NPD documents search: Boh. adm., 19 (1937)

Č. 12716.

Církevní věci. — Řízení správní: * Nedostatek vlastnoručního podpisu přiznávky podle § 85 vlád. nař. č. 124/1928 Sb. o úpravě platů duchovenstva je formální vadou ve smyslu § 87 odst. 2 cit. nař.
(Nález z 11. ledna 1937 č. 1171/35-4.)
Věc: František K. v Praze proti rozh. min. škol. a nár. osvěty v Praze z 12. listopadu 1934 o včasnosti kongruové přiznávky.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem zem. úřadu v Praze z 13. července 1934 nebyl st-li vzhledem k ustanovení odst. 1 § 83 vlád. nař. č. 124/1928 Sb. přiznán doplněk kongruy z náboženské matice za dobu od 1. ledna do 28. února 1931, v níž byl v II. lustru III. sborovým vikářem u sv. Víta v Praze IV., v podstatě proto, že nepodal za uvedené místo kongruovou přiznávku pro II. lustrum ve lhůtě stanovené odst. 1 § 82 cit. vlád. nař.
Žal. úřad nař. rozhodnutím nevyhověl odvolání st-lovu v podstatě proto, že přiznávka pro II. lustrum za místo III. sborového vikáře byla podána opožděně. K námitce st-le, že ve lhůtě podal u arcibiskupské konsistoře v Praze přiznávku za uvedené místo III. sborového vikáře, o čemž prý svědčí presentatum 1. prosince 1930, konstatoval žal. úřad, že toto podací razítko (bez uvedení úřadu, jímž bylo připojeno) je sice připojeno na 3 stejnopisech st-lovy přiznávky z 30. listopadu 1930, nikoli však na třech vlastnoručně psaných a podepsaných stejnopisech přiznávky st-lovy z 28. dubna 1931. Zmíněné stejnopisy přiznávky s datem 30. listopadu 1930 nemohou však býti podkladem rozhodnutí žal. úřadu, neboť jsou vyplněny strojem ve všech položkách i s podpisem, takže již proto nemohou býti považovány za stejnopisy platné přiznávky. Právní listiny zajisté mohou se vyhotovovati (a nyní zpravidla se vyhotovují) — Č. 12716 —
na psacích strojích, ale ovšem podpisy zúčastněných stran, tedy v tomto případě podpis fatenta, musí býti vlastnoruční, aby listina měla právní význam, neboť strana musí vlastnoručním podpisem potvrditi, že s obsahem listiny, kterou podpisuje, souhlasí, t. j. že listinou, kterou podpisuje, je správně projevena její vůle.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvážil nss:
Žal. úřad, jak plyne z obsahu nař. rozhodnutí, které pokládá sepsání přiznávky strojem v jednotlivých položkách za přípustné, zamítl odvolání st-lovo v podstatě proto, že nelze považovati přiznávku datovanou dnem 30. listopadu 1930 ve smyslu § 85 cit. vlád. nař. za platnou přiznávku, ježto nebyla podepsána vlastní rukou st-lovou. Měl tedy žal. úřad zato, že uvedená přiznávka nebyla v důsledku zmíněného nedostatku způsobilým podáním pro meritorní vyřízení a že proto kultové úřady právem odepřely o ní věcně jednati. Tomuto stanovisku nemohl nss přisvědčiti.
Podle § 85 vlád. nař. č. 124/1928 Sb., jenž je nadepsán »vzorec přiznávky«, má býti přiznávka podána trojmo podle vzorce, který předepíše min. škol. a nár. osvěty, a má býti podepsána vlastní rukou duchovního, jehož se týče. Shledá-li politický úřad II. stolice, že přiznávka má formální vady, má ji podle odst. 2 § 87 cit. vlád. nař. vrátiti k doplnění a opravě. Ani tento, ani jiný předpis cit. nařízení nemá ustanovení o tom, co za formální vady považuje. Než srovná-li se požadavek vlastnoručního podpisu duchovního na přiznávce s dalšími náležitostmi této přiznávky, jak je normuje ustanovení § 85, t. j. aby přiznávka byla podána trojmo na předepsaném formuláři, lze po názoru soudu míti zato, že předpis ten byl dán jen za tím účelem, aby bylo z přiznávky zřejmo, kdo ji činí, a aby tím byla usnadněna identifikace podavatele přiznávky. Je tedy po této stránce podpis toliko součástkou formy přiznávky jako podání, na jehož podkladě se má zavésti řízení o přiznání kongruového doplňku, a tedy formální náležitostí podání toho. Je-li však vlastnoruční podpis pouhou náležitostí přiznávky, pak sluší nedostatek jeho považovati za formální vadu, kterou je přiznávka stižena a která má býti politickým úřadem ve smyslu odst. 2 § 87 cit. vlád. nař. odstraněna. Tomuto výkladu nasvědčuje i zařazení § 85 cit. nař. do oddílu »vzorec přiznávky« a úvaha, že nelze připustiti, aby materiální právo stran trpělo újmu pro sběhlý, snadno odstranitelný poklesek formální, pokud nejde o splnění striktního, právní normou přímo předepsaného formálního předpisu, s jehož nedbáním norma sama spojuje následky prekluse. Tento předpoklad však, jak vysvítá ze spojitosti ustanovení § 85 s § 87, při předpisu § 85 cit. vlád. nař. dán není. Předeslaný výklad podporuje konečně i ustanovení § 19 správního řádu (vlád. nař. č. 8/1928 Sb.), které se dívá, jak plyne ze srovnání 2. a 3. odst. tohoto paragrafu na požadavek podpisu podání vlastní rukou jako na formální náležitost podání strany a ustanovuje, že úřad není oprávněn pro formální vady podání odmítnouti, nýbrž má zaříditi z úřední moci odstranění jich a uložiti k tomu cíli podateli přiměřenou lhůtu (srovn. nálezy tohoto soudu Boh. A 10964/33 a 11037/34). Jestliže tedy žal. úřad, vyřizuje odvolání st-lovo, viděl v nedostatku vlastnoručního podpisu st-le na kongruové přiznávce datované dnem 30. listopadu 1930 vadu materiální a nikoli jen vadu formální, vyložil si ustanovení § 85 cit. vlád. nař. mylně. Veden tímto mylným právním názorem přihlédl jen k přiznávce st-le z 28. dubna 1931, ponechav přiznávku datovanou dnem 30. listopadu 1930 beze všeho zřetele. Tento nedostatek zakládá podstatnou vadu řízení. Poněvadž však vada ta zaviněna byla nesprávným právním názorem žal. úřadu, bylo naříkané rozhodnutí zrušiti dle § 7 zákona o ss.

Citace:

č. 12716. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 167-169.