NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2335.

»Zprotivením se« ve smyslu §u 279 tr. zák. jest i pouhá nečinnost, neposlušnost davu vůči příkazu stráže, by se rozešel, jí výslovně nebo sice mlčky, však pro dav poznatelně daného; pokud sem spadá výrok: »nerozcházejte se, my můžeme státi, kde chceme.«
(Rozh. ze dne 30. března 1926, Zm II 61/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalované do rozsudku krajského jakožto nalézacího soudu v Mor. Ostravě ze dne 28. prosince 1925, pokud jím byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem shluknutí podle §§ů 279 a 283 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl, mimo jiné z těchto
důvodů:
Uplatňujíc důvod zmatečnosti podle čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř., namítá stížnost právem, že tím co na skutečnostech zjištěno, není naplněna skutková podstata přečinu §u 279 tr. zák. v zákonné známce vybízení více osob ku společné pomoci nebo ku zprotivení se. Nelze sice souhlasiti s názorem stížnosti v této povšechnosti nesprávným, že pojem vybízení ku zprotivení se (druhá zákonná možnost vybízení ku společné pomoci nepřichází v projednávaném případě v úvahu) předpokládá vybízení k aktivnímu jednání, namířenému proti vrchnostenské osobě, takže nestačí vybízení k pouhé pasivitě. Zprotivením se jest po rozumu §u 279 tr. zák. naopak nejen činný odpor, nýbrž i odpor trpný, nejen útok na tělo , vrchnostenské osoby, nýbrž jakékoliv jednání, které, bráníc tomu, by se výsledek vrchnostenskou osobou zamýšlený nestal skutkem již pouhým vyhověním jejímu příkazu, nutí vrchnostenskou osobu, by své vůli zjednala průchod zdoláním překážky, spočívající v opačné vůli jiných osob, třebas pouhou nečinností jich uskutečňované. Zprotivením se jest i pouhá nečinnost, neposlušnost davu vůči rozkazu stráže, by se rozešel, kdyžtě stráži při takové neposlušnosti nezbývá, než by zasažením fysickými silami dav s místa shluknutí zatlačila a rozehnala. Proto dlužno i zjištěný projev stěžovatelky: »nerozcházejte se, my můžeme státi, kde chceme«, podřaditi pod pojem vybízení více osob ku zprotivení se vrchnostenské osobě, byl-li odvetou na příkaz četníků, by se dav rozešel, tedy výzvou k opomenutí jednání, četníky davu výslovně nebo třeba jen mlčky, avšak pro dav poznatelně nařízeného. Než tento předpoklad není, jak stížnost právem namítá, nalézacím soudem zjištěn. Rozsudek nevyslovuje se o tom, zda stěžovatelka učinila závadný projev před výzvou k rozchodu, či po ní, zda dříve či později, než bylo stěžovatelce a davu zřejmo, že dostavivší se četníci žádají, by se dav rozešel a s místa shluknutí vzdálil. Předpoklad ten bylo výslovně a přesně zjistiti tím spíše, že stěžovatelka nedoznala ani, že výzvu k rozchodu slyšela, ani že závadný projev učinila. Není-li však zjištěn ani časový a příčinný vztah tohoto projevu stěžovatelky ku projevu opačné vůle četníků, tím méně smysl, význam, směr a účel závadného projevu, jakož i obsah úmyslu nebo vědomí stěžovatelky ku projevu se vztahujícího, není skutková podstata přečinu §u 279 tr. zák. zjištěnými skutečnostmi naplněna ve známce vybízení ku zprotivení se, takže dotčená část odsuzujícího výroku spočívá na nesprávném použití zákona.

Citace:

č. 2335. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 232-233.