.3
Čís. 1039.
Zákon ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n o zajištění půdy drobným pachtýřům.
Požadovatel není povinen, by převzal závazek, odebírati pivo z vlastníkova pivovaru. Právní povaha a přípustnost takovéhoto závazku.
(Rozh. ze dne 3. května 1921, R I 571/21.)
Požadovatel domáhal se, by mu byly do vlastnictví postoupeny pozemky, jež mu byly jako hostinskému propachtovány vlastníkem se závazkem, že bude odebírati pivo z vlastního pivovaru; dle pachtovních
podmínek byla pak hospodářská správa vlastníkova oprávněna pacht zrušiti, kdyby pachtýř přestal pivo odebírati. Soud prvé stolice požadovací nárok zamítl. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a
uložil prvému soudu, by o požadovacím nároku dále jednal a znovu rozhodl. Důvody: Jedná se o práva, která si vyhradila hospodářská správa
velkostatku k propachtovaným pozemkům za trvání pachtu, a práva tato
musí také býti vlastníku pozemku zachována. Práva ta jsou svou právní
povahou břemenem reálním. Požadovací právo stěžovatele jest podmínečné a sluší proto vlastníka pozemků o tom vyslechnouti, zda navrhuje,
by právo, jemu vyhražené, na propachtovaných pozemcích bylo ve prospěch pivovaru také knihovně zjištěno, a zároveň také nutno vyslechnouti
stěžovatele o tom, zda svoluje k tomu, by povinnost jeho a jeho právních
nástupců k odebírání piva z pivovaru na dotyčných pozemcích při vkladu
práva jeho jako knihovní břemeno ve prospěch panského pivovaru byla
vložena. Okolnosti tyto dosud zjištěny nebyly, proto dosavadní řízení jest
neúplné a následkem toho slušelo usnesení v odpor vzaté zrušiti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu vlastníka.
Důvody:
Ovšem jest na omylu rekursní soud, když se domnívá, že závazek
pachtýře, odebírati pivo z panského pivovaru pod tou sankcí, že vlastník oprávněn jest pacht zrušiti, když pachtýř pivo odebírati přestane, jest
reálním břemenem, neboť jest to závazek ryze osobně obligační,
ačkoli právo mu odpovídající blíží se povahou svou právu propinačnímu
(Halič) a vůbec někdejším t. zv. právům donucovacím (Bannrechte), zaleževším v povinnosti obyvatelů jistého vrchnostenského (statkového) obvodu tu kterou potřebu nekrýti jinde než u vrchnosti, na př. právě neodebírati pivo jinde než v panském pivovaře (povinní tedy pivo odebírati
nemusili, chtěli-li však odebírati, neměli tak činiti jinde), takže by spadal
pod pojem t. zv. povinností vázaných, kdyby byl nerozlučně spojen s držbou
nemovitosti, t. j. byl na ní intabulován, čímž by ovšem vstoupil v řadu
povinností reálních. Bylo by otázkou, zdali nyní po vyvážení bývalých
poddanských povinností, kdy takové závazky nevyvaditelně už zakládati nelze (pat. ze dne 7. září 1848, jímž zrušeny vrchnostenské monopoly pivní a kořaleční, pat. ze dne 4. března 1849, § 32 a bývalý zákl. zákon státní ze dne 21. prosince 1867, čís. 142 ř. zák., jimiž zakázáno zatěžovati
nemovitosti nevyvaditelnými povinnostmi), je přípustno (§ 879 odstavec prvý obč. zák.) povinnost toho druhu knihovním vkladem radikovati, takže
by stíhala na věčné časy každého nabyvatele (držitele) požadovaného pozemku. Stěžovatelka míní, že knihovní zápis povinnosti k odběru piva
není možný, protože prý nejde o žádné z práv, jež § 9 knih. zák.. Bylo by však zkoumati, co se tam míní výrazem »věcná
břemena«, i aniž by se v řešení té věci vcházelo, připomíná se jen dobré
NSD, 25.02.1896, 1908, s. 161, Marz Gew. O.), kde zkoumán byl souběžný výraz téhož § »věcná práva
(ve zdání prostě »práva«) vzhledem k otázce, mohou-li radikované živnosti býti předmětem knih. zápisu. Ale všecky tyto otázky možno pominouti, jeť taková stipulace neplatná již z jiné příčiny, než pro zákaz zřízení břemena nevyvaditelného, té totiž, že obmýšlené účinky její jsou
právně nemožné, tedy z příčiny § 878 obč. zák.: platí-li v moderním
státě právním zásada osobní svobody, jakož i svobody výdělečné činnosti,
u nás posledně i ústavní listinou (§§ 107, 108) opětně zaručené, nemůže
nikdo býti nucen, aby provozoval jakoukoli živnost, tudíž ani požadovatel
sám, neřku jeho právní nástupce v držbě pozemku smlouvou, aby živnost
hostinskou i na dále provozoval, a nemožno proto strany k takové smlouvě
míti, jak rekursní soud činí. Právo takové mohlo by se vždy týkati jen
požadovatele osobně a míti jen obsah negativní, t. j. ukládati povinnost
nekupovati jinde než v určeném pivovaře, takže by odpadlo, jestliže by
živnost provozovati přestal. Tolik asi plyne z § 1459 a 17 nyní,
kdy tyto mohou míti platnost jen v rámci hořejších patentů a ústavních
předpisů. Prvý jedná o právech člověka na osobní jednání (t. zv. jura merae facultatis, práva k projevu osobnosti) a uvádí za příklad právě
práva »zboží nějaké tu nebo tam kupovati« a připouští tu jen nabytí práva zapovídacího (t. j. tedy práva žádati, aby tu neb tam nekupoval), nikoli
ale práva přikazovacího (t. j. aby tu neb tam kupoval), což se srovnává
s §em 313 obč. zák., jenž rovněž zná jen právo zapovídací. Druhý (§ 17)
pak dí, že co přirozeným právům člověka přiměřeno jest, trvá potud,
pokud zákonité obmezení prokázáno není. Avšak i kdyby uložení takového břemene, jak je intendují nižší stolice, dle zásad těch právně možným bylo, není možné dle samého předpisu požadovacího zákona. Tento totiž v §§ 9 a 10 nedopouští, aby se požadovateli jakékoli břímě ukládalo, leda že je ho potřebí k tomu, aby vlastník na zbytku
pozemkové držebnosti hospodařiti mohl, to jest podmínka nepominutelná (sine qua non), ať už jde o to, aby břímě teprv do
knih vloženo bylo (§ 9), anebo o to, aby břímě do knih už vložené bylo
převzato (§ 10). Tato podmínka však tu nedopadá, nejdeť o to, aby se
vlastníku zemědělské hospodářství nestížilo, jak zákon zřetelně předpokládá (slova »hospodaření na pozemcích«), nýbrž aby se zachovala
prosperita jeho pivovaru, tedy podniku průmyslového. Pachtyři přísluší
tedy právo požadovací bez ohledu na povinnost k odběru piva. Ale na omylu je stěžovatelka, míní-li, že právě proto požadovací nárok nelze
uznati. Ustanovení, že, přestane-li pachtýř odebírati pivo, vlastník oprávněn jest pacht zrušiti, jest ustanovením rozvazovací podmínky: když však
prípad podmínky nenastal a pacht po zákonnou dobu trval, jest
skutkový základ požadovacího práva dle § 1 odstavec třetí požad. zák dán. Totéž by platilo, kdyby byl pachtýř sice pivo odebírati přestal, avšak
vlastník z toho důsledky nevyvodil, pacht nezrušil a pozemek přes to mu
ponechal. Zákonodárným důvodem postupné povinnosti vlastníkovy je,
že po zákonnou dobu sám pozemek neobhospodařoval a tedy se za to má,
že ho nepotřebuje. Tomu tak i zde. On sice z pachtu těžil i v zájmu svého
pivovaru, ale tento jeho obchodní zájem zákon nikde nerespektuje, a to
právem. Neboť, nemá-li pachtýř-hostinský výběru, umožňuje to pivovaru
vnutiti mu výrobek méněcenný, a je v zájmu jak jeho, tak konsumujícího obecenstva, aby nezdravý tento poměr přestal. Poněvadž tato jediná námitka vlastníka je bezpodstatná a zástupce vlastníka jinak nárok uznal,
bylo možno požadovací právo hned přiznati a nebylo třeba, aby rekursní
soud usnesení prvé stolice, jež nárok zamítlo, avšak v důvodech pod podmínkou, že pachtýř bude ochoten závazek k odběru piva dát knihovně
zjistit, vyhradilo — zrušoval. Ježto však pachtýř si již nestěžuje a vlastník
ve stížnosti intenduje toliko zamítnutí nároku, nemůže nejvyšší soud
v neprospěch jeho usnesení rekursního soudu změniti, nýbrž bylo možno
toliko stížnost dovolací zamítnouti a zůstaviti to při výroku rekursního
soudu, že soud prvé stolice má znovu rozhodnouti.