakteristický jeden velký pokrok v nazírání: hlavní váha se klade na zájmy spotřebitelů, ne dělníků. Zejména k odborovým organisacím dělnickým má autor, jako vůbec fabiánská škola — angličtí socialističtí intelektuálové —I velkou nedůvěru, za to však přeje vzrůstu státní moci. »Kontrola velikých podniků zaměstnanci by v nich mohla probuditi zištnost a snahu domoci se výhod v podobě vyšších mezd. prémií nebo jinak. Společnost by nesnesla politiku pevných cen, jež by vytvořila třídy dobře placených dělníků v pevně organisovaných odvětvích, kteří by vysokými cenami vyssávali své slabší kamarády, ani politiku, která by patrně byla pramenem konfliktů mezi dělnictvem průmyslových svazů a dělnictvem konkurenčních podniků nebo mezi chráněnými a nechráněnými průmysly, či mezi průmysly vyrábějícími statky nezbytné a vyrábějícími statky zbytné.« Nedoporučuje také zvýšení mezd, nýbrž vysoké zdaněni, neboť zvyšování mezd jen rozrušuje slabší podniky a umožňuje silnějším podnikům, které v soutěži vítězně obstály, zvýšiti ceny buď sloučením nebo snížením výroby slabších podniků. Uvědomuje si ovšem nejenom nedostatky odborových organisací, nýbrž i státu. Vždyť z nedůvěry k státu, v jeho málo schopnou a poctivou byrokracii nemohlo v Americe dojiti k sociálnímu pojištění a jiným sociálním reformám, což musilo býti nahraženo jakýmsi »průmyslovým rytířstvím«, objevujícím se pod heslem »služba veřejnosti« a pod. Připomíná také, že jeho kritika v prvé řadě jest namířena proti anglickým poměrům, neboť v, Německu a Americe se věnovalo více péče spojení hmotného a lidského pokroku ve výrobě než v Anglii.
V knize nechybí ani určitý komunistický utopismus, který připomíná do určité míry rousseauovské přesvědčení, že člověk ve svém základu jest dobrý. Autor totiž doufá, že lidská společnost dospěje k organisaci, řídící se zásadou »každý podle svých sil a každému podle jeho potřeby . . .« Nepopírá sice, že to v dnešní době jest ne- možné, doufá však, že zkrácením pracovní doby získá pracovník dosti času, který může býti věnován výchově a vzdělání, takže dospěje mravního stavu, který uvedené heslo k svému uskutečnění předpokládá.
Dr. Čakrt.