NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

č. 3803.

Spolkové právo: * I. Jednotliví členové spolku nejsou legitimováni ke stížnosti do rozhodnutí, jímž byl spolek rozpuštěn. — II. * Jestliže spolek, který svými stanovami je individualisován jako spolek organisovaný ve Svazu děln. tělocv. jednot, vystupuje na venek pod jménem, odznakem a krojem člena Federace děl. tělocv. jednot, lze v tom důvodně spatřovati porušení veřejného řádu ve smyslu § 113 ústav. listiny, které odůvodňuje rozpuštění spolku. — III. K výkladu pojmu »veřejný řád« ve smyslu § 113 ústavní listiny.
(Nález ze dne 24. června 1924 č. 1508.)
Věc: Dělnické tělocvičná jednota pro D. a Jaroslav F. v D. (adv. Dr. Eduard Kalabis) proti ministerstvu vnitra (odb. rada Dr. Václ. Dusil) o rozpuštění spolku.
Výrok: Stížnost Jaroslava F. odmítá se jako nepřípustná; stížnost Dělnické tělocvičné jednoty pro D. se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem z 10. května 1921 rozpustila zsp v Praze stěžující si jednotu podle § 113 úst. list, poněvadž užívala při veřejném vystupování kroje a odznaku Federovaných Dělnických tělocvičných jednot a ohlásila dne 12. února 1922 v časopise »Rudé právo« jako »F. D. T. J.« v D., že koná členský rok dne 19. února t. r. Neřídí se tudíž jmenovaná jednota svými dotud platnými stanovami, což odporuje veřejnému řádu.
Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. vnitra odvolání podanému dnešními st-li z důvodů rozhodnutí první stolice a za další důvod rozpuštění uznalo, že jednota vyloučila ze svého středu členy, kteří nesouhlasili s jejím postupem.
Stížnost do rozhodnutí toho podávají jednak Děnická tělocvičná jednota v D., jednak Jaroslav F., dosavadní starosta této jednoty jménem vlastním.
Stížnost Jaroslava F. neuznal nss přípustnou. Podle § 113 úst. listiny jest obsahem ústavou zaručeného volného práva spolčovacího čili práva tvořiti spolky, pokud jde o jednotlivé fysické osoby, jedině právo spolky v mezích platných norem zakládati a členy po právu existujících spolků býti. Přistoupením za člena takového po právu existujícího spolku jest však toto oprávnění jednotlivce jako takového — pokud jde o poměr, jeho k tomu spolku — konsumováno, jeho spolčovací právo splývá po dobu členství jeho se stejným právem všech ostatních členů spolku a stává se právem této korporace samé. Práva toho pak — ať už jde o nárok na nerušené vyvíjení činnosti spolkové či na právní existenci samu — povolána jest hájiti jedině řádně zřízená representace spolku jako taková, neboť jen ona jest oprávněna činiti závazný projev hromadné vůle spolkové. Proto také nelze jednotlivým členům spolku, třebas byli náhodou funkcionáři jeho, přiznati legitimaci k hájení práv, jež příslušejí pouze spolku samému.
O stížnosti Dělnické tělocvičné jednoty v D. uvážil pak nss toto:
Nař. rozhodnutí opírajíc se o § 113 úst. listiny odůvodňuje rozpuštění »Dělnické tělocvičné jednoty pro D.« tím, že jednak v rozporu se svými stanovami vystupovala svémocně jako federovaná dělnická tělocvičná jednota označujíc se jako »F. D. T. J.« a užívajíc při veřejném vystupování kroje a odznaků federovaných dělnických tělocvičných jednot, jednak že vyloučila ze svého středu členy, kteří s postupem jejím nesouhlasili, čímž v obou směrech porušen byl veřejný řád.
Stížnost nepopírajíc, že porušení veřejného řádu činností spolku zakládá důvod pro jeho rozpuštění, namítá, že ve vytýkaném postupu spolku nelze spatřovati porušení veřejného řádu. Dlužno proto řešiti otázku, co § 113 úst. listiny slovy »veřejný« řád rozumí. Předpis tento sám pojmu onoho nedefinuje; a rovněž nenalézáme definice jeho v oněch četných předpisech jiných (srov. na př. §§ 22 a 26 min. nař. z 19. ledna 1853 ř. z. č. 10, § 278 tr. zák., § 21 spolk. zák. z r. 1867, § 2 zák. ze 16. března 1920 č. 165 Sb. a j.), které s ním operují. Všechny tyto normy předpokládají, že jde o termín technický, v zákonodárství i právní praxi běžný, s nímž spojen jest pevný pojem ustáleného již určitého obsahu. A skutečně vytvořil se takový obecný pojem »veřejného řádu« v úzké spojitosti s naukou o obsahu a mezích policejní moci v právním státě.
Veřejný řád v tomto smyslu je výslednicí kompromisu mezi zájmy individuelními s jedné strany a zájmem, umožniti klidné společenské soužití společnosti tvořící státní pospolitost se strany druhé. Spořádaný stav společenského soužití garantován je především normami právními, které v zájmu onoho soužití omezují jednotlivce v bezmezném uplatňování osobní svobody. Avšak garancie tato nepostačuje. Právo neproniká všechnu tu nekonečnou spleť společenských vztahů. Ty ovládány jsou stejnou měrou množstvím pravidel etických a sociálních, jež tvoří si společnost jako taková sama. Souhrn oněch norem právních a všech těch norem etických a společenských, jichž zachovávání podle dočasně panujících obecných názorů je podmínkou klidného a spořádaného společenského soužití, jakož i stav společnosti, uvedeným normám odpovídající, jest onen »veřejný řád«, jejž zákonodárce chce chrániti a jehož ochrana — pokud není garantována ještě účinnějšími prostředky pravomoci trestní, — tvoří předmět a úkol policejní činnosti veřejné správy.
Z uvedeného pojmu »veřejného řádu« plyne však také, že součástí jeho jsou jenom takové normy, které upravují poměr jednotlivce ke společnosti; veškeré jednání jednotlivce, které zůstává uzavřeno v okruhu jeho soukromého života, nedotýkajíc se nijak styků jeho se společností kol něho, spadá mimo rámec veřejného řádu a je nepřístupné oněm zákrokům policejní moci, které právní řád k zachování veřejného řádu připouští.
Zkoumaje s tohoto hlediska jednotlivé důvody, jež žal. úřad uvedl pro svůj výrok o rozpuštění stěžujícího si spolku, nss shledal, že důvod na druhém místě pro opatření to uvedený, totiž vyloučení členů, kteří nesouhlasili s postupem spolku, — nehledě ani k tomu, že po stránce skutkové nemá dostatečné opory ve spisech, — nelze kvalifikovati jako porušení veř. řádu. Jde o akt, který se pohybuje v mezích stanov (čl. 6) a nevystupuje nijak z rámce vnitřního spolkového života, zevnějších vztahů spolku se netýká a podle toho, jak úřad jej zjišťuje, také nejeví se jako jednání odporující nějaké normě trestní.
Jinak je tomu ohledně důvodu uvedeného na prvém místě. Podle čl. 1. stanov spolkových má spolek název »Dělnická tělocvičná jednota pro D.«; podle čl. 2. lit k) těchto stanov jest oprávněn přistoupiti k okresu nebo Svazu Dělnických tělocvičných jednot čsl., což podle obsahu spisů také učinil.
Jak nař. rozhodnutí konstatuje a stížností popíráno není, vystupoval stěžující si spolek pod jménem »Federovaná Dělnická Tělocvičná Jednota« a používal při veřejném vystupování kroje a odznaku federovaných dělnických tělocvičných jednot.
Jak všeobecně známo, jsou dělnické tělocvičné jednoty organisovány jednak ve Svaz d. t. j., jednak ve Federaci d. t. j.; každý z těchto svazů má určitou tendenci, která dává individuelní ráz jednotám v něm organisovaným a dochází zevnějšího výrazu v určitém svazovém odznaku a členském kroji.
Stěžující si spolek je svými stanovami individualisován jako spolek organisovány ve Svazu dělnických tělocvičných jednot tím ve spojení s oiganisačními poměry právě konstatovanými jsou dány směrnice, ve kterých se smí pohybovati, vystupuje na venek. Jestliže v projevech svého spolkového života na venek vystupuje jménem, odznakem a krojem jako jednota organisovaná ve Federaci tělocvičných jednot a tedy jako spolek rázu podstatně odlišného, opouští půdu dancu mu jeho stanovami a ocitá se bez právního podkladu. Tato diskrepance mezi stavem určeným stanovami a stavem skutečným je způsobilá zmásti veřejnost co do povahy a tendencí spolku a ztížiti úřadům kontrolu spolkové činnosti, která jest jim spolkovým zákonem uložena.
Tím dotýká se však stěžující si spolek rušivě onoho stavu, který shora charakterisován byl jako »veřejný řád«, a nelze proto shledati nezákonost v tom, jestliže úřad uznal, že je tu ve smyslu § 113 úst. listiny důvod k rozpuštění spolku.
Bylo proto stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 3803. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 194-196.