Č. 2530.

Vojenské věci: Služební kniha B-14 má povahu zákona, jenž
byl zachován v platnosti zákonem č. 11/1918 a nebyl zrušen ani zákonem č. 250/1919 ani zákonem č. 195/20 ani zákonem č. 76/22 (odbytné déle sloužících poddůstojníků).
(Nález ze dne 22. června 1923 č. 9736.) Věc: Čeněk B. v Praze (adv. Dr. Jan Zavadil z Prahy) proti ministerstvu národní obrany (min. místotaj. Dr Jos. Pešout) o výplatu odbytného.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-1, jenž byl podělen certifikátem podle § 7 zák. z 19. dubna 1872 č. 60 ř. z., byl jmenován dekretem z 25. listopadu 1919 č. 295 pres. kancelistou XI. hodn. třídy ve stavu kancelářských úředníků nejv. účetního kontrolního úřadu a složil dne 3. ledna 1920 předepsanou přísahu. Nař. rozhodnutím nevyhovělo mno jeho žádosti za výplatu odbytného podle předpisu služební knihy B-14, ježto tento předpis byl dnem 1. ledna 1920 zrušen a podle výnosu mno č. j. 595.130 pož. dův. nenáleží odbytné bývalým poddůstojníkům z povolání, kteří byli po převratu převzati do státních nebo jim na roveň postavených služeb. V rozhodnutí se praví dále, že odůvodnění žádosti, podle něhož zmíněný předpis nebyl zrušen, protože by jinak nemohlo mno žádati v rozpočtu 1920 a 1921 určité částky na odbytné, není podstatné, ježto jde v rozpočtu pouze o částky nutné pro bývalé poddůstojníky z povolání, kterým podle cit. výnosu odbytné náleží.
Stížnost namítá především, že služební kniha B-14 má povahu platného zákona, z něhož st-1 nabyl práva na výplatu odbytného již dne 1. října 1918, kdy dokončil nepřetržitou 12letou aktivní vojenskou službu, a že zákon tento zrušen nebyl.
Se zřetelem k této námitce a odůvodnění nař. rozhodnutí, že onen předpis zrušen byl dne 1. ledna 1920, musel se nss obírati otázkou, kterého druhu právní normou předpis ten jest a byl-li skutečně v uve- dený den zrušen. Zástupce žal. úřadu při ústním veřejném líčení tvrdil, že uvedená služební kniha a doplňky k ní vydány byly na základě § 53 branného zák. z r. 1889 a § 47 branného zák. z r. 1912, že je tedy nelze považovati za zákon ve smyslu § 5, odst. 2. zákona z 21. prosince 1867 č. 146 ř. z., nýbrž za nařízení. Názor tento neshledal nss správným. Z výnosu bývalého min. války z 2. dubna 1908 č. 2394 pres. (obsaženého ve věstníku »Verordnungsblatt fur das k. u. k. Heer« 1908, částka 11) je patrno, že služební kniha B-14 vydána byla na základě nejv. rozhodnutí, kterým byla schválena. Bylo tedy vydání její aktem císaře, opírajícím se o cit. § 5, odst. 2 a nikoli aktem, jenž by měl povahu nařízení, vydaných na základě branných zákonů, k nimž by podle
čl. IV. zák. z r. 1889 a § 88 zák. z r. 1912 byl povolán býval min. zemské obrany ve shodě s min. války. Proto pokládati jest služební knihu B-14 za zákon, jenž podle zák. z 28. října 1918 č. 11 Sb. prozatím zůstal v platnosti na tak dlouho, dokud nebyl změněn, zrušen nebo nahrazen novým zákonem.
Další otázkou jest, byl-li tento zákon skutečně dne 1. ledna 1920 zrušen, což by se bylo — jak právě řečeno — musilo státi zase zákonem. Mno ve svém rozhodnutí se takového zákona nedovolává, leč z »náčrtu organisačního předpisu pro čs. poddůstojníky z povolání
(výnos mno z 1. května 1920 č. 51000, Věstník 1920, část 28) jde na jevo, že má za to, že služební kniha B-14 zrušena byla zákonem z 13. května 1919 č. 250 Sb. Tento názor není správný. Zákon posléz uvedený podle svého § 3 nabyl platnosti dnem svého vyhlášení, t. j. 21. května 1919, takže kdyby jím služební kniha B-14 byla bývala skutečně zrušena, bylo by se tak stalo již tímto dnem a ne 1. lednem 1920. Ale nehledě ani k tomu, byl cit. zákonem podle § 1 zrušen pouze zákon z 19. dubna 1872 č. 60 ř. z. a uherský zák. čl. II z r. 1873 a příslušná prováděcí nařízení. Tyto normy však o odbytném pro déle sloužící poddůstojníky předpisů neobsahují a nelze tedy právem tvrditi, že by nárok na odbytné byl právem, z nich resultujícím, a že by předpisy o odbytném, obsažené v služební knize B-14 byly zákonem z 13. května 1919 zrušeny.
Ve výnosu z 16. března 1921 č. 595.130/pož. dův., na který mno v nař. rozhodnutí poukázalo, se naproti tomu tvrdí, že služební kniha B-14 zrušena byla zákonem z 19. března 1920 č. 195 Sb., který podle svého § 24 nabyl účinnosti 1. ledna 1920. Leč ani tento zákon nemůže poskytnouti oporu pro názor vyslovený v nař. rozhodnutí. Zákon ten upravuje totiž jen aktivní služební požitky čs. vojska a ponechává úpravu zaopatřovacích požitků v § 22 zvláštnímu zákonu. Podstata odbytného záležela dle služební knihy B-14 v tom, že poddůstojníci, kteří nejméně 6 let nepřetržitě aktivně sloužili, obdrží při definitivním odchodu (beim endgúltigen Abgang) z presenční služby určitou kvótu služebních prémií jako odbytné. To prokazuje, že odbytné netvořilo součástku aktivních požitků déle sloužících poddůstojníků, nýbrž že vzhledem k tomu, že nárok na ně vzniká teprve odchodem z presenční služby, svojí podstatou se řadí k požitkům zaopatřovacím. Proto ovšem nelze z § 19 cit. zák., jenž zrušuje ustanovení posavadních zákonů a nařízení, pokud odporují tomuto zákonu, dovozovati také zrušení
služební knihy B-14.
Jest nyní dále zkoumati, zda nepřivodil toto zrušení onen zákon, jenž slíben byl v cit. § 22 t. j. zák. z 17. února 1922 č. 76 Sb. Zákon
tento upravující i zaopatřovací požitky mužstva a poddůstojníků z povolání, odbytného ve smyslu služební knihy B-14 nezná. V § 114 se praví, že zákonu se přiznává zpětná účinnost dnem 1. ledna 1920 a že tímto dnem pozbývají platnosti dosavadní zaopatřovací zákony a veškerá ustanovení tyto zákony doplňující, pokud tento zákon jinak nestanoví. Takové odchylné ustanovení obsahuje však
§ 103, podle něhož pro osoby ze stavu mužstva, jejichž nárok na vojenské požitky zaopatřovací povstal za světové války, končí nárok na
tyto požitky podle dosavadních vojenských předpisů koncem
dubna 1920.
St-1 tvrdí, že vstoupil do aktivní vojenské služby dne 1. října 1906 a že jeho nárok na odbytné vznikl (po 121eté nepřetržité službě dne 1. října 1918, tedy za světové války. Poněvadž st-1 jako poddůstojník náležel k osobám ze stavu mužstva, a poněvadž — jak svrchu bylo prokázáno — nárok na odbytné spadá pod nároky na zaopatřovací požitky, jde o to, zda nárok jím uplatňovaný mu přísluší dle cit. § 103.
O této otázce nss meritorně rozhodovati nemohl, neboť o ní nebylo rozhodnuto úřadem administrativním, který st-li odepřel odbytné pouze z důvodu,že služební kniha B-14 byla 1. ledna 1920 zrušena. Tento názor jest však i s hlediska ustanovení zákona ze 17. února 1922 č. 76 Sb. mylný a nemůže prokázati zákonnost nař. rozhodnutí. Při veřejném ústním líčení pokusil se zástupce žal. úřadu ještě o to, opříti nař. rozhodnutí o branný zákon z 19. března 1920 č. 193 Sb. Leč
i tu marně. Branný zákon nabyl dle svého § 68 účinnosti dnem svého vyhlášení, t. j. dnem 9. dubna 1920. Nemohl tedy jím být zrušen jakýkoli starší zákon již dnem 1. ledna 1920, jak to nař. rozhodnutí vyřklo o služební knize B-14.
Z toho jest vidno, že služební kniha B-14 dne 1. ledna 1920 nebyla zrušena zákonem, kterým, jak již bylo dovozeno, se tak jedině pravoplatně mohlo státi, a jest proto irelevantní, že ji i cit. výnosy mno prohlašují za zrušenu. Proto jeví se nař. rozhodnutí, které se zakládá jedině na úvaze, že řečeného dne služební kniha B-14 byla zrušena, nezákonným a bylo je dle § 7 zák. z 22. října 1875 ř. z. č. 36 ex 1876
zrušiti.
Námitkou, kterou vznesl zástupce žal. úřadu při veřejném ústním líčení, že stížnost je nedůvodná, protože st-1 nevyhověl předpokladům, které dle služební knihy B-14 jsou podmínkou pro přiznání odbytného, ježto nesloužil 6 let v čs. vojsku, neměl soud příčiny se zabývati, protože o této věci, t. j. o tom, zda v osobě st-lově ony předpoklady jsou
splněny čili nic, žal. úřad vůbec nerozhodl.