Č. 10242.

Zaměstnanci veřejní: Přímou souvislostí po rozumu prvního odstavce § 1 min. nař. z 20. června 1917 č. 265 ř. z. o připočtu 10 let k služební době státního úředníka, započítatelné pro výměru odpočivného požitku, není míněna bezprostřednost časová.
(Nález ze dne 22. prosince 1932 č. 2556/31.)
Věc: Emil P. v Ú. proti ministerstvu pošt a telegrafů o odpočivné požitky.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-l nastoupil jakožto poštovní oficiál válečnou službu vojenskou dne 1. srpna 1914 a byl dne 23. srpna 1914 raněn na srbském bojišti. Dne 15. listopadu 1918 byl demobilisován a nastoupil opět službu poštovní. Podáním ze 16. dubna 1924 žádal, aby byl dán na trvalý odpočinek pro tělesnou nezpůsobilost ke službě, která byla následkem poranění utrpěného ve válce. Úřední lékaři ředitelství pošt v Praze shledali dne 30. dubna 1924, že st-l utrpěl ve válce poranění hrudníku a plic a jako následky zranění toho zůstaly srůsty a ztluštěniny pohrudniční a dva úlomky střely ve zhojené jizvě. Prohlásili, že st-l jest proto na dlouhou dobu k službě nezpůsobilý, že však opětné dosažení způsobilosti není vyloučeno. Nato byl st-l výnosem žal. úřadu z 20. června 1924 podle § 75 odst. 1 služ. pragm. dán od 1. srpna 1924 na odpočinek dočasný.
Dne 8. října 1929 žádal st-l, aby byl dán podle § 79 odst. 2 služ. pragm. na trvalý odpočinek. Poněvadž od přeložení na dočasný odpočinek (1. srpna 1924) uplynuly již více jak 3 roky, byl st-l výnosem žal. úřadu ze 17. října 1929 přeložen od 1. prosince 1929 na trvalý odpočinek podle § 79 odst. 2 bod 2 služ. pragm.
Podáním ze 14. prosince 1929 žádal st-l, aby mu bylo na základě nař. býv. min. fin. z 20. června 1917 č. 265 ř. z. připočteno 10 roků pro výměru výslužného. K této žádosti vyjádřili se úřední lékaři ředitelství pošt v Praze dne 8. února 1930 dodatkem k původnímu svému posudku z 30. dubna 1924, který byl podkladem pro přeložení st-le na dočasný odpočinek, že se st—1 stal nezpůsobilým ke službě teprve v roce 1924, tedy nikoliv v přímé spojitosti s výkonem válečné služby vojenské (bez úmyslného zavinění). Poněvadž tento dodatek a původní posudek si odporovaly, nařídil žal. úřad opatřením z 11. dubna 1930 novou lékařskou prohlídku ve svém zdravotním oddělení. Úřední lékaři žal. úřadu podali pak dne 22. dubna 1930 na základě přesně konstatovaného stavu po průstřelu plic, jejž utrpěl st-l na srbském bojišti dne 23. srpna 1914, posudek, že jedině ve válečném zranění st-lovu a jeho dalších přímých následcích sluší spatřovati důvody, pro které —a to výhradně jen pro ně — byl st-l dán na trvalý odpočinek jakožto nezpůsobilý k službě. Proto tito lékaři zároveň doporučili žádost st-le k příznivému vyřízení, neboť příčinnou souvislost jeho služební nezpůsobilosti se střelným zraněním válečným třeba pokládati za přímou a plně prokázanou.
Nato min. pošt nař. výnosem nevyhovělo žádosti st-le za zvýšení výslužného připočtením 10 let podle § 1 odst. 1 nař. býv. min. fin. z 20. června 1917 č. 265 ř. z., ježto pro značný časový odstup mezi zraněním (r. 1914) — po němž konal st-l ještě jak vojenskou, tak civilní službu —, a vznikem nezpůsobilosti k poštovní službě (r. 1924), nemohla nezpůsobilost tato nastati v přímé spojitosti s jeho vojenskou službou ve válce.
O stížnosti nss uvážil:
Ustanovení § 1 nař. býv. min. fin. z 20. června 1917 č. 265 ř. z. zní (v prvém odstavci): »Stal-li se státní úředník v přímé spojitosti se svou vojenskou službou ve válce beze svého úmyslného zavinění nezpůsobilým k civilní službě, připočte se mu k jeho započítatelné služební době 10 let pro vyměření odpočinkového požitku.« Předpis tento vytyčuje za podmínky nároku na výhodnější připočtení 10 let pro výměru výslužného jednak skutečnost, že státní úředník konal vojenskou službu ve válce, že se stal nezpůsobilým k civilní službě, že tato nezpůsobilost k civilní službě nastala v přímé spojitosti s jeho vojenskou službou ve válce, a že se tak stalo bez jeho úmyslného zavinění.
A tu připouští žal. úřad v nař. rozhodnutí sice zranění st-le v roce 1914 a nezpůsobilost k poštovní službě v roce 1924, tvrdí však, že pro značný časový odstup mezi zraněním a vznikem nezpůsobilosti k civilní službě nejde o nezpůsobilost, jež nastala v přímé spojitosti se st-lovou službou vojenskou ve válce. Podle toho vychází žal. úřad z právního názoru, že státní úředník má nárok na připočtení 10 let pro výměru výslužného — nepřihlížejíc k jiným předpokladům, o kteréž tu neběží — jen tehdy, následovala-li nezpůsobilost k civilní službě bezprostředně po utrpěném zranění, a vykládá tudíž »přímou spojitost« mezi zraněním a nezpůsobilosti k civilní službě po rozumu § 1 odst. 1 min. nař. č. 265/1917 ř. z. ve smyslu »časové bezprostřednosti«.
Naproti tomu namítá stížnost, že norma § 1 cit. min. nař. vyžaduje pouze přímou spojitost mezi zraněním ve válce a nezpůsobilostí k civilní službě, neobsahujíc ustanovení, že neschopnost ke službě civilní musí nastati v určité době po zranění. Že však v daném případě jest dána přímá spojitost mezi zraněním a nezpůsobilostí, to prý prokázáno jest lékařským vysvědčením z 13. dubna 1924, opětnou lékařskou prohlídkou dvěma lékaři na jaře roku 1930 a dále okolností, že st-l má dokonce dodnes střepiny šrapnelu v plících.
Nss neuznal právní názor žal. úřadu správným.
Ze svrchu podaného znění prvého odstavce § 1 min. nař. č. 265/1917 ř. z. se podává, že zmíněná v normě nezpůsobilost státního úředníka k civilní službě státní, má-li míti tento státní úředník právní nárok na uvedený v normě přípočet k služební době započítatelné pro výslužné, musila býti způsobena nějakou událostí v jeho vojenské službě za války, způsobivší zrněnu jeho zdravotního stavu, pro něho nepříznivou, jinými slovy, že jde v této relaci o »příčinnou souvislost« (kausální nexus) v obecném, běžném smyslu slova. Že tomu tak, není ostatně mezi stranami sporno.
Předpoklad příčinné souvislosti mezi událostí a konečným účinem, jak se této příčinné souvislosti rozumí v obecném slova smyslu, není arci uskutečněn jedině tehdy, byla-li ona událost výhradnou příčinou zmíněného konečného účinu, nýbrž jest tento předpoklad dán i za stavu, že byl konečný účin způsoben ještě i pozdějším přístupem dalších skutečností samostatných, t. j. takových, které nejsou pouhým kausálním důsledkem události původní, a jimiž v součinnosti s událostí původní byl spoluzpůsoben efekt konečný. Svrchu uvedený předpis § 1 min. nař. č. 265/1917 ř. z. však výslovně požaduje kausalitu »přímou«, nespokojuje se s kausalitou ve smyslu běžném. Tím zřejmě požaduje kausalitu ještě zvlášť kvalifikovanou. Po té stránce jest pak nss názoru, že zákon přívlastkem »přímá« chce z předpokladu požadované příčinné souvislosti právě vyloučiti všechny případy, kdež k způsobeni konečného výsledku kromě původní události za vojenské služby ve válce spolupůsobily samostatné příčiny přistouplé později, jak byly charakterisovány svrchu, takže se výhoda zaručovaná zmíněným předpisem má poskytovati jedině v případech, kdy událost za vojenské služby ve válce sama bez přístupu jiné samostatné příčiny způsobila předpokládanou nezpůsobilost postiženého k úřední službě. K uvedenému svému názoru dospěl nss, přihlížeje právě k použiti výrazu »přímá« (spojitost) v ustanovení cit. § 1 a k běžnému významu tohoto výrazu, maje takto na zřeteli, že by se jaksi rušila nekomplikovanost a snadná prokazatelnost působení původní události, cílící ke konečnému výsledku, kdyby ztratila ona původní událost — nehledíc arci k důsledkům, které třebas dodatně, ale přímo z ní nutně plynou a jsou jen jejím pokračováním — výlučnost své působnosti a kdyby se začala jeviti již jen ve vlastnosti spolupříčiny stejně jako událost přistoupivší. Naproti tomu však nelze ve voleném zákonem výrazu »přímá« podle jeho běžného smyslu důvodně shledávati podklad pro závěr, že by tím chtěl zákonodárce požadovati, aby po původní události následoval konečný efekt časově bezprostředně, t. j. hned, a to tím spíše vzhledem k častému skutečnému průběhu věcí, že různá utrpěná zranění tělesná, ačkoli bývají v konkrétním případě jedinou a výhradnou příčinou určité tělesné neschopnosti zraněného, způsobují tento konečný účin teprve po značném odstupu časovém, a to přesto prokazatelně. Dospěl-li však takto nss k právnímu názoru, že přímou souvislostí po rozumu prvního odstavce § 1 min. nař. z 20. června 1917 č. 265 ř. z. o připočtení 10 let k služební době státního úředníka, započítatelné pro výměru odpočivných požitků, nerozumí se bezprostřednost časová, musil uznati opačný právní názor, z něhož vychází žal. úřad v nař. rozhodnutí, za odporující zákonu.
Poněvadž se pak důsledkem nesprávného pojetí cit. zákonného předpisu žal. úřad neobíral výsledky konaného šetření a obzvláště se nevypořádal s nálezem a posudkem úředních lékařů z 22. dubna 1930, kteří zevrubným vyšetřováním celého případu došli k přesvědčení, že jedině ve válečném zranění a jeho dalších přímých následcích nutno spatřovati důvody, pro které, a to výhradně jen pro ně, byl vyšetřený st-l jako nezpůsobilý ke službě dán na trvalý odpočinek, zůstalo řízení neúplným pro nesprávný právní názor úřadu i nezbývalo, než nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

Č. 10242. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 821-824.